Finské letectvo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emblém Ilmavoimatu
Současná insignie Ilmavoimatu

Finské letectvo (finsky: Ilmavoimat, švédsky: Luftkrafterna) je součást Finských ozbrojených sil. V době míru je jejich úkolem dozor nad finským vzdušným prostorem, identifikační lety a budování sil rychlé reakce. Finské letectvo je jedním z nejstarších samostatných letectev na světě. Vzniklo 6. března 1918 jako letecká součást Finské armády, a organizačně samostatnou složkou ozbrojených sil Finska se stalo 4. května 1928.[1].

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik a meziválečná doba[editovat | editovat zdroj]

Replika letounu Thulin Typ D

Během finské občanské války trpěla bílá strana závislostí na zahraniční podpoře. Neutrální Švédsko mu odmítlo poslat zbraně a materiál, ale mnoho lidí se rozhodlo individuálně pomoci. Waldemar Langlet, editor švédského magazínu Aftonbladet, zakoupil finsku ve Švédsku postavený průzkumný letoun Albatros B.II. Koupi financovala organizace Přátelé Finska.

Jednalo se o první letoun, který byl ze Švédska zaslán. Jeho přelet do Finska začal 25. února 1918 startem z města Haparanda, první mezipřistání proběhlo v městě Kokkola a při druhém v Jakobstadtu musel letoun nouzově přistát po poruše motoru. Poté, co dorazil na místo určení, dostal označení F2, přičemž F znamenalo Flygmaskin (švédsky letadlo). Při přeletu stroj pilotovali John-Allan Hygerth, který se stal prvním velitelem Finského letectva a Per Svanbäck.

Druhý letoun Finskému letectvu daroval švédský hrabě Eric von Rosen. Jednalo se o stroj Thulin Typ D (licenční Morane-Saulnier Type L), který byl 6. března 1918 přelétnut do Finska, přestože švédské úřady k přeletu nedali povolení a Nils Kindberg, který letoun pilotoval, dostal za opuštění země bez povolení pokutu 100 švédských korun. Tento letoun ve Finsku dostal označení F1 a bývá považován za první letoun finského letectva (rudí v občanské válce operovali s ruskou pomocí s větším množstvím letounů). Samotný F1 byl krátce po přeletu zničen při nehodě.

Finské letectvo bylo oficiálně založeno 6. března 1918 a několik prvních let, kdy podléhalo velení armády[1], se jmenovalo Letecké síly. Pro zajímavost je nutné dodat, že například samostatné Britské královské letectvo bylo založeno již 1. dubna 1918 a Švédské letectvo v roce 1926.

Na trup letounu Thulin Typ D, který daroval Finsku, namaloval hrabě Eric von Rosen svůj osobní symbol štěstí v podobě modré svastiky. Modrá svastika v bílém poli se krátce nato stala oficiální insignií Finského letectva. Stalo se tak 18. března 1918 rozkazem maršála Mannerheima. Svastika zůstala znakem letectva až do roku 1945, kdy musela být rozhodnutím spojenců odstraněna.

Zimní válka[editovat | editovat zdroj]

Dvojice Fokkerů D.XXI v letu za pokračovací války

Zimní válka začala 30. listopadu 1939, když sovětské bombardéry bombardovali 21 finských měst. Sovětský svaz tehdy k podpoře útoku na Finsko vyčlenil 700 stíhacích letounů a 800 bombardovacích letounů. Zpočátku proti nim stálo 17 bombardérů a 31 stíhacích letounů. Nejmodernějším bombardérem byl licenčně stavěný Bristol Blenheim. Nosním stíhacím letounem byl Fokker D.XXI, stíhací jednoplošník s pevným podvozkem.

Ihned na počátku války byly finské letouny rozptýleny a pečlivě maskovány, aby nedošlo k jejich zničení na zemi. Na jejich místech se objevila řada atrap. Sovětské nálety na letiště tedy nepůsobily zásadní škody a finské stíhačky často napadaly odlétající nepřátelské bombardéry.

Během zimní války sestřelilo finské letectvo 218 sovětských letounů s vlastní ztrátou 47 vlastních strojů. Odhadem dalších 314 sovětských letounů sestřelila protiletadlová obrana a dalších 330 bylo zajato.

Pokračovací válka[editovat | editovat zdroj]

Finský Messerschmitt Bf 109 G-2 při startu z Helsinek

Na pokračovací válku už bylo Finské letectvo připraveno mnohem lépe. Do bojů vstupovalo s 550 letouny, které ale byly v zemích jejich původu často považovány za zastaralé. Mnoho z nich bylo získáno už během zimní války, ale nezařazeno do služby před jejím koncem. Z Velké Británie bylo získáno několik Hawkerů Hurricane, z Francie stíhací letouny Morane Saulnier MS.406, Itálie dodala stíhací letouny Fiat G.50, několik tuctů stíhaček Curtiss P-36 Hawk, ukořistěných ve Francii a Norsku dodalo Německo a poslední posilou byly americké stíhací letouny Brewster B239, které se v bojích velice osvědčily. Tyto typy v první linii vytlačili stroje, které nesly hlavní tíhu bojů zimní války, především Fokker D.XXI a Gloster Gladiator.

Hlavním úkolem Finského letectva v pokračovací válce byla ochrana finského vzdušného prostoru a rozrušování zásobovacích linií protivníka. Finské stíhací squadrony byly velice úspěšné a to především během ofenzivy v roce 1941. Základním stíhacím letounem byl až do roku 1943 americký Brewster B239. Letoun, který byl v USA a ve Velké Británii považován spíše za neúspěch, dosáhl ve Finsku velkých úspěchů. Brewstery dosáhly poměru 32 vítězství na jednu vlastní ztrátu a sestřelily 459 sovětských letounů při vlastní ztrátě 15 letounů.

