Peking

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Peking
北京
(Pej-ťing)
Beijing montage.png
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 43,5 m n. m.
stát: Čína Čína
Peking na mapě
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 16 808 km²
počet obyvatel: 19 612 368 (2011)
hustota zalidnění: 1 167 obyv. / km²
etnické složení: Číňané - 96 %
Mandžuové - 2 %
Chuejové - 2 %
Mongolové - 0,3 %
správa
status: samosprávné město
starosta: Wang Čchi-šan
oficiální web: http://www.beijing.gov.cn
telefonní předvolba: +86/10
PSČ: 100000 - 102600
označení vozidel: 京A, C, E, F, H, J
京B (taxislužba)
京G (mimo vlastní město)
京O (policie a úřady)
京V (armáda)
& (ústřední vláda)

Peking (zvuk výslovnost; čínsky: 北京; pinyin: Běijīng; český přepis: Pej-ťing) je hlavní město Čínské lidové republiky. Jakožto centrálně spravované město na úrovni provincie podléhá přímo ústřední vládě. V Pekingu, který je po staletí správním a kulturním centrem země, se nachází proslulé náměstí Nebeského klidu či Zakázané město, komplex paláců a chrámů, odkud dříve vládli čínští císařové. Celkový počet obyvatel Pekingu v roce 2007 přesáhl 17 milionů,[1] v roce 2011 už 19 milionů. V roce 2008 Peking hostil XXIX. letní olympijské hry.

Název[editovat | editovat zdroj]

V češtině obvyklé pojmenování města Peking pochází z výslovnosti v jihočínských dialektech. V oficiálním jazyku (založeném na výslovnosti v samotném Pekingu a jeho okolí) je název města vyslovován přibližně jako Pej-ťing (北 pej = sever a 京 ťing = hlavní město), což znamená Severní hlavní město. Oficiální přepis do latinky je Beijing.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město Číny prošlo bouřlivou historií, jejíž počátky lze spatřovat již v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve 13. století bylo vydrancováno vojsky Čingischána. Během dalších dvou staletí se město vzpamatovávalo z porážky, ale v 15. století už bylo nejdůležitějším městem celé Číny. K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje. Přelomové v historii města byly zmíněné olympijské hry; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasy metra a samozřejmě i sportoviště.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Silné znečištění ovzduší má za následek rozsáhlý smog. Tyto fotografie, pořízené v srpnu 2005, ukazují rozdíly v kvalitě ovzduší ve městě.

Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se rozkládá v rovinaté krajině 150 km od pobřeží Pochajského zálivu, v průměrné nadmořské výšce 63 m. Jestliže střední a jihovýchodní část městské provincie je rovinatá, s nejnižším místem 44 m nad úrovní moře, na západním a severním pomezí se zvedají hory, dosahující v Si-šan„Západních horách“ – vrcholem Min-šang 2 303 m. Vysoké jsou i další hory, například Chaj-tchuo-šan na severozápadě má 2241 m a Wu-ling-šan na severovýchodě 2116 m.

Na rozdíl od ostatních významných čínských měst Peking neleží na žádném velkém vodním toku. Z větších řek na území provincie stojí za zmínku Jung-ting a zejména Čchao-paj, na níž byla 90 km severovýchodně od města vybudována přehradní nádrž Min-čün, zásobující Peking pitnou vodou.

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

ColorBeijingMap.png

1. Tung-čcheng
2. Si-čcheng
3. Š'-ťing-šan
1
2
Čchao-jang
Chaj-tien
Feng-tchaj
3
Men-tchou-kou
Fang-šan
Tchung-čou
Šun-i
Čchang-pching
Ta-sing
Pching-ku
Chuaj-žou
Jen-čching
Mi-jün

Peking se člení na 14 městských obvodů a dva městské okresy. Historické jádro město tvoří obvody Tung-čcheng a Si-čcheng, k širšímu centru patří obvody Š'-ťing-šan, Chaj-tien, Čchao-jang a Feng-tchaj. Periferii města tvoří obvody Men-tchou-kou, Fang-šan, Tchung-čou, Šun-i, Čchang-pching a Ta-sing a k Pekingu dále patří venkovské obvody Chuaj-žou a Pching-ku a okresy Jen-čching a Mi-jün.

