Amnesty International

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Amnesty International (známá také jako Amnesty či AI) je celosvětové hnutí, které monitoruje porušování lidských práv a iniciuje kampaně proti jejich porušování.

Profil[editovat | editovat zdroj]

Hořící svíce omotaná ostnatým drátem - znak Amnesty International.

Amnesty International se řídí vizí světa, ve kterém každý člověk požívá všechna lidská práva, která jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodních aktech o lidských právech. AI porovnává aktuální praxi lidských práv s mezinárodně přijatými standardy a požaduje jejich dodržování. Při své práci AI provádí výzkumy, různé aktivity zaměřené na prevenci a ukončování vážných porušování takových práv.

Amnesty International si vytyčila zásadu nestrannosti a objektivnosti, nezávislosti na jakékoli vládě, politické ideologii, ekonomickém zájmu či náboženství - AI se zaměřuje pouze na nestrannou ochranu lidských práv. V současné době má hnutí 3 milióny členů, sponzorů a pravidelných přispěvatelů z více než 150 zemí a regionů světa. Financování hnutí závisí především na národních sekcích a místních dobrovolnických skupinách. AI pro svou činnost nepřijímá finanční pomoc od vlád.

Za svou činnost organizace dostala v roce 1977 Nobelovu cenu míru. V roce 1978 získala organizace Cenu OSN na poli lidských práv.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Amnesty International založil roku 1961 britský právník Peter Benenson. Benenson byl šokovaný článkem v novinách o dvou portugalských studentech, kteří byli odsouzeni na 7 roků za to, že si připili na svobodu. Benenson zveřejnil v The Observer článek Zapomenutí vězni, ve kterém žádal čtenáře, aby psali a posílali dopisy vyjadřující podporu uvězněným a mučeným lidem kvůli svému vyznání či nepřijatelnosti pro vládu. Mezi těmito prvními tzv. vězni svědomí byl i český arcibiskup Josef Beran. Výsledkem byla snaha Appeal for Amnesty (1961), která měla mobilizovat veřejné mínění. Z krátkého apelu se záhy stalo mezinárodní hnutí, které pracovalo na ochranu těch, kteří byli uvězněni za nenásilné vyjadřování svých názorů. V různých zemích začaly vznikat skupiny pisatelů dopisů na obranu obětí nespravedlivostí a během prvního roku začala nová organizace pracovat na 210 případech.

Členská základna organizace začala růst (15 000 členů v roce 1969, 200 000 členů v roce 1979), což umožnilo práci na dalších lidskoprávních tématech. V roce 1977 dostala organizace Nobelovu cenu míru. V osmdesátých letech se začala organizace dostávat do tlaku vlád. Podle Sovětského svazu Amnesty International vedla špionáž, v Argentině byla v roce 1983 zakázána její výroční zpráva, pro komunistické Československo byla Amnesty International západní buržoazní organizace.

Během 80.let organizace pracovala na kampaních věnující se vězňům svědomí, mučení, mimosoudním popravám, “zmizení” a dalším.

Generální tajemníci[editovat | editovat zdroj]

Generální tajemníci Amnesty International:

  • Peter Benenson, 1961–1966
  • Eric Baker, 1966–1968
  • Martin Ennals, 1968–1980
  • Thomas Hammarberg, 1980–1986
  • Ian Martin, 1986–1992
  • Pierre Sané, 1992–2001
  • Irene Khan, 2001–2010
  • Salil Shetty, 2010

Organizační struktura[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní rada (International Council) se skládá z členů mezinárodního výkonného výboru a zástupců sekcí. Hlasovací právo mají jen zástupci sekcí.

Mezinárodní výkonný výbor (International Executive Committee) má 9 členů, z toho 8 členů volených mezinárodní radou, a 1 člena, kterého volí zaměstnanci mezinárodního sekretariátu. Setkává se nejméně dvakrát ročně.

Mezinárodní sekretariát (International Secretariat) sídlí v Londýně. V jeho čele stojí generální tajemník jmenovaný mezinárodním výkonným výborem. Úlohou generálního tajemníka je řídit zaměstnance a implementovat rozhodnutí mezinárodní rady.

Sekce jsou pobočky AI v rámci zemí.

Skupiny jsou menší útvary v rámci sekcí, které sdružují aktivisty. Skupina má obvykle 5 až 20 členů.

Člen je základní jednotka Amnesty International.

