Řím

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o hlavním městě Itálie. Další významy jsou uvedeny v článku Řím (rozcestník).
Řím
Comune di Roma
Koláž významných památek Říma
Koláž významných památek Říma
Řím – znak
znak
Řím – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 20 m n. m.
stát: Itálie Itálie
oblast: Lazio
provincie: Provincie Roma
Řím
Red pog.png
Řím
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 1 285 km²
počet obyvatel: 2 705 603 (2006)
hustota zalidnění: 2 105 obyv. / km²
správa
starosta: Ignazio Marino
oficiální web: http://www.comune.roma.it
PSČ: 00121 - 00199


Řím (italsky a latinsky Roma, přezdívaný též Věčné město) je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Jde o jedno z nejstarších evropských měst, byl založen před více jak 2 700 lety (podle římské tradice se tak stalo 21. dubna 753 př. n. l.).

Po staletí byl hlavním městem Římské říše, nejmocnější evropské mocnosti starověku. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů.

Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Město leží v krajině nazvané Campagna di Roma, 27 kilometrů od Tyrhénského moře. Historické město se rozkládalo na "sedmi pahorcích" nad řekou Tiberou (Tevere):

  • Kapitol (lat. Capitolium, it. Campidoglio),
  • Aventinus, Aventin,
  • Palatinus, Palatin,
  • Caelius,
  • Quirinalis, Kvirinál, dnes sídlo italského presidenta,
  • Viminalis, Viminál a
  • Esquilinus, Eskvilin.

Mezi pahorky protékalo ve starověku několik říček tvořících bažiny. Nejznámější bažinou byla Caprea palus u ústí říčky Petronia do Tibery.

Sedm římských pahorků

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Dějiny Říma

S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy 21. dubna roku 753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu republiky. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fóra, lázně, cirky, paláce – hlavním stavebním materiálem se stává mramor.

Pantheon

Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobytím. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha.

Po pádu západní říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604), a město zůstalo papežským sídlem téměř po celý středověk. V letech 13091377 se papežové přestěhovali do francouzského Avignonu (tzv. Avignonské zajetí) a s nimi odešel i jejich dvůr, velká část vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, nebyl Řím větší než vesnice uprostřed ruin. Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci.

Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vznikl Lateránskou smlouvou Vatikán jako samostatný stát a po Druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku 1960 se v Římě konaly 17. Olympijské hry. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Panoráma Říma (Z kupole sv. Petra)

Pověst o založení Říma[editovat | editovat zdroj]

Vlčice s Romulem a Remem (Bronz, 13. stol.)

Řím byl podle pověsti založen 21. dubna roku 753 př. n. l. v ústí řeky Tibery v oblasti zvané Latium [lácium] záhadnými Etrusky. Aeneas, syn dardanského krále Anchíse a bohyně lásky Afrodité, patřil k nejstatečnějším obráncům Tróje. Unikl z hořícího města spolu se svým otcem Anchisem a synem Askaniem. Podle Diova příkazu si měl nový domov hledat v Itálii. Po sedmileté dobrodružné plavbě vplul do ústí Tibery a založil tam město Lavinium, které nazval podle své manželky Lavinie, dcery místního krále Latina. Aeneův syn Askanius, zvaný též Iulus (od něj odvozoval svůj původ rod Iuliů, z nějž pocházel Caesar), založil pak město nové, Alba Longu, přímého předchůdce Říma. Dvanáctým nástupcem Askania byl král Prokas, který měl dva syny, staršího Numitora a mladšího Amulia. Amulius po smrti svého otce sesadil z trůnu svého staršího bratra Numitora, dal popravit jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty. Rhea Silvia sice jako kněžka slíbila věčné panenství, podlehla však bohu války Martovi a porodila mu dvojčata Romula a Rema.

Jakmile se Amulius dozvěděl o narození případných uchazečů o trůn, dal je v koši vhodit do Tibery. Koš se ale zachytil u břehu a plačící chlapce odnesla a odkojila vlčice žijící na Palatinském pahorku. Našel je však Amuliův pastýř Faustulus a vychoval je spolu se svými dvanácti syny. Při potyčce s Numitorovými pastýři na Aventinu byli oba bratři zajati a předvedeni před svého děda. Numitor v nich poznal své vnuky, poslal je do Alba Longy, kde Romulus a Remus spolu se svou družinou Amulia zabili a předali vládu Numitorovi. Bratři nechtěli čekat, až jim jejich děd uvolní trůn, a rozhodli se založit na Palatinu město nové.

