Relikvie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Relikvie sv. Víta, Mořice a Štěpána z chrámového pokladu kostela sv. Mořice v Kroměříži

Relikvie jsou věřícími uctívané ostatky světců, osob blahoslavených, ctihodných nebo svatých proroků.

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Pojem relikvie (z latinského reliquiae 'ostatky'[1][2]) neboli ostatky označuje jednak tělesné pozůstatky světců (tzv. primární relikvie), ale také předměty s životem svatých spojené (tzv.sekundární/druhotné relikvie), to jsou například zbytky jejich oděvu, obuvi a jiných osobních předmětů, jako je miska, pohár, berla).[3] Za nejméně hodnotné a účinné jsou považovány ostatky třetího stupně důleitosti Terciální". Mezi věřícími jsou uchovávány v úctě a někdy je jim přičítána zázračná moc. Kult ostatků existuje v křesťanství (v katolické a pravoslavné církvi,[4] protestantské církve kult ostatků odmítají, adventisté a Svědkové Jehovovi jej považují dokonce za modloslužbu), ale i v buddhismu, islámu a dalších náboženstvích.[1]

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Vznik tradice[editovat | editovat zdroj]

Nad hroby mučedníků bylo zvykem stavět oltáře. Nezbytnou součástí rituálu vedoucího ke svatořečení, bylo vyzdvihnout jejich ostatky na oltář a předložit je věřícím k uctívání. Zázraky, které se pod vlivem uctívání relikvií staly, byly zapsány do kanonizačního spisu a podány papžské konzistoři k procesu svatořečení. Toto uctívání (tzv. devoce) vedlo ve vrcholném středověku k masovému kultu světců.

„Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato. Pohřbili jsme je na vhodném místě; tam se budeme v radostném jásotu shromažďovat a slavit výročí jeho umučení.“ – Z dopisu křesťanů ze Smyrny o pozůstatcích jejich biskupa-mučedníka.

Mezi pozdější druhy úcty patří například líbání ostatků, nebo jejich vystavování k veřejné úctě ve stabilních prosklených relikviářích, zvaných ostensoria. Při uctívání ostatků ve středověku platilo pravidlo, že každá sebemenší částečka má zázračnou moc a sílu jako celé tělo světce, což vedlo k obchodu s relikviemi. Za ostatky se platily horentní sumy. Například Kristova Trnová koruna v královské kapli Sainte-Chapelle v Paříži, kterou dovezl král Ludvík IX., se cenila více, než samotná kaple Sainte-Chapelle, která pro ni byla postavena jako veliký relikviář. Relikvie byly střeženy a byly ukládány v drahocenných relikviářích, aby mohly být uctívány a používány při náboženských obřadech. Množily se pochopitelně i falzifikáty ostatků, takže existují například tři lebky svatého Vojtěcha v pražské katedrále, v katedrále v polském Hnězdně a v kostele sv. Vojtěcha v Cáchách Burtcheidu. Dále je v oltářních křížích v celé Evropě tolik částí svatého kříže, že by patrně daly dohromady celý les. Sběratelská touha zplodila i mnohé kuriózní ostatky, jako předkožku Páně, mléko Panny Marie, příčku z Jákobova žebříku nebo například pírko archanděla Michaela. K velkému rozšíření obchodu s ostatky přispívali sami církevní hodnostáři, hlavně biskupové a arcibiskupové. Opatřovali ostatek listinou „certifikátem pravosti“ (tzv. autentikou) s vlastní pečetí.[5]

Nejslavnější poutní místa[editovat | editovat zdroj]

Od středověku poutníci putovali za hroby svatých a slavnými relikviemi po celé Evropě a Blízkém Východu. Nejvýznamnější poutní místa byla Jeruzalém, Konstantinopol a Řím, dále Santiago de Compostella, a Mont Serrat. K nim se brzy přidaly Cáchy, Kolín nad Rýnem, Trevír, Asissi, Benátky, Monte Cassino, Chartres, Remeš, Toulouse, Paříž, Canterbury, Escorial, Mont Serrat, Praha a Loretto.