V roce 1943 Buffala jako hlavní stíhací letouny vystřídaly německé stíhací letouny Messerschmitt Bf 109 a Brewstery do konce války sloužily v druhé linii. I ostatní stíhací letouny, především Fiat G.50 a Curtiss P-36 Hawk se v rukou zkušených finských pilotů ukázaly jako užitečná zbraň. Používány byly také sovětské letouny, které se podařilo zajmout nebo opravit po nouzovém přistání.

Hlavními bombardovacími letouny byly typy Dornier Do 17 a Junkers Ju 88. Největší aktivitu bombardovací letectvo předvedlo v letních bitvách roku 1944, například v bitvě v oblasti Tali-Ihantala.

Finské letectvo bylo účinné, ale potýkalo se především s velkým nedostatkem náhradních dílů, které nebyly v případě Hawkerů, Brewsterů, Curtissů a Fiatů k dispozici většinu války. Opravy se tak prodlužovaly a Státní letecká továrna (Valtion Lentokonetehdas) byla zatížena jak opravou sestřelených sovětských letounů, údržbou opotřebovaných vlastních strojů tak i vývojem vlastních letounů, jako byla modifikace Brewsteru Buffalo, označená VL Humu.

Po uzavření příměří mezi SSSR a Finskem, muselo Finsko vykázat německé jednotky ze svého území. Poslední válečné nasazení Finského letectva v této válce tedy nakonec bylo proti Luftwaffe.

Během pokračovací války dosáhlo Finské letectvo 1 621 sestřelů při vlastní ztrátě 210 letounů. Přes nemalé ztráty zůstalo finské letectvo neporaženo.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Finský McDonnell Douglas F-18C Hornet při startu.

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Finsko, které během zimní války i druhé světové války uhájilo svou nezávislost, muselo po skončení bojů se Sovětským svazem omezit velikost svých sil a stalo se neutrálním státem. Jeho základní organizační jednotkou se stalo letecké křídlo (air wing). V době studené války tvořily základ výzbroje finského letectva stíhací letouny MiG-21 a Saab 35 Draken, které v 90. letech nahradil typ McDonnell Douglas F/A-18 Hornet .

Provozované letouny[editovat | editovat zdroj]

Stíhací letouny[editovat | editovat zdroj]

  • McDonnell Douglas F-18C Hornet (HN) - v současností nejdůležitější typ Finského letectva. Z 57 původně dodaných kusů byl jeden ztracen při nehodě a jeden přestavěn na dvoumístný.
  • McDonnell Douglas F-18D Hornet (HN) - dvoumístný stíhací letoun. Původně bylo dodáno 7 kusů. Jeden byl později upraven z jednomístné verze F/A-18C.

Pokračovací výcvik[editovat | editovat zdroj]

  • BAe Hawk Mk.51/51A (HW) - dvoumístný letoun pro pokračovací výcvik. Z 57 dodaných letounů už bylo 7 zničeno při nehodách. 18 letounů varianty Mk.66 by mělo být od roku 2008 dodáno ze Švýcarska.

Transportní letouny[editovat | editovat zdroj]

  • Learjet 35A/S (LJ) - 3 kusy slouží jako kurýrní a pro vlečení cvičných cílů.
  • Fokker F27 (FF) - finské letectvo provozuje dva kusy variant F.27-100 a F.27-400M, které dopravují speciální jednotky výsadkářů. Blíží se jejich vyřazení a nahrazení letouny C-295.
  • EADS CASA C-295 (CC) - transportní letoun pro dopravu výsadkářů. Ze tří objednaných byly zatím dodány 2 kusy.

Cvičné letouny[editovat | editovat zdroj]

Spojovací letouny[editovat | editovat zdroj]

Kromě Fokkerů by měly být brzy nahrazeny i cvičné Hawky a Pipery. Pro účast na mezinárodních zahraničních misích a získání větší transportní kapacity se uvažuje o zakoupení 2–3 velkých transportních letounů. Ve hře jsou zatím typy Airbus A330, zatím nedokončený letoun Airbus A400M a McDonnell Douglas C-17 Globemaster III.

Provozované vrtulníky[editovat | editovat zdroj]

Finské letectvo provozovalo vrtulníky až do konce 90. let, kdy byly převedeny pod velení Finské armády. Vrtulníky jsou soustředěny v jednotce Utti Jaeger Regiment, která provozuje ruské typy Mil Mi-8T, Mil Mi-8P (celkem 6 kusů) a americké Hughes 500D a Hughes 500E. V současnosti je objednána dodávka 20 kusů nových vrtulníků NHI NH90.

Bezpilotní letouny[editovat | editovat zdroj]

Bezpilotní letouny provozuje armádní dělostřelectvo. Provozovaným typem je švýcarský taktický bezpilotní letoun, postavený podle izraelských bezpilotních letounů, RUAG Ranger. V současnosti jsou testovány i miniaturní bezpilotní letouny.

Systém označování[editovat | editovat zdroj]

Finské letectvo označuje své stroje dvojicí písmen a číselným kódem. Například stroje F/A-18 mají přiděleno označení HN.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PENTTI PERTTULA. FINNISH AIR FORCE AIRCRAFT HISTORY TIMELINE [online]. [cit. 2009-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]