Jeruzalém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jeruzalém ירושלים
pohled na jeruzalémské Staré město
znak vlajka
poloha
souřadnice:	31° 46' 45" s.š., 35° 13' 25" v.d.
nadmořská výška:	650–840 m n. m.
stát:	Izrael
distrikt:	Jeruzalémský
Jeruzalém
rozloha a obyvatelstvo
rozloha:	125,156 km²
počet obyvatel:	719 900 (2006)
hustota zalidnění:	5752 obyv. / km²
správa
starosta:	Nir Barkat
oficiální web:	www.jerusalem.muni.il

Jeruzalém (hebrejsky ירושלים Jerúšalajim, arabsky القـُدْس Al-Kuds, oficiálně v Izraeli أُورشَلِم القـُدْس Urusalim al-Kuds) je město na Blízkém východě, které za své hlavní město považuje Stát Izrael, ale zároveň s ním počítají Palestinci jako s hlavním městem svého budoucího samostatného státu. Všechna tři velká monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství, islám) jej považují za „Svaté město“, což je však také důvod bojů o nadvládu nad tímto městem.

Jeruzalém se rozkládá v Judských horách na hranici úmoří Středozemního a Mrtvého moře, na okraji Judské pouště. Léto je v Jeruzalémě horké a suché, zima chladná a deštivá, občas také padá sníh.

Obsah 1 Původ názvu města 1.1 Hebrejština 1.2 Ostatní jazyky 2 Posvátnost Jeruzaléma 3 Historie 3.1 Vznik města a období prvního Chrámu 3.2 Období druhého Chrámu 3.3 Římská nadvláda 3.4 Byzantská nadvláda 3.5 Muslimské a křižácké období 3.6 Období Osmanské říše 3.7 Britská vláda 3.8 Válka o nezávislost a rozdělení Jeruzaléma 3.9 Sjednocený Jeruzalém 4 Právní postavení Jeruzaléma 4.1 Problematika statusu 5 Kultura a vzdělání 6 Geografie a klima 7 Odkazy 7.1 Poznámky 7.2 Bibliografie 7.3 Související články 7.4 Externí odkazy

[editovat] Původ názvu města

[editovat] Hebrejština

Nejstaršími dokumenty, zmiňujícími jméno Jeruzaléma, jsou egyptské klatebné nápisy (z 19. a 18. stol. př. n. l.), kterými byli proklínáni potenciální nepřátelé Egypta, kteří jej napadali často právě z oblasti Syropalestiny. Jméno města se v těchto nápisech objevuje jako „Ašamam“ nebo „Rašlamam“.

Souhlásky š a m se pak objevují i v podobném pojmenování – knize Genesis zmiňován „Melchisedech, král Šálemu“ – města, které je ztotožňováno s Jeruzalémem. Pojmenování tohoto města jako „Jebús“ pak vychází od Jebusejců, kteří město původně obývali. Jméno Jeruzalém možná vzniklo spojením těchto dvou výrazů do „Jebús-Šálem“. Tradice pak slovo „Jeruzalém“ vykládá jako „město pokoje“ (hebrejsky ´ír šalom). Vznik pojmenování je však stále nejasný.

Podle midraše má Jeruzalém celkem 70 jmen, mnohá z nich jsou básnická. Některé tyto výrazy jsou však užívány dodnes, zejména „Město Davidovo“ nebo „Sijón“ (pojem Sijón však označuje spíše Chrámovou horu).

[editovat] Ostatní jazyky

V roce 131 nechal postavit císař Hadrianus na troskách Jeruzaléma římské město, které bylo pojmenováno „Colonia Aelia Capitolina“ – Aelius bylo jedno z jmen císaře Hadriana a slovo „Capitolina“ je na počest římského nejvyššího boha Jupitela Kapitolského.

V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém „Al-Kuds“ (القـُدْس), což doslova znamená „To svaté (město)“. Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského "Aelia" - "Ilija" (arabsky إلياء).

