Jeruzalém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeruzalém
יְרוּשָׁלַיִם / القُدس
Jerusalem infobox image.JPG
Jeruzalém – znak
znak
Jeruzalém – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 606–826 m n. m.
Časové pásmo: UTC +2
stát: Izrael Izrael
distrikt: Jeruzalémský
Jeruzalém
Red pog.png
Jeruzalém
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 125,156 km²
počet obyvatel: 829 900[1] (2013)
hustota zalidnění: 6643,1 (r.2013) obyv. / km²
náboženské složení: Židé (65 %), muslimové (32 %),
křesťané (2 %), ostatní (1 %)[2]
správa
starosta: Nir Barkat
oficiální web: http://www.jerusalem.muni.il
telefonní předvolba: +972 2

Jeruzalém (hebrejsky יְרוּשָׁלַיִם‎‎, zvuk Jerušalajim, arabsky القُدس‎‎, zvuk al-Kuds) je, co do rozlohy a počtu obyvatel, největší město Izraele,[3] kde na území o rozloze 125,1 km² žije celkem 829 900 obyvatel (údaje z konce roku 2013).[1] Izrael a Palestina považuji Jeruzalém za své hlavní město, většina států však jako hlavní město Izraele uznává Tel Aviv-Jaffa.[pozn 1] Jeruzalém se nachází v Judských horách na hranici úmoří Středozemního a Mrtvého moře na okraji Judské pouště. Současný Jeruzalém se rozrůstá daleko za hranicemi Starého Města.

Historie města sahá až do 4. tisíciletí př. n. l. a činí tak z Jeruzaléma jedno z nejstarších měst na světě.[4] Jeruzalém je nejsvětějším místem judaismu a duchovním centrem židovského národa.[5] Nachází se v něm však také množství významných starověkých křesťanských míst a je považováno za třetí nejsvětější místo islámu.[6]

Nejsvětější místa tří monoteistických náboženství se rozkládají ve Starém Městě na celkové rozloze necelého čtverečního kilometru a zahrnují Chrámovou horu, Západní zeď, baziliku Svatého hrobu, Skalní dóm a mešitu al-Aksá. Staré Město, které je společně s jeruzalémskými hradbami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, se tradičně dělí do čtyř čtvrtí (arménské, křesťanské, židovské a muslimské), jejichž názvy však byly zavedeny až v 19. století.[7] V průběhu dějin byl Jeruzalém dvakrát zničen, 23krát obléhán, 52krát napaden a 44krát dobyt.[8]

Na počátku 21. století zůstává status Jeruzaléma jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelská anexe východního Jeruzaléma byla označena za okupaci a opakovaně kritizována Organizací spojených národů (OSN)[9] a právě východní Jeruzalém je považován Palestinskou autonomií za hlavní město jejich budoucího státu.[10] V důsledku rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478 (z roku 1980) přesunula většina států světa svá velvyslanectví mimo Jeruzalém.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Hebrejština[editovat | editovat zdroj]

Nejstaršími dokumenty, zmiňujícími jméno Jeruzaléma, jsou egyptské klatebné nápisy (z 19. a 18. stol. př. n. l.), kterými byli proklínáni potenciální nepřátelé Egypta, kteří jej napadali často právě z oblasti Syropalestiny. Jméno města se v těchto nápisech objevuje jako „Ašamam“ nebo „Rašlamam“.

Souhlásky š a m se pak objevují i v podobném pojmenování – knize Genesis zmiňován „Melchisedech, král Šálemu“ – města, které je ztotožňováno s Jeruzalémem. Pojmenování tohoto města jako „Jebús“ pak vychází od Jebusejců, kteří město původně obývali. Jméno Jeruzalém možná vzniklo spojením těchto dvou výrazů do „Jebús-Šálem“. Tradice pak slovo „Jeruzalém“ vykládá jako „město pokoje“ (hebrejsky ´ír šalom). Vznik pojmenování je však stále nejasný.

Podle midraše má Jeruzalém celkem 70 jmen, mnohá z nich jsou básnická. Některé tyto výrazy jsou však užívány dodnes, zejména „Město Davidovo“ nebo „Sijón“ (pojem Sijón však označuje spíše Chrámovou horu).

Ostatní jazyky[editovat | editovat zdroj]

V roce 131 nechal postavit císař Hadrianus na troskách Jeruzaléma římské město, které bylo pojmenováno „Colonia Aelia Capitolina“ – Aelius bylo jedno z jmen císaře Hadriana a slovo „Capitolina“ je na počest římského nejvyššího boha Jupitera Kapitolského.

V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém „Al-Kuds“ (القـُدْس), což doslova znamená „To svaté (město)“. Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského "Aelia" – "Ilija" (arabsky إلياء).

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Vznik města a období prvního Chrámu[editovat | editovat zdroj]

Vykopávky z doby krále Davida

Jádro Jeruzaléma vzniklo v eneolitu na vyvýšenině, která je dnes nazývána jako Město Davidovo. Proměna z přechodného sídliště v regulérní město se udála v 19. stol. př. n. l. Ve 14. stol. př. n. l. byl již Jeruzalém opevněným a důležitým kenaánským městem.[11]

Podle biblických zpráv bylo město přinejmenším až do 11. stol. př. n. l. obýváno Jebusity a okolo roku 1000 př. n. l. Jeruzalém padl do rukou Izraelitů (pod vedením krále Davida) a následně byl ustanoven hlavním městem izraelského království. Do Jeruzaléma byla údajně přenesena Archa úmluvy, takže se Jeruzalém stal nejen správním, ale také náboženským centrem. Davidův syn Šalomoun pak podle tradice navíc ve městě zbudoval Chrám, což pozici Jeruzaléma významně posílilo. Archeologický průzkum však ukázal, že v 10. století byl Jeruzalém pouhou horskou vesnicí.[12]

Během následujících staletí se však tato vesnice rozrostla ve město. Za vlády krále Chizkijáše byl Jeruzalém (tehdy již značně větší) roku 701 př. n. l. obležen asyrským vojskem. Obléhání však Jeruzalém přestál (na rozdíl od severoizraelského Samaří, které bylo 722 př. n. l. dobyto), mimo jiné díky Šiloašskému tunelu, který přiváděl vodu z pramene Gichon nacházejícího se mimo město, do nádrže Siloam uvnitř hradeb.[13] V roce 598 př. n. l. však byl Jeruzalém dobyt babylonským vojskem. Po pokusu o vzpouru proti babylonské nadvládě bylo město roku 586 př. n. l. dobyto znovu – babylonský král Nebukadnesar II. zničil jeruzalémský Chrám a velkou část obyvatelstva odvedl do zajetí.

Období druhého Chrámu[editovat | editovat zdroj]

Pevnost Antonia vybudovaná Herodem Velikým

Poté, co Babylonii ovládli Peršané a Kýros II. povolil návrat zajatců a vyhlásil náboženskou svobodu, byl zhruba po 70 letech Jeruzalém znovu vybudován jako hlavní město judské provincie. Záhy byl obnoven i Chrám, který byl tentokrát poměrně skromný. Roku 332 př. n. l. zemi obsadil Alexandr Veliký, Jeruzalém však nebyl dotčen. Začalo období helenizace, izraelská země byla zprvu pod vládou Ptolemaiovců, od roku 198 př. n. l. pak pod vládou Seleukovců. Vyšší židovské vrstvy ochotně přijímaly řecké zvyklosti. To se však nakonec proti židům obrátilo, když Antiochos IV. Epifanés vyhlásil v celé říši jediný kult a v jeruzalémském Chrámu byla na místě oltáře postavena socha Dia Olympského. Následně roku 167 př. n. l. vypuklo Makabejské povstání, které Judeu zbavilo cizí nadvlády – vlády se ujali Hasmonejci.

