Buddhismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gautama Buddha, zakladatel buddhismu

Buddhismus je duchovně-filosofický systém, původem z indického subkontinentu, jehož základ vytvořil Siddhárta Gautama, běžně známý jako Buddha, což znamená "probuzený". Buddha žil a učil v severovýchodní Indii někdy mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. Buddhisté jej respektují jako svého probuzeného či osvíceného učitele, který s nimi sdílel svůj vhled jak pomoci cítícím bytostem zbavit se svého utrpení. Na rozdíl od hinduismu tak můžeme identifikovat jeho konkrétní počátek.[1]

Ačkoliv buddhismus zůstává stále nejrozšířenější v Asii, jeho jednotlivé školy můžete dnes nalézt na celém světě. Odhady celosvětového počtu buddhistů se navzájem velmi liší podle toho, jak je pojem buddhista definován. Odhady se pohybují mezi 350 milióny až 1,5 miliardou lidí, kde dnes nejčastěji akceptovaným rozpětím je 350 - 550 miliónů.

Buddhismus bývá nepřesně označován jako ateistické náboženství, ačkoli se v mnoha textech objevují božstva - bytosti, žijící ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšují svými schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistický směr je buddhismus možné označit i proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v "Boha", neboť pojem "Bůh" není v buddhismu nijak definován.

Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.

Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k

  • eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („Nope“), která po smrti přetrvává, ani k
  • nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („“), která se smrtí zaniká.

Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu, s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman), a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.

K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně často bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.[2]

Buddha (Borobudur, Jáva, Indonésie)

Základní myšlenky buddhismu[editovat | editovat zdroj]

Podle pojetí školy théraváda.

Osvobození od utrpení[editovat | editovat zdroj]

Učení Gautama Buddhy bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z utrpení z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Vždy šlo o vysvobození z nevědomého egoismu: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.

Osobní zkušenost[editovat | editovat zdroj]

Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu a podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem.

Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.

Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě vlastního probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě.

Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:

  1. Všechny jevy jsou pomíjivé,
  2. Všechny jevy přinášejí utrpení,
  3. Veškeré bytí je iluzorní jako sen.

Buddha radil těm, kdo hledají, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami hledali a usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.

Iluzornost „já“[editovat | editovat zdroj]

Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je ve své podstatě strastiplný, jelikož vše budeme muset jednoho dne opustit. Zastavení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního "já" a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem samsáry (= "já" jsem). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd...

Cesta k probuzení[editovat | editovat zdroj]

Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělou pozornost a pravé soustředění. Podle theravádových škol vede osmidílná stezka dle ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných "čistá území", kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.

Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou:

  1. Existuje utrpení
  2. Existuje příčina utrpení
  3. Utrpení je možné ukončit
  4. Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).

Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:

  • zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
  • zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást)
  • zdržet se nesprávného sexuálního chování
  • zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, nemluvit zbytečně...)
  • zdržet se zneužívání omamných prostředků

Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.

Členění buddhistického učení[editovat | editovat zdroj]

Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdější tradice buddhismu. Jediná starší buddhistická škola théraváda toto dělení nezná.

Théraváda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Théraváda.

Théraváda neboli nauka starších je buddhistickou školou, podle tradice vzniklé po tzv. 1. Buddhovu otočení kola dharmy, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což je značně problematické. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.

Hínajána[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hinajána.

Hínajána, neboli malý vůz, bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnosti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.

Mahájána[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mahájána.

Mahájána, doslova velký vůz, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.

Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení podle théravádoveho pojetí a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha), které je možné dosáhnout od kompletního rozvoje cesty nahromadění i ve svém nynějším životě. Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v různých světech anebo na zemi v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců.

V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési „éterické“ tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostí. V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami.

Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický negraduální systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Koreji a větší části Vietnamu.

Vadžrajána[editovat | editovat zdroj]

Tradiční tibetská thangka zobrazující kolo života
Související informace naleznete také v článku Vadžrajána.

