Kanonizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o náboženském pojmu. O počítačovém významu pojednává článek Kanonizace (informatika).

Kanonizace je v křesťanství proces zahrnutí do kánonu, a to buď

  • do kánonu posvátných knih (viz biblický kánon)
  • nebo do kánonu svatých, tedy kanonizace ve vlastním slova smyslu (svatořečení).

Dějiny svatořečení[editovat | editovat zdroj]

V rané církvi neexistoval žádný oficiální proces kanonizace, kult svatých se šířil v závislosti na veřejné úctě k danému člověku a byl někdy regulován v rámci diecéze biskupem.

Dřívější uctívání pohanských bohů splynulo s některým kultem světce. Nejnápadnějším příkladem je svatá Brigita a keltská bohyně Brigid. Lidem zůstala známá postava, ale jejich mysl se od její všemocnosti začala upírat k tomu, že svatá měla svoji moc od Krista.

Způsobem ekvivalentním dnešní kanonizaci byla až do 10. století elevace a translace ostatků mučedníka či svatého do kostela. O ní rozhodovala a ji prováděla veřejná moc, ať již církevní či světská, někdy působily obě moci součinně.

Ostatky mohly být od vrcholného středověku i rozděleny a uloženy na větším počtu míst, což byl nástroj církevní politiky, kterým bylo možno rozšířit kult světce na další území a ovlivnit proud poutníků, což mělo i hospodářské aspekty.

Prvním svatým kanonizovaným papežem, byl sv. Ulrich, augsburgský biskup, jenž zemřel roku 973 a jehož Jan XV. kanonizoval roku 993. O dvě staletí později papežové začali vyhrazovat právo kanonizace Svatému stolci (Alexandr III.) a tato praxe se stala součástí církevního práva za Řehoře IX. (12271241).

Kanonizace je dnes považována za neomylný úkon papeže a jako takový má mezi katolickými věřícími velkou autoritu. V průběhu dějin proto došlo k formalizaci a byrokratizaci celého procesu do několika etap, které se zabývají životem zkoumaného člověka.

Papež Sixtus V. (15851590) pověřil povinností vést beatifikační a kanonizační proces Kongregaci pro bohoslužbu, jedné ze složek římské kurie. Urban VIII. zakázal veřejný kult osob, které nebyly církví prohlášeny za blahoslavené či svaté; výjimkou byla úcta k osobám, která je nepamětná (tj. déle než 100 let). Toto ustanovení, spolu s dalšími úpravami Benedikta XV. se dostaly do Kodexu kanonického práva z roku 1917.

Kanonizační proces podle kodexu 1917[editovat | editovat zdroj]

Tento kodex dělí kanonizaci na formální a mimořádnou.

Formální kanonizace[editovat | editovat zdroj]

Formální beatifikace či kanonizace se skládá ze čtyř etap:

  1. informativní zkoumání – přísluší biskupu dané diecéze
  2. představení kauzy – přísluší spolu s dalšími Kongregaci pro bohoslužbu a papeži
  3. apoštolské zkoumání
  4. definitivní soud

V 60. letech 20. století papež Pavel VI. zjednodušil tento proces a převedl jej pod Kongregaci pro svatořečení, kterou zvlášť zřídil. Diecézní zkoumání se provádí ve spolupráci s Vatikánem a proto odpadá jeho zdvojení. Celé zkoumání shromažďuje všechen materiál, který se váže k pověsti či dílu dané osoby. Biskup ustanovuje postulátora (tj. osobu, která představuje celou kauzu a stará se o ni) a také promotora víry, jemuž se běžněji říká „ďáblův advokát“. Samotná kanonizace je ukončena slavnostním prohlášením za svatého papežem.

Pro ukončení kanonizačního procesu je zapotřebí alespoň dvou autentických zázraků, které se udály na přímluvu po beatifikaci daného člověka.

Mimořádná kanonizace[editovat | editovat zdroj]

Mimořádná kanonizace je prostým papežským potvrzením, že daný člověk je svatý. Týká se pouze osob, jejichž úcta byla v době Urbana VIII. (1634) nepamětná.

Současná praxe v katolické církvi[editovat | editovat zdroj]

Reforma kanonického práva roku 1983 přinesla změnu i v procesu kanonizace.

Zkoumání začíná na diecézní úrovni a biskup schvaluje zkoumání ctností člověka, který je „podezřelý“ z toho, že byl svatý. Toto zkoumání musí schválit také Vatikán a nesmí začít dříve než pět let po smrti daného člověka, avšak papež má pravomoc tuto dobu zkrátit (jak se stalo třeba v případě Matky Terezy).

Po ukončení tohoto kroku je zkoumaná osoba prohlášena za služebníka Božího a celé zkoumání se přesouvá na Kongregaci pro svatořečení. Ta přiděluje postulátora, jenž shromažďuje potřebné informace o daném kandidátovi. Kongregace poté může navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za ctihodného.

Další postup záleží na tom, zda byl ctihodný mučedníkem. Byl-li jím, papež pouze vydá prohlášení o mučednictví, které umožňuje beatifikaci, po které mučedník dostává přízvisko blahoslavený a den v církevním kalendáři. Pokud mučedníkem nebyl, je zapotřebí autentického zázraku na jeho přímluvu; jedná se většinou o zázračné uzdravení, jehož objektivitu lze určitým způsobem prokázat.

Aby mohl být blahoslavený prohlášen za svatého, je potřeba ještě jednoho zázraku. Prohlášení o svatosti dané osoby je považováno za neomylné, prohlášení o blahoslaveném či ctihodném nikoli. Svatý pak může být předmětem veřejné úcty po celém světě, nikoli pouze v místní diecézi, a dostává také datum v církevním kalendáři platném pro celou církev.

Kanonizace v pravoslaví[editovat | editovat zdroj]

Kanonizace je v pravoslavných církvích slavnostním prohlášením, nikoli procesem. Biskup přijímá žádost o kanonizaci dané osoby, prošetří ji a svěří komisi, která vydá k dané věci stanovisko.

Související články[editovat | editovat zdroj]