Vzali pluh a vyorali kolem příštího města brázdu. Uprostřed města vykopali čtvercovou jámu a vložili do ní obětiny a pluh. Každý z bratrů toužil, aby nové město neslo právě jeho jméno. Rozhodli se tedy vyčkat znamení z letu ptáků. Remus spatřil jako první šest supů a dožadoval se vítězství. Ještě dříve než mohli věštci výrok vynést, uviděl Romulus supů dvanáct. Mezi bratry vznikla hádka, v níž byl Remus zabit. Podle jiného podání zahynul Remus až později, když přeskočil Romulovy hradby, aby ho urazil. Ať už tomu bylo jakkoli, nové město dostalo jméno Romulovo – ROMA.

Počátky Říma[editovat | editovat zdroj]

Pověst o založení Říma zhruba dokládá archeologie: oblast Latia byla osídlena pastevci, kteří žili na pahorcích, neboť údolí byla močálovitá. Osídlení na území Říma je doloženo již v 16. století př. n. l., to znamená v době bronzové, a to zvláště na pahorcích Palatin a Kapitol. Eskvilin, Kvirinal a Viminal byly osídleny od 9. století kmeny Sabinů. V polovině 8. století došlo ke splynutí osad na Eskvilinu a Palatinu, což se stalo základem Říma jako sídliště městského typu. Dokladem nejstaršího osídlení Palatinu jsou tzv. Romulovy chýše (díry vyplněné světlejší hlínou než okolní půda), což jsou podle archeologů pozůstatky podpěrných kůlů tří dávných chýší.

Řím královský (753–509)[editovat | editovat zdroj]

Podle jen zčásti doložené tradice vládlo Římu sedm králů, poslední dva byli etruského původu (Etruskové ovládali oblasti severně od Říma a šířili svůj vliv dále na jih). V této době docházelo k rozkladu původní rodové společnosti a sociální diferenciaci. Po vyhnání posledního krále bylo nastoleno republikánské zřízení. Památkou na etruské období je bronzová Kapitolská vlčice z počátku 5. století, která je uložena v jednom z muzeí na Kapitolu. (Postavičky dvojčat Remula a Rema byly doplněny až v 15. století.)

Středověk[editovat | editovat zdroj]

  • 496Anastasius II. byl prvním papežem, který užíval titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
  • 590604 – papež Řehoř I. obnovil městský život v Římě a upevnil papežství
  • 609Pantheon je vysvěcen na křesťanský kostel
  • 725 – Král Ine z Wessexu zakládá první ubytovnu pro poutníky v Borgu
  • 778Karel Veliký, franský král dobývá severní Itálii
  • 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
  • 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
  • 880932 – Římu vládnou dvě ženy: Teodora a poté její dcera Marozia
  • 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován římským císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž se později ujal název Svatá říše římská
  • 1108 – Přestavba San Clemente
  • 1200 – Řím se stává nezávislou obcí
  • 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
  • 1347Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Papež Mikuláš V. se rozhodl udělat z Říma sídlo hodné hlavy křesťanské církve, což motivovalo velký stavební rozmach města. Roku 1451 vydal bulu o přestavbě již chátrající baziliky sv. Petra, která začalo o rok později, ale zastavila se po Mikulášova smrti v roce 1455. Na jeho úsilí navázali renesanční papežové Julius II. a Lex X., kteří žili v přepychu a vedli nákladné dvory. Z podnětu Julia II. byl roku 1506 položen základní kámen ke stavbě nové baziliky sv. Petra (stavba byla dokončena roku 1629, kdy také došlo k jejímu vysvěcení. V té době měl Řím kolem 100 tisíc obyvatel a stavělo se zde mnoho nových kostelů.

Soupeření Habsburků a francouzských králů o dobytí Itálie, která začalo koncem 15. století, vedlo roku 1527 k tzv. Sacco di Roma – vyplenění města německými lancknechty císaře Karla V. Během něho bylo zničeno mnoho památek a došlo dokonce k zajetí papeže Klementa VII. Později nastal také úbytek obyvatel.

Vyrabování Říma německou soldateskou v roce 1527 je považováno za konec římské renesance. Dočasná stagnace však byla rychle překonána a motivovala novou výstavbu, která se však již nesla v barokním duchu.