Jean Fouquet: Ptolemaios I. Sótér roku 320 př. n. l. vjíždí do Jeruzaléma

Vláda Hasmonejců trvala do roku 63 př. n. l., kdy Jeruzalém dobyli Římané. Roku 37 př. n. l. byl Římem jmenován judským tetrarchou Herodes Veliký, který město rozšířil a podstatně zkrášlil – nechal přebudovat Chrám, mnohé ulice nechal vydláždit mramorem, nechal postavit pevnost Antonia. Po jeho smrti roku 4 př. n. l. Judeu spravovali římští prefekti a prokurátoři, kteří s postupem času stále necitlivěji zasahovali do záležitostí Židů a uvrhovali zemi do chaosu.

Roku 66 nakonec vypuklo protiřímské povstání – začala První židovská válka. Roku 69 Římané oblehli Jeruzalém, a když byl roku 70 téměř vyhladověn, dobyli jej. Chrám vypálili a celé město zcela srovnali se zemí. Z Chrámu zbyla jen západní zeď – Zeď nářků.

Římská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Jeruzalém zůstal v troskách až do vlády císaře Hadriána, který jej znovu vybudoval jako římské město, pojmenované Colonia Aelia Capitolina (135), a zakázal židům do něj vstupovat. Zákaz však nebyl striktně dodržován – ještě v tom samém století v Jeruzalémě vznikla židovská osada.

Císař Constantinus I. se snažil přeměnit Jeruzalém v křesťanské město, obnovil tedy Hadriánův zákaz. Mírně však slevil, když dovolil židům vstup do města na jediný den v roce – ve výroční den zboření Chrámu (Tiš'a be-av). Matka Konstantina Velikého, Helena, podle legendy navštívila Jeruzalém, kde nalezla zbytky kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš. Určila místo ukřižování a na tomto místě byla vybudována bazilika Svatého hrobu (někdy označován jako „Boží hrob“).

Konstantinův následník, Iulianus Apostata, který bojoval proti křesťanství, zákaz vstupu do Jeruzaléma zrušil a také zahájil stavbu nového židovského Chrámu, avšak následujícího roku (363) zemřel při tažení proti Persii. Jeho následníci pak prosazovali znovu křesťanství.

Byzantská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Roku 395 se Římská říše rozdělila na dvě a oblast Palestiny připadla Východořímské říši. Východořímská říše plně podporovala šíření křesťanství v Palestině a v rámci své prokřesťanské politiky přijímala i protižidovská opatření (Theodosius I. a Theodosius II.); pro Jeruzalém to znamenalo především trvání zákazu pobytu Židů. V Jeruzalémě se pokračovalo s výstavbou církevních staveb, kostelů a klášterů[14] (za vlády Theodosia II. bylo v Jeruzalémě již 200 klášterů a hospiců[15]). Jeruzalém byl sídlem křesťanského patriarchy, který byl hlavou církve ve Svaté zemi.[16] Město bylo rovněž cílem křesťanských poutníků všech vyznání, včetně latinských poutníků ze Západu a existuje i možnost, že do Jeruzaléma přicházeli i afričtí poutníci z Núbie,[17] ale i také poutním místem pro Židy z celého Blízkého východu.[18]

Muslimské a křižácké období[editovat | editovat zdroj]

Dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099, počátek Jeruzalémského království

Roku 638 byl Jeruzalém ovládaný Byzantinci bez boje dobyt muslimskými vojsky chalífy Umara II., kteří rychle povolili židům návrat do Jeruzaléma. Na Chrámové hoře byl postaven Skalní dóm a mešita al-Aksá. Jeruzalém poté na dalších 400 let náležel muslimským Umajjovcům a posléze Fátimovcům. V 11. století na Blízký východ vpadli Turci, kteří roku 1071 dobyli Jeruzalém, ale již roku 1097 jej Fátimovci od Turků, oslabených postupem první křížové výpravy v Sýrii, dobyli nazpět. O dva roky později byl Jeruzalém obležen a dobyt evropskými křižáky, kteří většinu jeho obyvatelstva povraždili.

Město se stalo centrem křižáckého Jeruzalémského království na dalších 88 let. Po porážce křižáků v bitvě u Hattínu roku 1187 se blíže k Jeruzalému dostal Saladin, po krátkém obléhání si město podmanil a vrátil pod muslimskou nadvládu. Roku 1192 uzavřel Saladin s křižáky dohodu z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města.

S návratem muslimské vlády nad městem se do Jeruzaléma vrátili i židé. Ve 13. století se pak nadvláda nad městem střídala, nakonec však křižáci byli po pádu Akkonu, poslední křižácké výspy, roku 1291 definitivně vyhnáni.

Období Osmanské říše[editovat | editovat zdroj]

Jeruzalémské hradby vybudované na počátku osmanské vlády v Palestině

Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše a město vkročilo do období rozkvětu. Sultán Sulejman I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny.[19] To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.

Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí (zhruba 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů). Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti: muslimská, křesťanská, židovská a arménská. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále stagnovalo.[20]

Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibráhím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu.[21] Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu.[22] Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 židů, již přišli ze zemětřesením poničeného Safedu, čímž se židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou (5000 židů, 4500 muslimů, 3500 křesťanů, celkem 13 000 obyvatel).[23] Roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Velká Británie s některými dalšími evropskými mocnostmi a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace.[24]

Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše, zejména díky obnově kapitulací. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy.[25] V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla osmanskými občany, a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské židy proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka.[26]


Britská vláda[editovat | editovat zdroj]

Jeruzalém na pohlednici z roku 1933

V 1. světové válce připadl Jeruzalém 10. prosince 1917 Britům. Následujícího dne do města vstoupil vojenský velitel Edmund Allenby. Postavení města s příchodem Britů stouplo a stalo se významným centrem. Se založením Britského mandátu Palestina v roce 1920 bylo město místem sídla nejvyššího komisaře. Sionisté navíc ve městě postavili sídlo Národního institutu, ve které sídlila Židovská agentura a Židovská národní rada (Vaad Leumi). V roce 1925 byla na hoře Skopus otevřena Hebrejská univerzita. Byly také založeny nové čtvrti mimo hradby města – jak židovské, tak i arabské.

V tomto období se zostřoval etnický konflikt mezi Araby a Židy. V roce 1929 vypukly v Palestině násilné nepokoje s náboženským podtextem, které se velmi silně projevovaly i v Jeruzalému. Další konfrontaci přineslo Arabské povstání v letech 1936–1939.

Válka o nezávislost a rozdělení Jeruzaléma[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelé židovské čtvrti prchající skrz Sijónskou bránu

Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím (corpus separatum). Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka (Válka o nezávislost), ignorovaly obě strany tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Jen ozbrojené konvoje dokázaly do města za cenu těžkých ztrát proniknout a přivézt do něj zásoby.

Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a Izrael vyhlásil nezávislost, vstoupila do země Arabská legie a boje se rozpoutaly naplno. Arabské legie již 18. května vstoupily do města a následujícího dne se dostaly až do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly území zpět. Ne však nadlouho – 28. května padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů. 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl.

Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset. Přesunout se musela také Hebrejská univerzita. 7. listopadu 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Státu Izraele.[27]

Sjednocený Jeruzalém[editovat | editovat zdroj]

5. června 1967 vypukla Šestidenní válka. Jordánské vojsko ostřelovalo židovské město a dobylo budovu velitelství sil OSN. Izraelská armáda (Cahal) však odrazila jordánský útok a zahájila protiútok, ve kterém odřízla Jeruzalém od Ramalláhu. Následně se Izraelci skrz Lví bránu dostali do Starého města a ovládli celý Jeruzalém. Palestinští obyvatelé získali trvalý pobyt, ne však občanství[zdroj?].