[editovat] Posvátnost Jeruzaléma

Pro židy je Jeruzalém velmi posvátným místem. Toto pramení z víry, že toto místo si Bůh vyvolil, aby zde přebýval. Navíc v jeruzalémském Chrámu se po tisíc let konala bohoslužba. Bible a Halacha obsahuje několik příkazů spojených s Jeruzalémem, mezi nimi je mj. příkaz platný pro všechny muže „ukázat se třikrát v roce před Pánem Hospodinem“ v Chrámu.^[1]

Křesťané mají k Jeruzalému ambivalentní vztah. Na jednu stranu je to město, ve kterém se nachází místa připomínající události Ježíšova života a smrti, např. Via Dolorosa (křížová cesta) nebo bazilika Svatého hrobu (místo, kde byl dle tradice Ježíš pohřben). Avšak na druhou stranu zničení Jeruzaléma v první židovské válce bylo chápáno jako potrestání Izraele za to, že odmítl Ježíše jako mesiáše. V období byzantské vlády byl Jeruzalém jako křesťanské město znovu vystaven, avšak Chrámová hora byla ponechána pustá jako připomínka zpustošení města. Významnost Jeruzaléma stoupla, když město padlo do rukou muslimů, obzvláště pak při křížových výpravách. Když padla Svatá země do rukou křižáků, proměnil se Jeruzalém v hlavní město křižáckého Jeruzalémského království, které však nemělo dlouhého trvání.

Křesťané na Jeruzalém zaměřují svou pozornost ve velké míře skrze metaforické zmínky v Bibli, kde je Jeruzalém vykreslován jako svaté neposkvrněné místo. Často se mluví o „nebeském Jeruzalémě“ oproti Jeruzalému pozemskému. Křesťané nejsou tedy k Jeruzalému připoutáni příliš pevně – tím spíše, že brzy po vzniku křesťanství se stal nejdůležitějším centrem křesťanství Řím a Konstantinopol.

Na počátku svého působení Mohamed učil muslimy se při modlitbě obracet tváří směrem k Jeruzalému, avšak později své pokyny změnil a ustanovil, aby se modlili směrem k Mekce. Tak to bylo zapsáno i do Koránu. Toto ustanovení pramenilo zřejmě z toho, že Mekka byla obchodním centrem Arabského poloostrova, zatímco Jeruzalém hrál v tomto směru podružnou roli. Možná to bylo také kvůli rozepři, která propukla v Medíně mezi Mohamedem a židy, kteří odmítali přijmout novou nauku. Místem islámské bohoslužby se každopádně stala Ka'ba v Mekce.

V Koránu samotném není o Jeruzalému žádná zmínka, přinejmenším ne výslovná. Běžné muslimské komentáře však ztotožňují místo, odkud měl Mohamed vystoupit do sedmého nebe, navštívit ráj a peklo a hovořit s Alláhem a proroky, s Chrámovou horou. Na připomínku této události pak byla na této hoře postavena mešita Al-Aksá a z Jeruzaléma se stalo třetí nejsvětější město sunnitského islámu.

[editovat] Historie

[editovat] Vznik města a období prvního Chrámu

Jádro Jeruzaléma vzniklo v eneolitu na vyvýšenině, která je dnes nazývána jako Město Davidovo. Proměna z přechodného sídliště v regulérní město se udála v 19. stol. př. n. l. Ve 14. stol. př. n. l. byl již Jeruzalém opevněným a důležitým kenaánským městem.^[2]

Podle biblických zpráv bylo město přinejmenším až do 11. stol. př n. l. obýváno Jebusity a okolo roku 1000 př. n. l. Jeruzalém padl do rukou Izraelitů (pod vedením krále Davida) a následně byl ustanoven hlavním městem izraelského království. Do Jeruzaléma byla údajně přenesena Archa úmluvy, takže se Jeruzalém stal nejen správním, ale také náboženským centrem. Davidův syn Šalomoun pak podle tradice navíc v městě zbudoval Chrám, což pozici Jeruzaléma významně posílilo. Archeologický průzkum však ukázal, že v 10. století byl Jeruzalém pouhou horskou vesnicí.^[3]

Během následujících staletí se však tato vesnice rozrostla ve město. Za vlády krále Chizkijáše byl Jeruzalém (tehdy již značně větší) roku 701 př. n. l. obležen asyrským vojskem. Obléhání však Jeruzalém přestál (na rozdíl od severoizraelského Samaří, které bylo 722 př. n. l. dobyto), mimo jiné díky Šiloašskému tunelu, který přiváděl vodu z pramene Gichon nacházejícího se mimo město, do nádrže Siloe uvnitř hradeb.^[4] V roce 598 př. n. l. však byl Jeruzalém dobyt babylonským vojskem. Po pokusu o vzpouru proti babylonské nadvládě bylo město roku 586 př. n. l. dobyto znovu – babylonský král Nebukadnesar II. zničil jeruzalémský Chrám a velkou část obyvatelstva odvedl do zajetí.

