Suchoj Su-17

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Su-17/20/22
Český Su-22M4
Český Su-22M4
Určení bombardovací a bitevní letoun
Výrobce Suchoj
První let 2. srpna 1966
Zařazeno 1970
Vyřazeno 1998 (Rusko)
Charakter Několik ještě ve službě
Uživatel Ruské letectvo
Polsko, Libye, Egypt
Výroba 1969–1990
Vyrobeno kusů 2 867
Vyvinuto z typu Suchoj Su-7

Suchoj Su-17/20/22 (V kódu NATO „Fitter“) je sovětský proudový bombardér a bitevní letoun, který používaly i Vzdušné síly AČR. Poslední stroje tohoto typu byly z české armády vyřazeny roku 2002.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 60. let 20. století se začalo uvažovat o nahrazení nadzvukového frontového stíhacího bombardéru Su-7, který se svými parametry začínal stávat méně vyhovující. Jednalo se hlavně o vysokou vzletovou a přistávací rychlost z důvodu křídla s velkým šípem náběžné hrany (63°) a motor AL-7F s vysokou spotřebou paliva. Vysoká spotřeba rapidně zkracovala dolet stroje a to hlavně při vyšším užitečném zatížení. Jinak bylo letadlo překvapivě obratné a nevykazovalo žádné zrádné letové vlastnosti. To vedlo k rozhodnutí vyvinout křídlo s měnitelnou geometrií.

Měnitelná geometrie křídel[editovat | editovat zdroj]

V té době se západní experti zabývali obdobným problémem a naděje se vkládaly do konstrukce křídla s měnitelnou geometrií. První teoretické studie byly výsledkem agilního německého válečného výzkumu a další poznatky přinesly výzkumníci ve Velké Británii a USA v 50. a na začátku 60. let. NASA po aerodynamických testech a rozsáhlých počítačových studiích a simulacích navrhla optimální umístění otočných čepů v rozměrné centrální části křídla asi ve čtvrtině rozpětí. Tím se americký návrh lišil od britských projektů, které uvažovaly otočné body v trupu, nebo v kořeni křídla. Konstrukce NASA minimalizovala značný pohyb působiště vztlaku při přestavování křídla a našla svou realizaci v sériových letadlech F-111, F-14, B-1, Tornado a také u letadel řady MiG-23/27, Su-24, Tu-160 atd.

Od Su-7 k Su-17[editovat | editovat zdroj]

Su-17 (vlevo) vedle Su-7

Stejně tak OKB Suchoj rozhodla přijmout nápad měnitelné geometrie křídla a pod vedením N. G. Zynina vylepšit svůj Su-7. První studie naznačily, že při aplikaci poznatků NASA na trup Su-7 by umístění otočných čepů a dutého úseku pro zasunutí křídla vyšlo přímo do prostoru podvozkových šachet, což by byl již podstatný zásah do centrální části křídla, ale i do konstrukce trupu. Protože však požadavky zněly na co nejmenší změny konstrukce trupu, bylo rozhodnuto posunout čepy do poloviny rozpětí. Problémy s prouděním vzduchu byly vyřešeny aerodynamickým plůtkem na přechodu pevné a pohyblivé části. Rozdíly v ovladatelnosti letadla při změně geometrie byly potlačeny snížením rychlosti přestavování křídel a změnou nastavení stabilizátoru v závislosti na jejich šípovitosti. Křídlo dostalo rozměrné přistávací klapky na pevnou i pohyblivou část a sloty na vnější část. Všechny uvedené změny byly vyzkoušeny na upraveném stroji Su-7BMK. Trup s ocasními plochami, centrální částí křídla a pohonnou jednotkou zůstal beze změny, křídlo bylo zrekonstruované. Takto upravené letadlo neslo označení S-22I, resp. Su-7IG (Fitter B) a první let uskutečnilo 2. srpna 1966. Obavy, že zůstane s výkony a vlastnostmi na úrovni původního Su-7 kvůli zvýšené hmotnosti křídla (cca o 400 kg více) a zmenšené zásobě paliva se nepotvrdily. Naopak, podstatně se zlepšily parametry startu a přistání, zvýšila se obratnost, dolet a nosnost. Přestavování křídel nemělo podstatný vliv na změnu letových vlastností a posun aerodynamického těžiště byl pouze 2%. Pro nové letadlo bylo vybráno označení Su-17, pro export nejprve Su-20 a od poloviny sedmdesátých let Su-22.

