Carl Gustaf Emil Mannerheim

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vzácná barevná fotografie z roku 1942

Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu (4. června 1867 na zámku Louhisaari Manor27. ledna 1951 v Lausanne) byl finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden ze zakladatelů samostatného Finska.

Byl tvůrcem Finských ozbrojených sil, regentem finského státu na začátku jeho existence, vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo (občanské, zimní, pokračovací i laponské), a v pořadí 6. finským prezidentem (1944–1946).

Finy je ctěný jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska, v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob.[1] Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga zejména obranných, zdržovacích a ústupových bojů.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Budoucí maršál (vpravo) se svými sourozenci. Uprostřed baronessa Sophie Mannerheim, zakladatelka moderního ošetřovatelství ve Finsku

Maršál Mannerheim pocházel z významného šlechtického rodu Mannerheimů. Jeho děd, hrabě Carl Gustaf Mannerheim, byl významný entomolog a soudce a jeho otec, hrabě Carl Robert Mannerheim, neúspěšný obchodník, který zbankrotoval a krátce po narození Carla Gustafa rodinu opustil a odjel do Paříže, kde se živil jako umělec. Matka Carla Gustafa, Hedvig Charlotta (Hélène) von Julin, byla dcera obchodníka. Jako v pořadí třetí syn hraběte obdržel po narození titul svobodný pán (finsky Vapaaherra, švédsky Friherre).

Rodina byla švédskojazyčná a mladý Carl Gustaf se studiu finštiny příliš nevěnoval – ve skutečnosti se řádněji finsky učil až v dospělosti a nedá se říci, že by ji někdy zvládl dokonale.

Dětství prožil Carl Gustaf na rodinném zámku v Louhisaari, který ale musel být v roce 1880 prodán, aby byly pokryty největší otcovy dluhy a v roce 1881 zemřela matka Carla Gustava a dozor nad jejími sedmi dětmi převzal strýc z matčiny strany, Albert von Julin.

V roce 1882 byl patnáctiletý Carl Gustaf odeslán na Kadetní školu v Hamině. V roce 1886 byl ze školy vyloučen pro porušení disciplíny. Poté studoval na soukromém lyceu v Helsinkách a poté, co v červnu 1887 složil přijímací zkoušky na univerzitu, nastoupil ve 20 letech na Nikolajevského jízdní školu v Petrohradě. Po jejím absolvování (1889) obdržel hodnost korneta a byl umístěn v řadách jízdního pluku působícího v Polsku, kde čekal, až se uvolní místo v jezdecké gardě.

Kariéra v ruské armádě[editovat | editovat zdroj]

C. G. E. Mannerheim (vpravo) jako žák na Nikolajevského jezdecké škole

V roce 1891 byl Mannerheim povolán do služby v jezdecké gardě carevny Marie Fjodorovny v Petrohradu. Jeho příbuzní mu dojednali sňatek s Anastásií Arapovou (1872–1936), dcerou ruského generála Nikolaje Arapova, s níž měl dvě dcery: Anastázii (1893–1977) a Sophii (1895–1963). Manželství nebylo příliš šťastné, v roce 1902 se manželé přestali stýkat a v roce 1919 následoval formální rozvod.

Mannerheim sloužil v řadách jezdecké gardy až do roku 1904. V letech 1897–1903 sloužil v administrativě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy. V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na trénink jezdeckých schopností. V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. Něžinského dragounskému pluku, s nímž se přesunul do Mandžuska a posléze bojoval v rusko-japonské válce. Zde se odstartovala jeho hvězdná kariéra, když byl v průběhu bitvy u Mukdenu za statečnost a vynikající velení povýšen na plukovníka.

Po válce pobýval Mannerheim na přelomu let 1905 a 1906 ve Finsku a Švédsku, kde reprezentoval svoji rodinu ve vyšších kruzích a na Finském sněmu. Poté jej carský generální štáb pověřil vedením dvou vojensko-vědecko-diplomatických expedic. Trasa té první, kterou s výpravou absolvoval i francouzský sinolog a orientalista Paul Pelliot (1878–1945), vedla z Turkmenistánu do Kašgaru (červenec až říjen 1906), druhá pak do Pekingu (1906–1908). Mannerheim urazil na obou expedicích dohromady 14 000 km v sedle a setkal se i s dalajlámou Thubtänem Gjamccho. Na obou cestách nasbíral spoustu vědeckého materiálu, který je dodnes vysoce ceněnou součástí sbírek Finského národního muzea. Jeho výprava byla velmi významná i z vojenského hlediska, neboť oblast, kterou procestoval, byla vnímána jako krizová a slibující možné politické i vojenské střety mezi Velkou Británií, Čínou a Ruskem a Mannerheim měl za úkol ji prozkoumat, zaznamenat nálady mezi obyvateli a připravit půdu pro případné vojenské akce (viz tzv. Velká hra).