[editovat] Období druhého Chrámu

Poté co byla Babylonie ovládnuta Peršany a Kýros II. povolil návrat zajatců a vyhlásil náboženskou svobodu, byl zhruba po 70 letech Jeruzalém znovu vybudován jako hlavní město judské provincie. Záhy byl obnoven i Chrám, který byl tentokrát poměrně skromný. Roku 332 př. n. l. zemi obsadil Alexandr Veliký, Jeruzalém však nebyl dotčen. Začalo období helenizace, izraelská země byla zprvu pod vládou Ptolemaiovců, od roku 198 př. n. l. pak pod vládou Seleukovců. Vyšší židovské vrstvy ochotně přijímaly řecké zvyklosti. To se však nakonec proti židům obrátilo, když Antiochos IV. Epifanés vyhlásil v celé říši jediný kult a v jeruzalémském Chrámu byla na místě oltáře postavena socha Dia Olympského. Následně roku 167 př. n. l. vypuklo Makabejské povstání, které Judeu zbavilo cizí nadvlády – vlády se ujali Hasmonejci.

Vláda Hasmonejců trvala do roku 63 př. n. l., kdy Jeruzalém dobyli Římané. Roku 37 př. n. l. byl Římem jmenován judským tetrarchou Herodes Veliký, který město rozšířil a podstatně zkrášlil – nechal přebudovat Chrám, mnohé ulice nechal vydláždit mramorem, nechal postavit pevnost Antonia. Po jeho smrti roku 4. př. n. l. Judeu spravovali římští prefekti a prokurátoři, kteří s postupem času stále necitlivěji zasahovali do záležitostí Židů a uvrhovali zemi do chaosu.

Roku 66 nakonec vypuklo protiřímské povstání – začala První židovská válka. Roku 69 Římané oblehli Jeruzalém, a když byl roku 70 téměř vyhladověn, dobyli jej. Chrám vypálili a celé město zcela srovnali se zemí. Z Chrámu zbyla jen západní zeď – Zeď nářku.

[editovat] Římská nadvláda

Jeruzalém zůstal v troskách až do vlády císaře Hadriána, který jej znovu vybudoval jako římské město, pojmenované Colonia Aelia Capitolina (135), a zakázal židům do něj vstupovat. Zákaz však nebyl striktně dodržován – ještě v tom samém století v Jeruzalémě vznikla židovská osada.

Císař Constantinus I. se snažil přeměnit Jeruzalém v křesťanské město, obnovil tedy Hadriánův zákaz. Mírně však slevil, když dovolil židům vstup do města na jediný den v roce – ve výroční den zboření Chrámu (Tiš'a be-Av). Matka Konstantina Velikého, Helena, podle legendy navštívila Jeruzalém, kde nalezla zbytky kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš. Určila místo ukřižování a na tomto místě byla vybudována bazilika Svatého hrobu (někdy označován jako „Boží hrob“).

Konstantinův následník, Iulianus Apostata, který bojoval proti křesťanství, zákaz vstupu do Jeruzaléma zrušil a také zahájil stavbu nového židovského Chrámu, avšak následujícího roku (363) zemřel při tažení proti Persii. Jeho následníci pak prosazovali znovu křesťanství.

[editovat] Byzantská nadvláda

Roku 395 se Římská říše rozdělila na dvě a oblast Palestiny připadla Východořímské říši. Východořímská říše plně podporovala šíření křesťanství v Palestině a v rámci své prokřesťanské politiky přijímala i protižidovská opatření (Theodosius I. a Theodosius II.); pro Jeruzalém to znamenalo především trvání zákazu pobytu Židů. V Jeruzalémě se pokračovalo s výstavbou církevních staveb, kostelů a kláštěrů^[5] (za vlády Theodosia II. bylo v Jeruzalémě již 200 kláštěrů a hispiců^[6]). Jeruzalém byl sídlem křesťanského patriarchy, který byl hlavou církve ve Svaté zemi.^[7] Město bylo rovněž cílem křesťanských poutníků všech vyznání, včetně latinských poutníků ze Západu a existuje i možnost, že do Jeruzaléma přicházeli i afričtí poutníci z Núbie,^[8] ale i také poutním místem pro Židy z celého Blízkého východu.^[9]