Kultura a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Kampus Hebrejské univerzity na hoře Skopus

V Jeruzalémě se nachází mnohá muzea. Jedním z nejznámějších je Izraelské muzeum, které obsahuje velkou sbírku archeologických nálezů včetně svitků od Mrtvého moře. Muzeem zaměřeným speciálně na archeologii je pak Rockefellerovo muzeum. Výtvarné umění je zase vystaveno v Tichově domě. Městem samotným se zabývá muzeum v Davidově věži. Jad vašem je muzeum a zároveň památník holocaustu. V neposlední řadě stojí v Jeruzalémě ještě Islámské muzeum.

Město má dva profesionální orchestry – Izraelská filharmonie a Izraelská Camerata Jeruzalém. Nachází se zde taky množství divadel (např. Jerar Bachar, Bejt Šmuel či Divadlo Chan) a kinosálů – v některých z nich jsou pořádány i mezinárodní filmové festivaly (Jeruzalémský filmový festival). Hlavní kulturní událostí roku je Izraelský festival, který se koná pravidelně v kulturním komplexu nazvaném Jeruzalémské divadlo, kde se nachází několik sálů a kde se celoročně konají kulturní akce.

Nejvýznamnějším vzdělávacím střediskem je Hebrejská univerzita, v jejíž kampusu na Giv'at Ram stojí Židovská národní a univerzitní knihovna.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Jeruzalémský les z muzea Jad vašem
Herzlova hora – izraelský národní hřbitov
Jad vašem – muzeum holocaustu

Jeruzalém se nachází ve střední části Judských hor, které zahrnují Olivový vrch (východ) a vrch Skopus (severovýchod). Nadmořská výška Starého Města je zhruba 760 m n. m.[28] Celý Jeruzalém je obklopen údolími a suchými říčními koryty (vádí). Oblast jižně od Starého Města protínají tři údolí.[29] Kidronské údolí probíhá východně od Starého města a odděluje Olivovou horu od vlastního města. Podél jižní části starého Jeruzaléma se naopak nachází Hinonské údolí se strmými roklemi spojovanými s biblickou eschatologií konceptů geheny nebo pekla.[30] Tyropoeonské údolí začíná na jihozápadě poblíž Damašské brány, probíhá směrem jihojihovýchod centrem Starého Města k Siloamské nádrži a rozděluje spodní část dvou vrchů, Chrámové hory na východě a zbytku města na západě. Dnes je toto údolí skryto sutí, která se zde během století nahromadila.[29]

Městské části[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam čtvrtí v Jeruzalémě.

Jeruzalém se dělí na dva základní celky, Staré Město s tradici kontinuálního osídlení od starověku a nová předměstí vznikající v jeho okolí od 19. století. Ta se dělí na dvě další podčásti a to Západní Jeruzalém a Východní Jeruzalém.

Západní Jeruzalém sestává z území, které bylo pod kontrolou Izraele do roku 1967 a jde především o západní a jihozápadní městské čtvrtě. Centrum Západního Jeruzaléma leží při ulici Derech Jafo, kde se rozkládá takzvaný Střed Města (Lev ha-Ir). Mezi významné čtvrtě Západního Jeruzaléma patří ultraortodoxní Me'a Še'arim, rušné a historické čtvrtě jako Machane Jehuda nebo Nachla'ot, obytné distrikty Katamon, Talpijot, Rechavja nebo Romema, vládní čtvrť Kirjat ha-Memšala a univerzitní Giv'at Ram, pozůstatky jinonárodních osadnických aktivit jako Německá Kolonie, Řecká Kolonie nebo Ruský Dvůr, nová sídlištní předměstí Kirjat Menachem či Kirjat ha-Jovel, průmyslové zóny jako Har Chocvim nebo historické vesnice dodatečně integrované do města (Ejn Kerem).

Východní Jeruzalém je situován ve východní části města a dále na jeho severních a jižních okrajích. Zahrnuje území, která byla okupována Izraelem roku 1967 a přičleněna do správních hranic Jeruzaléma. Jsou to jednak historická arabská předměstí Jeruzaléma jako Bab az-Zahra nebo Šejch Džarach vyrůstající od 19. století, ale i bývalé vesnice, postupně srůstající s Jeruzalémem jako Ras al-Amud nebo Bejt Chanina. Na území Východního Jeruzaléma leží i četné židovské čtvrti, většinou pojaté jako samostatné sídlištní celky jako Har Choma, Pisgat Ze'ev nebo Ramot. Některé z nich přímo navazují na židovskou zástavbu Západního Jeuzaléma jako Ramat Eškol nebo Ma'alot Dafna. Jsou zde i izolované židovské enklávy umístěné přímo ve většinově arabských čtvrtích, zejména Ma'ale ha-Zejtim v Ras al-Amud.

Z geograficko-politického hlediska je unikátem čtvrť Talpijot Mizrach, která neleží ani v Západním ani ve Východním Jeruzalému ale v prostoru, který byl před rokem 1967 nárazníkovým pásmem a tedy zónou nikoho. Podobně specifická je lokalita hory Skopus, která sice leží ve východním Jeruzalému ale byla před rokem 1967 izraelskou enklávou, k níž patřila i sousední arabská vesnice Isavija.

Okolí Jeruzaléma[editovat | editovat zdroj]

V biblických dobách byl Jeruzalém obklopen lesy mandloní, olivovníků a borovic. Během století válek a zanedbávání však došlo k jejich zničení. Zemědělci ze zdejší oblasti proto při svazích vybudovali kamenné terasy, které zadržují půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu.[31] Jedním ze zdejších hlavních problémů též vždy bylo zásobování vodou, o čemž svědčí složitá síť starověkých akvaduktů, tunelů, nádrží a cisteren po celém městě.

Od 20. století probíhá v okolí Jeruzaléma rozsáhlé zalesňování. Zejména takzvaný Jeruzalémský koridor západně od města je výrazně zalesněn. Procházejí tudy významné vodní toky, které mají často původ na rozvodí ležícím v prostoru Jeruzaléma jako potok Sorek. Většinou ale jde o sezónní toky (vádí).

Zhruba 60 kilometrů západně se nachází Tel Aviv a Středozemní moře a 36 kilometrů východně Mrtvé moře, které je nejníže položenou vodní plochou na světě.[32][33] V blízkosti Jeruzaléma se zformovala rozsáhlá sídelní aglomerace, která přesahuje bez ohledu na politické hranice i na Západní břeh Jordánu. Mezi její součásti patří na jihu Betlém a Bejt Džala, na východě Abu Dis a Ma'ale Adumim, na západě Mevaseret Cijon a na severu Ramalláh nebo Giv'at Ze'ev.[34][35][36]


Panorama Chrámové hory, včetně Skalního dómu, z Olivové hory.
Panorama Chrámové hory, včetně Skalního dómu, z Olivové hory.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Pro město je charakteristické středozemní klima s teplými suchými léty a studenými deštivými zimami. Sněhové srážky se během zimy obvykle vyskytují jednou či dvakrát, ačkoliv, v průměru každé tři až čtyři roky, Jeruzalém zažívá vydatné návaly sněhu. Nejchladnějším měsícem roku je s průměrnou teplotou 8 °C leden, zatímco nejteplejšími měsíci jsou s průměrnou teplotou 23 °C červenec a srpen. Mezi denními a nočními teplotami panují díky nadmořské výšce významně rozdíly a chladné noci jsou zde dokonce i v létě. Průměrný roční úhrn srážek je zhruba 590 milimetrů a nejčastější výskyt srážek je mezi říjnem a květnem.[37]

