Kult svatých

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kult svatých provází převážnou část dějin církve, ačkoliv jeho intenzita se v průběhu vývoje měnila. Byl přejat křesťany z judaismu v průběhu 2.3. století a již od počátku 5. století vedl k obchodu s ostatky svatých.[1] Ve středověku nabyl kult svatých značné obliby a rozměrů, například kostely jsou zasvěcovány světcům, na což reaguje reformace odmítáním úcty ke svatým. Přebujelost kultu svatých, zejména ve sféře lidové zbožnosti, si uvědomuje i sama katolická církev, která se jej v několika vlnách snaží omezit na rozumnou míru, naposledy po Druhém vatikánském koncilu. Kromě katolických církví sjednocených s Římem uctívají svaté také pravoslavní křesťané, zatímco protestantské církve kult svatých neuznávají.

Základní pojetí[editovat | editovat zdroj]

Kult svatých je zaměřen na zobrazování a uctívání významných svatých v historii křesťanské církve. V různých časových obdobích byl kult svatých zdrojem konfliktů různých vrstev křesťanské společnosti a různých zájmových skupin. Církevní hierarchie se obvykle snažila kontrolovat rozsah kultu a jeho významnost, jelikož vytvářel problém centralizace křesťanské víry.[2] Pro většinu lidí byly představy církve vzdálené a z důvodu negramotnosti většiny obyvatelstva starověku a středověku se vytvářel kult svatých a ikony, které byly pro lid mnohem bližší a hmatatelné.[2] Pro církev tím ale vznikal problém nejednotnosti a odloučení lidí od hlavní myšlenky víry a přesměrování jejich pozornosti na postavy svatých, které byly pro obyčejného člověka mnohem bližší. Lidé se přikláněli k slovům a činům svatých podle toho, co jim bylo blízké a čemu rozuměli. Takto se vytvořily kroužky kolem svatých osob a neúmyslně se oddělily od hlavního proudu církve. Lidé uctívali patrony svých řemesel a činností, které si snáze připomínali svou prací. Toto oddělování vytvořilo rozpor v církvi, která se snažila o kontrolu nad kultem svatých a případně o jeho zrušení.

Církev se tedy snažila pomocí svatých mužů a žen vytvořit pro lid orientační body ve víře a Vzory správného křesťanského myšlení. Hlavní snaha byla představit lidem provázanost zbožného života až za hranici času a smrti.[1] Prvotními vzory kultu svatých byli převážně mučedníci, kteří zemřeli pro svou neotřesitelnou víru a byli za ni odměněni věčným životem v ráji. Církev si jejich památku připomínala ve výroční den jejich smrti, který byl chápán jako jejich narození (narození ve věčném životě).[3]

Ztvárňování[editovat | editovat zdroj]

Svatí jsou během dějin křesťanství často vizuálně ztvárňováni a některá tato jejich ztvárnění se stávají součástí jejich kultu, což je případ ikon či relikviářů s antropomorfními prvky. Na obrazech jsou svatí obvykle ztvárňováni se svými atributy (typické zejména v západním křesťanství) nebo se jménem světce (typické zejména v pravoslaví).

Boj o ikony[editovat | editovat zdroj]

Přestože ve Starém zákoně není doporučeno vytvářet obrazy světců, bylo nutné vytvořit model víry pro nemalý počet lidí, jenž neuměl číst. Hlavní rozkol mezi východní a západní církví byl původně spor o přirozenosti Krista.[2] Ten se točil kolem myšlenky, zda je možné zobrazovat lidskou přirozenost Krista, když v ni některé křesťanské skupiny nevěřily a popíraly ji. Myšlenka nemožnosti ztvárnění božské přirozenosti Krista a tudíž vytváření pouze nepodstatných a nesprávných obrazů byla považována za heretickou a nebezpečnou. Lidé se také začali klanět obrazům svatých, především Panny Marie. Proto se církev rozhodla, že je lepší uctívání obrazů úplně zakázat.[2]