[editovat] Muslimské a křižácké období

Roku 638 byl Jeruzalém ovládaný Byzantinci bez boje dobyt muslimskými vojsky chalífy Umara II. kteří rychle povolili židům a návrat do Jeruzaléma. Na Chrámové hoře byla postavena mešita Al-Aksá a Skalní dóm. Jeruzalém byl poté na dalších 400 let náležel muslimským Umajjovcům a posléze Fátimovcům. V 11. století na Blízký východ vpadli Turci, kteří roku 1071 dobyli Jeruzalém, ale již roku 1097 jej Fátimovci od Turků, oslabených postupem první křížové výpravy v Sýrii, dobyli nazpět. O dva roky později byl Jeruzalém obležen a dobyt evropskými křižáky, kteří většinu jeho obyvatelstva povraždili.

Město se stalo centrem křižáckého Jeruzalémského království na dalších 88 let. Po porážce křižáků v bitvě u Hattínu roku 1187 se blíže k Jeruzalému dostal Saladin, po krátkém obléhání si město podmanil a vrátil pod muslimskou nadvládu. Roku 1192 uzavřel Saladin s křižáky dohodu z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města.

S návratem muslimské vlády nad městem se do Jeruzaléma vrátili i židé. Ve 13. století se pak nadvláda nad městem střídala, nakonec však křižáci byli po pádu Akkonu, poslední křižácké výspy, roku 1291 definitivně vyhnáni.

[editovat] Období Osmanské říše

Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše a město vkročilo do období rozkvětu. Sultán Sulejman I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny.^[10] To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.

Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí (zhruba 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů). Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti: muslimská, křesťanská, židovská a arménská. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále stagnovalo.^[11]

Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibráhím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu.^[12] Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu.^[13] Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 židů, již přišli ze zemětřesením poničeného Safedu, čímž se židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou (5000 židů, 4500 muslimů, 3500 křesťanů, celkem 13 000 obyvatel).^[14] Roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Velká Británie s některými dalšími evropskými mocnostmi a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace.^[15]

Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše, zejména díky obnově kapitulací. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy.^[16] V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla osmanskými občany, a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázové proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka.^[17]

[editovat] Britská vláda

V 1. světové válce připadl Jeruzalém 10. prosince 1917 Britům. Následujícího dne do města vstoupil vojenský velitel Edmund Allenby. Postavení města s příchodem Britů stouplo a stalo se významným centrem. Se založením Britského mandátu Palestina v roce 1920 bylo město místem sídla nejvyššího komisaře. Sionisté navíc ve městě postavili sídlo Národního institutu, ve které sídlila Židovská agentura a Židovská národní rada (Vaad Leumi). V roce 1925 byla na hoře Skopus otevřena Hebrejská univerzita. Byly také založeny nové čtvrti mimo hradby města – jak židovské, tak i arabské.

[editovat] Válka o nezávislost a rozdělení Jeruzaléma

Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím (corpus separatum). Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka (Válka o nezávislost), ignorovaly obě strany tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Jen ozbrojené konvoje dokázaly do města za cenu těžkých ztrát proniknout a přivézt do něj zásoby.

Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a Izrael vyhlásil nezávislost, vstoupily do země Arabské legie a boje se rozpoutaly naplno. Arabské legie již 18. května vstoupily do města a následujícího dne se dostaly až do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly území zpět. Ne však nadlouho – 28. května padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů. 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl.

Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset. Přesunout se musela také Hebrejská univerzita. 5. prosince 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Státu Izraele.

Počet obyvatel v Jeruzalémě

rok	židů	muslimů	křesťanů	celkem
1525	100	18 900	?	19 000
1538	115	19 750	?	19 865
1553	163	20 850	?	21 013
1562	200	21 450	?	21 650
1844	712	35 000	3 390	39 102
1876	1 200	37 560	5 470	44 230
1896	2 811	39 560	8 750	51 320
1922	3400	44 400	14 700	62 500
1931	21 200	51 900	19 300	92 400
1944	57 000	59 600	29 400	146 000
1948	100 000	40 000	25 000	165 000
1967	195 700	54 963	12 646	263 307
1980	292 300	?	?	407 100
1985	327 700	?	?	457 700
1987	340 000	121 000	14 000	475 000
1990	378 200	131 800	14 400	524 400
1995	482 000	164 300	16 300	662 600
1996	421 200	?	?	602 100
2000	448 800	208 700	?	657 500
2004	458 000	225 000	15 000	706 000

[editovat] Sjednocený Jeruzalém

5. června 1967 vypukla Šestidenní válka. Jordánské vojsko ostřelovalo židovské město a dobylo budovu vlády. Izraelská armáda (Cahal) však odrazila jordánský útok a zahájila protiútok, ve kterém odřízla Jeruzalém od Ramalláhu. Následně se Izraelci skrz Lví bránu dostali do Starého města a ovládli celý Jeruzalém a palestinští obyvatelé získali trvalý pobyt, ne však občanství.