Většina znečištění ovzduší je způsobena automobilovou dopravou.[38] To je způsobeno zejména tím, že mnoho hlavních silnic nebylo kapacitně stavěno pro tak velký objem dopravy, který vede k dopravním zácpám a většímu uvolňování oxidu uhelnatého do ovzduší. Průmyslové znečištění uvnitř města je řídké, větrem sem však mohou být přeneseny emise z továren na izraelském středomořském pobřeží.[38][39]

Jeruzalém – podnebí
Měsíc leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Průměrné maximum [°C] 12 13 16 21 25 28 29 29 28 25 19 14
Průměrné minimum [°C] 4 4 6 9 12 15 17 17 16 14 9 6
Srážky [mm] 142,2 114,3 99,1 30,5 2,5 0 0 0 0 22,9 68,8 109,2
Zdroj: The Weather Channel[37]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel v Jeruzalémě
rok židů muslimů křesťanů celkem
1525 1 000 3 700 neznámo 4 700
1538 1 150 6 750 neznámo 7 900
1553 1 634 11 750 neznámo 13 384
1562 1 200 11 450 neznámo 12 650
1844 7 120 5 000 3 390 15 510
1876 12 000 7 560 5 470 25 030
1896 28 110 8 560 8 750 45 420
1922 34 000 13 400 14 700 62 600
1931 51 200 19 900 19 300 90 500
1944 97 000 30 600 29 400 157 000
1948 100 000 40 000 25 000 165 000
1967 195 700 54 963 12 646 263 307
1980 292 300 neznámo neznámo 407 100
1985 327 700 neznámo neznámo 457 700
1987 340 000 121 000 14 000 475 000
1990 378 200 131 800 14 400 524 400
1995 482 000 164 300 16 300 662 600
1996 421 200 neznámo neznámo 602 100
2000 448 800 208 700 neznámo 657 500
2004 458 000 225 000 15 000 706 000
2007 489 480 neznámo neznámo 746 300
2010 491 800 neznámo neznámo 788 100
2011 499 400 neznámo neznámo 804 400
2012 502 800 neznámo neznámo 815 300
2013 509 600 neznámo neznámo 829 900

K 31. prosinci 2013 žilo v Jeruzalémě 829 900 obyvatel, z čehož bylo 509 600 Židů (61,4 %).[1] Databáze ministerstva vnitra Izraele (s poněkud jinou metodikou) ovšem ukazuje podstatně vyšší populaci. Koncem roku 2011 měl Jeruzalém podle ní 933 113 obyvatel.[40]

Podle studie z roku 2000 dochází nicméně k poklesu podílu židovského obyvatelstva, což je připisováno jak vyšší porodnosti muslimského obyvatelstva, tak odchodu židovských obyvatel. Studie rovněž ukázala, že z 32 488 obyvatel Starého Města je pouhých 9 % Židů.[41]

V roce 2005 se v Jeruzalémě usadilo 2850 nových imigrantů, především ze Spojených států, Francie a zemí bývalého Sovětského svazu. Migrační saldo má však Jeruzalém záporné, neboť počet lidí, kteří odcházejí převyšuje počet těch, kteří přicházejí. V roce 2005 se například do Jeruzaléma přistěhovalo zhruba 10 tisíc lidí, avšak o 6 tisíc víc bylo těch, kteří se vystěhovali.[2] Počet jeruzalémského obyvatelstva se nicméně kontinuálně rozrůstá, a to především díky vysoké porodnosti v arabské a charedi komunitě. Díky tomu je hrubá míra porodnosti v Jeruzalémě (4,02 ‰) vyšší než v Tel Avivu (1,98 ‰) a rovněž vysoko nad celostátním průměrem 2,9 ‰. Průměrná velikost jeruzalémské domácnosti je 3,8 obyvatel.[2]

V roce 2005 došlo v relativních číslech k 1,8% populačnímu růstu (13 tisíc obyvatel), což je blízko celostátnímu průměru, zároveň však dochází k posunu náboženské a etnické skladby populace. Zatímco 31 % židovské populace je tvořeno dětmi do patnácti let, u arabské populace je to 42 %.[2] To potvrzuje existující trend, podle kterého v uplynulých čtyřech desetiletích dochází k poklesu podílu židovského obyvatelstva. Ještě v roce 1967 měli Židé 74% podíl na počtu obyvatel, kdežto v roce 2006 to bylo o 9 % méně.[42] Mezi možné faktory, které tento trend ovlivňují, patří vysoké náklady na bydlení, méně pracovních příležitostí a stále větší náboženský charakter města. Mnoho lidí se tak v rámci hledání levnějšího a sekulárnějšího bydlení stěhuje na předměstí a měst na pobřeží Středozemního moře.[43]

Podíl charedim v roce 2009 strmě rostl. K roku 2009 navštěvovalo z celkového počtu 150 100 školáků pouhých 40 % z nich státem provozované sekulární a národní náboženské školy, zatímco 60 % navštěvovalo charedi školy. Tato skutečnost koreluje s vysokým počtem dětí v charedi rodinách.[44][45]

Zatímco mnoho Izraelců vnímá Jeruzalém jako chudé a zanedbané město zatažené do náboženských a politických tlaků, pro palestinské Araby je Jeruzalém magnetem, který nabízí větší počet pracovních příležitostí než jakékoliv město na Západním břehu nebo v Pásmu Gazy. Palestinští představitelé tak Araby povzbuzují, aby ve městě zůstali a udrželi tak arabský nárok na něj.[46][47] Palestinští Arabové jsou do Jeruzaléma přitahováni především pracovními příležitostmi, zdravotní péčí, sociálním zabezpečení, dalšími benefity a kvalitou života, který Izrael poskytuje jeruzalémským občanům.[48] Arabským obyvatelům Jeruzaléma, kteří se rozhodnout nemít izraelské občanství, je udělena izraelská identifikační karta, která je opravňuje k relativně snadným průchodům kontrolními stanovišti a k cestování po Izraeli, což značně usnadňuje hledání práce. Dále rovněž mají nárok na dotované zdravotnictví a sociální zabezpečení, které Izrael poskytuje svým občanům. Arabové v Jeruzalémě mimo to mohou též posílat své děti do izraelských škol a univerzit.[48]

Demografie hraje významnou roli při sporu o Jeruzalém. V roce 1998 bylo jeruzalémskou správou pro rozvoj navrženo rozšířit městské hranice směrem na západ a inkorporovat tak oblasti s velkým množstvím židovské populace.[49]

Politický status[editovat | editovat zdroj]

Budova Knesetu v Jeruzalémě, je sídlem izraelského parlamentu

Dne 5. prosince 1949 prohlásil první izraelský premiér David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Izraele[50] a od té doby zde sídlí všechny složky státní moci (moc zákonodárná, výkonná a soudní), s výjimkou ministerstva obrany, které sídlí v Tel Avivu.[51] V době tohoto prohlášení byl Jeruzalém rozdělen mezi Izrael a Jordánsko, a tak byl za izraelské hlavní město považován pouze západní Jeruzalém. Bezprostředně po šestidenní válce v roce 1967 však Izrael anektoval východní Jeruzalém a učinil tak z něj de facto součást hlavního města. Status „celého a sjednoceného“ Jeruzaléma, coby hlavního města, Izrael zakotvil v roce 1980 v základním zákonu Základní zákon: Jeruzalém (tzv. „Jeruzalémský zákon“).[52]

Status „sjednoceného Jeruzaléma“ jako izraelského „věčného hlavního města“[50][53] je v rámci mezinárodního společenství kontroverzní. I když některé země udržují v Jeruzalémě své konzuláty, jsou všechny ambasády umístěny mimo vlastní město, většinou v Tel Avivu.[54][55]