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení několika variant výzbroje s přídavnými nádržemi
Suchoj Su-17M3 s podvěsnou protiradiolokační střelou Ch-25MP, dvěma protiletadlovými střelami R-60 a raketnicí B-8M1 pro neřízené rakety S-8

Zabudovanou výzbroj tvoří dva kanóny NR-30 ráže 30 mm, každý se zásobou 80 nábojů. Pod křídlové závěsníky lze zavěsit kanónová pouzdra SPPU 22-01 s kanónem GŠ-23 ráže 23 mm s 260 náboji určené pro střelbu vpřed s proměnlivou výchylku kanónu směrem dolů a pod trup pro střelbu dozadu pouze s přesně nastaveným úhlem.

Su-17 může nést širokou paletu neřízených raket ráže 57 mm S-5M, S-5K, S-5KO, S-5KPB, S-5OI a S-5PI, ráže 80 mm S-8A a S-8M nebo rakety ráže 240 mm} S-24. Dále nadkalibrovou S-25O, S-25OF a S-25OMT vypouštěné z jednorázového přepravního a vypouštěcího kontejneru PU-O-25. Z pětihlavňového vypouštěcího zařízení B-13 nebo čtyřhlavňového RM-122 čs. výroby se dají vypouštět rakety S-13 ráže 122,4 mm, používané v pozemních kompletech GRAD.

Letadlo může nést různé typy protizemních řízených střel, např. protiradiolokační Ch-25MP (AS-12 Kegler), rádiem naváděné Ch-25MR (AS-10 Karen), laserem naváděné Ch-25ml (AS-10 Karon) na adaptérech APU-68 a střely s televizním naváděním Ch-29T (AS-14 Kedge), nebo laserem naváděné Ch-29L (AS-14 Kedge) na závěsnících APU-58. Také může nést protiradiolokační střelu Ch-58E (AS-11 Kilter).

Letadlo může nést klasické pumy do hmotnosti 500 kg, brzděné pumy PB-250, zápalné kontejnery ZB-500 nebo kontejnery KMGU-2 KMG-U se submunicí. Letecké pumy kalibru 100 kg a 250 kg se dají zavěsit na šestinásobné závěsníky. Pro kontrolu a vyhodnocení výsledků útoku se používá fotokulomet SŠ-45 v kabině se zaměřovačem.

Pro pasivní ochranu slouží aktivní klamné cíle SPPI56 ráže 56 mm (12 výmetnic KDS) a pasivní cíle PPI26 (čtyři bloky ASO-2V na horní straně trupu, každý se dvěma kazetami po 32 kusů PPI26). Aktivní ochranu zajišťují protiletadlové řízené střely R-60 (AA-8 Aphid). Na cvičné účely se používají cvičné registry UZR-60.

Pro plnění průzkumných úkolů může být na speciální centrální pylon svěšení kontejner KKR obsahující tři kamery snímající terén v různých směrech a úhlech a výmetnice světlic pro noční snímkování v přední části a aparaturu elektronického průzkumu RTR v zadní části. Pod levý vnitřní závěsník může být zavěšen kontejner SPS pro radioelektronický boj. Na Su-22 M4 bylo možné nasadit speciální pylon pro použití nukleárních zbraní BD3-56FMN (http://www.16va.be/3.8_armes_speciales_eng_part2.html).

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

Ljulka AL-21F-3

Tvoří ji proudový jednohřídelový motor AL-21F-3S a agregáty zajišťující jejich funkci. Vlastní motor se skládá z axiálního čtrnáctistupňového kompresoru, prstencové spalovací komory, dvoustupňové turbíny, komory přídavného spalování a výstupní trysky s proměnlivým průřezem. Pomocné systémy jsou olejový systém, systém dodávky a regulace množství paliva do spalovací komory a komory přídavného spalování ADT-55B, hydraulický systém natočení deseti stupňů statorového lopatek kompresoru, ovládání segmentů výstupní trysky RSF-53B a systém automatického spuštění, systém odběru vzduchu pro tlakování palivových nádrží a pro klimatizační soustavu a systém kontroly a signalizace.

