Svatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Panna Maria je podle katolíků i pravoslavných první mezi svatými. Zde slavný obraz Černé Madony.

Užití slova svatý či světec (z praslov. *svętъ mocný, silný) v náboženství pro člověka nebo věc (mše svatá, svatý kříž, nejsvětější trojice) se v různých náboženstvích a náboženských společnostech liší. Obecně je ale chápáno jako označení někoho, kdo se blíží ideálu příslušníka daného náboženství, je v rámci něho následováníhodný a určitým způsobem výjimečný či blízký Bohu a mohlo by se nahrazovat slovem boží. V češtině se svatý zkracuje jako "sv." Na křesťanských zobrazeních jsou svatí často zpodobněni se svatozáří, což se shoduje s etymologií českého slova blízkou světlu, tj. záři.


Obecně, nenábožensky svatý znamená, že se jedná o osobu, věc, myšlenku, která je pravá, čistá, hodná následování a úcty, např. svatá slova, svatý muž, odkaz je nám svatý. V předkřesťanském Římě sacer znamenalo oddělený, odehnaný (do světa od pána, patrona, nechráněný zákonem) a homo sacer byl vyhnanec, psanec.

Judaismus a křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Svatost v Bibli[editovat | editovat zdroj]

V Novém i Starém zákoně má pojem „svatý“ obdobný význam, znamená „čistý“, tj. žijící bez hříchu,"oddělený pro Boha". Ve Starém zákoně je svatost vyhrazena pouze Bohu. Člověka chápe Starý zákon jako hříšného, porušeného dědičným hříchem. Proto zákon předepisuje oběti za hřích, jejichž prostřednictvím je člověk od hříchu očišťován. Toto očištění přitom není jednorázovým aktem, ale je nutné jej stále opakovat.

Nový zákon prohlubuje starozákonní pojetí svatosti. Zásadní změnou je ovšem ukřižování Ježíše Krista jako základní skutečnosti křesťanské víry. Dokonalou a již dokonanou obětí za hřích celého lidstva je v novozákonním pojetí smrt Ježíše Krista na kříži. Za hříchy lidstva zde dle Nového zákona zemřel Bůh sám ve svém synu Ježíši Kristu. Ale jako nehříšného ho smrt nemohla udržet ve své moci, tak byl Kristus třetího dne vzkříšen - podle Božího plánu záchrany lidstva. Kdo této zprávě uvěří, tomu je vše odpuštěno a vydává svůj život Bohu - odděluje se pro Boha - stává se svatým. Svatost v novozákonním pojetí proto znamená život v milosti skrze tuto oběť. Bůh odpouští lidský hřích proto, že za něj bylo zaplaceno výkupné. Novozákonní teologie nazývá tuto skutečnost termínem zástupná oběť. Svatost těch, kteří toto pojetí přijali, tj. křesťanů, je tedy v Novém zákoně chápána jako zprostředkovaná. Neděje se vlastním přičiněním, není výsledkem askeze, nýbrž děje se Boží milostí.

Snahu o zlepšení vlastního života a odstranění pokračujícího hříchu nazývá Nový zákon termínem posvěcení. Totéž vyjadřuje teologický termín posvěcený život. Posvěcení není chápáno jako prostředek spásy, nýbrž jako průvodní znak jejího uskutečnění. Nový zákon jej nazývá termínem ovoce Ducha Svatého. Je zde tedy zcela obrácen smysl tohoto usilování. Není původcem svatosti, ale je jejím produktem.

Katolíci a pravoslavní[editovat | editovat zdroj]

Prototypem svatého je v katolictví a pravoslaví mučedník. Mučedníci byli také prvními uctívanými světci. Mučedník je člověk, který za svou víru položil život, to znamená, že dokázal obětovat pro svou víru i to nejcennější, co měl, a je tedy s jistotou přijat Kristem. Je to v podstatě aplikace Kristových slov: Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem. Pokud byl později uctíván někdo, kdo mučednickou smrtí nezemřel, pak to bylo proto, že celý jeho život byl podobný mučedníkům; jednalo se většinou o mnichy a askety. Svatí jsou tradičně zobrazováni se svatozáří kolem hlavy.

