MiG-21

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
MiG-21
Rumunský MiG-21 Lancer C
Rumunský MiG-21 Lancer C
Určení stíhací letoun
Výrobce Mikojan-Gurevič
První let 14. února 1955 (Je-2)
Zařazeno 1959 (MiG-21F)
Vyřazeno 90. léta (Rusko)
Charakter Ve službě
Uživatel SSSR
Indie
Rumunsko
Vietnam
Výroba 1959 (MiG-21F) do 1985 (MiG-21bis)
Vyrobeno kusů 11 496 ks
(10 645 ks v SSSR, 194 ks v ČSSR, 657 ks v Indii)
Varianty Chengdu J-7
Možná hledáte: českou hudební skupinu Mig 21.

Mikojan-Gurevič MiG-21 (V kódu NATO "Fishbed") je sovětská nadzvuková víceúčelová stíhačka používaná od začátku 60. let dodnes. Byla, a ještě někde je, používána letectvy více než 30 zemí. Bylo jich vyrobeno přes 10 000 ks, což z ní činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun. Byla nasazena v mnoha ozbrojených konfliktech, mimo jiné v arabsko-izraelských válkách či válce ve Vietnamu.

Sériová výroba byla zahájena roku 1959, ale zavedením do výroby vývoj letounu neskončil. Další změny konstrukce byly mj. ověřeny na stroji Je-66.

Letouny MiG-21 byly zařazeny do výzbroje armád více než padesáti států, v letech 19612005 byly i ve výzbroji Československé lidové armády a poté Armády České republiky. Licenčně se vyráběly v průběhu let 1963-1972 ve firmě Aero Vodochody.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

První generace[editovat | editovat zdroj]

Pohled do kabiny českého MiGu-21MF
Český MiG-21F-13 ve francouzském muzeu

MiG-21 navazuje na konstrukci experimentálních strojů Je-2, Je-4, Je-2A a Je-5 odvozených od MiGu-19. První let prototypu Je-4, s pilotem Sedovem se uskutečnil 16. června 1955. Konstruktéři během vývoje aplikovali trojúhelníkové delta křídlo, které zapadalo do koncepce a bylo výhodné při stoupání. Se zkušeným pilotem a vhodnou výzbrojí mohl být MiG-21 nebezpečný pro jakoukoliv moderní stíhačku. Při vývoji byl vytvořen i prototyp Je-6; ten byl sice v průběhu zkoušek zničený při havárii, při které zahynul i zkušební pilot Vladimir Nefedov, ale položil základy ke vzniku nového Je-66, na kterém bylo dosaženo dost rekordů potvrzených mezinárodní organizací FAI. Sériová výroba letounů, které byly během výroby upravovány a modernizovány pro aktuální potřeby začala v roce 1959. MiGy-21 se v SSSR vyráběly v Moskvě, Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a v Tbilisi.

Nový sovětský stíhací stroj, porovnatelný s americkým F-104 Starfighter, či francouzskou Dassault Mirage III, byl první sovětskou konstrukcí, která skloubila vlastnosti klasického se záchytným stíhačem. První verze MiGu-21 mohly nést řízené střely Vympel K-13, které byly kopií amerických AIM-9 Sidewinder. Celkově však nové MiGy nebyly zprvu příliš úspěšné. Rakety K-13 se ukázaly být lehce vymanévrovatelné v boji, což se ukázalo hlavně během bojů na blízkém východě a ve Vietnamu. Navíc první sériová verze MiG-21F-13 neměla zabudovaný radar, což umožňovalo lety jen během dne a za dobrého počasí. Proto také docházelo k modernizacím.

Podobně jako jiná letadla konstruovaná jako záchytné stíhače i MiG-21 měl krátký dolet. Stroj měl navíc zprvu vestavěnou konstrukční chybu, která způsobovala, že po vyčerpaní 2/3 paliva, se těžiště letadla posunulo dozadu, což snižovalo jeho ovládatelnost a mělo i negativní vliv na výdrž ve vzduchu, která za dobrých podmínek nepřesáhla 45 minut. Delta křídlo, které sice zlepšovalo stoupavost, mělo za následek menší manévrovací schopnosti, až později byl tento problém odstraněn s použitím SPS (sduva pograničnovo sloja), což je vlastně ofukování klapek pro zvýšení vztlaku křídla v době, kdy pomalý pohyb vpřed nevytváří dostatečný vztlak. To má za následek dobrou ovládatelnost stroje i při nižších rychlostech.