Baroko[editovat | editovat zdroj]

Barokní výstavba dala vzniknout mnoha novým stavbám, a to nejen církevního, ale také světského charakteru, které byly primární: šlo o paláce nebo například fontány, kterými je barokní Řím přímo proslulý. Významné zakázky na barokní stavby a umělecká díla pocházely od známých papežů 17. století, především od Urbana VIII. z římského rodu Barberini, který podporoval slavného architekta Giana Lorenza Berniniho, a Inocence X. z rodu Pamphili, mecenáše Francesca Borrominiho.

Oba umělci ozdobili Řím a Vatikán mnoha nádhernými uměleckými díly. Tak například Bernini vybudoval kolonádu na náměstí sv. Petra ve Vatikánu, fontánu Čtyř řek na náměstí Navona, vyzdobil Andělský most plastikami andělů s nástroji Kristova umučení či lateránskou baziliku sv. Jana sochami apoštolů v nadživotní velikosti. Dílem Borrominiho je barokní úprava lateránské baziliky, průčelí kostela S. Agnese in Agone na náměstí Piazza Navona nebo palác instituce De Propaganda Fide poblíž Španělského náměstí. Malými uměleckými skvosty jsou barokní kostelíky Sant´Andrea del Quirinale (Bernini) nebo S. Ivo della Sapienza a S. Carlo alle Quattro Fontane (Borromini).

V době baroka došlo k modernizace města: zmizely úzké křivolaké uličky a místo nich vznikly široké ulice s průhledy. Na druhé straně bylo odstraněno mnoho zbytků antických staveb, které byly rozebrány na stavební materiál.

V roce 1534 bylo v Římě založeno Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož hlavním úkolem bylo čelit reformaci. V letech 15681584 vystavěl Michalangelův žák Vignola a jeho pokračovatel Giacomo della Porta v Římě první jezuitský kostel Il Gesú, který je zároveň považován za první barokní architekturu vůbec. Jedná se o typickou stavba protireformace – jednoduchá rozlehlá hlavní loď bez sloupoví s postranními kazatelnami umožňují kázání početnému shromážděnému davu a společnou modlitbu i intenzívní modlitbu jednotlivců v kaplích.

Roku 1732 zahájil architekt Nicola Salvi výstavbu nejslavnější římské fontány di Trevi (stavba byla dokončena 1762 po jeho smrti). V letech 17231726 byla postavena další turistická atrakce soudobého Říma Španělské schody, které se již v 19. století staly místech schůzek umělců a modelek.

V době baroka byly drancovány antické památky, ale později začaly být konečně ceněny pro svoji historickou hodnotu, objevovány a ukládány do muzeí. Bylo založeno první veřejné muzeum.

Řím a sjednocení Itálie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1798 obsadila Řím napoleonská vojska a papež Pius VI. byl deportován do vyhnanství. Poté došlo k vyhlášení římské republiky, která existovala jen pouhý rok. 1799, byli Francouzi vyhnáni z Itálie Rakušany a Rusy. 1800 porazil Napoleon Rakušany v bitvě u Marenga a Francouzi znovu obsadili Itálii a provedli zde řadu změn. Když nastoupil roku 1800 na papežský stolec Pius VII., uzavřel s Napoleonem konkordát, aby zabránil zničení Říma. Město však bylo roku 1803 znovu obsazeno Francouzi a papežský stát se stal součástí francouzského císařství. 1804 navštívil Pius VII. Francii, kde se zúčastnil Napoleonovy císařské korunovace. Nicméně to nezabránilo, aby v roce 1809 Francouzi papeže nezajali a nedeportovali do vyhnanství. Teprve vídeňský kongres v letech 18141815 vrátil moc nad Římem a papežským státem Piu VII.

Pod vlivem francouzské revoluce a napoleonských tažení se v Itálii formovalo od počátku 19. století hnutí za osvobození Itálie z cizí nadvlády. Jeho přívrženci, zklamaní v naději, že se jim dostane francouzské pomoci, ustanovili roku 1807 tajné organizace revolucionářů tzv. karbonářům kteří iniciovali řadu povstání.

Počátkem nové etapy národního a osvobozeneckého hnutí se stalo založení organizace Mladá Itálie, u jejíhož zrodu stál Giuseppe Mazzini. O něco později, roku 1847 založil Camillo Cavour v Turině časopis Il Risorgimento, kolem kterého se formovalo hnutí za osvobození a sjednocení Itálie. Velké naděje byly vkládány do nástupu liberálního papeže Pia IX. v roce 1846.