Amnesty International ve světě[editovat | editovat zdroj]

Základní témata a kampaně, na kterých AI pracuje, jsou:

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Kritiku vyvolala v roce 2007 přijatá politika Amnesty International, která se týká některých aspektů problematiky interrupcí. AI k tomu uvedla, že "AI nehájí potraty, ale právo žen beze strachu, hrozeb a nátlaku řešit problémy vystávající ze znásilnění nebo jiného porušování lidských práv."[1] Amnesty International zdůvodňuje svoje rozhodnutí stigmatizací žen po znásilnění umocněnou následným těhotenstvím. Kritériem pro podporu umělého přerušení těhotenství je rovněž těhotenství, které ohrožuje zdraví ženy.

Dle názorů některých je zabití nenarozeného dítěte ztotožněno s "vyřešením problému" a Amnesty International provádí aktivní propotratový lobbing.[2] Pro některé křesťany je kvůli tomu podpora Amnesty International vyloučena. Papežská rada pro spravedlnost a mír vyzvala v reakci na novou výše zmíněnou politiku AI všechny katolíky, aby ji přestali finančně podporovat.[3] Řada představitelů a orgánů katolické církve podpořila toto stanovisko výslovným prohlášením, že podpora Amnesty international již není slučitelná s katolickou vírou (např. kardinál Martino [4] či Australská biskupská konference [5]).

Anthony Browne ve své knize Úprk rozumu o Amnesty International napsal, že se ze zasloužilého bojovníka za práva politických vězňů po celém světě na organizaci, která se vzdálila svým původním principům a neúnavně agituje proti všem západním vládám.[6] Piotr Skwieciński označil v komentáři věnujícím se procesu s Pussy Riot AI za organizaci, která kdysi chránila politické vězně, ale nyní dala přednost prosazování kulturní revoluce.[7]

Amnesty International v ČR[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1989 nemohla Amnesty International v ČR oficiálně vykonávat svou činnost a neexistovala ani žádná jiná forma její činnosti, např. individuální mezinárodní členství. AI adoptovala jako vězně svědomí několik představitelů tehdejšího disentu, zejména signatáře Charty 77. Nejznámějším vězněm svědomí byl Václav Havel.

V České republice byla pobočka Amnesty International založena až po listopadu 1989. Koordinuje ji pětičlenná Správní rada v čele s předsedou nebo předsedkyní. Správní rada je složena z volených zástupců a úkoluje kancelář, která v současné době pracuje s 10 zaměstnanci a několika dobrovolnými koordinátory. AI ČR má v současnosti 10 dobrovolnických skupin, které se nacházejí v Praze, Brně, Olomouci, Pardubicích, Ostravě, Plzni, Jihlavě, Chotěboři, Hradci Králové a v Českých Budějovicích. Kancelář AI ČR se nachází na adrese:

Amnesty International ČR, o.s.
Provaznická 3
Praha 1
110 00

Kampaně, na nichž pracuje česká pobočka Amnesty International:

  • Stop násilí na ženách
  • Lidská práva v Číně
  • Zbraně pod kontrolu!
  • Obránci lidských práv
  • Uprchlíci mají svá práva
  • Mezinárodní trestní soud
  • Vzdělávání k lidským právům

Metody a práce[editovat | editovat zdroj]

Amnesty International používá několik metod pro publikování informací a mobilizování veřejného mínění. Jedna z důležitých částí práce je vydávání nestranných a přesných zpráv. Ty jsou zpracovávány na základě rozhovorů s oběťmi, úřady, účastí na soudních přelíčeních, práce s lidskoprávními aktivisty a sledování médií. Kampaně, které směřují k mobilizaci veřejného mínění mohou mít formu individuální, oblastní či tematickou. Mnoho případů je směřováno přímo úřadům v podobě dopisů (tzv. urgentní apely), dalšími možnostmi jsou např. veřejné demonstrace či mediální práce. V každém případě hnutí spoléhá na velmi rozsáhlou základnu svých členů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.amnesty.cz/zpravy/AI-haji-pravo-volby-pro-ohrozene-zeny/
  2. http://www.amnesty.org/en/appeals-for-action/nicaragua-must-lift-total-ban-abortion
  3. http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/6750887.stm
  4. http://www.ncregister.com/site/article/2904
  5. http://www.eurekastreet.com.au/article.aspx?aeid=3757
  6. BROWNE, Anthony. Úprk rozumu : politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : Dokořán, 2009. 157 s (PNK ; sv. 3) ISBN 978-80-7363-240-3. str. 68
  7. http://www.rp.pl/artykul/9157,927111-Milczenie-zle-dla-owiec.html?p=1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]