Po návratu z výpravy jeho kariéra strmě stoupala: v roce 1909 velel jízdnímu pluku, v roce 1910 byl povýšen na generálmajora a převzal velení nad plukem carské gardy dislokovaným ve Varšavě. V roce 1912 se stal členem carské družiny a o rok později převzal velení nad jízdní brigádou.

Za první světové války bojoval Mannerheim na rusko-rakouské a rumunské frontě postupně jako velitel jízdní brigády, 12. jízdní divize (1915) a nakonec 6. jízdní armády (léto 1917). Během války obdržel hodnost generálporučíka a byl dekorován několika vyznamenáními, mezi jinými též nejvyšším ruským vojenským vyznamenáním – Křížem sv. Jiří. Krátce po převzetí velení nad armádou Mannerheim onemocněl a byl propuštěn na léčení. Jelikož byl tvrdým odpůrcem komunismu, po bolševickém převratu už pro něj nebylo v ruské armádě místo (navíc by o ně stejně nestál) a koncem roku 1917 se vrátil domů do Finska, které právě vyhlásilo samostatnost.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Mannerheim dorazil do Helsinek 18. prosince 1917. Situace byla neutěšená. V zemi byla stále přítomna ruská vojska věrná bolševické vládě (asi 42 500 mužů), která je přes uznání finské samostatnosti odmítala odvolat, a v ulicích se bez centrálního velení střetávaly Bílé a Rudé gardy. Ruské jednotky navíc zásobovaly Rudé gardy zbraněmi a předpokládalo se, že v případě občanské války rudé otevřeně podpoří. Mannerheim, který vstoupil krátce po svém příjezdu do tzv. Vojenského výboru, vyzval za těchto okolností k rychlým činům. 16. ledna 1918 jej Senát jmenoval vrchním velitelem dosud prakticky neexistující Finské armády. Mannerheim poté vyrazil na sever do oblastí, kde měli převahu bílí, aby odtud začal organizovat svá vojska. Z Ruska v té době proudily do Finska davy revolucionářů a „dobrovolníků“, kteří měli podpořit rudé povstání, jehož zahájení schválilo vedení sociálních demokratů 25. ledna. Již dva dny předtím ruský komisař pro válku vydal rozkaz ruským vládním jednotkám ve Finsku, aby spolupracovaly s rudými gardami při odzbrojování bílých gard. Finská vláda na to reagovala prohlášením bílých gard za vládní jednotky, jejichž napadení bude hodnoceno jako válečný akt a zveřejnila Mannerheimovo jmenování vrchním velitelem.

Generál Mannerheim se pod dojmem stále častějších incidentů rozhodl dále neváhat a nařídil bílé gardě zahájit odzbrojování ruských jednotek. Premiér Svinhufvud jej na poslední chvíli žádal, aby plán zrušil, neboť podle něj existovala naděje, že se mu podaří dohodnout s ruskou bolševickou vládou, ale Mannerheim se rozhodl jeho žádost ignorovat. Akce obou stran tak začaly téměř současně. Rudí ovládli Helsinky, Vyborg a Tampere (jediný výraznější neúspěch Mannerheimovy odzbrojovací akce) a řadu dalších měst a spojili se zde s ruskými jednotkami, Mannerheimovy síly pak nečekaně obklíčily a odzbrojily ruské posádky ve Vaase, Mikkeli a všude na severu. Zabrání ruských vojenských skladů poskytlo dostatek materiálu k vyzbrojení tzv. Ochranného sboru a jeho podstatnému rozšíření a vzbudilo nadšení mezi sympatizanty bílých. Zbylá ruská vládní vojska se poté už otevřeně postavila na stranu rudých, čímž jí na jedné straně poskytla velmi vydatnou vojenskou podporu, na druhé straně ji ale velmi poškodila, neboť většině řadových Finů se předchozí ruská vláda ve Finsku pranic nelíbila, ruská vojska byla ve Finsku značně nepopulární a rudí začali být u řady občanů vnímáni jako nepřátelé nezávislosti finského státu.