Nezávazná rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 478, která byla schválena 20. srpna 1980, měsíc po přijetí Jeruzalémského zákona, prohlásila tento základní zákon „neplatným“, který navíc musí být „okamžitě zrušen“. OSN dále vyzvala své členské státy, aby přesunuly své ambasády z Jeruzaléma, což měla být forma trestného opatření. Většina států s ambasádami v Jeruzalémě této rezoluci vyhověla a přesunula svá zastoupení do Tel Avivu, kde existovalo mnoho ambasád již před přijetím rezoluce č. 478. K roku 2009 se ve městě nenachází žádná ambasáda, i když existuje ambasáda v Mevaseret Cijon na předměstí Jeruzaléma a čtyři konzuláty přímo v Jeruzalémě.[54] V roce 1995 americký Kongres schválil přesun americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma přijetím takzvaného Jerusalem Embassy Act.[56] Přestože byl zákon schválen, jeho platnost se neustále odsouvá, zákon nevešel v platnost a americká ambasáda je i nadále v Tel Avivu.[57]

Dne 28. října 2009 varoval generální tajemník OSN Pan Ki-mun, že aby bylo dosaženo míru, bude muset být Jeruzalém hlavním městem Izraele i uvažovaného budoucího palestinského státu.[58]

V Jeruzalémě se nachází nejvýznamnější státní instituce, včetně Knesetu,[59] Nejvyššího soudu,[60] či oficiálních rezidencí prezidenta a premiéra. Před založením Izraele sloužil Jeruzalém jako administrativní hlavní město britského mandátu Palestina, který zahrnoval dnešní Izrael a Jordánsko.[61] V letech 1949 až 1967 byl západní Jeruzalém hlavním městem Izraele, ačkoliv tak nebyl mezinárodně uznáván, a to kvůli rezoluci valného shromáždění OSN č. 149, která počítala s Jeruzalémem jako s mezinárodním městem (corpus separatum). V důsledku šestidenní války v roce 1967 se dostal celý Jeruzalém pod izraelskou kontrolu. Dne 27. června 1967 vláda Leviho Eškola rozšířila izraelské právo a jurisdikci na východní Jeruzalém, avšak souhlasila s tím, že správa Chrámové hory, bude přenechána jordánskému waqfu pod jordánským ministerstvem pro náboženské záležitosti.[62] V roce 1988 Izrael nařídil z bezpečnostních důvodů uzavřít Orient House, jenž byl domovem arabské studentské společnosti, ale zároveň též velitelství Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Budova byla znovu otevřena v roce 1992 jako palestinský penzion.[63][64] Podle Mírových dohod z Osla měl být konečný status Jeruzaléma určen jednáním s Palestinskou samosprávou, která požaduje východní Jeruzalém jako hlavní město svého budoucího palestinského státu.[10]

Náboženská významnost[editovat | editovat zdroj]

Západní zeď, známá též jako Zeď nářků či Kotel

Jeruzalém je posvátným místem tří hlavních světových monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Podle statistické ročenky z roku 2000 se ve městě nachází 1204 synagog, 158 kostelů a 73 mešit.[65] Navzdory snahám o pokojné mírové náboženské soužití jsou některá místa, jako například Chrámová hora, místem neustálého napětí a sporů.

Pro židy je Jeruzalém nejposvátnějším místem. To pramení z víry, že si Hospodin toto místo vyvolil, aby zde přebýval. Zasvěcen byl Židům Jeruzalém již v 10. století př. n. l., kdy jej hlavním městem biblického Izraele prohlásil král David. Nejvýsadnější postavení má Jeruzalém rovněž proto, že zde stály dva jeruzalémské Chrámy, konkrétně Šalomounův chrám a později druhý Chrám.[4] O významnosti města svědčí i jeho zmínka v Bibli, kde je jmenováno celkem 632krát. Nejsvětějším židovským místem je v Jeruzalémě Západní zeď, známá též jako Zeď nářků, která je pozůstatkem vnější hradby druhého Chrámu.[66] Jeruzalém ovlivnil i stavbu synagog po celém světě, které jsou tradičně stavěny tak, aby byl aron ha-kodeš (schrána na Tóru) směrem k tomuto městu[67] (u jeruzalémských synagog pak má směřovat k Chrámové hoře).[68] Směrem k Jeruzalému se rovněž recitují, podle předpisu v Mišně, který byl kodifikován v kodexu Šulchan aruch, denní modlitby.[68][69]

Křesťanství uctívá Jeruzalém nejenom pro jeho starozákonní historii, ale rovněž pro jeho významnost v životě Ježíše Nazaretského. Podle Nového zákona byl Ježíš do Jeruzaléma přinesen krátce po svém narození[70] a později, již jako dospělý, vyčistil druhý Chrám.[71] Byl to rovněž Jeruzalém, kde měl Ježíš podle tradice se svými apoštoly poslední večeři (též večeři Páně) na hoře Sijón.[72][73] Významnými křesťanskými místy jsou Via Dolorosa (Křížová cesta) na Golgotu a Golgota samotná, která má být místem Ježíšova ukřižování. Evangelium podle Jana popisuje Golgotu jako místo „blízko města,“[74] zatímco archeologická nálezy z 90. let 20. století naznačují, že se Golgota mohla nacházet poblíž hradeb uvnitř dnešní hranice města.[75] Za biblickou Golgotu je však většinou křesťanů považováno místo, na němž stojí bazilika Svatého hrobu, která je již téměř dva tisíce let křesťanským poutním místem.[75][76][77]

Mešita al-Aksá, třetí nejsvětější místo islámu

Jeruzalém je v neposlední řadě považován za třetí nejsvětější místo islámu.[78] O jeho významnosti svědčí i to, že jeruzalémská Chrámová hora byla vůbec prvním ze dvou míst, jejichž směrem (kibla) směřovaly muslimské modlitby (arabsky: صلاة, salát). Mohamed však po roztržce s židy, kteří jej nepřijali za svého proroka, změnil kiblu ke svatyni Ka'baMekce.[79] Pro islám má nicméně Jeruzalém význam především díky Mohamedově noční cestě v roce 620. Muslimové věří, že se Mohamed zázračně přenesl z Mekky na Chrámovou horu, odkud vstoupil na nebesa, kde se setkal s proroky islámu.[80][81] Přesto však v Koránu samotném není o Jeruzalému žádná zmínka, přinejmenším ne výslovná. Běžné muslimské komentáře však ztotožňují místo, odkud měl Mohamed vystoupit do sedmého nebe, navštívit ráj a peklo a hovořit s Alláhem a proroky, s Chrámovou horou. Konkrétně první verš súry Noční cesta (Al-Isrá´) zmiňuje jako cíl Mohamedovy cesty nejvzdálenější mešitu (arabsky mešitu al-Aksá).[82] Dnes se na Chrámové hoře nacházejí dvě muslimské památky, které tuto událost připomínají: mešita al-Aksá, jejíž jméno je podle muslimů zmíněno v Koránu, přestože v době jeho vzniku ještě tato mešita neexistovala, a Skalní dóm, který stojí nad základním kamenem, z něhož, jak muslimové věří, Mohamed vstoupil na nebesa.[83]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Nákupní centrum Chadar, Talpijot

Historicky byla jeruzalémská ekonomika postavena téměř výhradně na věřících poutnících, a to hlavně kvůli vzdálenosti od hlavních přístavů v Jaffě a Gaze.[84] Jeruzalémské religiózní památky zůstávají i dnes nejnavštěvovanější zahraničními návštěvníky a většina turistů navštíví Západní zeď a Staré Město,[2] nicméně v uplynulých zhruba padesáti letech začalo být stále jasnější, že Jeruzalém nemůže stavět svou ekonomiku jen na náboženském cestovním ruchu a své náboženské významnosti.[84]

