Šestidenní válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o válce mezi Izraelem a několika arabskými státy. O válce mezi Gruzií a Abcházií pojednává článek šestidenní válka (Abcházie).
Šestidenní válka
Konflikt: Arabsko-izraelské války
Příslušníci Izraelské armády si prohlížejí trosky arabského letadla zničeného poblíž Sinajského poloostrova
Příslušníci Izraelské armády si prohlížejí trosky arabského letadla zničeného poblíž Sinajského poloostrova
Trvání: 5. - 10. června 1967
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Blízký východ
Casus belli: Egyptská blokáda Tiranské úžiny, přesun arabských jednotek na Sinajský poloostrov, vypovězení jednotek OSN, arabský pokus zničit Izrael
Výsledek: Rozhodující izraelské vítězství
Změny území: Izrael získal Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu (i východní Jeruzalém) a Golanské výšiny
Strany
Izrael Izrael Flag of United Arab Republic.svg Egypt
Flag of Iraq (1963-1991); Flag of Syria (1963-1972).svg Sýrie
Jordánsko Jordánsko
Arabské expediční jednotky:[1]
Flag of Iraq (1963-1991); Flag of Syria (1963-1972).svg Irák
Flag of Saudi Arabia (1938 to 1973).svg Saudská Arábie
Morocco Maroko
Algeria Alžírsko
Flag of Libya (1951).svg Libye
Kuwait Kuvajt
Tunisia Tunisko
Flag of Sudan (1956-1970).svg Sudán
Palestine OOP
Velitelé
Izrael Moše Dajan,
Izrael Jicchak Rabin,
Izrael Ariel Šaron,
Izrael Uzi Narkis,
Izrael Jisra'el Tal,
Izrael Mordechaj Hod
Flag of United Arab Republic.svg Abdel Hakim Amer,
Flag of United Arab Republic.svg Abdul Munim Riad,
Jordánsko Zaid ibn Shaker,
Flag of Iraq (1963-1991); Flag of Syria (1963-1972).svg Hafez al-Assad
Síla
264 000 (s 50 000 pravidelnými jednotkami); 197 letadel Egypt 150 000; Sýrie 75 000; Jordánsko 55 000; Saudská Arábie 20 000; 812 letadel
Ztráty
779 padlých,
2 563 zraněných,
15 zajatců,
19 letadel
(oficiální ztráty)
21 000 padlých,
45 000 zraněných,
6 000 zajatců
přes 400 letadel
(odhady)
{{{poznámky}}}

Šestidenní válka (hebrejsky מלחמת ששת הימים‎‎, milchemet šešet ha‑jamim, resp. třetí arabsko-izraelská válka) z 5.–10. června 1967 bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko.[1] Válka propukla 5. června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku – Egypt ztratil Gazu a celý Sinaj, Jordánsko Východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu a Sýrie Golanské výšiny. Výsledek války ovlivnil geopolitiku regionu až dodnes.

Po četných hraničních střetech mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, zejména Sýrií, vyzval egyptský prezident Gamál Násir v květnu 1967 k odchodu jednotky OSN ze Sinaje. Mírové jednotky zde byly umístěny od roku 1957 po britsko-francouzsko-izraelském útoku, jehož cílem bylo ovládnout Egyptem znárodněný Suezský průplav, tedy válce známé jako Suezská krize. Po odchodu mírových jednotek shromáždil Egypt, za podpory ostatních arabských zemí, při hranicích s Izraelem na 1000 tanků a téměř 100 000 vojáků[2] a uzavřel Tiranskou úžinu pro všechny lodě plující pod izraelskou vlajkou, či přepravující strategický materiál.[3]

Izraelská vláda se rozhodla, že vyhlásí mobilizaci, která proběhla 20. května, a že uzavření Tiranské úžiny bude považovat za válečný akt. Do služby bylo povoláno na 70 000 rezervistů. 5. června 1967 Izrael spustil preemptivní útok. Jordánsko, které s Egyptem podepsalo 30. května smlouvu o vzájemné obraně, následně zaútočilo na západní Jeruzalém a Netanju.