Mannerheim se rozhodl hrát o čas. I přes výrazný růst byl Ochranný sbor několikanásobně slabší než rudé grady a jejich ruští spojenci a měl i horší výzbroj. Rychle ale rostl o dobrovolníky z řad finského obyvatelstva i zahraničí (ačkoliv Mannerheim tvrdě odmítal přijmout intervenci jiného státu, sám žádal o pomoc dobrovolníky z řad občanů cizích zemí), zejména Švédska. Dorazit měl též 27. myslivecký prapor z Německa (jednotka složená z finských dobrovolníků). Zároveň se organizovala síť bílých partyzánských jednotek na území ovládaném rudými. Pro výše zmíněné skutečnosti se rozsáhlejší ofenzívy odehrály pouze v západní části fronty (kde byly velmi úspěšné) a v prostoru Tampere, kde ale selhaly. Rudé síly podporované ruskými vojsky zahájily rozsáhlou ofenzívu, ale Mannerheim ji promyšlenou obranou nejprve zpomalil a pak zastavil. Poté sám zahájil vlastní rozsáhlé a pečlivě připravené údery, které vyústily v rozhodující bitvu o Tampere. Po pádu této klíčové bašty rudých pak zahájil další rozsáhlou ofenzívu, kterou posléze podpořily německé intervenční jednotky, které povolal v rozporu s jeho stanoviskem Senát. Obrana rudých se pod těmito údery už rychle zhroutila. V květnu válka skončila a krátce poté Mannerheim (v průběhu bojů povýšený na generála kavalérie) pro spory s Vládou a Senátem o další směřování armády rezignoval (stalo se tak poté, co senátoři navrhli, aby bylo budování armády svěřeno německému dohledu a generál dostal k ruce německého důstojníka, který by kontrasignoval jeho rozkazy).

Poté odjel ze země do Švédska, kde odpočíval a občas vedl neoficiální politická jednání. Švédský král Gustav V. jej vyznamenal velkokřížem Mečového řádu za zásluhy o Švédsko, konkrétně za to, že se díky jeho vítězství země přestala obávat bolševické invaze. Následně byl pověřen diplomatickou misí ve Francii a Velké Británii, kde měl (jakožto odpůrce proněmecké orientace Finska) odvrátit nepřátelské nálady tamních vlád. V této úloze uspěl. V prosinci byl po návratu ze své mise zvolen regentem.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Generál Mannerheim, regent Finska

Jakožto regent Mannerheim do značné míry vedl zemi a vedl přípravy její nové ústavy a přeměnění na dědičnou monarchii a podílel se na hledání panovníka. Někteří monarchisté doufali, že by jím mohl být Mannerheim sám, ale on tuto možnost odmítl. Králem byl sice již zvolen Frederik Karel Hessenský, ale ten byl po porážce Německa v první světové válce vyloženě nežádoucí a nakonec korunu sám odmítl. Během svého regentství vyjednal potravinovou pomoc ze zámoří, čímž potlačil začínající hladomor, a ač skalní antibolševik, odmítl oficiální státní spolupráci s bílými carskými generály, neboť ti odmítali finskou nezávislost (svůj názor na toto změnil v roce 1921, kdy vybízel naopak k podpoře akcí bílých proti Petrohradu, tehdy však již neměl žádnou oficiální pozici a jeho apel byl ignorován).

Mannerheimovy představy o finském směřování padly po březnových parlamentních volbách (1919), v nichž monarchisté dosud ovládající zákonodárné sbory utrpěli porážku. Republikáni v čele se socialistou Ståhlbergem vypracovali republikánskou verzi Ústavy a prosadili ji v Parlamentu. Mannerheim, který byl přesvědčený monarchista, se po krátkém váhání rozhodl nepoužít svého práva veta a volby a republikánskou formu ústavy akceptoval. V následných prezidentských volbách jej Švédská lidová strana a Národní koalice postavily jako svého kandidáta na prezidenta, byl však podle očekávání poražen Ståhlbergem, jehož Národní pokroková strana měla spolu s koaličním Agrárním svazem v Parlamentu jednoznačnou většinu.