Trh Machane Jehuda v západním Jeruzalémě

Ačkoliv mnohé statistiky indikují ekonomický růst, od roku 1967 východní Jeruzalém ve vývoji zaostával za západním Jeruzalémem.[84] Podíl domácností se zaměstnanými osobami je navíc vyšší u arabských domácností (76,1 %) než u židovských domácností (66,8 %). Míra nezaměstnanosti je v Jeruzalémě 8,3 %, což je mírně lepší než celostátní průměr, který činí 9 %.[2] V uplynulých letech došlo ve městě k dramatickému nárůstu chudoby; mezi lety 2001 a 2007 se počet lidí žijící pod hranicí chudoby zvýšil o 40 %.[85] V roce 2006 činila průměrná měsíční mzda 5940 šekelů (tj. 1410 amerických dolarů), což je o 1350 šekelů méně než průměrná měsíční mzda v Tel Avivu.[85]

Tržiště ve Starém Městě

Během britského Mandátu byl přijat zákon, podle něhož musí být všechny budovy postaveny z jeruzalémského kamene, aby se zachoval jedinečný historický a estetický ráz města.[86] Dodržování tohoto zákona, který stále platí, odrazuje těžký průmysl od Jeruzaléma; pouze 2,2 % území Jeruzaléma má funkční využití pro „průmysl a infrastrukturu.“ Pro srovnání, podíl pozemků s funkčním využitím pro průmysl a infrastrukturu je v Tel Avivu dvojnásobně velký a v Haifě dokonce sedminásobně velký.[2]

Pouze 8,5 % pracovně činných obyvatel Jeruzalémského distriktu je zaměstnáno ve zpracovatelském průmyslu, což je zhruba polovina celostátního průměru, který činí 15,8 %. Naopak celostátní průměr je překračován v zaměstnanosti ve školství (17,9 % oproti 12,7 %), zdravotnictví a sociální péči (12,6 % oproti 10,7 %), ve službách (6,4 % oproti 4,7 %) a veřejné správě (8,2 % oproti 4,7 %).[87] Ačkoliv Tel Aviv zůstává i nadále izraelským finančním centrem, stále větší počet hi-tech společností se stěhuje do Jeruzaléma a v roce 2006 zde tvořily 12 tisíc pracovních míst.[88] Průmyslový park Har Chocvim na severu Jeruzaléma je domovem některých hlavních izraelských korporací, mezi něž patří Intel, Teva Pharmaceutical Industries, Ophir Optronics a ECI Telecom. Plány expanze parku představují kapacity pro dalších sto firem, požární stanici a školu na ploše o celkové rozloze 530 000 m2.[89]

Od vzniku Izraele zůstává národní vláda hlavním hráčem v jeruzalémské ekonomice. Vláda se sídlem v Jeruzalémě generuje velké množství pracovních míst a nabízí dotace a pobídky pro nové obchodní iniciativy.[84]

V Jeruzalémě stojí velké nemocniční komplexy jako nemocnice Hadasa nebo nemocnice Ša'arej Cedek. Převážně pro ultraortodoxní židovskou populaci slouží nemocnice Bikur cholim.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční stanice Jerušalajim Malcha

Od 90. let 19. století je Jeruzalém napojen na železniční trať Tel Aviv - Jeruzalém (dříve byla ovšem výchozí stanicí Jaffa, nikoliv Tel Aviv). Stojí tu železniční stanice Gan ha-chajot ha-tanachi a železniční stanice Jerušalajim Malcha. Původní koncová historická železniční stanice Jerušalajim fungovala do 90. let 20. století a pak po velké rekonstrukci tratě již nebyla obnovena a neslouží svému účelu.

Ve fázi výstavby je i druhé vlakové spojení Jeruzaléma. Konkrétně se sem od severozápadu blíží železniční trať Tel Aviv - Modi'in. Cesta do Tel Avivu by se po dokončení tratě měla zkrátit na 28 minut. Počátkem roku 2010 se odhaduje dokončení úseku do Jeruzaléma na rok 2016 nebo 2015. Zbývalo dokončit úsek o délce 22 kilometrů mezi soutěskou Ša'ar ha-Gaj, městem Mevaseret Cijon a centrem Jeruzaléma (kongresové centrum Binjanej ha-Uma ve čtvrti Kirjat ha-Memšala), kde se plánuje podzemní konečná stanice v hloubce 80 metrů. Nová vysokorychlostní trať do Jeruzaléma je výškově a technicky náročná a musí z pobřežní planiny vystoupat do Judských hor. Spory se proto vedly ohledně ekologických dopadů a řešení některých přírodních překážek jako například překonání údolí vádí Nachal Jitla.[90] Stavba čelí i politickým námitkám. Vede totiž krátkým úsekem přes Latrunský výběžek, který je součástí Západního břehu Jordánu a je považován většinou mezinárodního společenství za okupované území. Z tohoto důvodu se ze spolupráce na výstavbě tohoto úseku v květnu 2011 stáhla německá státní firma Deutsche Bahn.[91]

třída Sderot Menachem Begin

Silniční doprava v Jeruzalémě většinou probíhá po komunikacích dálničního typu. Hlavní východozápadní osou a spojnicí s Tel Avivem je dálnice číslo 1, která pokračuje na východ až k Mrtvému moři. Podobnou páteřní roli hrála v severojižním směru dálnice číslo 60. Ta ale prochází severně i jižně od města územím Západního břehu Jordánu a není masově využívaná. Roli severojižního průtahu alespoň v oblasti vlastního Jeruzaléma hraje nová dálniční komunikace, nazvaná třídou Sderot Menachem Begin. V městské hromadné i veřejné dálkové dopravě dominují autobusy, soustředěné na Jeruzalémské centrální autobusové nádraží (autobusový terminál převážně pro arabskou populaci funguje i ve Východním Jeruzalémě). Od roku 2011 byla spuštěna i Jeruzalémská tramvajová doprava, zatím na jedné lince.

Letecká doprava je okrajová a ve své masové podobě odkázaná na Ben Gurionovo mezinárodní letiště u Tel Avivu. Severně od průmyslové zóny Atarot v nejsevernějším výběžku Jeruzaléma se sice nachází letiště Kalandia (též zváno letiště Atarot). Ale bylo kvůli zhoršení bezpečnosti od dob druhé intifády zavřeno.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Mezi dva nejpopulárnější sporty patří v Jeruzalémě fotbal a basketbal.[92] Ve městě sídlí fotbalový klub Bejtar Jeruzalém, který patří k nejznámějším v zemi. Mezi jeho fanoušky patří i političtí představitelé, kteří zápasy často navštěvují.[93] Dalším velkým fotbalovým klubem, který patří mezi rivaly Bejtaru, je Hapoel Jeruzalém. Zatímco Bejtar byl šampionem Izraelského státního poháru (Israel State Cup) sedmkrát, Hapoel se stal šampionem pouze jednou. V nejvyšší lize pak Bejtar vyhrál šestkrát, zatímco Hapoel nikdy. Bejtar hraje v nejprestižnější izraelské Ligat HaAl, zatímco Hapoel je v druhé divizi Ligy Leumit.