Kritika modlodlužebictví a reformace[editovat | editovat zdroj]

Uctívání ostatků od konce 14.století kritizovali církevní reformátoři jako modloslužebnictví. Nejdříve John Wicleff, dále Jan Hus, Jan Želivský, po nich Martin Luther i Kalvín. Dnešní přístup k ostatkům v křesťanství je mnohem civilnější. Ostatky se distribuují velmi málo, výhradně s autentikou),nebo vůbec ne. Hysterické projevy víry související s ostatky jsou dnes ojedinělé.

Roku 1844 protest proti vystavování Kristovy svaté suknice (sukně, de:Heiliger Rock), která je uchovávána v dómu v německém Trevíru, byl dokonce impulzem pro vznik reformního hnutí nazývaného doslova „Německý katolicismus“ („de:Deutschkatholizismus“).[6]

Hroby a relikvie českých patronů[editovat | editovat zdroj]

Za nejvýznamnější objekty úcty v českých zemích jsou považována těla českých národních patronů. Celá nebo jejich části jsou uchovávány v katedrálách v Praze, Brně, Olomouci a Ostravě. V novogotickém hlavním oltáři katedrály sv. Víta na Pražském hradě jsou nejstarší hroby s relikviemi svatých Vojtěcha, Víta a Václava, jež jsou patrony katedrály, dále částečky z těla svatého Zikmunda, Ludmily (která má hrob v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, Prokopa (jehož tělo se již dávno ze Sázavského kláštera ztratilo), a malé částečky údajných ostatků Cyrila a Metoděje.

Další relikvie ze Svatovítského pokladu[editovat | editovat zdroj]

Relikvie českých i cizích světců jsou hlavní součástí Svatovítského pokladu Metropolitní kapituly sv. Víta v Praze, již od jeho založení v 10.století. Jsou uloženy jednak v Hilbertově klenotnici v 1. patře katedrály sv. Víta v Praze (tam například lebky sv. Václava, Vojtěcha i Víta), dále v expozici Příběh Pražského hradu ve Starém paláci Pražského hradu, kde je z druhotných ostatků vystavena například přilba a drátěná košile sv. Václava, nebo pohřební šaty svaté Ludmily. A konečně největší část pokladu relikvií je stále vystavena v Kapli sv. Kříže na 2.nádvoří Pražského hradu. Značnou část z nich shromáždil Karel IV.. Zejména to jsou hřeb z Kristova kříže zasazený do zlata, Zlatý ostatkový kříž (zvaný korunovační), křišťálový kříž, okovy svatého Petra, křišťálovou konvici s Ubrusem Páně, jaspisovou misku pro zaopatřování nemocných, gotické textilie jako rukavice a mitra sv. Vojtěcha, slaměné roucho sv. Vojtěcha nebo kasule sv. Václava. [7] částečka z Mojžíšovy hole, šaty Panny Marie, zub sv. Markéty, brada sv. Eobana a žebro sv. Žofie; ve Vídni je část betlémských jesliček a taška sv. Štěpána.[8][9]

Další české a moravské klenotnice[editovat | editovat zdroj]