[editovat] Právní postavení Jeruzaléma

[editovat] Problematika statusu

Už od roku 1948 je právní a mezinárodní status Jeruzaléma komplikovaný a nejasný. Rezoluce OSN č. 181 plánovala, že Jeruzalém bude spolu s Betlémem mezinárodní zónou (corpus separatum), kterou budou spravovat jednotky OSN a rada složená ze zástupců obyvatel zóny. Avšak v První arabsko-izraelské válce byl Jeruzalém rozdělen mezi Stát Izrael a Jordánsko (tomu připadl i Betlém). Stát Izrael tento stav uznal, ne však židovské teroristické organizace Irgun a Lehi, které nadále v Jeruzalémě pokračovaly ve své nezávislé činnosti, ačkoli ve zbytku Izraele byly tyto organizace začleněny do izraelské armády.

V prosinci 1949 vyhlásil Izrael Jeruzalém (resp. jeho západní část) jako své hlavní město. Valné shromáždění OSN stejného měsíce přijalo rezoluci, požadující mezinárodní status Jeruzaléma.

Od vítězství v Šestidenní válce Izrael okupuje východní část Jeruzaléma. Kneset oprávnil izraelskou vládu, aby zpracovala zákon, který s ohledem na výsledky války rozšířil hranice Izraele a vznikl tak Základní zákon: Jeruzalém, hlavní město Izraele, který byl vyhlášen roku 1980 a který praví, že Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.^[18] Mezinárodní společenství tento základní zákon neuznává (Rezoluce OSN č. 478) a chápe vyhlášení tohoto zákona jako okupaci. OSN navíc vyzvala své členské státy, aby přesunuly své ambasády z Jeruzaléma (poslední ambasády byly přesunuty do Tel Avivu až roku 2006). Naproti tomu izraelská vláda prohlašuje, že se o okupaci nejedná a Nejvyšší soud Izraele vydal rozhodnutí, podle něhož centrum Jeruzaléma je neoddělitelnou součástí Státu Izrael. Tento postoj je jednou z hlavní překážek možného budoucího mírového uspořádání, neboť také Palestinci považují Jeruzalém za hlavní město svého budoucího samostatného Státu Palestina.

[editovat] Kultura a vzdělání

V Jeruzalémě se nachází mnohá muzea. Jedním z nejznámějších je Izraelské muzeum, které obsahuje velkou sbírku archeologických nálezů včetně svitků od Mrtvého moře. Muzeem zaměřeným speciálně na archeologii je pak muzeum Rockefeller. Výtvarné umění je zase vytaveno v Tichově domě. Městem samotným se zabývá muzeum v Davidově věži. Jad Vašem je muzeum a zároveň památník holocaustu. V neposlední řadě stojí v Jeruzalémě ještě Islámské muzeum.

Město má dva profesionální orchestry – Izraelská filharmonie a Izraelská Camerata Jeruzalém. Nachází se zde taky množství divadel (např. Jerar Bachar, Bet Šmuel či Jeruzalémské divadlo) a kinosálů – v některých z nich jsou pořádány i mezinárodní filmové festivaly.

Nejvýznamnějším vzdělávacím střediskem je Hebrejská univerzita, v jejíž blízkosti stojí Židovská národní a univerzitní knihovna.

Hlavní kulturní událostí roku je Izraelský festival.

[editovat] Geografie a klima

Jeruzalém – vývoj počasí
Měsíc	leden	únor	březen	duben	květen	červen	červenec	srpen	září	říjen	listopad	prosinec
Nejvyšší průměrná teplota [°C]	12	13	16	21	25	28	29	29	28	25	19	14
Nejnižší průměrná teplota [°C]	4	4	6	9	12	15	17	17	16	14	9	6
Srážky [mm]	142,2	114,3	99,1	30,5	2,5	0	0	0	0	22,9	68,8	109,2
Zdroj: The Weather Channel[19]

[editovat] Odkazy

[editovat] Poznámky

• V tomto článku je použit překlad textu z článku ירושלים na hebrejské Wikipedii.