Druhá generace[editovat | editovat zdroj]

Vietnamský MiG-21PF s otevřeným brzdícím padákem po návratu z letu
Československý MiG-21R během letu. Kontejner pod trupem nese průzkumné vybavení, 1991.

V rámci snahy vyrobit MiG-21 druhé generace, speciálně určený k vybojování vzdušné nadvlády za dobrého počasí, byly zkonstruovány dva nové prototypy: Je-7/1' a 'Je-7/2, které se do vzduchu poprvé vznesly 10. srpna 1958 a 18. ledna 1960 resp.. Byly přímými pokračovately stroje Je-6T a také je poháněl motor Tumanskij R-11F-300, přičemž se lišily větším zádovým hřebenem a delším, o 16 cm širší trupem, kde byl instalován nový radar TSD-30T (RP -21M Safír). Pitotova trubice se přesunula ze spodní na vrchní část trupu. Aby mohla stíhačka vzlétat i z travnatých ploch, byla vybavena většími koly a upevňovacími body pro pomocné raketové motory, které usnadňovaly vzlet a po startu byly odhazovány. Tyto stroje neměly instalovány žádné palubní zbraně, přičemž Je-7 mohl nést 2 rakety K-13 (AA-2 Atoll) a osazen optickým zaměřovačem umožňoval použití neřízených raket.

Po sérii zkoušek, které byly ukončeny v květnu 1960, bylo rozhodnuto začít sériovou výrobu této verze pod názvem MiG-21P (Fishbed-D). MiG-21P byl vyráběn v továrně v Gorkém a stal se prvním představitelem MiGu-21 druhé generace.

Německý MiG-21PFM v muzeu Hermeskeil v Německu, 2004.

MiG-21PF (Fishbed-D) se do výroby dostal v roce 1962. Zahrnoval zlepšení v oblasti kapacity palivové nádrže, mohl nést širší paletu zbraní a vylepšenou avioniku. MiG-21PF byl vyráběn ve velkých množstvích v letech 1962–1968 v závodech v Gorkém a Moskvě. Různá vylepšení se promítla do výroby verze MiG-21PFM (Fishbed-F). Směrové kormidlo bylo při tomto modelu zvětšeno ve snaze zvýšit podélnou stabilitu letadla. Bylo přepracováno umístění brzdícího padáku, který bylo následně umístěn v kořeni směrového kormidla. Nejvýraznější úpravou bylo přidání systému SPS (sduva pograničnovo sloje - ofukování mezní vrstvy vzduchem odebíraným od kompresoru motoru). Pohonná jednotka byla stejná jako u MiGu-21PF. Přepracován byl i překryt kabiny, který byl nyní dvoudílný a otvíral se do pravé strany. Tato změna byl provedena v důsledku instalace nového vystřelovacího sedadla KM-1. Kromě obvyklé výzbroje sestávající z dvojice raket, mohly být na podtrupové závěsníky upevněné kontejnery s kanónem GS-23, ráže 23 mm a se zásobou 200 nábojů. MiGy-21PFM se vyráběly v Gorkém av Moskvě v letech 1964-8. Produkce byla směrována pro sovětské letectvo ale i na export. V Československu se tato verze vyráběla v licenci.