Po porážce v prezidentských volbách se Mannerheim stáhl z veřejného života a nezastával žádný významnější úřad. Řada politiků z oblasti politického středu jej považovala za kontroverzní postavu zejména pro jeho tvrdý antibolševismus a autoritativní vystupování, řada levicových politiků jej pak vyloženě nenáviděla jakožto bílého generála a šlechtice. Vzhledem k tomu, že střed a levice ovládly Parlament, nezbývalo pro Mannerheima příliš prostoru. Mannerheim se v této době zabýval cestováním po Evropě a sháněním finančních prostředků jednak pro finský Červený kříž a jednak pro Mannerheimovo sdružení pro péči o děti, které založil se svojí sestrou Sophií a které se zabývalo zejména péčí o válečné sirotky.

Mannerheim se v této době politikou příliš nezabýval, nicméně vyjádřil podporu některým požadavkům radikálního nacionalistického, autoritářského a protibolševického hnutí Lapua, nicméně jeho podpora posléze ochladla poté, kdy hnutí začalo provádět násilné praktiky a zaměřilo svoji pozornost i na demokratickou levici. Když jej v roce 1929 hnutí vyzvalo ke svržení vlády a převzetí moci v zemi, Mannerheim odmítl.

V roce 1931 se stal finským prezidentem Mannerheimův starý spolubojovník (a za občanské války velký politický odpůrce) z roku 1918, Pehr Evind Svinhufvud. Ten povolal Mannerheima zpět do vysoké politiky jako předsedu rady obrany. V roce 1933 pak byl Mannerheim povýšen na polního maršála. Jeho působení v politice a na poli budování a řízení armády však nebylo bezproblémové. Jeho zoufalá snaha zvýšit bojeschopnost zanedbané finské armády byla mařena nedostatkem financí, neboť vláda opakovaně seškrtávala jeho návrhy vojenského rozpočtu hluboko pod přijatelnou mez. Frustrovaný Mannerheim opakovaně nabízel svoji rezignaci, ale prezident jej vždy přesvědčil, aby ji vzal zpět, že příští rok bude lépe. Situace se však nezlepšila ani za Svinhufvuda, ani poté, co jej v úřadě nahradil Kallio. Zlepšil se však Mannerheimův obraz v očích veřejnosti, nyní byl vnímán většinou Finů (včetně těch socialisticky orientovaných) spíše jako národní hrdina a vynikající vojevůdce než jako buržoazní a bílý generál, ke kteréžto proměně intenzívně přispíval svou ochotou vyjednávat i se socialisty a snahou sjednotit národ proti hrozbě, kterou spatřoval v horečně zbrojícím Sovětském svazu.

Mannerheim se snažil i zasahovat do mezinárodní politiky a vybudovat pevnější spojení se Švédskem. To sice odmítlo uzavřít oficiální alianci (aby neporušilo zásadu neutrality), nicméně rozličné osobní kontakty a obavy Švédska ze Sovětského svazu vedly k tomu, že určitá neoficiální spolupráce byla přislíbena (a posléze, za zimní i pokračovací války, i naplněna). Významnou věcí byla i snaha Mannerheima unifikovat finskou výzbroj a zbrojní produkci se švédskou, což mělo usnadnit pozdější odběr munice a zbraní od tohoto souseda.

Podruhé generalissimem[editovat | editovat zdroj]

Maršál Mannerheim v roce 1941
Mannerheim studující mapu

V roce 1939 Mannerheimovy špatné vztahy s parlamentem a vládou (problémy se týkají samozřejmě rozpočtu) gradovaly. Mannerheim opět podal demisi, ale tentokrát ji odmítl stáhnout a navíc se poprvé se svými protesty obrátil na veřejnost. Tentokráte vítězil a rozpočet mu byl navýšen (hrozba ze strany SSSR už narostla natolik, že si jí všimla i většina politiků). Bylo však již příliš pozdě. StalinMolotovem se již v této době obraceli na Finsko s nehoráznými požadavky. Mannerheim prosazoval politiku mírných ústupků, dobře si vědom toho, že jeho země nemůže Sovětskému svazu vzdorovat. I on však souhlasil s tím, že celý sovětský návrh je naprosto neakceptovatelný a že například Hanko není možné vydat. Zároveň znovu podal prezidentovi rezignaci, neboť podle něj finanční prostředky pro armádu nepřicházely dost rychle. Prezident Kallio byl tentokráte rozhodnut jeho demisi přijmout, ale již to nestihl udělat, protože selhala snaha o dohodu a Finové sovětské požadavky odmítli.