V basketbalu hraje v top divizi basketbalový klub Hapoel Jerusalem. Klub vyhrál třikrát Státní pohár a v roce 2004 ULEB Cup.[94] Hlavním jeruzalémským fotbalovým stadionem je již od svého otevření v roce 1992, Stadion Teddyho Kolleka, který má kapacitu 21 600 návštěvníků.[95]

Každoroční událostí je Jeruzalémský půlmaraton, při němž běžci z celého světa závodí na trase, která vede kolem některých z nejznámějších jeruzalémských památek. Kromě 21,1kilometrového půlmaratonu mohou běžci zvolit kratší 10kilometrovou trasu. Obě trasy začínají a končí na stadionu v Giv'at Ram.[96]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jeruzalémský zákon říká, že: „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“ Jeruzalém je sídlem vlády, prezidenta, vládních úřadů, nejvyššího soudu a parlamentu. OSN a většina zemí neuznává Jeruzalémský zákon a pokládá za hlavní město Tel Aviv-Jaffa. Palestinská autonomie požaduje Východní Jeruzalém jako hlavní město plánovaného Palestinského státu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Jerusalem na anglické Wikipedii a ירושלים‎‎ na hebrejské Wikipedii.

  1. a b c POPULATION AND DENSITY PER SQ. KM. IN LOCALITIES NUMBERING 5,000 RESIDENTS AND MORE ON 31 XII 2013 [online]. ročenka Centrálního statistického úřadu 2014, [cit. 2014-09-22]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  2. a b c d e f g Press Release: Jerusalem Day [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, 2006-05-24, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  3. ERLANGER, Steven. Jerusalem, Now [online]. The New York Times, 2006-04-16, [cit. 2009-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Timeline for the History of Jerusalem [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2009-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. FRIEDLAND, Roger; HECHT, Richard D. To Rule Jerusalem. [s.l.] : University of California Press, 2000. ISBN 0-520-22092-7. S. 8. (anglicky) 
  6. ESPOSITO, John L. What Everyone Needs to Know about Islam. Oxford : Oxford University Press, 2002. ISBN 0195157133. S. 157. (anglicky) 
  7. BEN-ARIEH, Yehoshua. Jerusalem in the 19th Century, The Old City. [s.l.] : Yad Izhak Ben Zvi & St. Martin's Press, 1984. ISBN 0312441878. S. 14. (anglicky) 
  8. Do We Divide the Holiest Holy City? [online]. Moment Magazine, [cit. 2008-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. United Nations Security Council Resolution 252 [online]. Jewish Virtual Library, 1968-05-21, [cit. 2009-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b SEGAL, Jerome M. Negotiating Jerusalem [online]. The University of Maryland School of Public Policy, 1997, [cit. 2007-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. FINKELSTEIN, Israel; SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2007. [dále jen Objevování Bible]. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 125.  
  12. Objevování Bible. str. 125.
  13. BIČ, Miloš. Stopami dávných věků. Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1979. str. 100n.
  14. HUNT, Janin. Four paths to Jerusalem: Jewish, Christian, Muslim, and secular pilgrimages, 1000 BCE to 2001 CE. Jefferson : McFarkand, 2002. [dále jen Hunt]. ISBN 078641264X. S. 65–66. (anglicky) 
  15. Hunt, str. 65.
  16. Schäfer, str. 180.
  17. BRETT, Michael. The rise of the Fatimids: the world of the Mediterranean and the Middle East in the fourth century of the Hijra, tenth century CE. Leiden : Brill, 2001. ISBN 9004117415. S. 388. (anglicky) 
  18. Hunt, str. 60.
  19. OWEN, Roger. The Middle East in the World Economy 1800-1914. London – New York : I. B. Tauris & Co Ltd Publisher, 2003. Dále jen Owen (2003). ISBN 1-85043-658-4. S. 2-38. (anglicky) 
  20. BEN-ARIEH, Yehoshua. Jerusalem in the Nineteenth Century. Tel-Aviv : MOD Books, 1989. Dále jen Ben-Arieh (1989). ISBN 965-05-0481-8. S. 14n. (snglicky) 
  21. PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. Praha : Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-05-5. S. 108-110.  
  22. Owen (2003). S. 78–80.
  23. Ben-Arieh (1989). S. 25–27.
  24. BLUMBERG, Arnold. Zion before Zionism, 1838-1880. Syracuse, New York : Syracuse University Press, 1985. Dále jen Blumberg (1985). ISBN 0-8156-2336-4. S. 10-20. (anglicky) 
  25. Ben-Arieh (1989). S. 32–37, 41n.
  26. Blumberg (1985). S. 29–31, 109-115.
  27. ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha : Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 57.  
  28. CABRERA, Enrique a kolektiv. Drought Management Planning in Water Supply Systems. [s.l.] : Springer, 1998. ISBN 0792352947. S. 304. (anglicky) 
  29. a b BERGSOHN, Sam. Geography [online]. Cornell University, 2006-05-15, [cit. 2007-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. WALVOORD, John a kolektiv. Four Views on Hell. [s.l.] : Zondervan, 1996. ISBN 0310212685. Kapitola The Metaphorical View, s. 58. (anglicky) 
  31. Jerusalem geography [online]. Židovská agentura, [cit. 2008-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ROSEN-ZVI, Issachar. Taking Space Seriously: Law, Space and Society in Contemporary Israel. [s.l.] : Ashgate Publishing, 2004. ISBN 0754623513. S. 37. (anglicky) 
  33. FEDERMAN, Josef. Debate flares anew over Dead Sea Scrolls [online]. AP via MSNBC, 2004-08-18, [cit. 2007-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. The Tell es-Safi/Gath Archaeological Expedition [online]. Bar-Ilanova univerzita, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Map of Israel [online]. Eye On Israel, [cit. 2007-04-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. "One more Obstacle to Peace" – A new Israeli Neighborhood on the lands of Jerusalem city [online]. The Applied Research Institute - Jerusalem, 2007-03-10, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. a b Monthly Averages for Jerusalem, Israel [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. a b MA'OZ, Moshe. Jerusalem: Points of Friction-And Beyond. [s.l.] : Brill Academic Publishers, 2000. ISBN 9041188436. S. 44–46. (anglicky) 
  39. Worst ozone pollution in Beit Shemesh, Gush Etzion [online]. The Jerusalem Post, 2007-09-16, [cit. 2007-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. Jerusalem may be heading for a million residents by end of 2012, February 29, 2012, 10:18 am [online]. The Times of Israel, [cit. 2013-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Arab population growth outpaces Jews in Jerusalem [online]. Reuters, 2000-09-26, [cit. 2009-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. SEL, Neta. Jerusalem: More tourists, fewer Jews [online]. Ynet News, 2006-05-23, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. HOCKSTADER, Lee. Jewish Drop In Jerusalem Worries Israel [online]. The Washington Post via Cornell University, 1998-08-16, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Most Jerusalemites Attend Hareidi-Religious Schools [online]. Aruc Ševa, 2009-05-21, [cit. 2009-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. SHRAGAI, Nadav. Most of Jerusalem's non-Jewish children live below poverty line [online]. Haaretz, 2009-05-21, [cit. 2009-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. BOUDREAUX, Richard. Clashing values alter a city's face [online]. Los Angeles Times, 2007-07-05, [cit. 2009-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. MYRE, Greg. Israeli Riddle: Love Jerusalem, Hate Living There [online]. The New York Times, 2007-05-13, [cit. 2009-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. a b ELLINGWOOD, Ken. Change cast in concrete [online]. Los Angeles Times, 2007-07-04, [cit. 2009-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. LAUB, Karin. Jerusalem Barrier Causes Major Upheaval [online]. Associated Press via The Washington Post, 2006-12-02, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. a b BEN GURION, David. Statements of the Prime Minister David Ben Gurion Regarding Moving the Capital of Israel to Jerusalem [online]. Kneset, 1949-12-05, [cit. 2007-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. Jerusalem and Berlin Embassy Relocation Act of 1998 [online]. The Library of Congress, 1998-06-25, [cit. 2007-02-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Basic Law: Jerusalem, Capital of Israel [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1980-07-30, [cit. 2007-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. The Status of Jerusalem [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1999-03-14, [cit. 2007-02-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. a b Embassies and Consulates in Israel [online]. Israel Science and Technology Homepage, [cit. 2007-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. KELLERMAN, Aharon. Society and Settlement: Jewish Land of Israel in the Twentieth Century. [s.l.] : State University of New York Press, 1993. ISBN 0791412954. (anglicky) 