Roku 1848 vypuklo revoluční hnutí téměř v celé Itálii. V listopadu zachvátilo také Řím. Pius IX. uprchl do Neapole a v Římě byla roku 1849 vyhlášena římská republika v čele s triumvirátem (jedním z triumvirů byl Mazzini). Povstání bylo zdoláno intervencí Francouzů, Rakušanů a neapolského království. Poslední boje probíhaly na pahorku Janikulu v místě, kde dnes stojí pomník Garibaldiho, který stál v čele povstalců. Garibaldiho jednotky ustoupily z města, do Říma se vrátil papež a obnovil papežský stát.

Pius IX. byl přesto přívržencem reforem, zmírnil censuru, vyhlásil rozsáhlé amnestie, rozšířil práva měšťanů a taky se snažil strhnout na sebe vedoucí pozici v bojích za sjednocení. Byl posledním světsky vládnoucím papežem. Za jeho pontifikátu se konal v letech 18691870 první vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry.

Poté, co dobyl Garibaldi roku 1860 Sicílii a Neapolsko, se konal plebiscit o sjednocení Itálie a o rok později bylo vyhlášeno italské království v čele se sardinským králem Viktorem Emanuelem II. Již roku 1862 se Garibaldi pokusil dobýt proti králově vůli Řím, ale neuspěl. Byl poražen, zraněn a zajat. Nový Garibaldiho pochod na Řím v roce 1867 byl poražen Francouzi. Teprve 20. září 1870 obsadily Řím královské jednotky a dobrovolníci. Viktor Emanuel II. se přestěhoval do papežského paláce na Kvirinalu (dnes prezidentský palác) 1. července 1871 byl Řím prohlášen hlavním městem italského království. 13. května 1871 přijal italský parlament zákon o zrušení nezávislosti papeže na italském státě, což znamenalo konec světské moci papežů. Pius IX. zůstal suverénním panovníkem jen ve Vatikánu (vlastní garda, zákony, diplomatičtí zástupci) a italský stát se zavázal vyplácet mu každoročně určitou finanční částku. Papež odmítl pokus o smír, prohlásil se za zajatce a italským katolíkům zakázal účast na politickém životě pod trestem exkomunikace.


Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Významná místa v Římě[editovat | editovat zdroj]

Pohled na centrum Říma

Památky a zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Janusův oblouk na Forum Boarium

Antické památky[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější starověkou památkou je Koloseum z roku 80, největší antické divadlo, dále téměř úplně zachovaný Pantheon (v současné podobě z let 118128), zbytky antického fóra na Forum Romanum, mohutné Caracallovy lázně (kolem 217), triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, množství menších staveb a základy později přestavěných budov.

Fontány[editovat | editovat zdroj]

Řím se pyšní, a to už od starověku, světově proslulým systémem svých veřejných vodovodů s na něj navazující soustavou fontán a kašen, které jsou většinou nejen umělecky cenné, ale také turisticky velice atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontána di Trevi.

Kostely a chrámy[editovat | editovat zdroj]

Řím se jako centrum křesťanství pyšní množstvím bohatých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež zdůrazňovaly význam středověké a renesanční katolické církve, přes menší a skromnější budovy až po podzemní katakomby, kde se často tajně scházeli první křesťané. Mezi rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich, Pantheon, zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Ostatní antické chrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza. Nejvýznamnější je čtveřice (pětice) "větších" bazilik (basilica maior): bazilika sv. Petra, bazilika sv. Jana v Lateránu, bazilika Panny Marie Sněžné, bazilika sv. Pavla za hradbami a bazilika sv. Vavřince za hradbami (občas uváděná jako minor). Dále je to devět (bez sv. Vavřince osm) "menších" bazilik (basilica minor): bazilika svatého Šebastiána za hradbami, bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, bazilika svatého Šebastiána za hradbami, bazilika svatého Vavřince in Damaso, bazilika svatého Petra v řetězech, bazilika Panny Marie v Cosmedin, bazilika Panny Marie v Zátibeří/Trastevere, bazilika Panny Marie na Svatém Kopečku/in Montesanto.

