Josef Beran

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém kardinálovi. Další významy jsou uvedeny v článku Josef Beran (rozcestník).
Jeho Eminence
Prof. ThDr. Josef Beran
Služebník Boží
Kardinál-kněz
Arcibiskup pražský
Primas český
Církev římskokatolická
Provincie česká
Arcidiecéze pražská
Jmenován 4. listopadu 1946
Předchůdce Karel Kašpar
Nástupce František Tomášek
Titulární kostel Santa Croce in via Flaminia
Heslo

Eucharistia et labor

Eucharistie a práce
Znak COA cardinal CZ Beran Josef.png
Svěcení
Kněžské svěcení 10. června 1911
Biskupské svěcení 8. prosince 1946
Kardinálská kreace 22. února 1965
kreoval Pavel VI.
Titul

Kardinál-kněz

Vykonávané úřady a funkce
Zúčastnil se
Osobní údaje
Země Česká republikaCZE Česká republika
Datum narození 29. prosince 1888
Místo narození Plzeň
Rakousko-uhersko
Datum úmrtí 17. května 1969
(ve věku 80 let)
Místo úmrtí Řím
ItálieItálie Itálie
Pochován Bazilika svatého Petra
Národnost česká

Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech

Prof. ThDr. Josef Jaroslav kardinál Beran (29. prosince 1888 Plzeň17. května 1969 Řím) byl katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český v letech 1946–1969.

Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec v Římě.

Když zemřel, kardinál Šeper jej označil za druhého svatého Vojtěcha.[1] Je jediným Čechem, kterému se dostalo té pocty být pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Plzni v rodině učitele Josefa Berana a jeho ženy Marie, roz. Lindauerové, při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a Rozálie Benešová. Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal alumnem České koleje v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, 19071912). Po vysvěcení na kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie (doktorát 1912). V letech 19121917 působil jako kaplan (Chyše, Prosenice, Praha), dále působil nejprve jako učitel a posléze ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny (19171928). Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře (od roku 1932).

V roce 1942 byl po atentátu na Heydricha zatčen a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau. Zde byl vězněn mimo jiné společně s P. Richardem Henkesem, který je kandidátem na blahořečení.

Dne 4. listopadu 1946 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským (vysvěcen 8. prosince téhož roku).

Po komunistickém převratu odmítl podřídit církev komunistické moci, vystoupil proti komunisty zřízené podvratné „Katolické akci“ a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara (a s ním i několik dalších), který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády sňal pražský kapitulní vikář, na což ovšem neměl patřičné pravomoci (navíc Plojhar mezi tím pilně sbíral další exkomunikace). Plojhar Beranovi zákrok proti své osobě nikdy nezapomněl a systematicky využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku k prosazení maximálních restrikcí vůči arcibiskupovi). Například když vláda v roce 1956 jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti. [2]

V letech 19491963 byl protiprávně internován StB na různých místech Československa, nejprve v arcibiskupském paláci v Praze (19491951) a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Mimo jiné jednu dobu tajně přimíchávala do nápojů a jídla pro arcibiskupa a řeholnice, která se o něj starala, afrodiziaka v naději, že bude mít příležitost natočit nějaké nepatřičné scény. Ovšem akce skončila debaklem, neboť nejenže nedosáhla úspěchu, ale arcibiskup nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.[3]

V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem titulu Santa Croce in via Flaminia. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s úmyslem, že už mu nedovolí vrátit se do země. Komunističtí představitelé státu však arcibiskupa buďto uvedli v omyl nebo nemluvili dost jasně. Beran byl přesvědčen, že se bude moci vrátit. Že tomu tak není se dověděl až po jednání s nimi od Agostina Casaroliho. Ten mu sdělil, že Svatý otec ponechává rozhodnutí na něm. Dodal také, že pokud odjede, bude snad možné nahradit kolaborujícího pražského kapitulního vikáře za biskupa věrného Římu. Poté se Beran rozhodl, pro dobro své diecéze, do Říma odjet. [4]

V Římě se kardinál Beran zapojil do práce Druhého vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem O svobodě svědomí[5], v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho svědomí a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody. Tento požadavek odůvodnil historickou zkušeností (z období komunistického útlaku a z 15. a 17. století), kdy podle jeho názoru útisk svobody svědomí vedl k pokrytectví, lži a jiným mravním neřestem, vážně ohrožujícím víru. Předpokládal, že takové vyhlášení zahanbí ty, kdo utlačují Církev a povede k jejich obrácení. Velmi opatrně se také pokusil apelovat na koncil, aby se zastal pronásledovaných křesťanů a navrhl, aby deklarace Dignitatis humanae byla doplněna o jasný požadavek na osvobození kněží i laiků, vězněných pro svoji víru, umožnění svobodného výkonu úřadu biskupů a kněží a usnadnění jejich spojení se Svatým stolcem. Tato jeho snaha nebyla úspěšná, koncil se k otázce křesťanů pronásledovaných komunistickými totalitními režimy nevyjádřil a deklarace Dignitatis humanae o navrhované formulace doplněna nebyla.

V Římě kardinál Beran založil České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem byl po celou dobu jeho působení v Římě pozdější pomocný biskup pražský Jaroslav Škarvada.

Po sebevraždě Jana Palacha přednesl ve vatikánském rádiu projev, ve kterém neschválil Palachův čin, ale vyzdvihl jeho ideály.[6] Za tento projev byl kritizován prosovětským listem Zprávy.[7]

Kardinál Beran zemřel 17. května 1969 na rakovinu plic[8] v Papežské koleji Nepomucenum v Římě, kde bydlel.

Po smrti[editovat | editovat zdroj]

Když zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, načež papež Pavel VI. rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách chrámu sv. Petra v Římě. Stal se tak prvním a dodnes jediným Čechem, kterému se té pocty dostalo. Jeho hrob se nachází poblíž hrobu svatého Petra, mezi hroby Pia XI. a Pia XII. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady.[9]

Josef Beran byl v roce 1991 in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal msgre. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil profesor Jan Matějka.[10]

Centrum náboženské tvorby České televize v Brně natočilo o kardinálovi Beranovi hodinový polohraný dokument, který byl odvysílán 26. prosince 2008, tj. u příležitosti 120. výročí jeho narození.[11] [12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 235
  2. Karel Kaplan, Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.): Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 14
  3. VODIČKOVÁ, Stanislava. Uzavírám vás do svého srdce – Životopis Josefa kardinála Berana. Brno a Praha : Ústav pro studium totalitních režimů a Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 400 s. ISBN 978-80-87211-16-8, ISBN 978-80-7325-189-5. Kapitola Růžodol u Liberce, s. 239–245. (česky) 
  4. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 224
  5. Kardinál Beran mluví na koncilu. Nový život. listopad 1965, roč. XVII, čís. 11, s. 207-208. Dostupné online.  
  6. Tiskové středisko České biskupské konference: 40. výročí úmrtí Jana Palacha, tisková zpráva, [cit. 2011-07-03, Dostupné on-line.
  7. Provokační hlas s Beranem. Zprávy. 29. března 1969, čís. 13(55).  
  8. TIME Magazine. Milestones May 23, 1969
  9. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 11-12
  10. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 266-267
  11. http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=16262
  12. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10183781798-kardinal-josef-beran/30829838024/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Filmové a rozhlasové materiály[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rektor Arcibiskupského semináře v Praze
Předchůdce:
???
19321939 a 19451946
Josef Beran
Nástupce:
???
33. arcibiskup pražský
Předchůdce:
Karel Kašpar
19461969
Josef Beran
Nástupce:
František Tomášek