Přední část levého bočního pultu je vyhrazena pro ovládání motoru. Hlavním řídícím prvkem je páka ovládání motoru POM. Dorazy a západky ji blokují v polohách STOP, VOlNOBĚH, MAX. TAH, MIN. FORSÁŽ A MAX. FORSÁŽ. dále je na rukojeti tlačítko RADIO ZAP., ovladač brzdných štítů a dvě tlačítka pro navigační a zbraňové systémy. Pohyb POM je přenášen mechanicky na regulátory dodávky paliva a polohy výstupní trysky, čímž se nastavují otáčky a tah.

Motorový prostor se chladí vzduchem, odebíraným za letu ze vstupního kanálu těsně před kompresorem a na zemi také nasávacími ventily v krytech motoru. Dva přídavné vstupy přivádějící chladicí vzduch ke komoře přídavného spalování a dva další ke generátorem. Drenážní soustava odvádí nespálené nebo uniklé palivo do sběrného potrubí.

Su-22 v československém letectvu[editovat | editovat zdroj]

Český Su-22M4 ve Kbelích

Do Československa se první Su-22M-4 a Su-22UM-3 dostaly v březnu 1984. Stroje obdržel 47. průzkumný letecký pluk, tehdy se sídlem v Pardubicích. Letadla zformovala jednu letku, výzbroj dalších dvou tvořila letadla MiG-21R, L-29R a roj Il-14. V dalších letech přicházely postupně objednané stroje pro stíhací bombardovací pluky. Všechny Su-22 přišly v rozebraném stavu, montovaly se na letišti v Hradci Králové a Náměšti nad Oslavou a zalétavala je skupina sovětských pilotů, která také školila prvních čs. instruktory. V letech 19871989 se na tato letadla kompletně přezbrojil 20. stíhací bombardovací letecký pluk v Náměšti nad Oslavou, známý pod názvem Biskajský. Přibližně v téže době se dostalo několik strojů i k 6. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku v Přerově.

Jednomístné Su-22 byly dodány ve dvou provedeních. První série ještě nebyly vybaveny TV navazující soustavou (na přístrojové desce chyběla obrazovka systému) pozdější série již TV naváděcí systém obsahovaly. V čs. letectvu působilo celkem 57 letadel Su-22 včetně dvoumístných verzí.[1]

Verze[editovat | editovat zdroj]

Peruánský Suchoj Su-22M2 během letu
Libyjský Su-22M3
Polský Su-22M4 během letu s svěšení přídavnými nádržemi
Polský Suchoj Su-22UM3K
  • Su-7IG (S-22)
Prototyp
  • Su-17 (Fitter B)
Předsériová verze
  • Su-17 (Fitter C)
Šlo o první sériové letouny vyráběné na základě prototypu S-32. Ten se od Su-7IG lišil v některých částech trupu, křídlo zůstalo prakticky shodné. Přestavování křídla řídil přímo pilot a bylo možno ve třech polohách (dvě krajní 30° a 63° a mezipoloha 45°). V polovině centrální části křídla byl ještě jeden menší aerodynamický plůtek. Za základ posloužil trup dvoumístné verze Su-7UMK s mírně zvětšeným průřezem. Kabina dostala nový, dozadu nahoru odklopný kryt. Z trupu zmizely dva boční kabelové kryty a odvětrávací otvory charakteristické pro všechny verze Su-7. Ve výzbroji zůstaly dva kanóny NR-30 ráže 30 mm v kořenech křídel. Pod centrální křídlovou částí byly čtyři závěsníky a další čtyři byly umístěny po párech pod střední částí trupu. Stroj nesl široké spektrum protizemní výzbroje a pro svou ochranu i protiletadlové rakety R-3S.
  • Su-17M (Fitter C)
Jednalo se o původní Su-17 s úpravami podle poznatků z provozu. Nejdůležitější byl motor AL-21F, který měl o pětinu vyšší tah a menší měrnou spotřebu než původní AL-7F. Výkony letadla vzrostly, např. nosnost se zvýšila dvakrát, délka startu a přistání se zkrátila o cca 40%.[1] Ruční ovládání přestavení křídel se změnilo na poloautomatické, kdy pilot volil hodnotu úhlu. Pozdější verze dostaly snímač úhlu náběhu v levé přední části trupu. Varianta určená na export byla v tovární dokumentaci uváděna jako S-32MK, za hranicemi SSSR se používalo označení Su-20. Tyto stroje měly oproti letounům užívaným v jednotkách vojenského letectva Sovětského svazu redukovanou podvěsnou výzbroj o některé typy zbraní. Hlavními provozovateli se stali Afghánistán, Alžír, Sýrie, Egypt, Turkmenistán a Vietnam.