Seznam římských kostelů[editovat | editovat zdroj]

Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. Více než polovina je mimo provoz a není ani přístupná, pro turistickou prohlídku či pouť jsou vhodné tři stovky. Nejvýznamnější poutní baziliky byly povýšeny do statutu Velká" či Hlavní bazilika, latinsky Basilica maior, je jich šest. Za nimi následují baziliky povýšené do statutu Menší bazilika Basilica minor.

Existuje celá řada do češtiny přeložených či původních českých průvodců, např. Česká zastavení v Římě Jany Koudelkové nebo seriál pořadů Johany Bronkové Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma ve Vatikánském rozhlase (1.1.2003 – 26.9.2006), přístupný v psané podobě na webových stránkách české sekce Vatikánského rozhlasu.

Kinematografie[editovat | editovat zdroj]

V Římě se nachází také studia Cinecittá, největší zázemí televizní a filmové produkce na evropském kontinentě a také centrum Italské kinematografie, kde se natáčí velké množství současných kasovních trháků. Čtyřiceti hektarový komplex studií je od Říma vzdálen 9 kilometrů a je součástí jedné z největších produkčních komunit na světě, druhý po Hollywoodu. Komplex zaměstnává přes 5000 profesionálů – od specialistů na šití dobových kostýmů po experty přes vizuální efekty. Na tomto místě bylo realizováno více než 3000 projektů, od nedávných filmů jako Umučení Krista, Gangy New Yorku, Řím, (seriál HBO), Vodní život a Dekameron Dina De Laurentiise po filmové klasiky jako Ben-Hur, Kleopatra a filmy Federika Felliniho.

Studia Cinecittá byla založena roku 1937 Benitem Mussolinim, a během Druhé světové války byla bombardována Spojenci. V padesátých letech se pak stala hlavním místem natáčení některých velkých amerických filmových společností a následně nejvíce spjatá právě s Federikem Fellinim. Dnes je komplex Cinecittá jediným studiem na světě s plně před-produkčním, produkčním a po-produkčním vybavením na jednom místě, které umožňuje režisérům a producentům vkročit se scénářem a odejít s hotovým filmem.

Vývoj jazyka[editovat | editovat zdroj]

Původním jazykem Římanů byla latina, která se později modifikovala ve středověkou italštinu. Pozdější vývoj byl důsledkem vlivů různých regionálních dialektů, mezi kterými dominovala toskánština, ale římští obyvatelé měli také své nářečí Romanesco neboli římštinu. Starověká římština užívaná ve středověku byla jižním italským nářečím, blízkým neapolštině. Vliv Florentské kultury během renesance a navíc přistěhovalectví mnoha florentských občanů do Říma, mezi kterými byli i dva medicejští papežové (Leo X a Klement VII) a jejich družiny, způsobilo velkou změnu v nářečí, které se začalo více podobat toskánštině. Až do 19. století se tyto změny omezily na hranice Říma ale později od počátku dvacátého století se díky rostoucímu počtu obyvatel a zlepšení dopravy rozšířily do dalších částí Lazia (Civitavecchia, Latina). V důsledku římština opustila své tradiční formy a změnila se na dialekt, kterým se mluví i za hranicemi města, a který je velmi podobný standardní italštině, ačkoli zůstává odlišný od ostatních místních nářečí Lazia. Tradiční literatura psaná římským nářečím zahrnuje díla takových autorů jako Giuseppe Gioachino Belli, Trilussa a Cesare Pascarella. Soudobou římštinu představují populární herci jako Aldo Fabrizi, Alberto Sordi, Nino Manfredi, Anna Magnani, Grigi Proietti, Enrico Montesano a Carlo Verdone.

Nicméně historický příspěvek Říma k jazyku v celosvětovém pojetí je mnohem rozsáhlejší. V procesu romanizace vyvinuli obyvatelé Galie, Iberského poloostrova, Itálie a Dácie jazyky, které pocházejí přímo z latiny a byly přijaty na mnoha místech světa jak díky kolonizaci tak díky kulturnímu vlivu. Navíc i moderní angličtina převzala díky Ovládnutí Anglie Normany velkou část slovní zásoby z latiny. Římská nebo latinská abeceda je nejrozšířenější systém znaků užívaný ke psaní na světě a používá ho nejvíce jazyků.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roma na italské Wikipedii.

  • Hrůza, Jiří: Urbanismus světových velkoměst, II. díl, Athény, Řím, Istanbul, Nakladatelství ČVUT 2007, ISBN 978-80-01-03677-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Slovníkové heslo Řím ve Wikislovníku