Tádžikistán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Republika Tádžikistán
Džumhúrí-ji Tódžíkistón
Vlajka Tádžikistánu
vlajka
Znak Tádžikistánu
znak
Hymna: Surúd-i millí (Zpěv národa)
Geografie

Poloha Tádžikistánu

Hlavní město: Dušanbe
Rozloha: 143 100 km² (94. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Qullai Ismoili Somoni
(Štít Ismáíla Sámáního, dříve Štít komunismu) (7495 m n. m.)
Časové pásmo: +5
Poloha: 38° 35′ s. š., 71° 22′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 7 163 506 (94. na světě, odhad 2005)
Hustota zalidnění: 50 ob. / km² (150. na světě)
HDI: 0,684 (střední) (124. na světě, 2007)
Jazyk: tádžičtina (úřední), ruština
Náboženství sunnitští muslimové 85 %, šíitští muslimové 5 %, jiní 10 % (odhad 2003)
Státní útvar
Státní zřízení republika
Vznik 9. září 1991 (nezávislost na Sovětském svazu)
Prezident Emómalí-ji Rahmón
(od 6. listopadu 1994)
Předseda vlády Óqil Óqilov
(od 20. ledna 1999)
Měna somoni (TJS)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 762 TJK TJ
MPZ TJ
Telefonní předvolba +992
Národní TLD .tj

Tádžikistán (tádžicky: Ҷумҳурии Тоҷикистон /Džumhúrí-ji Tódžíkistón/) je stát v Asii. Jeho sousedy jsou Afghánistán, Čína, Kyrgyzstán, Uzbekistán. Většinu státu pokrývají hory dosahující výšky až 7000 metrů. Na jihu země se tyčí pohoří Pamír.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První obyvatelé přišli na území Tádžikistánu 4 000 př.n.l. Po roce 600 př.n.l. začali na území přicházet Židé, kteří prchali před pronásledováním z Babylónu. Po dlouhou dobu bylo území pod kontrolou Perské říše. Pak se zde vytvořilo několik malých království. V 7. století přišly nájezdy Arabů a s nimi i šíření islámu. Politicko-kulturně-obchodními centry celé Střední Asie se v té době stala města Samarkand a Buchára (převážně obývaná Tádžiky). Po Arabech převzali moc nad zemí Mongolové a byl vytvořen emirát Buchára.

Ruské a sovětské impérium[editovat | editovat zdroj]

Vládní budova v Dušanbe

V 19. století do celé Střední Asie vpadlo carské Rusko a celou oblast zabralo. Místní obyvatelé proti Rusům začali vést partyzánskou válku. Po bolševické revoluci v Rusku se boj za svobodu zintenzivnil. Rudá armáda nebyla schopna ovládnout toto území a nastolit bolševický režim. Avšak koncem 20. let Rudá armáda vytlačila partyzány do hor a v roce 1929 vznikla Tádžikánská sovětská socialistická republika. Její hranice byly vytyčeny podle potřeb vedení z Moskvy, vůbec se nebral ohled na etnické složení obyvatelstva. Například tádžická historická města Samarkand a Buchára připadla sousední sovětské republice Uzbekistán a naopak některé oblasti, které byly obydleny výhradně Uzbeky, připadly sovětskému Tádžikistánu. Sověti začali silně bojovat proti místním náboženstvím. Následkem toho byla masivní emigrace Židů do USA. Místní židovská komunita tzv. bucharských Židů, která zde žila už od 6. století před.n.l., de facto zanikla. (Dnes má komunita centrum v New Yorku.) V 80. letech se opět probudil boj za sebeurčení a nezávislost země.

Nezávislost a občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Občanská válka v Tádžikistánu.

V roce 1991, po kolapsu SSSR, vyhlásil Tádžikistán nezávislou republiku a ještě téhož roku vstoupil do Společenství nezávislých států. V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka. Občanská válka byla vedena proti režimu tehdejšího proruského prezidenta Emomaliho Rahmonova, který zcela eliminoval opozici. Demokratická opozice se spojila s islámskými radikály a některými menšinami, které bojovaly za sebeurčení, a začala válku proti oficiální vládě. Vládní vojska s pomocí ruské a uzbecké armády měla převahu, ale porazit opoziční vojska se jí nepodařilo. Válka se zvrhla v nejhorší etnické čistky v oblasti. Statisíce lidí muselo odejít ze svých domovů a desetitisíce jich bylo povražděno. Válka skončila v roce 1997. V roce 1999 se konaly nové volby, které ovšem byly opozicí označeny za nesvobodné. Vláda ale z voleb vznikla. Během let 1999 a 2000 vznikly v zemi základny islámských radikálů ze sousedního Uzbekistánu. Používají převážně severozápadní území obydlené Uzbeky pro útoky proti uzbecké vládě. Tádžická vláda není schopna proti radikálům zasáhnout, protože poslání vojska do oblasti obydlené Uzbeky by mohlo vyvolat další vlnu násilí.