Říjen a listopad strávil Mannerheim horečnou činností. Jako předseda Rady obrany země spolu s vedením armády vybíral zbraně pro dozbrojení své armády a připravoval svou zemi na válku, o níž byl přesvědčen, že přijít musí. Zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovorů plynule přeměnilo ve skrytou mobilizaci. V rámci cvičení byla vybudována celá řada polních opevnění napříč Karelskou šíjí a dalšími klíčovými oblastmi. Reorganizoval svůj hlavní stan v Mikkeli tak, aby mohl sloužit vrchnímu veliteli, neboť mu prezident oznámil, že s ním pro tuto roli počítá. Stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případná obvinění z pohraničních incidentů. Krátce před sovětským útokem pak nařídil provést poslední přípravy, jako bylo zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla Mannerheinova vojska připravena tak, jak jen to při jejích omezených zdrojích šlo. Stalo se tak 30. listopadu 1939. Prezident ještě týž den jmenoval Mannerheima vrchním velitelem Finských ozbrojených sil a převedl na něj velkou část svých pravomocí. Propukla Zimní válka.

Mannerheim byl striktním realistou v politice i ve vojenské oblasti. Nikdy nevěřil, že by mohl Rudou armádu zastavit. Oficiálně se samozřejmě tvářil optimisticky, jak bylo jeho povinností, ale ke svému nejbližšímu okolí a k vládě byl brutálně upřímný a opakovaně vyjádřil přesvědčení, že pokud Rusové zaútočí, bude je schopen zadržovat tak měsíc, maximálně měsíc a půl. Pak, pokud nepřijde pomoc… Mannerheim trávil během druhé světové války většinu času ve svém hlavním stanu v Mikkeli, zároveň však podnikl mnoho inspekčních cest na frontu a v případě nutnosti odjížděl podávat hlášení prezidentovi či vládě.

Na počátku zimní války rozmístil Mannerheim své jednotky s maximální opatrností - hlavní síly byly rozloženy na Karelské šíji a na severním břehu Ladožského jezera hlouběji ve vnitrozemí, v pohraničí a na severu se nacházely poměrně slabé a vysoce mobilní krycí síly. Mannerheim si mimo to udržoval silné strategické zálohy pod svým přímým velením (tzv. rezerva vrchního velitele), které hodlal použít až v kritické situaci. Jeho snahou bylo vést obranné a zdržovací boje s maximálním využitím zmnožených obranných postavení a Mannerheimovy linie a doufat v to, že se objeví spojenci, nebo že to Sovětský svaz vzdá (byl si však až příliš dobře vědom toho, že příliš pravděpodobné není ani jedno).

První ofenzíva Rudé armády byla zastavena v krvavých bitvách u Suomussalmi (kde jediná nekompletní finská divize vedená plukovníkem Siilasvuem zničila 47. armádní sbor Rudé armády), Kuhma, Tolvajärvi, Taipale, Summy, jezera Muolla, a na řekách Kollaa a Vuoksa, případně sama od sebe uvízla v zasněžené divočině okolo Salle a Petsama. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců, jakož i to, že některé jednotky vyčleněné pro útok představovaly póvl i podle měřítek SSSR. Zcela selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí (dokonce i ta nejextrémnější frakce zakázané komunistické strany vydala prohlášení, ve kterém označila SSSR za nepřítele dělnictva a vyzvala všechny pracující k boji za svobodu Finska). Projevila se nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že Zimní válka připadla na jednu z nejkrutějších zim 20. století.

20. prosince, den před oslavou Stalinových narozenin (kdy měly být dle původních plánů dobyty Helsinky), musela Rudá armáda pro nedostatek mužů zastavit akce na klíčové frontě na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii, několikanásobný řetěz zpevněných polních opevnění a lehkých pevnůstek, který zde Mannerheim nechal ze svých skromných rozpočtů zbudovat.