Vadžrajána doslova „nezničitelné vozidlo“. Někdy se používá výraz tantrajána, mantrajána, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 3. Buddhovu otočení kola dharmy. Forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených s realizací skutečné podstaty a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v „posvátných“ textech (buddhistických tantrách). Nezbytným předpokladem je 'abhišeka / transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k probuzení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).

Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k probuzení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv.pomalejší hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se svou skutečnou podstatou a díky spojením s učitelem (tib. láma) by měli realizovat osvícení tím nejrychlejším možným způsobem.

Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a učení dzogčhenu školy Ňingmapa. Vadžrajánová tradice, jejímiž zakladatelem je Gautama Buddha a později také Garab Dordže, byla díky Guru rinpočemu zavedena do Tibetu. Zdrojem nauk jsou také kraje severního Pákistánu, pověstmi opředená Odijána, království stovek klášterů v údolí řeky Svat. Zde se buddhismus rozvíjel od 3 stol. př. n.l. po středověký útok Mahmúda z Ghazny. Za tohoto muslimského vpádu bylo zdejší obyvatelstvo zdecimováno, kláštery pobořeny a území Svátu se stalo divokým krajem.

Dějiny buddhismu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny buddhismu.

Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:[3]

  1. Období Buddhova života (přibližně pol. 6. století př. n. l. - pol. 5. století př. n. l.)
  2. Doba štěpení na různé školy (od pol. 4. století př. n. l.)
  3. Vznik a působení mahájány (od 1. století)
  4. Nástup tantrismu (po 7. století)

Období Buddhova života[editovat | editovat zdroj]

Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery.[4] Dokud zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory,[5] které naplno propukly až po jeho smrti.

Štěpení do škol[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Buddhistické koncily.

Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy.[6] Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý.[7] Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. tipitaka; sa. tripitaka), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka.[6] Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů.[8] Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty.[9] Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. „velká sangha“), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda).

Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám.[10] Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který měl se zabýval otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonské Patáliputře kolem roku 244 př. n. l.[11] Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace.[11] Kolem roku 140 př. n. l.[11] vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence.[12] Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé.

Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.[13]

Nástup mahájány[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mahájána.

Přibližně okolo 1. století př. n. l.[11] se začíná objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začnou nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru.[13] Společně s mahájánou se začíná objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry.

Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura.[14] Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šířit svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.[15]

Buddhismus v Česku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Buddhismus v Česku.

Mnoho buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny a většinou i čeští obyvatelé. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu buddhistický chrám.[16] V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) Buddhismu Diamantové Cesty pod vedením 17. Karmapy Trinleye Thajeho Dordžeho a lamy Ole Nydahla, několik center Dzogčhenu a mnoho dalších skupin. Přesné informace lze nalézt v uvedené literatuře[17]

Významní buddhisté[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠTAMPACH, Ivan O.. Buddhismus v českých zemích. DINGIR [online]. , prosinec 1998, roč. 1., s. 11 - 15. Dostupné online. ISSN 1212-1371.
  2. LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. S. 16.  
  3. FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 60.  
  4. LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. S. 109.  
  5. BONDY, Egon. Buddha. Praha : DharmaGaia, 2006. S. 63.  
  6. a b WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 148.  
  7. MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 166.  
  8. MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 167.  
  9. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 150—151.  
  10. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 152.  
  11. a b c d FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 239.  
  12. MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 171.  
  13. a b ELIADE, Mircea; CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství. Praha : Český spisovatel, 1993. S. 39.  
  14. FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 299.  
  15. JORDAN, Michael. Buddha. Praha : Ottovo nakladatelství, 2005. S. 53.  
  16. http://www.radio.cz/cz/zpravy/102229
  17. Jan Honzík, Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice [online]. [cit. 2010-07-11]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Robert Nový, cyklus přednášek na téma Uddijány, pozdního Védu a přechodu prvků višnuismu a kultu Súrji do vadžrajány a kálačakra mandaly, Brno 2003.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]