Cesta k válce[editovat | editovat zdroj]

Izrael[editovat | editovat zdroj]

Obecně se soudí, že Izrael se v té době nacházel z vojensko-obranného hlediska v beznadějné situaci. Hranici se Sýrií tvořily Golanské výšiny, z jejichž vrcholů mohlo syrské dělostřelectvo bez omezení ostřelovat osady v Izraeli. Syrsko-izraelská hranice byla zároveň místem, kudy do Izraele pronikali radikální palestinští ozbrojenci z Fatahu. Nespokojenost ze syrské strany byla zejména s dobudováním izraelského zavlažovacího systému (Národní rozvaděč vody), který odváděl vodu z Galilejského jezera. Další problematickou hranicí byla hranice izraelsko-jordánská. Jeruzalém, izraelské hlavní město, byl rozdělen a polovinu ovládalo právě Jordánsko. Přestože byl Jeruzalém tzv. demilitarizovanou zónou, byli zde přítomní jak izraelští, tak jordánští vojáci. Relativně nejbezpečnější hranici měl Izrael s Egyptem, neboť na egyptské straně hranice byly od roku 1956 rozmístěny pohotovostní jednotky OSN (UNEF).[4]

Z geopolitického hlediska byla nejbližším izraelským spojencem Francie, která Izraeli poskytovala hospodářskou a vojenskou pomoc výměnou za to, že Izrael na sebe v době bojů Francie proti alžírským snahám o osamostatnění vázal velkou část arabských armád. Po opětovném nástupu de Gaulla k moci a zahájení francouzsko-arabského sbližování ale došlo k ochlazení francouzsko-izraelských vztahů.

Arabské státy[editovat | editovat zdroj]

Hlavní postavou arabských států sousedících s Izraelem byl egyptský prezident Násir. Ten již od Suezské krize usiloval o vytvoření jednotné protiizraelské koalice na Blízkém východě. Vztahy mezi Sýrií a Egyptem byly v první polovině 60. let 20. století rozporuplné (což vyvrcholilo v roce 1961 vystoupením Sýrie ze Sjednocené arabské republiky), neboť syrská vláda Násirovi nedůvěřovala; problémem bylo zejména založení OOP v roce 1964 v Egyptě, díky níž, dle Sýrie, Egypt ovládal Palestince a využíval je pro své cíle. Proto Sýrie začala podporovat LFOP založenou též v roce 1964. Od poloviny 60. let docházelo k dalšímu egyptsko-syrskému sbližování (obě země spojovalo i spojenectví se SSSR), které bylo 6. listopadu 1966 deklarováno uzavřením egyptsko-syrské obranné smlouvy (díky níž si Násir sliboval větší vliv na syrskou politiku).

Další z arabských států, Jordánsko, stálo v té době víceméně stranou syrsko-egyptského spojenectví. Jordánský král Husajn I. netoleroval útoky Palestinců proti Izraeli ze svého území (což se ostatním arabským zemím nelíbilo). Jordánsko navíc, na rozdíl od Sýrie a Egypta, nespolupracovalo se Sovětským svazem a jeho armáda používala západní vojenskou techniku. Kromě toho oficiální jordánská propaganda říkala, že Násir je vůdce arabského světa schovaný za jednotky UNEF. Přesto nechtělo Jordánsko, v atmosféře očekávaného útoku proti Izraeli, zůstat stranou a proto byla 30. května 1967 podepsána jordánsko-egyptská obranná smlouva. Samotný Izrael ale s účastí Jordánska v případné válce nepočítal, když izraelský premiér Levi Eškol prohlásil, že Izrael ze své iniciativy nedopustí žádné nepřátelské akce vůči Jordánsku. Kdyby však Jordánsko zahájilo válku proti Izraeli, muselo by nést všechny důsledky.