V roce 1974 obdrželo první Su-20 Polské letectvo a zařadilo je k 7. bombardovacímu a průzkumnému leteckému pluku, dislokovaném na letišti Powidz. V polovině 80. let, kdy většinu bombardovacích úkolů přebíraly nové Su-22M4, se letouny stále více používaly k průzkumu. Při těchto misích měly stroje pod trupem podvěšen kontejner komplexního průzkumu KKR-1. V Polsku byly takto vybavené exempláře označovány Su-20R. Posledních 10 kusů bylo 28. února 1997 ve dvou pětičlenných skupinách přelétnuto do Bydgoszcze a oficiálně vyřazeno z výzbroje polského letectva. V roce 1985 získalo z Egypta dva stroje Su-20 letectvo NSR. Byly přiděleny ke zkušební jednotce Erprobungsstelle 61, sídlící na letecké základně Manching. Celý zkušební program byl ukončen v létě 1986 po odlétání 25 hodin stroje s označením 98+61, druhý posloužil jako zdroj náhradních dílů během testů.

  • Su-17MK/Su-20 (Fitter C)
Exportní verze výše popsané, která se dostala do výzbroje Polska a Egypta.
  • Su-17R/Su-20R (Fitter C)
Průzkumná verze s jedním centrálním trupovým závěsníkem pro průzkumné kontejnery. Přístrojové vybavení a ovládací prvky v kabině byly částečně změněny.
  • Su-17M-2D (Fitter D)
Nesl značně vylepšené přístrojové vybavení. Radarový dálkoměr byl nahrazen laserovým Klem umístěným ve středovém kuželu a také přibyl dopplerovský měřič rychlosti a snosu DISS, umístěný v rozměrném krytu v přední části trupu. Předek byl prodloužen o 380 mm. Anténa identifikačního zařízení se přestěhovala za přední podvozkovou šachtu. Výroba byla zahájena v roce 1974.
  • Su-17UM-2D/Su-22UM-2D (Fitter E)
První dvoumístná verze vyráběná na základě verze M-2D pro sovětské letectvo s motorem AL-21F a pro export s motorem R-29BS. Přídí trupu byla podobná verzi M-3. Instruktorův pilotní prostor je umístěn za původním. Kryt předního kokpitu nemá střední zpětné zrcátko, zadní má naopak zrcadlový periskop umožňující sledovat prostor před trupem. Svislá ocasní plocha je staršího nižšího typu. Levý kanón byl vypuštěn, ale stroj měl plnou schopnost bojového použití jako jednomístné verze.
  • Su-17M-2K (Fitter F)
Jednalo se o exportní verzi Su-17M-2D. Přístrojové vybavení bylo redukováno s ohledem na zákazníka (např. byl odstraněn laserový dálkoměr). Největší změnou však byla nová pohonná jednotka. Tou se stala jednotka konstrukční kanceláře Tumanského s označením R-29B, pohánějící některé verze letadla MiG-23. Hlavní výhodou byla unifikace pohonných jednotek u menších letectev „třetího světa“, vybavovaných sovětskou technikou. Jejich stíhací letectvo bylo většinou tvořeno letadly MiG-23 a podobný motor podstatně zlevní údržbu a provoz. Motory R-29B byly výrazně objemnější oproti motorům AL-21F, tedy zadní část trupu byla zvětšena. Změny se týkaly i ocasních ploch a vstupů chladícího vzduchu v zadní části trupu. Letadla této verze byly exportovány do Libye, Jemenu a Peru.
  • Su-17UM-3/Su-22UM-3K (Fitter G)
Vychází z jednomístné verze M-3, tj. má zvýšenou svislou ocasní plochu a pomocnou plochu pod trupem, ale nemá palubní počítač. Instruktor má možnost simulovat některé závady a nestandardní situace pomocí speciálního panelu na základní desce. Na rozdíl od jednomístné verze M-3 nemá střední křídlový pylon.
  • Su-17M-3/Su-22M-3 (Fitter H)