  • Klenotnice pražské Lorety obsahuje mnohé drobné relikviáře, zvané monile.
  • Poklad kláštera premonstrátů v Praze na Strahově je zčásti vystaven ve Strahovské obrazárně, kde jsou dvě gotické desky zvané Svatojiřské plenáře. Tělo českého patrona svatého Norberta spočívá v náhrobní tumbě na postranním oltáři ve strahovském kostele Nanebevzetí Panny Marie.
  • Klenotnice kláštera sv. Vojtěcha a Markéty v Praze - Břevnově uchovává barokní relikviář s ramenem sv. Markéty Antiochejské na postranním oltáři Panny marie benediktinských rozkoší. Nejstarší gotický Plenář svaté Markéty ze zlaceného stříbra pro tentýž ostatek je uložen v trezoru.
  • Pokladnice kláštera augustiniánů sv. Tomáše v Praze na Malé Straně je situována jako honí sakristie v patře kostela, její klenoty však jsou dnes rovněž v bezpečném trezoru.
  • Klenotnice kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi od 14.století uchovává Svatováclavské palladium, měděný reliéf Panny Marie s Ježíškem, který podle legendy nosil sv. Václav na krku a kterému je připisována ochranná moc. O svátcích je vystavováno na oltáři kostela Panny Marie, jinak je uloženo v klenotnici s dalšími ostatky svatých. Mezi ně dále patří konvice s ostatkem z Krve sv.Václava, prolité při bratrovraždě, a vyšívaný střevíc sv. Václava.
  • Klenotnice kolegiátní kapituly v Praze na Vyšehradě je zpřístupněna v podvěí kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla, vystaven je například domečkový relikviář kapitulních patronů, na postranním oltáři baziliky je relikviář s ostatky patrona milenců svatého Valentina.
  • Chrámový poklad kostela sv. Mořice v Kroměříži
  • Klenotnice katedrály sv.Václava v Olomouci je rozdělena mezi část uloženou v barokních schránkách na oltářích a část vystavenou v Arcidiecézním muzeu.
  • Zámecká kaple sv. Jiří v Českém Krumlově má v oltáři vloženu částečku z relikvie sv. Jiří a v relikviáři jsou uchovány ostatky sv. Kalixta (pravděpodobně dvou světců stejného jména).

Islám[editovat | editovat zdroj]

Muslimové uctívají všechny proroky od starozákonních přes sv. Jana Křtitele až po Mohameda. V pokladnici tureckých sultánů v paláci Top-Kapi v Ístanbulu jsou k uctívání vystaveny Mohamedovy vousy i jeho osobní předměty.[10][11] jeho oblečení, pohár[12] nebo jeho meč.

Buddhismus[editovat | editovat zdroj]

V buddhismu jsou ostatky ukládány a uctívány v dágobách (stúpách). Podle tradice zůstaly po spálení Buddhova těla v popelu čtyři jeho zuby: dva si vzali bohové a dva zůstaly na Zemi, proto existují dvě svatyně Buddhova zubu (na Srí Lance a v Pekingu). [13] Podle anglické Wikipedie ale existují i další místa, která údajně skrývají Buddhův zub (na Taiwanu, v Japonsku a Singapuru, srov. en:Relic of the tooth of the Buddha).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b heslo relics v Catholic encyclopedia 17.7.2008
  2. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice : Leda, 2004. ISBN 80-85927-85-3. S. 535.  
  3. http://www.iencyklopedie.cz/ostatky 17.7.2008
  4. LEMAÎTRE, Nicole, a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha : Garamond, 2002. ISBN 80-86379-41-8. S. 311–312.  
  5. LEMAÎTRE, Nicole, a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha : Garamond, 2002. ISBN 80-86379-41-8. S. 48.  
  6. K tomu srov. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16239
  7. PODLAHA, Antonín; ŠITTLER, Eduard. Chrámový poklad u sv. Víta v Praze : Jeho dějiny a popis. Praha : Dědictví sv. Prokopa, 1903. Dostupné online.  , s. 181.
  8. Umberto Eco: Bludiště seznamů. Praha: Argo, 2009. S. 173.
  9. Srov. PODLAHA, Antonín; ŠITTLER, Eduard. Chrámový poklad u sv. Víta v Praze : Jeho dějiny a popis. Praha : Dědictví sv. Prokopa, 1903. Dostupné online.  
  10. http://www.iencyklopedie.cz/ostatky
  11. http://english.pravda.ru/news/russia/03-02-2012/120417-Phrophet_Muhammad-0/ Chechnya receives four hairs of Phrophet Muhammad, Pravda.ru, 03.02.2012
  12. http://ansar.ru/rfsng/2011/09/22/21293 Чашу пророка Мухаммада (мир ему) подарили Рамзану Кадырову, ansar.ru, 22.07.2011
  13. Cestománie 31. 1. 2012 – Srí Lanka (od času 16:40)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ivana KYZOUROVÁ a kolektiv: Svatovítský poklad. Správa Pražského hradu, Praha 2012.
  • Eliška FUČÍKOVÁ a kolektiv: Příběh Pražského hradu. Správa Pražského hradu, Praha 2005.
  • Dana STEHLÍKOVÁ: Klenotnice kapituly na Vyšehradě. Praha 2009.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]