Ke koalici se 3. června přidal Irák (do Jordánska vstoupila jedna irácká brigáda a irácké letectvo se soustředilo u jordánsko-irácké hranice) a verbálně Maroko a Saudská Arábie.[5]

Předehra k válce[editovat | editovat zdroj]

Izraelští civilisté hloubí zákopy poblíž Sde Warburg
Tiranská úžina

Přestože za oficiální datum zahájení šestidenní války je považován 5. červen 1967, k prvním střetům došlo již 7. dubna, kdy Izrael odpověděl na syrské ostřelování leteckým úderem proti syrským cílům. Při tomto úderu došlo ke střetům izraelských a syrských letadel. Při vzájemných leteckých soubojích bylo sestřeleno šest syrských MiG-21[6] a izraelské stíhací letouny provedly demonstrativní přelet nad syrským hlavním městem Damaškem. Tento incident vyvolal napětí mezi Sýrií a Egyptem, neboť Sýrie obvinila Egypt z nedodržení smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Egypt nařčení odmítl a odvolal se na znění smlouvy, kde bylo výslovně řečeno, že smluvní země musí být cílem generálního útoku.[5] V tomto případě ale útočníkem byla Sýrie. Začátkem května byla Sovětským svazem Sýrii předána informace o hromadění izraelských sil na syrsko-izraelské hranici. Izrael tuto informaci vzápětí popřel (dokonce pozval sovětského velvyslance na prohlídku izraelského pohraničí, nabídka však byla odmítnuta). Kolem vzniku dezinformace kolují různé dohady; někteří historici se domnívají, že ji vypustil samotný Izrael, aby eskaloval napětí, podle jiných byli autory Sověti, kteří se snažili do počínajícího konfliktu hlouběji zapojit Egypt z obav, že by pod izraelským tlakem mohlo dojít k zhroucení prosovětského baasistického režimu v Sýrii.[5][7] 13. a 14. května izraelští představitelé znovu varovali Sýrii, že na provokace na hranicích odpoví Izraelské obranné síly (IOS) tvrdě. Tato prohlášení jsou považována za důvod, proč se Násir 14. května rozhodl vyzvat jednotky OSN (UNEF) k částečnému stažení ze Sinaje. 16. května byl egyptským jednotkám vydán rozkaz k překročení Suezu a obsazení Sinaje. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant odpověděl, že částečné stažení není možné. Násir proto 18. května vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje. Pozice jednotek UNEF zároveň začali obsazovat příslušníci egyptské armády. 20. května byla v Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda obsadila Šarm aš Šajch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě (a zároveň pro neizraelské dopravující do Izraele strategický materiál) a tím i vstup do Akabského zálivu. Izrael tak byl odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl Izrael zároveň připraven o přísun ropy. Uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na vojenskou odpověď.[5]

Obecně se soudí, že ani v tomto okamžiku si žádná ze stran nepřála otevřenou válku (Egypt Izraeli nabídl obnovení gentlemanské dohody, podle které by izraelským lodím, které by při plavbě Tiranskou úžinou stáhly izraelskou vlajku a vyvěsily vlajku neutrálního státu, umožnil proplout, to však Izrael odmítl).[5] Nepřál si ji Násir, neboť třetina jeho armády byla umístěna v Jemenu (kde podporovala republikány v občanské válce), Izrael (politické vedení státu v čele s L. Eškolem preferovalo, na rozdíl od velení armády zdrženlivost)[8] ani SSSR, který ačkoliv chtěl zatáhnout Egypt do izraelsko-syrských problémů, obával se přímé konfrontace s USA a ztráty vojenského a politického vlivu v regionu v případě pádu spřátelených režimů v arabských zemích, zejména v Sýrii.

Uzavření Tiranské úžiny Izrael použil jako casus belli pro pozdější vojenské akce (Egypt byl tímto aktem klasifikován jako agresor). Egypt se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května od SSSR; totiž že podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná pouze za předpokladu, že Egypt nezaútočí první. 30. května navštívila syrská delegace Moskvu a požadovala záruky ochrany, ale nedosáhla ničeho.