Samozřejmě takovýto debakl si SSSR nemohl nechat líbit a nová ofenzíva započatá 1. února, vedená patnáctinásobnou přesilou toho nejlepšího, co se dokázalo sebrat po celém sovětském impériu, už byla víc, než mohla nepočetná Finská armáda trpící nedostatkem střeliva vydržet. Mannerheimovi tak nezbylo než přiznat porážku (o dva měsíce později než očekával i v těch nejoptimističtějších scénářích). Potvrdila se všechna jeho varování. Politika neutrality a spoléhání se na Společnost národů selhala. Vojenský materiál poslalo sice relativně hodně států, ovšem dostat ho do Finska byl problém. Relevantní vojenskou pomoc poskytlo pouze Mannerheimem vyjednané Švédsko - jedna dobrovolnická stíhací peruť a dva posílené prapory dobrovolníků však byla zoufale málo proti nepříteli, který nasadil do války víc vojáků, než kolik mužů měl celý finský národ včetně nemluvňat. Finsko muselo odstoupit SSSR velká území, zaplatit značné reparace a zavázat se k určitým formám spolupráce. Také mu muselo poskytnou kýženou základnu v Hanko.

Konec války však neznamenal konec práce. Nikdo ve Finsku nevěřil, že by to byl konec. Celkově se předpokládalo, že jde pouze o příměří, že armáda získala pouze odklad. Touha pomstít se za nespravedlivou porážku a získat zpět ztracená území se mísila s vědomím, že pro SSSR to neskončilo a že Finsko bylo jen odsunuto jakožto problémový cíl někam na konec řady. Následné kroky SSSR rozhodně nepřispěly k uklidnění situace a násilné zábory Litvy, Lotyšska a Estonska změnily už tak obrovské obavy Finů v čirý děs. Jediný stát v Evropě, který neměl žádné dluhy, se pomalu stával jedním z nejzadluženějších v zoufalé snaze urychleně nakoupit zbraně a dovyzbrojit svoji armádu. Trvání základní vojenské služby bylo prodlouženo na dva roky a byla nakoupena ta nejmodernější technika.

Pokračovací válka: Ústřední mozek Finských ozbrojených sil: Hlavní strategický plánovač generál Airo (vlevo) prezentuje plán dalšího postupu před vrchním velitelem maršálem Mannerheimem (vpravo) a náčelníkem generálního štábu generálem Heinrichsem (uprostřed)

Bylo však nutno zajistit finskou existenci i politicky, neboť jak Mannerheim sám připouštěl, finská armáda nikdy nemůže být silná natolik, aby mohla sama vzdorovat takovému kolosu, jakým byl Sovětský svaz. Maršál, jehož prestiž v rámci domácí i mezinárodní politiky narostla do neuvěřitelných rozměrů, nemohl být z této důležité oblasti vyloučen. Nebylo však z čeho vybírat - když selhaly plány na unii se Švédskem a SSSR začal stupňovat tlak dalšími požadavky a incidenty na hranicích, Mannerheim se zaťatými zuby souhlasil s jednáním s Hitlerovským Německem. Osobně se těchto jednání odmítl zúčastnit, souhlasil však s tím, aby generální štáb poslal do Německa několik vyšších důstojníků, kteří by neoficiálně projednali vývoj vztahů a spolupráce v případě válečného konfliktu SSSR-Německo či SSSR-Finsko. Výsledkem jednání byla smlouva o tom, že Finsko umožní průchod německých jednotek přes své území a výsostné vody a připustí dislokaci a vojenské akce německých jednotek v severním Finsku a Laponsku. Později se ještě dohodli na principech vzájemné vojenské spolupráce pro případ společných akcí proti Rudé armádě, pokud se vyřeší „související politické problémy“. Těmi byl myšlen fakt, že Mannerheim s vládou rozhodli, že se Finsko pokusí vyhnout účasti ve válce Německo-SSSR, nebo alespoň to udělat tak šikovně, aby Finové v žádném případě nevyhlíželi jako agresor. Zároveň ale bylo považováno za nutné, aby se boje vedly mimo finské území.

Když Německo 22. června roku 1941 SSSR napadlo, finská armáda právě prováděla mobilizaci. Finsko okamžitě vyhlásilo neutralitu (německé jednotky útočící z Laponska a severního Finska odůvodnilo ruskými jednotkami působícími z námořní základny v Hanko).