Křesťanský lid si obrazy světců velmi oblíbil a začal je rozšiřovat, proto byli i mnozí biskupové nuceni začít bránit jejich šíření. Přesto Trullská synoda v Konstantinopoli (692) podpořila zobrazování Krista.[2] Obrazoborectví se šířilo, až císař Lev III. roku 730 vydal zákaz uctívání obrazů pro celou říši.[2] Vzniklý boj rozdělil lid, většina se s pomocí mnichů nadále snažila o zachování obrazů. Když se papež Řehoř III. vyslovil na říšské synodě proti císařskému opatření, způsobil vyostření konfliktu východní a západní církve.[2]

Obrazoborectví vyvrcholilo za vlády Konstantina V. Koncil v Hierei nařídil r. 754 zničení všech obrazů náboženského obsahu.[2] Ve Východořímské říši započalo pronásledování a popravy zvláště mnichů, kteří byli téměř vyhubeni. Boj zastavila až císařovna Irena, která r. 787 svolala 7. ekumenický koncil nikajský, na němž oficiálně obnovila uctívání obrazů.[2] Koncil vyjasnil spor rozlišením pojmů klanění a uctívání. Klanění (latreia) je určeno pouze Bohu, úcta (proskynésis) může být projevována i tvorům. Koncil vytvořil pojetí, podle kterého uctívání obrazů znamená uctívat zobrazeného.[4]

Rozhodnutí koncilu svolaného císařovnou Irenou velice pobouřilo Karla Velikého, především pro to, že nebyl požádán o vyslovení svého názoru, což bylo chápáno jako porušení rovnoprávnosti mezi Východem a Franckou říší. Karel Veliký na toto rozhodnutí reagoval zrušením jednání o sňatku s Irenou a vyslovil se přímo proti rozhodnutí koncilu. Svými rozhodnutími a činy se pokoušel vyrovnat Byzantské říši.[4]

Kult Panny Marie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Mariánská úcta

Mariánský kult se v katolické církvi považuje za nejvýznamnější zbožnou úctu. Teologické spory kolem Ježíšovy matky se řešily velmi dlouhou dobu a postupně k nim některé přibývaly. Sporů týkající se Panny Marie začínají ve 4. stol. n. l. a trvají víceméně dodnes.[5] Církev v zásadě nikdy nebyla přímo proti mariánské úctě, Marie jako matka Ježíše měla své jasné místo, které bylo podle Bible nezpochybnitelné. Mariánský kult se rychle šířil po východním i západním křesťanském světě a přitahoval velké množství lidí i řeholníků. Představa, že by se matka mohla přimluvit u svého syna, byla velice lákavá pro prostý lid, a zřejmě proto byl mariánský kult tak oblíbený.[5]

Pojmy[editovat | editovat zdroj]

Relikvie: Jedná se o tělesný pozůstatek nebo předmět, který byl v tělesném kontaktu s nějakým světcem či blahořečeným. Na druhém nikajském koncilu bylo přijato uctívání ostatků, ale bylo zakázáno s nimi obchodovat. První křesťané budovali svatyně a oltáře nad hroby mučedníků, později se vyvinul zvyk ukládání ostatků mučedníků nebo jiných svatých do každého oltáře.[6]

Idolatrie (Ikonolatrie): Modloslužba, doslova kultovní služba, čili klanění se obrazům. Výraz se používá pro všechny formy úcty vzdávané stvořeným věcem, kterým se přisuzuje božská moc.[7]

Ikona: Malba s posvátným námětem, často přenosná, zhotovená na dřevěných deskách zvláštní technikou, pocházející z východu.[7]

Ikonoklasmus: Obrazoborectví. Tímto výrazem se označuje organizovaný boj proti uctívání obrazů.[7]

Beatifikace: Prohlášení za blahoslaveného.

Kanonizace: Prohlášení za svatého.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PAVLICOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : olomouc, 2003. S. 360. (česky) 
  2. a b c d e f g h i FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. S. 123. (česky) 
  3. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996. S. 94. (česky) 
  4. a b Franzen, str. 124
  5. a b Franzen, str. 95
  6. PETROSILLO, Piero. Křesťanství od A do Z. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1998. S. 177. (česky) 
  7. a b c Petrosillo, str. 71

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996.  
  • FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006.  
  • BAUER, Jan. Čeští světci a kacíři. Brno : MOBA, 2006.  
  • PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003.  
  • PETROSILLO, Piero. Křesťanství od A do Z. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1998.  

Související články[editovat | editovat zdroj]