Poněkud stranou sporu stálo Jordánsko, které mělo s Izraelem korektní vztahy (Jordánsko zároveň nepatřilo mezi režimy blízké SSSR). Zároveň ale jordánská propaganda, společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala Násira za ustupování Izraeli, takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května byla v Káhiře proto podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení.

1. června byl na post izraelského ministra obrany jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti Násirovi. Zároveň byl do vlády přizván i dlouholetý vůdce izraelské opozice Menachem Begin a vznikla izraelská celonárodní koalice. Diskuse v této koalici o tom, jak reagovat na uzavření Tiranské úžiny vyústily ve vyhlášení tzv. Vyčkávacího období (waiting period) od 1. června po dobu 14 dnů. Izrael se tím chtěl vyhnout unáhlené vojenské akci a následné protiakci jako v roce 1956, kdy při Suezské krizi stály v OSN všechny státy, včetně USA proti Izraeli. Vyčkávací období bylo ale předčasně ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června; důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy a přistoupení Iráku do arabské koalice. Zároveň již bylo zřejmé, že iniciativa USA na vytvoření mezinárodní flotily a následné diplomatické řešení sporu ztroskotala.

Krátce před samotným střetnutím spolu telefonicky hovořili egyptský prezident Násir a jordánský král Husajn. Husajn se v tomto rozhovoru zmínil o tom, že očekává, že Izrael brzy zahájí boj, a že nepochybně v první řadě povede úder proti egyptskému letectvu. Násir jej ubezpečil, že přesně s tím počítá a je na to připraven. Egypt skutečně očekával letecký úder Izraele a podnikl i určitou přípravu na jeho včasné zachycení a odražení, ale šlo o amatérská opatření, která se ukázala být naprosto neúčinná.[9]

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

První den (5. červen)[editovat | editovat zdroj]

9. - 10. června 1967, boje o Golanské výšiny
Izraelští parašutisté při střetu s jordánskými vojáky v bitvě o "Ammunition Hill"
  • Bojové akce byly zahájeny operací Moked – leteckým útokem proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Před sedmou hodinou ranní byla skoro všechna izraelská letadla ve vzduchu (na obranu vlastního území bylo vyčleněno pouhých 12 stíhaček). Letěla nízko nad hladinou Středozemního moře a udržovala úplný rádiový klid. Prvořadé bylo egyptské letectvo překvapit. Po 45 minutách letu se letadla dostala k cíli. Bylo 7.45 místního času. Přesně chvíle, kdy egyptské ranní průzkumné hlídky dokončily své lety a další směna ještě neodstartovala (informace izraelské špionážní služby). Překvapení bylo dokonalé. 419 letadel (90 %) bylo zničeno na zemi. Katastrofa, která potkala arabskou stranu, však měla ještě větší rozsah. Násir totiž podvedl své spojence Jordánsko a Sýrii, kterým oznámil, že útok úspěšně odrazil a že izraelské letectvo utrpělo těžké ztráty. Oba státy se okamžitě rozhodly zapojit do konfliktu a zahájily nálety na Izrael. Ty však byly buď s těžkými ztrátami odraženy, popřípadě mířily na civilní cíle a měly jen minimální význam. Poté následoval zdrcující útok na syrská a jordánská letiště a zničení prakticky všech arabských letadel. Ve 14.30 Izrael ovládl vzdušný prostor nad celým bojištěm.
  • Po dokončení likvidace egyptského, syrského a jordánského letectva zahájilo izraelské pozemní vojsko postup na Sinaj a do pásma Gazy. Tři izraelské obrněné divize (pojmenované podle velitelů Tal, Joffe a Šaron) postupovaly proti sedmi egyptským divizím. Tankové jednotky generála Tala postupovaly na osadu Chán Júnis západně od Gazy a po půldenních bojích postoupil do hloubky Sinaje. Do hloubky Sinaje se ve večerních hodinách dostaly i dvě brigády lehkých tanků vedených generálem Šaronem. O pohybu svých jednotek po celý první den Izrael mlčel, naproti tomu egyptský rozhlas vysílal zprávy o postupu svých jednotek a o významných vítězstvích egyptské armády. Na základě těchto mylných zpráv zahájily své útoky i syrská a jordánská armáda, očekávajíce podporu egyptské armády (která v té době již prchala ze Sinajského poloostrova). Syrské dělostřelectvo zahájilo ostřelování příhraničních oblastí Izraele a podniklo několik menších útoků, které byly odraženy. Po dvaadvacáté hodině byl z vrtulníků vysazen prapor izraelských výsadkářů nad egyptským dělostřeleckým opevněním Bi´r Džifdžafa, které během hodiny dobyl.
  • Syrská a jordánská fronta byla M. Dajanem prohlášena za vedlejší a prioritou zůstala porážka egyptské armády.
  • USA se na diplomatickém poli snažily zajistit neutralitu Sovětského svazu. To se podařilo, neboť i SSSR uvěřil egyptským zprávám o postupu a na půdě OSN žádal nezasahování do konfliktu, aby dal arabským armádám čas na dokončení vítězství.