Svatý je člověk, který žil tak, že si jsou věřící jisti, že po smrti dosáhl spásy. To má dva důsledky; 1) tohoto světce, který je již před Božím trůnem, je možné prosit o přímluvu a pomoc; 2) tento světec může být předkládán jako životní příklad k následování. V širším slova smyslu se křesťan může takto chovat v případě všech, o nichž je přesvědčen, že jsou svatými, může tedy prosit o přímluvu u Boha např. své mrtvé rodiče. Je to důsledkem učení o společenství svatých.

Naopak v užším slova smyslu se za svatého považuje ten, koho za takového vyhlásila jeho církev (týká se to většiny církví katolických a pravoslavných ortodoxních). V tomto smyslu je označení Svatý posledním stupněm formální kanonizace (svatořečení). Jde o přesně vymezený formální postup, během něhož jsou zkoumány zásluhy dotyčného a zázraky, které jsou s ním spojeny. Pokud kandidát na světce tímto procesem projde, je jako svatý vyhlášen oficielně a veřejně. Světci je vyhrazen den v roce a je slaven jeho svátek u oltáře (tzn. v liturgii). Může mu být zasvěcen kostel, věřící jej žádají veřejně o přímluvu u Boha atd.

Protestantské církve[editovat | editovat zdroj]

V protestantských církvích obecně není princip svatých coby prostředníků přijímán. V mnoha případech se slovo svatý významem překrývá se slovem křesťan, což odpovídá terminologii Nového zákona (Svatí buďte, neboť já Jsem svatý). Toto neuctívání tzv. "svatých" (lidí) u protestantů pramení z písma - Bible. (Veškerá sláva, čest i moc patří Bohu našemu - a ne člověku). To ovšem neznamená, že by si významných lidí ve víře nevážili. Prostě je neuctívají a nemodlí se k nim, nestavějí jim poutní místa a sochy. Protestantští věřící mají nauku pouze o jediném prostřednictví Ježíše Krista. Není jiného člověka (Ježíše), skrze něhož bychom mohli být spaseni. Přistupují k Bohu přímo skrze Ježíše a ne skrze různé tzv."svaté" a pod. Mají přímý osobní vztah a komunikaci s Bohem, což podle nich plně odpovídá Božímu záměru. Za mrtvé se již nepřimlouvají, neboť je to již pozdě, na rozdíl od katolíků a pravoslavných nevěří v očistec, (Tak jako se člověk jednou rodí, tak jednou umírá a potom bude soud.) Přimlouvají se za živé, aby také dostali milost ke spasení.

Buddhismus[editovat | editovat zdroj]

V evropských jazycích je někdy dost nepřesně označován probuzený (osvícený) člověk jako svatý, obdobně jsou někdy jednotlivé stupně probuzení popisovány jako stupně svatosti. Jedná se však o nedorozumění, protože tu jsou značné rozdíly mezi křesťanským pojmem svatý a probuzením v buddhismu. Probuzená bytost dosahuje tohoto stavu pouze vlastním úsilím bez přispění jiné nadpřirozené bytosti. Mistr, guru či učitel má pouze úlohu instruktora. Také probuzení v buddhismu neznamená splynutí s Bohem či jinou nadpřirozenou silou, ale je popisováno jako vykořenění takzvaných tří zel - nenávisti, nevědomosti a chtivosti. V žádné buddhistické škole neexistuje oficiální seznam svatých (respektive probuzených) jako tomu je např. v katolické církvi, probuzení je osobní záležitostí každého jedince. Z toho důvodu je nesmyslné hledat přímluvu u probuzené bytosti, protože nikdo nemůže očistit mysl někoho jiného. Přesto se později kolem významných existujících i legendárních postav buddhismu vytvořilo mnoho lidových kultů, které mohou do určité míry připomínat uctívání světců v křesťanství. Zejména v mahájánovém buddhismu je vyhledávána ochrana u tzv. transcendentních bódhisattvů a buddhů. Např. v Japonsku je bódhisattva Džizó považován za ochránce poutníků, nebo v Číně se ke Kuan-jin (ženská podoba bódhisattvy Avalókitéšvary) neplodné ženy obracejí s prosbou o narození dítěte.

Hinduismus[editovat | editovat zdroj]

V hinduismu jsou taktéž uznáváni svatí, ale k jejich nalezení není určen formální postup.

Související články[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo svatý ve Wikislovníku