Řím

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o hlavním městě Itálie. Další významy jsou uvedeny v článku Řím (rozcestník).
Řím
Comune di Roma
Koláž významných památek Říma
Koláž významných památek Říma
Řím – znak
znak
Řím – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 20 m n. m.
stát: Itálie Itálie
oblast: Lazio
provincie: Provincie Roma
Řím
Red pog.png
Řím
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 1 285 km²
počet obyvatel: 2 654 215 (2013)
hustota zalidnění: 2 066 obyv. / km²
správa
starosta: Ignazio Marino
oficiální web: http://www.comune.roma.it
PSČ: 00121 - 00199
Císařský Řím. Tmavší oblast je území uvnitř hradeb ze 4. stol. př. n. l., světlejší uvnitř hradby z roku 275
Pantheon

Řím (italsky a latinsky Roma, přezdívaný též Věčné město) je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře, asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Řím je největší italské a čtvrté nejlidnatější město v EU, politické, hospodářské a kulturní centrum, mimořádně bohaté na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO.

Je to jedno z nejstarších evropských měst, založené před více jak 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.). Po staletí byl hlavním městem Římské říše, nejmocnější evropské mocnosti starověku, a kolem roku 100 přesáhlo 1,6 milionu obyvatel. Stalo se centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě.

Ve městě sídlí čtyři státní, 16 soukromých a 7 papežských univerzit, italská Akademie věd, hlavní italská média a řada mezinárodních organizací. Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Město leží v krajině nazývané Campagna di Roma, 27 kilometrů od Tyrhénského moře. Historické město se rozkládalo na "sedmi pahorcích" na levém břehu řeky Tibery (Tevere):

Mezi pahorky protékalo ve starověku několik říček tvořících bažiny. Nejznámější bažinou byla Caprea palus u ústí říčky Petronia do Tibery. Východně od města začínají Abruzzi, na severovýchodě Sabinské hory a na jihu Albánské hory.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Říma.

S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy roku 753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Ve 4. století př. n. l. dostalo město první kamennou hradbu, do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila velké části Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu republiky. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fóra, lázně, cirky, paláce – hlavním stavebním materiálem se stává mramor. Roku 275 n. l. bylo město v rozloze 13,7 km2 obehnáno Aureliovou hradbou.

Za vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl své sídlo na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole císař Konstantin I. Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Počet obyvatel klesl z 1,6 milionu až na 100 tisíc.

Po pádu západní říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604) a po vpádu Vandalů, kteří pobořili mnoho starověkých staveb, byly roku 852 rozšířeny městské hradby. Od 9. století se opravovaly a stavěly nové kostely, hlavně kvůli poutníkům, ve městě však žilo jen asi 30 tisíc obyvatel. Město zůstalo papežským sídlem, s výjimkou let 13091377, kdy papežové sídlili ve francouzském Avignonu (tzv. Avignonské zajetí). S nimi odešel i jejich dvůr a velká část vyšších vrstev, takže v roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, žilo v ruinách Říma sotva 20 tisíc obyvatel.

Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Roku 1506 začala stavba nové baziliky svatého Petra podle plánů D. Bramanteho, na níž se pak podíleli například Rafael Santi, Michelangelo Buonarroti nebo Gian Lorenzo Bernini. Roku 1527 město vyplenili císařští vojáci, ale brzy začala jeho obnova v barokním duchu. Roku 1629 byla bazilika vysvěcena, většina starších staveb byla postupně obnovena a přestavěna a vzniklo množství nových.

Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Tím začal prudký nárůst počtu obyvatel, rozšiřování a modernizace města. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vznikl Lateránskou smlouvou Vatikán jako samostatný stát a po druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku 1960 se v Římě konaly 17. Olympijské hry a v letech 1962-1965 Druhý vatikánský koncil. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Panoráma Říma (Z kupole sv. Petra)

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Členění města od roku 2013 (municipia)
Starověké členění (regiones)
Staré město (Municipio I) - členění na rioni

Územní organizace města[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2013 se Řím dělí na 15 čtvrtí (municipio, M.), číslovaných jako Řím I až Řím XV (M. I až M. XV). Každá má vlastní volené zastupitelstvo a starostu. Čtvrť Řím I odpovídá starověkému a středověkému městu, jak je vymezila Aurelianova hradba ze 3. století n. l. a tradičně se dělí na 22 rioni.

Historické členění[editovat | editovat zdroj]

Za krále Servia Tullia se Řím dělil na čtyři regiones, které odpovídaly městským tribus. Za vlády císaře Augusta, mezi léty 12 a 7 př. n. l. se město rozdělilo na 14 regiones, původně pouze číslovaných. Teprve později dostaly jména a toto dělení vydrželo až do středověku.

Od 14. století se město začalo dělit na zprvu 12 rioni, kterých postupně přibývalo dělením, až roku 1921 dosáhl jejich počet 22. S výjimkou rione XXII Prati (na pravém břehu Tibery severně od Vatikánu) leží všechny uvnitř Aureliovy hradby, označují se zkráceně R. a tvoří dnes municipio Řím I.