Druhý den (6. červen)[editovat | editovat zdroj]

  • V noci na 6. června zaútočilo izraelské letectvo na dělostřelecké pozice syrské armády na Golanských výšinách. Díky tomu poznala Sýrie, že egyptské zprávy o likvidaci izraelského letectva byly nepravdivé.
  • Izraelské jednotky postupovaly přes Sinajský poloostrov k Suezskému průplavu. Tankové jednotky generála Tala obsadily egyptské letiště al-Aríš. Další jednotky IOS dokončily obklíčení Jeruzaléma.
  • Odpoledne přijala OSN rezoluci požadující zastavení palby.

Třetí den (7. červen)[editovat | editovat zdroj]

  • Ráno po těžkých bojích vstoupili izraelští výsadkáři do Starého města v Jeruzalémě a v 10:15 se v izraelských rukách ocitla Chrámová hora a tím i celý Jeruzalém.[10]
  • Izraelská armáda obsadila celý Sinajský poloostrov
  • Izraelské jednotky dále obsadily Západní břeh.

Čtvrtý den (8. červen)[editovat | editovat zdroj]

Poškozená loď USS Liberty s vrtulníkem americké 6. flotily
  • M. Dajan vydal rozkaz k obsazení východního břehu Suezského průplavu.
  • V Egyptě a Jordánsku bylo oznámeno přijetí rezoluce požadující zastavení palby.
  • Izraelské vojenské letouny omylem zaútočily na americkou loď technického průzkumu USS Liberty. Bylo zabito 34 a zraněno 117 amerických námořníků.[11]

Pátý den (9. červen)[editovat | editovat zdroj]

  • Ráno byl vydán rozkaz k útoku na Golanské výšiny
  • Násir přijal odpovědnost za výsledek války a nabídl svou rezignaci. Následně vypukly v egyptských městech demonstrace žádající jeho setrvání. Těmto požadavkům Násir nakonec vyhověl.

Šestý den (10. červen)[editovat | editovat zdroj]

  • Přes velké ztráty ovládl Izrael Golanské výšiny a byla obsazena Kunejtra, nejdůležitější město tohoto prostoru. Izraeli se otevřela volná cesta směrem na Damašek.
  • Sovětský svaz pohrozil Izraeli vojenskou intervencí pokud nepřijme zastavení palby. USA doporučily Izraeli zastavení palby přijmout.
  • V 18:30 izraelského času oficiálně skončila šestidenní válka.

Následné vojenské akce[editovat | editovat zdroj]

  • 12. června obsadil izraelský výsadek opuštěnou syrskou pevnost na hoře Hermon.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Izrael[editovat | editovat zdroj]

Díky Šestidenní válce získal Izrael rozsáhlá území: Sinajský poloostrov (izraelské jednotky stály na břehu Suezského průplavu a Egypt by v případě dalšího útoku proti Izraeli byl nucen tuto vodní překážku překonat a dobývat i Sinajský poloostrov, než by byl schopen vstoupit do Izraele, což se stalo v průběhu jomkipurské války) a Golanské výšiny (skončilo syrské ostřelování Izraele a naopak byla Sýrie z Golanských výšin lehce zranitelná).[12] Zisk Západního břehu byl problematický, neboť s územím „získal“ Izrael i více jak 1 milión Arabů.