MiG-21FL byla verze vyráběna v licenci indickou společností HAL v letech 1966–1974. Prakticky šlo o MiG-21PFM s méně výkonným radarem R-2L. Tyto stroje mohly používat i rakety západní výroby jako např. francouzská "Matra". Další zlepšení vyústila do modelu MiG-21PFMA (Fishbed-J), jehož hlavním zlepšením byl nový radar RP-22 a vystřelovací sedačka s charakteristikami 0-0 (možnost opustit letadlo v nulové výši při nulové rychlosti). Zásoba neseného paliva byla menší, ale mohla nést přídavné nádrže, Pitotova trubice se přesunula mírně doprava. Výzbroj se skládala z raket R-3 a na podtrupové závěsníky mohl být instalován kanón místo přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-21R (Fishbed-H) vycházela z MiGu-21PF a své průzkumné vybavení nesla v kontejneru umístěném na podtrupovém závěsníku. K vlastní obraně nesl MiG-21R pár raket a měl instalovanou zvětšenou palivovou nádrž a dodatečnou avioniku v zádové oblasti, která se táhla od zadní části kabiny až po začátek směrového kormidla. Pod křídla byly přidány další 2 pylony, kde mohly být umístěny přídavné palivové nádrže. Výbava průzkumného kontejneru závisela na dané misi, na kterou byl MiG-21R nasazený. Mohla obsahovat fotografické nebo elektronické sledovací zařízení více typů. MiG-21R byl v letech 1965–1971 vyráběn ve velkých množstvích v továrně v Gorkém.

Třetí generace[editovat | editovat zdroj]

Sovětský MiG-21SP v muzeu Soesterberg, 2009.

Třetí generace, vyráběná od roku 1968 začala produkcí verze MiG-21s. Modely třetí generace, počínaje od verze MiG-21s, přebraly většinu zlepšení, která byla zavedena na předešlých verzích. Šlo o instalaci palivové nádrže za kabinou (s kapacitou 340 l), překryt kabiny otevírající se do strany, čtyři pylony pod křídly, určenými k instalaci dvou 490 l odhazovatelných nádrží a dvou protiletadlových raket. Byla instalována nová pohonná jednotka - motor R-11F2S se systémem SPS a autopilot AP-155. Navíc byl instalován nový radar RP-22S Safír, spolu s optickým zaměřovačem ASP-PF, který nahradil starší PKI-1. Následoval MiG-21SM (M-modernizovaný), který byl poháněn motorem Tumanskij R-13-300 a vybaven palubním kanónem GS-23L, který byl uložen v trupu, na rozdíl od předešlých verzí, které ho měly uložené ve výstupku po trupem. Tato verze vznikla především na základě zkušeností získaných během bojů na blízkém východě, kde se MiGy-21 vybavené pouze raketovými střelami neosvědčily. Byl instalován nový zaměřovač ASP-PDF, se zrcadlem zabudovaným do krytu kabiny. Výzbroj se skládala z raket R-3T nebo R-3R, bomb a neřízených raket. Zásoba paliva byla snížena. MiG-21SM byl vyráběn pro sovětské letectvo v továrně v Gorkém od roku 1968 do 1974 a to ve velkých množstvích.

MiG-21M byl verzí odvozenou od MiGu-21SM, ale se slabším radarem RP-21MA, méně výkonnými motory R-11F2S-300. Kanón byl stejně tak zabudován do trupu a tak mohla být pod trupem nesena přídavná nádrž. MiG-21M byl vyráběn jen v závodě "Znamja Trudy" v letech 1968–1971. V roce 1971 získala Indie licenci na výrobu, přičemž první sériový stroj dodali indickém letectvu v roce 1973. Výroba ve firmě HAL trvala do roku 1981. Model MiG-21MF (Fishbed-J), byla v podstatě verze MiG-21M s novým motorem Tumanskij R-13-300 a radarem R-22 Safír 21. Množství neseného paliva bylo omezeno, ale mohl nést přídavné nádrže, které prodloužily dolet. Výzbroj se skládala z integrovaného kanónu GS-23L a různých typů bomb, neřízených a řízených raket a raketových bloků, které byly převáženy na čtyřech pylonech po křídly. MiG-21MF se vyráběl v letech 1970–1974 hlavně k exportu v závodě v Moskvě a v roce 1975 závodě v Gorkém. Verze MiG-21MF sloužila ve velkých počtech i v Československu a byla sériově vyráběna v Indii firmou HAL. MiG-21MT byl upravenou verzí MiGu-21M, od které se odlišoval větší zásobou neseného paliva v nádrži za pilotní kabinou. V Moskevském závodě bylo v roce 1971 celkem vyrobeno jen 15 MiGů-21MT. Byl považován za přechodnou verzi.