SSSR odpověděl 25. června 1941 masivními nálety na finská města a dělostřeleckým ostřelováním finského území. Finsko vzápětí vyhlásilo SSSR válku a odmítlo nadále akceptovat výsledky Zimní války. Finská armáda vedená Mannerheimem bleskově rozdrtila ruské jednotky umístěné na Karelské šíji a v Ladožské Karelii (němečtí generálové to s uznáním okomentovali jako „finský blitzkrieg“) a jelikož mír byl v nedohlednu, pokračovala v útoku v oblasti Ruské Karelii směrem na Oněžské jezero, řeku Svir a Bílé moře. Poté, co přerušila jižní část Murmanské magistrály a dosáhla linie Ladožské jezero - řeka Svir - Oněžské jezero, Mannerheim ofenzívu ukončil a vyzval vládu, aby nabídla SSSR výměnu mír a uznání hranic z roku 1939 za navrácení Ruské Karelie. Vláda tak několikráte tajně učinila, byla však pokaždé odmítnuta. Mannerheim se tedy soustředil na minimalizaci finské účasti na válce. Odmítl zaútočit na Leningrad či pokračovat v akcích za řeku Svir a zcela vyloučil větší posílení německých jednotek v Laponsku Finskou armádou. Neobměkčila ho ani Hitlerova nabídka vrchního velení nad jednotkami Osy v celém Finsku.

Posléze demobilizoval část svých vojsk a důrazně se vyslovil proti náboru dobrovolníků pro cizinecké jednotky SS, které Němci chtěli ve Finsku pořádat. Když mu však Churchill zaslal emotivní dopis, ve kterém ho žádal, aby zvážil, na čí straně bojuje a že by se měl přidat ke Spojencům, odmítl to jako nemožné: „Chcete-li přežít, můžete přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem jen tehdy, jste-li hodně silný a hodně daleko.“

Následovalo dva a půl roku klidu, přerušeného jen v roce 1942 zcela neúspěšnou ofenzívou Rudé armády na řece Svir a obrovskými oslavami maršálových 75. narozenin, u příležitosti kterých obdržel čestnou hodnost maršál Finska. Při této příležitosti byl též „poctěn“ návštěvou Hitlera a říšského maršála Göringa (dle svých vlastních slov to za poctu rozhodně nepovažoval).

V roce 1942 začínalo Finsko pociťovat stále sílící tlak Německa ohledně Židů. Jednalo se jednak o několik tisíc finských Židů, jednak o stovky židovských uprchlíků převážně ze Švédska a Norska. Zatímco o otázce vlastních Židů se finská vláda odmítla bavit, v otázce cizích váhala, neboť Němci hrozili zastavením dodávek životně důležitého vojenského materiálu. Patrně by nakonec tlaku podlehla, kdyby se neobjevil odpůrce skutečně nečekaný. Z hlediska logiky by Mannerheim měl být první pro souhlas s německými požadavky, neboť pod něj spadala armáda ohrožená krácením dodávek, nemluvě o tom, že jeho vztahy s Židy byly na bodu mrazu od roku 1939, kdy zabavil většinu majetku synagog pro válečné účely. Přesto se postavil proti vydání Židů s razancí, jakou předtím v politice projevoval málokdy. Když vláda přesto několik Židů tajně vydala, varoval ji, že bude-li se to opakovat, podá okamžitě rezignaci, nemluvě o tom, že bude informovat veřejnost. Vláda proto další vydání Židů odmítla - německé straně to odůvodnila Mannerheimovým postojem a doporučila jí, aby si to vyjednala s ním. Mannerheim mezitím uklidnil finské židovské předáky prohlášením, že nepřipustí vydávání jejich souvěrců a bratří: „Čest Finska to nedovolí!“

Když bylo posléze v Německu zatčeno několik finských Židů, rozzuřený Mannerheim varoval generála Dietla velícího německým jednotkám ve Finsku, že stáhne veškeré finské jednotky, co ho podporují, a že uzavře železnice, které mu dodávají zásoby. Po dalších dvou dnech hrozeb a protestů incident skončil propuštěním zatčených. Když se počátkem roku 1944 pokusili Němci znovunastolit Židovskou otázku, odmítl se o tom bavit: „Budete si muset počkat, až budu mrtvý…“