  56. Jerusalem Embassy Act of 1995 [online]. U.S. Government Printing Office, 1995-11-08, [cit. 2007-02-15]. Dostupné online.  
  57. Statement on FY 2003 Foreign Relations Authorization Act [online]. Bílý dům, [cit. 2007-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Jerusalem must be capital of both Israel and Palestine, Ban says [online]. Organizace spojených národů, [cit. 2009-12-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. English gateway to the Knesset website [online]. Kneset, [cit. 2007-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. The State of Israel [online]. The Judicial Authority, [cit. 2007-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. DUMPER, Michael. The Politics of Jerusalem Since 1967. [s.l.] : Columbia University Press, 1996. ISBN 0231106408. S. 59. (anglicky) 
  62. GOLD, Dore. Jerusalem in International Diplomacy [online]. JCPA, [cit. 2008-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. The New Orient House: A History of Palestinian Hospitality [online]. jerusalemites.org, [cit. 2008-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. KLEIN, Menachem. Jerusalem: The Future of a Contested City. [s.l.] : New York University Press, 2001. ISBN 081474754X. S. 189. (anglicky) 
  65. GUINN, David E. Protecting Jerusalem's Holy Sites: A Strategy for Negotiating a Sacred Peace. 1. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0521866626. S. 142. (anglicky) 
  66. What is the Western Wall? [online]. The Kotel, [cit. 2007-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. GOLDBERG, Monique Susskind. Synagogues [online]. Schechter Institute of Jewish Studies, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. a b SEGAL, Benjamin, J. Returning: The Land of Israel as Focus in Jewish History. Jerusalem : Department of Education and Culture of the World Zionist Organization, 1987. Dostupné online. S. 124. (anglicky) 
  69. Šulchan aruch, Orach chajim (94:1)
  70. Lk 2, 22 (Kral, ČEP)
  71. Mk 11, 15 (Kral, ČEP)
  72. BOAS, Adrian J.. Jerusalem in the Time of the Crusades. [s.l.] : Routledge, 2001. ISBN 0415230004. Kapitola Physical Remains of Crusader Jerusalem, s. 112. (anglicky) 
  73. ENDO, Shusaku. A Life of Jesus. [s.l.] : Paulist Press, 1999. ISBN 0809123193. S. 116. (anglicky) 
  74. J 19, 20 (Kral, ČEP)
  75. a b STUMP, Keith W. Where Was Golgotha? [online]. Worldwide Church of God, 1993. Dostupné online. (anglicky) 
  76. RAY, Stephen K. St. John's Gospel: A Bible Study Guide and Commentary for Individuals and Groups. San Francisco : Ignatius Press, 2002. ISBN 0898708214. S. 340. (anglicky) 
  77. O'REILLY, Sean. Pilgrimage: Adventures of the Spirit. [s.l.] : Travelers' Tales, 2000. ISBN 1885211562. S. 14. (anglicky) 
  78. ESPOSITO, John L. What Everyone Needs to Know about Islam. [s.l.] : Oxford University Press, 2000. ISBN 0195157133. S. 157. (anglicky) 
  79. CORDESMAN, Anthony, H. The Israeli-Palestinian War: Escalating to Nowhere. [s.l.] : Praeger Security International, 2005. ISBN 0275987582. Kapitola The Final Settlement Issues: Asymmetric Values & Asymmetric Warfare, s. 62. (anglicky) 
  80. PETERS, Francis, E. The Monotheists: The Peoples of God. [s.l.] : Princeton University Press, 2003. ISBN 0691114609. Kapitola Muhammad the Prophet of God, s. 95–6. (anglicky) 
  81. Sahih Bukhari [online]. University of Southern California, [cit. 2007-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. Súra 17:1, Noční cesta (Al-Isrá´)
  83. The Early Arab Period - 638-1099 [online]. Centrum Ingeborg Rennertové pro jeruzalémská studia při Bar-Ilanově univerzitě, 1997-03, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. a b c d DUMPER, Michael. The Politics of Jerusalem Since 1967. [s.l.] : Columbia University Press, 1996. ISBN 0231106408. S. 207–210. (anglicky) 
  85. a b Study shows poverty level in Jerusalem double that of other Israeli cities [online]. Israel Insider, 2007-01-11, [cit. 2007-03-11]. Dostupné online.  
  86. EISENSTADT, David. Jerusalem: Life Throughout the Ages in a Holy City: The British Mandate [online]. Ingeborg Rennert Center for Jerusalem Studies při Bar-Ilanově univerzitě, 2002-08-26, [cit. 2007-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. Employed Persons, by Industry, District and Sub-District of Residence, 2005 [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2007-04-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. ZOHAR, Gil. Bet your bottom dollar? [online]. The Jerusalem Post, 2007-06-28, [cit. 2007-07-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. Har Hotzvim Industrial Park [online]. Har Hotzvim Industrial Park, [cit. 2007-03-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. Jerusalem fast link alignment agreed [online]. Railway Gazette International, [cit. 2011-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. German railway nixes Israel rail project [online]. Ynet, [cit. 2011-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  92. TORSTRICK, Rebecca L. Culture and Customs of Israel. [s.l.] : Greenwood Press, 2004. ISBN 0313320918. S. 141. (anglicky) 
  93. GRIVER, Simon. Betar Jerusalem: A Local Sports Legend Exports Talent to Europe's Top Leagues [online]. Israel Magazine via Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1997-10, [cit. 2007-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. Home [online]. Hapoel Migdal Jerusalem, [cit. 2007-03-07]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  95. ELDAR, Yishai. Jerusalem: Architecture Since 1948 [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 2001-12-01, [cit. 2007-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. Jerusalem Half Marathon official website [online]. Město Jeruzalém, [cit. 2009-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0.  
  • ČEŘOVSKÝ, Jan a kolektiv. Izrael a palestinská území. Praha : Olympia, 1999. 192 s. ISBN 80-7033-541-6.  
  • IZRAELSKÉ INFORMAČNÍ STŘEDISKO. Fakta o Izraeli: země a lidé. Jeruzalém : Ahva Press, 1999. 28 s.  
  • MÜLLER, Zdeněk. Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Praha : Paseka, 2004. ISBN 80-7185-564-2. S. 192.  
  • PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha : Freytag & Berndt, 2006. 167 s. ISBN 978-80-7316-202-3.  
  • SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. Praha : Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 311.  
  • SCHÄFER, Peter. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. Praha : Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. S. 264.  
  • SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava : A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.  
  • LUKAVEC, Jan. Poutě do středu světa: Jeruzalém. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha : Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

  • Izraelské muzeum, jedno z předních jeruzalémských uměleckých muzeií (anglicky) (hebrejsky)
  • Jad Vašem, izraelský památník obětem holocaustu (anglicky) (hebrejsky) (rusky) (španělsky) (arabsky)
  • Jerusalem Digest, průvodce událostmi v Jeruzalémě (anglicky) (hebrejsky) (arabsky)

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Mapy[editovat | editovat zdroj]

Růžice kompasu Tira Ramalláh Kfar Adumim Růžice kompasu
Bejt Šemeš Sever Ma'ale Adumim
Západ   Jeruzalém   Východ
Jih
Bejtar Ilit Betlém