Až později byl typ nahrazován novými stroji MiG-23 a MiG-27, které byly univerzálnější. Ale až příchod typu MiG-29 znamenal kvalitní náhradu manévrovatelné stíhačky za MiG-21, která se mohla porovnávat s americkými typy.

Dvoumístné modely[editovat | editovat zdroj]

Finský MiG-21U, 2012.
Československý MiG-21US, září 1991
Rumunský MiG-21UM Lancer B

MiG-21 se radikálně odlišoval od všech předešlých dlouho používaných strojů v SSSR. Proto vznikla silná potřeba vyvinout dvousedadlovou verzi pro výcvik nových pilotů. V listopadu 1959 byl jeden ze sériových MiGů-21F-13 upraven přidáním druhého sedadla. Kokpit nového letadla byl chráněn celistvým překrytem kabiny, který se otevíral do pravé strany. Tato první dvousedadlový verze, označovaná jako MiG-21U (Mongol-A), byla poháněna motorem R-11F-300, ale neměla žádný radar ani pevnou výzbroj. Také ale existovala možnost umístit pod trup závěsníky s kulometem ráže 12,7 mm.

Prototyp této verze poprvé vzlétl 17. října 1960 a následně se vyráběl ve velkých množstvích v závodě v Tbilisi v letech 1962-66. Stroje pro export byly vyráběny v závodě v Moskvě v letech 1964-68. Stejně jako v případě jednosedadlových MiGů-21, byl i dvousedadlový MiG-21 postupně upravován, aby si piloti zvykli na rostoucí výkony letadla. Tak se zrodila druhá generace dvoumístných MiGů-21, která se lišila ve dvou zásadních ohledech: bylo zvětšeno směrové kormidlo, což znamenalo přesunutí brzdícího padáku do kořene směrového kormidla a byl instalován nový motor R-112S-300, který měl instalovaný systém SPS. Stejně jako předtím nebyl instalován žádný radar. Tento model byl označen jako MiG-21US (Mongol-B) a oproti svému předchůdci také nesl větší zásobu paliva a měl nové vystřelovací sedačky KM-1. Na vrchu kabiny byl sklopný periskop, umožňující učiteli kontrolovat činnost žáka. MiG-21US se vyráběl pro SSSR ale i na export v závodě v Tbilisi v letech 1966–1970.

Posledním modelem dvoumístných strojů byl MiG-21UM, který byl zvenčí v podstatě totožný se svými předchůdci. Změny se dotkly vybavení a avioniky (nový autopilot a palebný systém). Pod křídla byly instalovány 4 závěsníky. Vyráběl se v Tbilisi od roku 1971, kde ve výrobě nahradil předešlou dvoumístnou verzi.

Modernizační programy[editovat | editovat zdroj]

Prototyp letadla MiG-21-93

MiGy-21 jsou i přes své stáří stále všestrannými letadly, omezení jejich použití v moderním leteckém boji je způsobeno zejména zastaráním jejich palubní elektroniky. Dodnes se používá okolo 3 300 kusů těchto letadel, které existují asi ve 30 variantách. Několik zemí, které je vlastní se proto pokoušejí o jejich modernizaci.