Egypt[editovat | editovat zdroj]

Došlo k všobecnému poklesu důvěry v Násirovu osobu i k poklesu důvěry v armádu. V tisku se objevila do té doby nebývalá kritika vojenského velení. 23. července Násir prohlásil šestidenní válku z hlediska Egypta za vyhranou, neboť cíle izraelské agrese, zničení egyptské revoluce nebylo dosaženo. Z hospodářského hlediska byl Egypt nucen se obrátit na ostatní arabské státy (zejména Saudskou Arábii) s žádostí o pomoc (z důvodu přítomnosti izraelské armády na východním břehu Suezského průplavu a jeho zablokování přicházel Egypt o nemalé částky). Ta však nebyla velká a proto se Egypt obrátil na Sovětský svaz. Odtud obdržel dodávky a to zejména vojenského charakteru. Kvůli tomu byl ale nucen opustit svou politiku "nezúčasněnosti" a stal se členem sovětského tábora.

Sýrie[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu ztráty Golanských výšin a v podstatě likvidace syrského letectva došlo k vzájemnému obviňování mezi vládnoucí stranou Baas a syrskou armádou o míře viny za prohru. Nejdůležitějším argumentem armády bylo, že se vedení státu rozhodlo ponechat nejlepší jednotky syrské armády na obranu Damašku, v důsledku čehož byly Golanské výšiny hájeny hůře vyzbrojenými a vycvičenými jednotkami. Také pro Sýrii znamenala prohra v Šestidenní válce ještě větší příklon k SSSR.

Velmoci[editovat | editovat zdroj]

Izraelské vítězství znamenalo posílení pozice USA v regionu. Zároveň Izrael a USA ještě více upevnili své vztahy, Spojené státy se staly velmocenským garantem izraelské bezpečnosti.

Pro Sovětský svaz znamenala porážka arabských zemí prohru. Ukázalo se, že Izrael (i příklonem k USA) se stal zemí, proti níž nemá Sovětský svaz žádné páky, a pokus o jeho zničení by vedl ke konfrontaci se Spojenými státy. Výsledek války sice znamenal příklon části arabských zemí k Sovětskému svazu, ale představitelé SSSR si byli vědomi, že vyzbrojují země, které z politického hlediska nedokáží ovládat a jejichž touha po zničení Izraele by mohla vést až k nechtěnému americko-sovětskému konfliktu.

Poválečná mírová jednání[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska mírových rozhovorů se ukázaly stěžejními dvě události; přijetí Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a summit arabských zemí v Chartúmu v srpnu 1967. Rezoluce č. 242 byla z hlediska OSN kompromisem, ale ukázala se jako nepřijatelná pro všechny strany. Izrael, který vyklizení okupovaných území podmiňoval uzavřením mírových smluv, rezoluci odmítal proto, že v ní ani jednou nebylo zmíněno slovo Izrael. Navíc Izrael vyklizení obsazených území podmiňoval bezpečnostními zárukami (svobodné proplouvání Tiranskou úžinou a Suezským průplavem a nedotknutelnost hranic). Arabské země naproti tomu odmítaly rezoluci přijmout, protože z jejího kontextu vyplývalo, že jednou ze stran je právě Izrael. Přijetí rezoluce by se tedy rovnalo uznání Státu Izrael. Kromě toho summit arabských zemí v Chartúmu výslovně zakazoval arabským státům vyjednávat s Izraelem (summitu se nezúčastnila Sýrie).