1. ↑ Ex 23,17 (Kral, ČEP)
2. ↑ FINKELSTEIN, Israel; SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2007. [dále jen Objevování Bible]. ISBN 978-80-7021-869-3. s. 125.
3. ↑ Objevování Bible. str. 125.
4. ↑ BIČ, Miloš. Stopami dávných věků. Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1979. str. 100n.
5. ↑ HUNT, Janin. Four paths to Jerusalem: Jewish, Christian, Muslim, and secular pilgrimages, 1000 BCE to 2001 CE. Jefferson : McFarkand, 2002. [dále jen Hunt]. ISBN 078641264X. s. 65–66. (anglicky)
6. ↑ Hunt, str. 65.
7. ↑ Schäfer, str. 180.
8. ↑ BRETT, Michael. The rise of the Fatimids: the world of the Mediterranean and the Middle East in the fourth century of the Hijra, tenth century CE. Leiden : Brill, 2001. ISBN 9004117415. s. 388. (anglicky)
9. ↑ Hunt, str. 60.
10. ↑ OWEN, Roger. The Middle East in the World Economy 1800-1914. London – New York : I. B. Tauris & Co Ltd Publisher, 2003. Dále jen Owen (2003). ISBN 1-85043-658-4. s. 2-38. (anglicky)
11. ↑ BEN-ARIEH, Yehoshua. Jerusalem in the Nineteenth Century. Tel-Aviv : MOD Books, 1989. Dále jen Ben-Arieh (1989). ISBN 965-05-0481-8. s. 14n. (snglicky)
12. ↑ PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. Praha : Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-0-5. s. 108-110.
13. ↑ Owen (2003). S. 78-80.
14. ↑ Ben-Arieh (1989). S. 25-27.
15. ↑ BLUMBERG, Arnold. Zion before Zionism, 1838-1880. Syracuse, New York : Syracuse University Press, 1985. Dále jen Blumberg (1985). ISBN 0-8156-2336-4. s. 10-20. (anglicky)
16. ↑ Ben-Arieh (1989). S. 32-37, 41n.
17. ↑ Blumberg (1985). S. 29-31, 109-115.
18. ↑ ISRAEL MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS. Basic Law- Jerusalem- Capital of Israel [online]. [Cit. 2008-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
19. ↑ Monthly Averages for Jerusalem, Israel [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-08-27]. Dostupné online. (anglicky)

[editovat] Bibliografie

• ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0.
• ČEŘOVSKÝ, Jan a kolektiv. Izrael a palestinská území. Praha : Olympia, 1999. 192 s. ISBN 80-7033-541-6.
• IZRAELSKÉ INFORMAČNÍ STŘEDISKO. Fakta o Izraeli: země a lidé. Jeruzalém : Ahva Press, 1999. 28 s.
• MÜLLER, Zdeněk. Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Praha : Paseka, 2004. ISBN 80-7185-564-2. s. 192.
• PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha : Freytag & Berndt, 2006. 167 s. ISBN 978-80-7316-202-3.
• SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. Praha : Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. s. 311.
• SCHÄFER, Peter. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. Praha : Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. s. 264.
• SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava : A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.

[editovat] Související články

Související články obsahuje Portál Izrael

Související články obsahuje Portál Hebraistika

[editovat] Externí odkazy

• Oficiální stránky Jeruzaléma
• Fofografie Jeruzaléma
• Lonely Planet - Jeruzalém

z • d • e Jeruzalémský distrikt Města Bejt Šemeš · Jeruzalém Místní rady Abu Goš · Kirjat Je'arim · Mavaseret Sion Další distrikty: Centrální distrikt · Haifský distrikt · Judea a Samaří · Severní distrikt · Jižní distrikt · Telavivský distrikt

z • d • e Izrael – יִשְרָאֵל (Jisra'el) – (IL) Izraelské distrikty a jejich správní centra Jižní distrikt (Beerševa) · Haifský distrikt (Haifa) · Jeruzalémský distrikt (Jeruzalém) · Centrální distrikt (Ramla) · Telavivský distrikt (Tel Aviv) · Severní distrikt (Nazaret)