  • MiG-21-93: tato verze byla navržena v rámci Ruska. Rozdíl spočívá v instalaci stejného dopplerovského radaru jako má MiG-29. Díky novému radaru a nové avioniky mohou být neseny moderní zbraně a rakety. Novinkou je i instalace inovovaného řízení, head-up displeje a přilbového zaměřovače.
  • MiG-21-97: má stejné vlastnosti jako předešlá verze, navíc má instalovaný motor Klimov RD-33 se zlepšenými vlastnostmi.
  • MiG-21 Lancer: byl navržen rumunskou společností Aerostar ve spolupráci s izraelskou firmou Elbit systems. Tato verze je navržena speciálně pro útoky na pozemní cíle s použitím naváděných raket a jiné řízené munice. Existuje v dalších dvou verzích, a to: k vybojování vzdušné nadvlády (MiG-21 Lancer C) nebo v cvičné verzi (MiG-21 Lancer B).
  • MiG-21-2000: byl navržen společností IAI (Israel Aerospace Industries), s použitím skleněného kokpitu, nové avioniky a výzbroje, díky kterým nezaostává za západními typy stíhaček.
  • MiG-21 Bison: je nejvyšší verzí modernizace MiGu-21. Je vybaven radarem "Kopyo" od společnosti Fazotron, který umožňuje sledovat 8 cílů současně. Podle informací z prostředí výrobce této verze - společnosti "Sokol" z Ruska - je MiG-21 Bison srovnatelný s prvními modely amerických stíhaček F-16A.

MiG-21 v Československu[editovat | editovat zdroj]

Stíhačka MiG-21 se do výzbroje československého letectva dostala na základě plánu vývoje vzdušných sil do roku 1960. Na konci 50. let 20. století byl tento typ vybrán jako protiváha stíhačky F-104 Starfighter, kterou německá Luftwaffe začátkem 60. let 20. století plánovala zavést do služby. Po oboustranné dohodě se Sovětským svazem začala sériová výroba verze MiG-21F-13 v továrně Aero Vodochody. V rámci dohody byly ze SSSR dodány 4 ks MiG-21F-13 v rozebraném stavu a jeden vzorový kus v celku. Tyto stroje měly sloužit k získání potřebných zkušeností spojených s výrobními postupy a údržbou. První československý sériový kus měl výrobní číslo 360101 a byl vyroben v roce 1963. Letadlo bylo přiděleno na letiště Mladá u Milovic na podzim 1963. Výroba byla ve Vodochodech ukončena 17. června 1972, kdy byl zalétán poslední stroj s výrobním číslem 261114. Za dobu sériové výroby podnik vyrobil 195 letadel.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Výrobcem a hlavním uživatelem MiGů-21 byl Sovětský svaz a jeho nástupnické státy. SSSR nasadil MiGy-21 do boje jen během intervence v Afghánistánu.

Válka ve Vietnamu[editovat | editovat zdroj]

Vietnamský MiG-21F v americkém muzeu

Jednou z prvních zemí, do které byly nové MiGy-21 vyvezeny, byl roku 1966 Severní Vietnam. Válka ve Vietnamu znamenala pro SSSR první možnost skutečného otestování MiGu-21 v boji, a i když je tento fakt dosud zamlžovaný, tak z důvodu utajení létali sovětští piloti na strojích s vietnamskými výsostnými znaky. Nad vietnamským územím byla vedená nejintenzivnější letecká válka od druhé světové. Vietnamci pilotované MiGy tu sice proti americké přesile a technické nadřazenosti měly jen omezené možnosti nasazení, ale zaznamenaly i úspěchy, jak proti svazům amerických těžkých bombardérů B-52, tak i proti stíhacím bombardérům F-105 Thunderchief, které Američané často nechávali letět bez krytí, navíc plně zatížené municí. Vietnamský letec Nguyen Van Coc zaznamenal na MiGu-21PF 9 sestřelů. Během války se ukázaly výhody i slabosti MiGů. Kromě zlepšování avioniky či doletu se Sověti rozhodli opět na letadlo namontovat organickou výzbroj - nejprve 30 a později 23 mm dvouhlavňový kanón GŠ-23. Američané později v důsledku střetu s vietnamským letectvem, kterému ve velké míře Sověti pomáhali, zřídili leteckou školu vzdušného boje známou jako „Top Gun“.

Šestidenní válka[editovat | editovat zdroj]

Egyptský MiG-21PFM

Na začátku šestidenní války 5. června 1967 měl Egypt k dispozici stovku stíhaček MiG-21. Většina egyptských MiGů-21 byla zničena na zemi. Ve vzdušných soubojích izraelští piloti sestřelili 11 ks egyptských, 10 ks syrských a 1 iráckou stíhačku MiG-21.