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

16. srpna 1995 v rozhovoru pro izraelský rozhlas obvinil Arie Jicchaki z Bar-Ilanovy univerzity armádu, že během šestidenní války izraelští vojáci z průzkumných jednotek zabili přibližně 1000 egyptských zajatců. Jicchaki během šestidenní války pracoval v IOS. V rozhovoru dále řekl, že tyto informace předložil Jicchaku Rabinovi, ale ten je společně s dalšími armádními špičkami utajil. Následně se objevila informace, že Jicchaki se svým obviněním snaží odvést pozornost od obvinění, že on sám byl zapleten do zabití 49 válečných zajatců během suezské války.

Zprávy o zabíjení egyptských zajatců byly prohlášeny za nepodložené, ale tisk následně přišel se svědectvími účastníků šestidenní války o dalších případech zabíjení.[13] Jicchak Rabin zprvu všechny tyto zprávy odmítl, později jeho úřad vydal prohlášení, že se jednalo o izolované incidenty. Vojenský historik Uri Milstein ve svém článku prohlásil, že zabíjení zajatců nebyla oficiální politika, ale v armádě panovala obecná atmosféra, že zabíjení zajatců je správné. Někteří velitelé to dělali, jiní to odmítli. Ale věděl o tom každý.[14]

21. září 1995 oznámila egyptská vláda nález dvou hromadných hrobů s pozůstatky 30-60 egyptských vojáků zabitých příslušníky IOS na Sinaji. Zástupce izraelského ministerstva zahraničí následně jednal s Egyptem o finančním odškodnění příbuzných zabitých vojáků, ale s ohledem na 20letou promlčecí lhůtu platnou v Izraeli odmítl možnost označit viníky.

Kapitáni Zorc a Stočič, bývalí příslušníci jugoslávského kontingentu v jednotkách UNEF, který tvořil nárazník mezi izraelskými a egyptskými jednotkami, shodně zpochybnili tvrzení o popravě 250 egyptských zajatců. Sdělili, že pokud by k takové akci v prostoru umístění jugoslávské jednotky, jak se tvrdí, došlo, museli by o tom vědět.[15]

Izraelský generál Matitjahu Peled pět let po skončení války, 19. dubna 1972, řekl: „Teze, že v červnu 1967 nad námi viselo nebezpečí genocidy a že Izrael bojoval za svojí fyzickou existenci, je bluf, který se zrodil a vyvinul po válce.“[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Six-Day War na anglické Wikipedii.

  1. a b Krauthammer 2007.
  2. Pimlott, John. Middle East Conflicts: From 1945 to the Present, Orbis, 1983, ISBN 0-85613-547-X, p. 53.
  3. Six-Day War", Microsoft Encarta Online Encyclopedia 2007. URL accessed April 10, 2007.
  4. GLOSY.INFO. Geopolitický kontext šestidenní války v regionu Blízkého východu [online]. [cit. 2008-06-18]. Dostupné online. (česky) [Dále jen: Glosy]
  5. a b c d e Glosy
  6. The dogfight of April 7th 1967 - The climactic end to the 'war for water' and the start of the Six Day War [online]. REV. 2007-05-26, [cit. 2009-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. WASHINGTONPOST.COM. Prelude to the Six Days [online]. [cit. 2008-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. NPR.ORG. The Mideast: A Century of Conflict [online]. [cit. 2008-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. NYTIMES.COM. Israelis Say Tape Shows Nasser Fabricated 'Plot'; Recording Said to Be of Phone Call to Hassein Gives Plan to Accuse U.S. and Britain [online]. [cit. 2008-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. VALKA.CZ. Bitka o Jeruzalém [online]. [cit. 2008-06-28]. Dostupné online. (slovensky) 
  11. FORUM.VALKA.CZ. AGTR - 5 USS Liberty [online]. [cit. 2008-06-28]. Dostupné online. (česky) 
  12. NEWS.BBC.CO.UK. Six-Day War: Before the war - Six-Day War: After the war [online]. [cit. 2008-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Mass Graves [online]. umassd.edu, [cit. 2008-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Historians: Israeli troops killed many Egyptian POWs [online]. web.archive.org, [cit. 2008-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. UN soldiers doubt 1967 killing of POWs [online]. jpost.com, [cit. 2008-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Ha'aretz, 19. dubna 1972

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]