Tato verze vznikla radikální přestavbou verze Su-17M-2. Hlavní ideou bylo začlenění všech systémů přímo do draku, zvýšení zásob pohonných hmot a také zlepšení výhledu z kabiny. Proto byla nově vyvinuta přední část trupu. Osa trupu byla skloněna o 3° a vnitřní konstrukce přizpůsobena pro umístění všech modulů systému. DISS byl instalován do spodní části trupu před podvozkovou šachtu. Kabina procházela do mohutného aerodynamického zad obsahujícího hlavně moduly avioniky a nádrž paliva s centrálním plnícím otvorem. Zvětšila se plocha směrovky prodloužením její horní části. Pro zlepšení stability přispěla i pevná směrovka pod zádí trupu. Sedadlo bylo typu K-36M. Počet závěsníků zůstal nezměněn. Letadla pozdější série dostala ještě jeden menší pylon, umístěný na centrální části křídla mezi dvěma stávajícími a určen pouze pro nošení protiletadlových raket, buď R-60 na adaptéry APU-60, nebo pro starší rakety R-3S na adaptéry APU-13. Tím se uvolnily závěsníky pro vyšší hmotnosti na nošení ofenzivní výzbroje, nebo přídavných nádrží a současně byla zajištěna obrana letadla. Pro pasivní ochranu byly v zadní části trupu umístěny výmetnice klamných cílů ASO. Byla zachována možnost zástavby obou typů motorů. Verze s motorem R-29B nesly označení NATO Fitter J. Kromě země vzniku se tyto verze objevily v Maďarsku, Libyi, Angole, Peru, Jemenské lidově demokratické republice a Jemenské republice, Afghánistánu, Iráku, Sýrie a Uzbekistánu.
  • Su-17M-4/Su-22M-4 (Fitter K)
České Su-22M4
Jedinou vnější změnou oproti verzi M-3 je tepelný výměník v přechodové části hřebene s charakteristickým vstupem a dvěma bočními výstupy. Podobné umístění vstupu vzduchu použila konstrukční kancelář také u svých dalších letadel Su-24 a Su-25. Množství výmetníc ASO se zvýšilo ze dvou na čtyři. Stroj byl upraven pro nižší rychlosti a nemá tedy nastavitelný vstupní kužel. Verze jako první obdržela palubní počítač, který je srdcem navigačního a zbraňového systému PrNK-54 a snižuje pilotovu zatížení během letu. Pod zadní část trupu je možné zavěsit pouzdro BA-58 obsahující aparaturu registrující činnost nepřátelských radiolokátorů a přinášející data do naváděcích systémů protirádiolokačných střel. Stroj má obvyklou sadu radionavigačních a rádiových přístrojů doplněnou o dopplerovský systém DISS-7. Nouzové opuštění letadla zajišťuje sedadlo K-36DM. Zlepšené vlastnosti takto upravené verze M-4 byly vykoupeny větší složitostí a tím zvýšeným nárokům na údržbu a předletovou přípravu. Od verze M-4 není známa žádná dvoumístná verze. Letectva s jednomístným verzemi Su-22M-4 používala na výcvik dvoumístné Su-22UM-3, přičemž docházelo k neobvyklé situaci, kdy dvoumístné stroje dosahovaly vyšší rychlost než jednomístné (tomto případě je rozdíl M 2,1 ke M 1,7) díky regulovanému vstupnímu ústrojí.

Tuto variantu do své výzbroje zařadila Angola, Bulharsko, Irák, Polsko, Sýrie, Vietnam a Ukrajina. Z výzbroje ruského frontového letectva byl z velké části vyřazen v roce 1994, omezenými počty pak disponovala Výcviková akademie vzdušných sil.

  • Su-20 - exportní verze Su-17M1
  • Su-22 - exportní verze Su-17M2

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Současní[editovat | editovat zdroj]

Současní Su-17/20/22 v modré barvě, v červené dřívější
V současnosti používají 8 Su-22
Líbyjské vzdušné sily používají přibližně 90 letadel Su-22 (okolo 40 strojů Su-22M-3 a Su-22UM-3K začátkem roku 2011 kdy začalo povstání). Během povstání nasadil Kaddáfiho režim tyto stroje do boje proti povstalcům.
Vzdušné sily Polska z původního počtu 110 dodaných kusů stále používají 48 strojů Su-22M-4K a Su-22M-3K.
Ve službě syrského letectva 60 Su-22.
Ve službě cca 145 ks Su-22M-4.
Má přibližně 50 ks Su-22.