Opotřebovací válka[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. února 1970 se nad nilskou deltou rozpoutal letecký souboj egyptských MiGů-21 proti izraelským F-4 Phantom II, během kterého byly sestřeleny 2 stíhačky MiG-21 a jeden F-4 Phantom II. Další den sestřelil MiG-21 stíhačku Mirage III. Boje pokračovaly i během dalších dnů, přičemž byly zaznamenány ztráty MiGů-21.

Jomkipurská válka[editovat | editovat zdroj]

Když 6. října 1973 vypukla Jomkipurská válka, byly MiGy-21 vyslány jako ochrana stíhacích bombardérů před izraelskými útoky. Po úvodních arabských útocích bylo MiGům-21 nařízeno chránit egyptská letiště v očekávání protiútoku. Ke konci prvního dne přišel Egypt o 5 ks MiG-21. Na další den zachytila formace 60 stíhaček MiG-21 izraelskou formaci složenou z několik set letadel nad nilskou deltou a 5 z nich sestřelili, přičemž přišli o 7 MiGů. Když byla 26. října 1973 podepsána mírová smlouva, ztratil Egypt 73 stíhaček MiG-21 a zničil 27 izraelských stíhaček ve vzdušných soubojích.

Jiné konflikty[editovat | editovat zdroj]

Použití MiGů-21 v ostatních konfliktech už tak úspěšné nebylo, za což může hlavně nedostatečný výcvik jejich pilotů. MiGy-21 byly použity jednak v bojích arabských zemí s Izraelem, kde však nedokázaly čelit vynikajícím izraelským letcům a od 80. let ani nové technice - strojům F-15 a F-16. Trochu úspěšnější bylo použití egyptských MiGů-21 proti libyjským MiGům-23. V Indicko-pákistánské válce v roce 1971 znamenala účast indických MiGů porážku pákistánského letectva. Stroje se uplatnily i při pozdějších konfliktech.

Během války v Jugoslávii byly místní MiGy použity k útokům na pozemní cíle; s nepřítelem ve vzduchu se střetly jen během intervence NATO, kdy bylo 24 Chorvatských a Bosenských strojů zničeno.

Během studené války byly MiGy-21 vyváženy i do Afrických zemí. Zúčastnily se Angolské občanské války v rámci angolského i kubánského letectva.

Nejkurióznější nasazení zaznamenaly americké úřady, které objevily, že některé zločinecké organizace pašující narkotika do USA, použily upravené MiGy-21 na jednorázový převoz velkého množství drog přes hranice. Použité MiGy byly zakoupeny v různých oblastech světa, včetně střední Evropy. Byly z nich vymontovány všechny zbraně a zbytečná elektronika, letadla následně naplnila drogami a letem ve vysoké rychlosti těsně nad hladinou moře se vyhnula zpozorování pohraniční stráží.

Verze[editovat | editovat zdroj]

MiG-21MF v Čáslavi

Sloužící ČSLA a AČR[editovat | editovat zdroj]

  • MiG-21F-13: v ČSLA od roku 1961, nebyla vybavena radiolokátorem, jeden pár podvěsníků, vyráběná i v ČSSR, zpočátku pod označením Z-159
  • MiG-21PF: modernizovaný typ, vybavený radiolokátorem, bez hlavňové výzbroje určený pro protivzdušnou obranu, po odpálení raket ztratil prakticky bojeschopnost (měl proto přezdívku "Holubice míru")
  • MiG-21PFM: vylepšená verze, významné snížení přistávací rychlosti z 340 na 300 km/h
  • MiG-21R: průzkumná verze, větší nádrže, 2 páry podvěsníků pod křídly (mohou nést kromě bojových i různé průzkumné prostředky a přídavné nádrže)
  • MiG-21M: víceúčelový letoun, obdobný verzi R
  • MiG-21MF: Nejmodernější verze, sloužící v ČSLA a AČR, později upravená pro součinnost s vojsky NATO na verzi označovanou jako MiG-21MFN
  • MiG-21U: Výcviková dvoumístná verze ("spárka"), obdobná typu F
  • MiG-21US: Dvoumístná verze, obdobná typu PFM, vybavená periskopem pro instruktora
  • MiG-21UM: Dvoumístná verze, obdobná typu MF