Už koncem 19. století město přesáhlo staré hradby a nové čtvrti vně hradeb se od roku 1921 začaly označovat jako quartiere (Q.) I až XXXV. Další sídla se označovala jako suburbia, zkráceně S., a ještě vzdálenější pás jako zone (Z.) I až LIX. Další, často spontánně vzniklé sídelní jednotky se označují jako frazioni, zone O atd.

Teprve roku 1972 vznikla radikální reforma, která celé území velkého Říma rozdělila na 20 administrativních čtvrtí (circonscrizione, od roku 2001 municipio) a roku 2013 byl jejich počet snížen na 15.

  • Tato část článku využívá informace z odpovídajícího článku italské Wikipedie.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Řím má tři letiště, nejvýznamnější je letiště Řím-Fiumicino jihozápadně od města, starší a menší Ciampino jihovýchodně od města užívají hlavně nízkonákladové společnosti a letiště Řím-Urbe severně od města slouží hlavně pro soukromé lety.

Město je významný železniční uzel s hlavním nádražím Termini blízko středu města; se 400 tisíci cestujícími denně patří k nejrušnějším nádražím v Evropě. Pro dálkové rychlíky, které Římem projíždějí, slouží od roku 2011 rekonstruované nádraží Roma-Tiburtina na severovýchodě města. Vedle toho má Řím ještě 6 nádraží pro lokální dopravu.

Silniční doprava je v Římě velký problém. Město má sice dálniční obchvat (GRA) zhruba ve vzdálenosti 10 km od centra, vlastní město však má stále starověkou hvězdicovou strukturu hlavních ulic. Všichni tak musí jezdit přes centrum města, které je velmi často zablokované. V řadě oblastí proto platí režim omezeného provozu (ZTL), kdy sem auta smějí zajíždět jen v nočních hodinách mezi 6 a 18 hodinou jen na zvláštní povolení. Naopak v jiných oblastech (Trastevere, San Lorenzo, Testaccio) platí zákaz vjezdu v nočních hodinách. Radnice bohužel vydávají příliš mnoho výjimek, takže opatření nejsou účinná. Autobusy platí při vjezdu do města velmi vysoké mýtné (až 210 EUR) a nesmějí tu vůbec parkovat.

Veřejná doprava je v Římě málo rozvinuta. Od roku 2005 jsou v provozu dvě linky metra, A a B o celkové délce asi 38 km, které však obcházejí historické jádro, kde by výstavba tunelů mohla způsobit velké škody. Vedou poměrně daleko za město, kde se také rozvětvují, nárokům však nemohou stačit. Ve stavbě je další linka C v délce 25,5 km, stavbu však zdržují archeologické nálezy.

Tramvajová doprava byla ve městě zahájena už roku 1877, v roce 2014 provozovala městská dopravní společnost ATAC šest linek o celkové délce 51, 3 km a se 192 zastávkami. Od roku 2005 je po dlouhé přestávce opět v provozu jedna trolejbusová linka o délce 11,3 km. Autobusovou síť tvoří asi 350 linek s více než 8 000 zastávkami.

  • Tato část článku využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.

Památky a zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Mezi neznámější pamětihodnosti patří Koloseum, Forum Romanum, Pantheon, Andělský hrad, bazilika Panny Marie Sněžné (S. Maria Maggiore), Lateránská bazilika, bazilika svatého Petra a Sixtinská kaple ve Vatikánu, náměstí Piazza Navona, Španělské schody a fontána di Trevi.

Tradiční poutnický okruh tvořily čtyři papežské baziliky (svatého Petra, svatého Jana v Lateránu, Panny Marie Sněžné, svatého Pavla za hradbami a dále svatého Vavřince za hradbami, svatého Kříže v Jeruzalémě a svatého Šebastiána v katakombách.

Janusův oblouk na Forum Boarium

Antické památky[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější starověkou památkou je Koloseum z roku 80, největší antické divadlo, dále téměř úplně zachovaný Pantheon (v současné podobě z let 118128), zbytky antického fóra na Forum Romanum, mohutné Caracallovy lázně (kolem 217), triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, zbytky Serviovy a dobře zachovaná Aurelianova hradba, množství menších staveb a základy později přestavěných budov.

Dále:

Fontány[editovat | editovat zdroj]

Řím se už od starověku honosí proslulým systémem svých 11 veřejných vodovodů, z nichž 9 dodnes funguje. Nejstarší Aqua Appia z roku 312 př. n. l. a měří 16,5 km, nejdelší Aqua Marcia z roku 140 př. n. l. měří 91,5 km. Na ně navazuje soustava fontán a kašen, které jsou často nejen umělecky cenné, ale také turisticky atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontána di Trevi.

Kostely a chrámy[editovat | editovat zdroj]

Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. Více než polovina je mimo provoz a není ani přístupná, pro turisty či poutníky jsou zajímavé tři stovky. Počínaje podzemními katakombami, kam se pohřbívalo a kde se také scházeli první křesťané, přes menší i větší, zejména barokní kostely až po velkolepé středověké, renesanční a barokní bazilikay.