Bývalí[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1982 bylo dodáno víc než 70 ks Su-22 včetně Su-22M-4 dodávaných od roku 1984.
Bělorusko zdědilo po Sovětských vzdušných silách stroje Su-17, dnes všechny mimo službu.
Vlastnilo 18 Su-22M-4 a 5 Su-22UM. Dnes vyřazeny.
Český Su-22
Po rozdělení Československa zdědila 31 Su-22M-4 a 5 Su-22UM-3K. Všechny byly roku 2002 vyřazeny.
Všechny stroje (49 Su-22M-4, 8 Su-22UM-3K) byly v roce 1993 rozděleny mezi Českou a Slovenskou republiku.
Po spojení Východního a Západního Nemecka byly všechny stroje vyřazeny.
Sloužilo zde 48 Su-20/22.
Maďarský Su-22
Sovětský Su-17M
V Maďarských vzdušných silách sloužilo 12 Su-22M-3 a 3 Su-22UM-3 od roku 1983. Dvě dvousedadlové verze a jedna jednosedadlová byly zničeny při havárii. Ostatní stroje byly vyřazeny v roce 1997.
Po rozpadu SSSR získal Několik Su-17, které ale nikdy nenasadil do služby.
Peru vlastnilo 24 Su-22M, 24 Su-22M-3, a 5 Su-22UM-3.
Po rozdělení Československa v roce 1993 Slovensko zdědilo 18 Su-22M-4 a 3 Su-22UM-3K. V roce 1999 prodalo 6 Su-22M-4 a v roce 2001 4 Su-22M-4 a 1 Su-22UM-3K do Angoly. Ostatní stroje byly vyřazeny a jsou umístěny v muzeích a ve výcvikových centrech.
40 Su-17 bylo po rozpadu SSSR zděděno. Všechny jsou dnes vyřazeny, část byla odprodána.

Specifikace (Su-17M4)[editovat | editovat zdroj]

Sukhoi Su-17M4.png

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1
  • Rozpětí:
    • Roztaženo: 13,68 m
    • Staženo: 10,02 m
  • Délka: 19,2 m
  • Výška: 5,12 m
  • Nosná plocha:
    • Roztaženo: 38,5 m²
    • Staženo: 34,5 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 12 160 kg
  • Vzletová hmotnost: 16 400 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 19 430 kg
  • Pohonná jednotka: 1× proudový motor Ljulka AL-21 s příd. spalováním, o tahu 76,4 kN (109,8 kN s příd. spal.)
  • Zásoba paliva: 3 770 kg

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost:
    • Na úrovni mořské hladiny: 1 400 km/h
    • V letové hladině: 1 860 km/h
  • Dolet:
    • Bojový: 1 150 km (620 nm, 715 mi)
    • Přeletový: 2 300 km (1,240 nmi, 1,430 mi)
  • Dostup: 14 200 m
  • Počáteční stoupavost: 230 m/s
  • Plošné zatížení: 443 kg/m²
  • Poměr tah/hmotnost: 0,68
  • Životnost draku: 2 000 letových hodin, 20 let

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2 × kanón NR-30 ráže 30 mm
  • Dva závěsníky pod křídly pro řízené střely vzduch-vzduch R-60 (AA-8 'Aphid')
  • Až 4 000 kg na deseti závěsníkách (tři na pevné části pod každým křídlem, čtyři na bocích trupu), včetně pum pro volný pád, raketometů, kazetových pum, kanónů SPPU-22-01, ECM, napalmu a jaderných zbraní. Letoun může nést i řízené střely Ch-23 (AS-7 'Kerry'), Ch-25 (AS-10 'Karen'), Ch-29 (AS-14 'Kedge') a Ch-58 (AS-11 'Kilter'), stejně i elektro-optické a laserem naváděné pumy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BAŠNÝ, Jiří. Publikace Su-22. Praha : 4+ v.o.s., 1992. ISBN ISBN 80-900708-1-7. S. 2. (český) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]