Další verze[editovat | editovat zdroj]

MiG-21PFM

Celkem existuje vice než dvě desítky variant, často předurčené pro konkrétní zemi

  • MiG-21F - první sériová verze.
  • MiG-21F-13 - Verze schopna nést teplem naváděné rakety K-13 (AA-2 Atoll).
  • MiG-21P - Vznikl vylepšením MiGu-21F-13 a měl zabudovaný radar TSD-30 "Spin scan", později i radar RP-21.
  • MiG-21FL - Vznikl zjednodušením verze MiG-21PF a byl vyráběn v Indii.
  • MiG-21PFV - Verze MiGu-21FL, uzpůsobena pro vlhké podnebí Vietnamu.
  • MiG-21PFM - Vznikl zlepšením předchozích verzí, zejména v oblasti nesené výzbroje. Jako první měl také dvoudílný překryt kokpitu.
  • MiG-21U - Cvičná verze odvozená od MiGu-21F-13. Poprvé vzlétl v říjnu 1960.

MiG-21R - Speciální verze určená na taktický průzkum. Mohla nést výzbroj, včetně řízených raket pro vlastní obranu.

  • MiG-21I - Experimentální letoun, na kterém se ověřoval tvar křídla pro Tu-144, přistávací rychlost cca 220 km/h, vyrobeny 2ks
  • MiG-21bis - Nejmodernější vyráběna verze MiGu-21.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé letadel MiG-21 (bývalí uživatelé jsou v červené barvě)
Bulharský MiG-21bis
Srbský MiG-21UM
Vyřazený východoněmecký MiG-21PF
Vyřazený MiG-21 iráckého letectva na základně Al Asad, 1. leden 2010
Dvoumístný polský MiG-21UM
Angloský MiG-21bis, duben 1993

Současní uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Tento seznam neobsahuje provozovatele čínských kopií MiGu-21 - licenčně vyráběné verze Chengdu J-7. Informace jsou vztaženy jen na MiG-21.

Bývalí uživatelé[editovat | editovat zdroj]

MiG-21F-13 (Fishbed-C)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

MiG-21 FISHBED (MIKOYAN-GUREVICH).png
MiG-21PF
  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 7,150 m
  • Délka trupu: 13,460 m (celková délka, včetně trubice PVD, 15,760 m)
  • Výška: 4,100 m
  • Nosná plocha: 23,00 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 4980 kg
  • Vzletová hmotnost: 7370 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 8625 kg (s přídavnou nádrží a dvěma 250kg pumami)
  • Pohonná jednotka: 1 x dvourotorový turbokompresorový motor Tumanskij R-11F-300
  • Tah motoru: 3900 kp (38,25 kN)
  • Tah motoru: 5750 kp (56,39 kN) s přídavným spalováním

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost ve výšce: 2125 km/h (M = 2,05)
  • Cestovní rychlost: 930 km/h ve výšce 11 000 m
  • Operační dostup: 17 500 m
  • Počáteční stoupavost: 140 m/s
  • Čas výstupu do výšky 10 000 m: 3,20 minuty
  • Dolet (maximální technický dolet, s příd. nádrží): 1 670 km ve výšce 11 000 m

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Raketa Vympel R-3
  • jeden dvouhlavňový kanón GŠ-23 kalibru 23 mm, 200 nábojů (verze PFM, MF, SMT a bis) nebo jeden 30mm kanón NR-30 s 60 náboji (verze F-13).
  • výzbroj nebo výstroj na 5× podvěsech do hmotnosti 2 000 kg:
    • Vympel K-13
    • Molnija R-60
    • 1× přídavná 800 l nádrž na trupovém závěsníku
    • 2× přídavné nádrže nádrže po 490l na křídelních závěsnících
    • 1× zařízení pro fotografický nebo radarový průzkum na trupovém závěsníku

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mikojan-Gurevič MiG-21 na slovenské Wikipedii.