Nejstarší kostely vznikly z antických římských chrámů. Jeden z nich, Pantheon, zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Ostatní antické chrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Romulův chrám (Santi Cosma e Damiano), Chrám Antonina a Faustiny (San Lorenzo in Miranda), Santa Constanza. Nejvýznamnější je čtveřice "větších" bazilik (basilica maior): bazilika sv. Petra, Lateránská bazilika, bazilika Panny Marie Sněžné a bazilika svatého Pavla za hradbami. Dále je to devět "menších" bazilik (basilica minor): bazilika svatého Vavřince za hradbami, bazilika svatého Šebastiána za hradbami, bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, bazilika svatého Vavřince in Damaso, bazilika svatého Petra v řetězech, Santa Maria in Cosmedin, bazilika Panny Marie v Trastevere, bazilika Panny Marie in Montesanto.

Další významné kostely a chrámy:


Kinematografie[editovat | editovat zdroj]

V Římě se nachází také studia Cinecittá, největší zázemí televizní a filmové produkce na evropském kontinentě a také centrum Italské kinematografie, kde se natáčí velké množství současných kasovních trháků. Čtyřiceti hektarový komplex studií je od Říma vzdálen 9 kilometrů a je součástí jedné z největších produkčních komunit na světě, druhý po Hollywoodu. Komplex zaměstnává přes 5000 profesionálů – od specialistů na šití dobových kostýmů po experty přes vizuální efekty. Na tomto místě bylo realizováno více než 3000 projektů, od nedávných filmů jako Umučení Krista, Gangy New Yorku, Řím, (seriál HBO), Vodní život a Dekameron Dina De Laurentiise po filmové klasiky jako Ben-Hur, Kleopatra a filmy Federika Felliniho.

Studia Cinecittá byla založena roku 1937 Benitem Mussolinim, a během druhé světové války byla bombardována Spojenci. V padesátých letech se pak stala hlavním místem natáčení některých velkých amerických filmových společností a následně nejvíce spjatá právě s Federikem Fellinim. Dnes je komplex Cinecittá jediným studiem na světě s plně před-produkčním, produkčním a po-produkčním vybavením na jednom místě, které umožňuje režisérům a producentům vkročit se scénářem a odejít s hotovým filmem.

Vývoj jazyka[editovat | editovat zdroj]

Původním jazykem Římanů byla latina, která se později modifikovala ve středověkou italštinu. Pozdější vývoj byl důsledkem vlivů různých regionálních dialektů, mezi kterými dominovala toskánština, ale římští obyvatelé měli také své nářečí Romanesco neboli římštinu. Starověká římština užívaná ve středověku byla jižním italským nářečím, blízkým neapolštině. Vliv Florentské kultury během renesance a navíc přistěhovalectví mnoha florentských občanů do Říma, mezi kterými byli i dva medicejští papežové (Leo X a Klement VII) a jejich družiny, způsobilo velkou změnu v nářečí, které se začalo více podobat toskánštině. Až do 19. století se tyto změny omezily na hranice Říma ale později od počátku dvacátého století se díky rostoucímu počtu obyvatel a zlepšení dopravy rozšířily do dalších částí Lazia (Civitavecchia, Latina). V důsledku římština opustila své tradiční formy a změnila se na dialekt, kterým se mluví i za hranicemi města, a který je velmi podobný standardní italštině, ačkoli zůstává odlišný od ostatních místních nářečí Lazia. Tradiční literatura psaná římským nářečím zahrnuje díla takových autorů jako Giuseppe Gioachino Belli, Trilussa a Cesare Pascarella. Soudobou římštinu představují populární herci jako Aldo Fabrizi, Alberto Sordi, Nino Manfredi, Anna Magnani, Grigi Proietti, Enrico Montesano a Carlo Verdone.

Nicméně historický příspěvek Říma k jazyku v celosvětovém pojetí je mnohem rozsáhlejší. V procesu romanizace vyvinuli obyvatelé Galie, Iberského poloostrova, Itálie a Dácie jazyky, které pocházejí přímo z latiny a byly přijaty na mnoha místech světa jak díky kolonizaci tak díky kulturnímu vlivu. Navíc i moderní angličtina převzala díky Ovládnutí Anglie Normany velkou část slovní zásoby z latiny. Římská nebo latinská abeceda je nejrozšířenější systém znaků užívaný ke psaní na světě a používá ho nejvíce jazyků.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roma na italské Wikipedii.´

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Garwood, D.: Řím. Praha: Svojtka 2013
  • Koudelková, Jana: Česká zastavení v Římě
  • Hrůza, Jiří: Urbanismus světových velkoměst, II. díl, Athény, Řím, Istanbul, Nakladatelství ČVUT 2007, ISBN 978-80-01-03677-8
  • Koltermann, U.: Řím krok za krokem. Praha: Jan Vašut 2014
  • Laurence, Ray: Řím v roce 300. Volvox globator 2009
  • Ottův slovník naučný, heslo Řím. Sv. 21, str. 748
  • Pelz, Monika: Řím. Praha: Jan Vašut 2012
  • Schwarz,F. - Simeoni, R,: Řím: kompletní průvodce na cesty. Brno: Cpress 2012

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]