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Zbytky velké čínské zdi v horách na sever od města

I přes nevelkou vzdálenost od moře je podnebí kontinentální s mrazivou zimou, kterou způsobuje sibiřská anticyklóna, suchým a prašným jarem, horkým vlhkým létem pod vlivem jižního monzunu a suchým mírným podzimem. Roční průměr teploty je 11 °C (-4 °C v lednu, 26 °C v červenci), z průměrného úhrnu srážek 620 mm spadne většina během letních měsíců. Nejvhodnější dobou k návštěvě města je září a říjen. Vážným problémem je znečištění ovzduší. I když se s plošnou asanací starých přízemních domků, vytápěných uhlím, snižuje množství emisí způsobených topením, prudký rozvoj individuálního motorismu nedává v tomto směru mnoho nadějí na celkové výrazné zlepšení.

Mezi městské stromy patří zeravec východní (Platycladus orientalis) a jerlín japonský (Sophora japonica). Městskými květinami jsou chryzantéma (Chrysanthemum morifolium) a čínská růže (Rosa chinensis).

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Peking se rozprostírá podél neviditelné severojižní osy, která tvoří zároveň páteř města. Tvoří ji Chrám nebes na jihu, dále náměstí Tian'anmen, Zakázané město a park Jingshan, a Bubnová a Zvonová věž na severu.

Mapa Pekingu mezi světovými válkami

Zakázané město[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zakázané město.

Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného císaře. Od ostatních částí města bylo odděleno mohutnými příkopy a hradbami. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching.

Na stavbu bylo povoláno roku 1406 milión dělníků císařem Jung-le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku 1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova jak bylo zvykem na západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9,999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří pak založili dynastii Čching. Poté jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang - čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Taiwan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán.

Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech.

Náměstí Nebeského klidu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Náměstí Nebeského klidu.

Jižně od Zakázaného města leží Náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen Guangchang), na němž v roce 1949 budoucí čínský vládce a diktátor Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku.

Na severní straně jej uzavírá Brána Nebeského klidu (Tian'anmen) na níž je umístěn portrét Mao Ce-tunga. U prostřed náměstí stojí památník Lidových hrdinu z roku 1958, v jižní polovině pak Mao Ce-tungovo mauzoleum dokončené v roce 1977. Na jižním okraji stojí Brána Správného světla (Zhengyangmen), jinak také Přední brána (Qianmen), a Šípová věž (Jian Lou), které byly kdysi propojeny okrouhlou hradbou. Západní straně vévodí Velká síň lidu (Renmin Dahui Tang) neboli čínský parlament. Na východě pak stojí Čínské národní muzeum

V noci ze 3. na 4. června 1989 čínská armáda brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům na pekingském náměstí Nebeského klidu. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1 300 obětí. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země.

Chrám nebes[editovat | editovat zdroj]

Chrám nebes, symbol Pekingu

Na jih od náměstí Tian'anmen se nachází Chrám nebes (Tian Tan), který se rozprostírá uprostřed rozlehlého parku. Jeho severní část je polokruhovitá na počest nebes, zatímco ta jižní je čtvercová na počest země. S výstavbou se započalo roku 1406 a trvala 14 let.

Nachází se zde několik staveb - Kruhový oltář (Yuanqiu Tan), Síň Císařské krypty nebes (Huangqiong Yu), Síň Zdrženlivosti (Zhai Gong), Kancelář Božské hudby (Shenyue Shu), ale tou nejznámější je Síň Modliteb za dobrou úrodu. Je to 38 m vysoká třípatrová kruhová stavba s modrou střechou ,korunovaná zlacenou kulovou makovicí; skvost tradiční staré čínské architektury. Čtyři hlavní pilíře znázorňují čtyři roční období a dvě řady po 12 sloupech znázorňují měsíce a rozdělení dne do dvouhodinových jednotek.

Je také místem konání nejvýznamnějších náboženských slavností. Sloužil, což vyplývá už ze jména, k uctívání nebes. Od roku 1918 je přístupný veřejnosti

Čínský letní palác[editovat | editovat zdroj]

Palác je vzdálený 20 kilometrů od metropole. Téměř 3/4 plochy letního paláce tvoří ručně vyhloubené jezero Kunming, podél jeho břehu je krásná kolonáda.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MOONEY, Paul John. Peking. Velký průvodce National Geographic. Brno : Computer Press, 2009. 272 s. ISBN 978-80-251-2192-4.  
  • LUKAVEC, Jan. Zůstane vám navždy nepřístupno? : Peking. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha : Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Beijing's population exceeds 17 million, Xinhua – China Daily, 21. 8. 2007

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]