V roce 1944 klid na frontě panující skončil. Síla Německa upadala a v přímé úměře s tím klesala jeho angažovanost ve Finsku. Navíc Stalin dospěl k názoru, že bude snazší porazit spojence Německa než Německo samo a Finsko držící se stranou bojů charakterizoval jako „unavené válkou a toužící po míru“. V létě 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu. Pro Mannerheima znamenala strašlivý šok, protože se spolehl na hlášení tajných služeb, které mu dodaly mnohem pozdější datum a podstatně menší síly nepřítele. Přední obranné linie na Karelské šíji byly proraženy z chodu a dříve než se stihly shromáždit hlavní finské síly, byla prolomena i hlavní obranná linie. Mannerheim si ale i přesto zachoval chladnou hlavu. Odvolal panikařícího velitele vojsk na Karelské šíji (který hodlal své dosud nesoustředěné jednotky vrhnout po částech do sebevražedného protiútoku) a nařídil frontovým jednotkám vést zdržovací boj a pomalu ustoupit k improvizované linii Taipale-Vuoksi-Západní břeh Viipurského zálivu. Toto se také podařilo uskutečnit. Ofenzíva nepřítele se zde zarazila, částečně díky spěšné dodávce pěchotních protitankových zbraní z Německa.

Maršál Finska Mannerheim

Sovětskému svazu bylo nabídnuto mírové uspořádání dle hranic roku 1940, ale Stalin odmítl s tím, že požaduje bezpodmínečnou kapitulaci. Rudá armáda přesunula na finskou frontu další jednotky a chystala se k dobytí Finska. Mannerheimova vojenská kariéra dosáhla svého posledního a nejvyššího vrcholu. 25. června 1944 propukla bitva v sektoru Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Skončila 9. července. Finská Armáda, které veleli Mannerheim a Taavetti Laatikainen, v ní zastavila třikrát silnější a lépe vyzbrojená vojska nepřítele a způsobila mu těžké ztráty (22 000 mrtvých a 500 vyřazených tanků).

Prezident Finska[editovat | editovat zdroj]

Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji utrpěla navzdory nasazení elitních gardových jednotek (zejména 30. gardový sbor), přivedl Stalina k názoru, že dobývat Finsko se mu nevyplatí (potřeboval své jednotky k rychlému obsazení mnohem bohatší a hůře bráněné střední Evropy) a nabídl podmínky, které se daly přijmout. Prezident Risto Ryti, který představoval překážku pro uzavření míru pro svůj osobní dopis Hitlerovi, v němž ho ujišťoval o nezrušitelnosti finskoněmeckého spojenectví (podmínka německé pomoci a klíčových dodávek), rezignoval a parlament zvolil 4. srpna 1944 prezidentem Mannerheima. Ten prohlásil osobní závazky učiněné svým předchůdcem za irelevantní pro své konání, zrušil spojenectví s Německem, nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko, formálně mu vyhlásil válku a uzavřel příměří s SSSR.

V následujících dvou letech vedl Finsko, ale jeho pozice byla značně obtížná. Přišli noví mladí politici, kterým nerozuměl, premiérem se stal diplomat Juho Kusti Paasikivi, kterého nesnášel, a politika se pod tlakem SSSR ubírala směrem, který se mu příčil. Když pak Finsko muselo přistoupit k odsouzení některých svých politiků a generálů za přípravu útočné války (což Mannerheim považoval za absurdní a vysoce nespravedlivé, neboť Pokračovací válku považoval za vynucenou a obrannou a dotyčné za hrdiny a statečné vůdce národa), na protest odstoupil (formálně ze zdravotních důvodů, protože nechtěl provokovat Sovětský svaz, nicméně národ jeho čin pochopil přesně tak, jak zamýšlel).

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Hrob

Svůj život dožil v sanatoriu ve švýcarském Lausanne, kde psal své paměti, které vyšly v angličtině, finštině a švédštině. Byl mu dopřán státní pohřeb se všemi vojenskými poctami, nicméně většina významných politiků (prezident, premiér a další) nebyla přítomna, aby nebyl provokován SSSR. Spontánně se však na něm sešlo obrovské množství lidí, což SSSR nelibě nesl. Část ceremoniálu uhradily z vděčnosti spolky finských Židů, kteří též přispěli na různé busty a muzea spojené s Mannerheimovou osobou. Maršál Mannerheim je pohřben na čestném místě vojenské sekce hřbitova Hietaniemi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Suuret Suomalaiset. [online]. YLE, 2004, [cit. 2008-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RICHTER, Karel. Hranice placená krví. Sovětsko-finské války. Praha: Epocha, 2006, ISBN 80-86328-97-X.
  • SCHEINOST, Vojtěch. Voják a státník Carl Gustaf Mannerheim. Historický obzor, 2002, 13 (3/4), s. 57-64. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Regent Finska
Předchůdce:
Pehr Evind Svinhufvud
19181919
Carl Gustaf Emil Mannerheim
Nástupce:
úřad zanikl