21. století[editovat | editovat zdroj]

Země zažila další šok po 11. září 2001. Do země začalo proudit mnoho uprchlíků z Afghánistánu, kde právě probíhala válka mezi Talibanem a vojsky USA. Do země byly umístěny jednotky Američanů, Indů a Francouzů. Prezidenské volby v roce 2006 byly bojkotované většinou hlavních opozičních stran. Režim však je nyní méně represivní než v minulém desetiletí. Přesto v zemi není náboženská svoboda. Což dokazuje zákaz Svědků Jehovových roce 2007, kteří se po pádu komunismu začali velice rychle šířit po celém bývalém východním bloku.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Povrch státu je velmi hornatý, téměř 50 % země leží výše než 3000 m n. m., pouze na severozápadě a jihozápadě jsou malé nížiny. Většinu země pokrývají horská pásma Pamíru, Zaálajského pohoří a Zeravšánského hřbetu.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Mapa Tádžikistánu
Pamír na jaře

Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v horských oblastech a nejřidčí v rovinách na severu a jihozápadě. Téměř všechny řeky patří k povodím Amúdarji, Syrdarji a Zeravšánu. Jen ve východním Pamíru nevelké řeky Karadžilga, Akdžilga a Muzkol patří k povodí bezodtokého jezera Karakul a řeka Markansu náleží k povodí řeky Tarim. Povodí Amúdarji zaujímá ¾ rozlohy republiky. Na hranicích s Afghánistánem k němu náleží zdrojnice Amúdarji Pandž (s přítoky Ghunt, Bartang, Jazghulóm, Vandž, Kyzylsú) a Vachš (na horním toku nad ústím Óbichingou známá pod jménem Surchób) a Kófirnihón. K povodí Syrdarji (protéká severní částí Tádžikistánu v délce 195 km) patří řeky, které stékají ze severního svahu Turkestánského hřbetu (Isfara, Chodžabakirgan, Karasú, Áksú). Na území Tádžikistánu se nachází horní tok Zeravšánu (s přítoky Fóndarjó, Kštut a Móghijón). Většina řek tekoucích z vysokých hor má ledovcový zdroj (s maximálním průtokem v červenci a srpnu) nebo sněhovo-ledovcový (s maximálním průtokem v květnu a červnu). Řeky, které pramení ve středních výškách a níže mají zdroj především v tajícím sněhu, dešti a podzemních vodách a největší průtok mají v březnu až květnu. Řeky se využívají pro zavlažování a k získávání hydroenergie.

Jezera se nacházejí především v Pamíru a v Hisóro-Álajském pohoří. Největší je Karakul. Jezera Sarezské a Jašilkul vznikla zavalením údolí. Jedno z nejkrásnějších jezer vzniklých závalem Iskanderkul se nachází v Hisórském hřbetě. V Tádžikistánu se nacházejí velké přehrady: Kajrókkumská, Nóracká, Farhadská.

Nejdelším horským ledovcem Asie je Fedčenkův ledovec v pohoří Pamír a je 71 km dlouhý. Přehradní nádrž Róghun má největší hráz na světě (306 m).

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Podnebí je kontinentální s horkým suchým létem a chladnou zimou. Průměrná lednová teplota v Dušanbe je 1 °C, ale v horách -25 °C, červencová 28 °C, na horách 0 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 100 mm, na horách 1 400 mm.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Tadžická žena s děckem 2007.

Tádžikové jsou indoárijského původu, i když většina okolních etnik jsou původu mongolského. Tádžičtina patří do íránské větve jazyků. Okolo 65 % obyvatel jsou Tádžikové. Nejvýznamnější menšinou jsou Uzbeci (24 %), kteří v některých oblastech tvoří drtivou většinu obyvatel. Rusové tvoří nyní pouze 1,1 % obyvatel a jejich počet se díky emigraci stále snižuje. Dalšími etniky jsou například Tataři či Kyrgyzové. Obyvatelé jsou převážně muslimští sunnité. Vláda je obviňována z antisemitismu. Bourají se historické budovy, které patřily bucharským Židům. Poslední synagoga v zemi byla přestavěna v roce 2006 na prezidentskou rezidenci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Tádžikistán je méně rozvinutý stát. Těží se hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, antimon, olovo, rtuť a zlato. Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební, textilní, potravinářský a hutnický průmysl. Pěstuje se bavlna, obilniny, tabák, ořechy, citrusy, meruňky, vinná réva, zelenina a luštěniny. Chová se skot, ovce, koza a drůbež. Využívány jsou hydroenergetické zdroje.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Таджикская советская социалистическая республика (Внутренние воды)“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROUX, Jean-Paul. Dějiny Střední Asie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 80-7106-867-9.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu