Bazilika svatého Petra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bazilika svatého Petra
Brogi, Giacomo (1822-1881) - n. 0117 - Roma - Basilica di S. Pietro in Vaticano (1870s).jpg

Fotografie baziliky ze sedmdesátých let 19. století od Giacoma Brogiho

Místo
stát Vatikán Vatikán
zeměpisné souřadnice 41° 54′ 8″ s. š., 12° 27′ 12″ v. d.
Základní informace
náboženství křesťanství
církev římskokatolická
datum posvěcení 18. listopad 1629
světitel Urban VIII.
status basilica maior
Architektonický popis
architekti Donato Bramante
Raffael Santi
Antonio da Sangallo mladší
Michelangelo Buonarroti
Giacomo della Porta
Gian Lorenzo Bernini
stavební sloh renesance a baroko
výstavba 15051666
Specifikace
kapacita 60 000
délka 211,5 m
šířka 27 m hlavní loď
137 m s příčnými loděmi
výška 136,5 m
umístění oltáře východ
stavební materiál kámen
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu (italsky basilica di San Pietro in Vaticano, nazývaná někdy též Vatikánská bazilika) je jednou ze čtyř římských papežských (do roku 2008 patriarchálních) či velkých bazilik.

Původní bazilika[editovat | editovat zdroj]

Původní bazilika byla postavena za císaře Konstantina I. Velikého na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.. V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letech 390395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek.

Pohled ze Svatopetrského náměstí

V tehdejší době nesídlili papežové ještě ve Vatikánu, ale ve svém paláci v Lateranu. Teprve papež Symmachus přesídlil kolem roku 500 do Vatikánu a nechal u baziliky postavit své sídlo. V dalších stoletích se obytné stavby kolem baziliky dále rozrůstaly.

25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánoční mše v bazilice sv. Petra franského krále Karla Velikého císařem. Při příchodu na svoji korunovaci do chrámu poklekali budoucí císařové na velký tmavěčervený kámen kulatého tvaru, který je dodnes umístěn v podlaze nedaleko vchodu.

Roku 847 zachvátil baziliku požár, takže musela být znovu vyzdobena. Tehdy papež znovu přenesl své sídlo do Lateránu.

Ve 13. století získala bazilika gotickou podobu. Vatikán tehdy začal mít pevnostní charakter, neboť papežové tu zřejmě chtěli mít útočiště v dobách ohrožení. V podstatě však tato stavba ve vrcholném středověku dost zchátrala, především v době avignonského zajetí ve 14. století. Proto vydal roku 1451 papež Mikuláš V. dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.

Výstavba nového chrámu[editovat | editovat zdroj]

První projekty[editovat | editovat zdroj]

Pohled na baziliku sv. Petra
Bramanteho návrh půdorysu baziliky ve tvaru řeckého kříže.

Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 15051629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarrotiho, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat). Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Většina váhy měla být podpírána čtyřmi pilíři. Ústřední kupole byla inspirována Brunelleschiho chrámem ve Florencii. Tento koncept také počítal se dvěma věžemi v průčelí, ale jinak se příliš informací nedochovalo, pouze z pamětní medaile vydané k zahájení stavby v roce 1505 a z fragmentárního půdorysu.

Práce na stavbě zprvu postupovaly rychle, na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byly především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Velké problémy přišly po smrti papeže Julia v roce 1513. Nový papež Lev X. musel financovat stavbu z prodávání odpustků, což vyvolalo revoluční hnutí ve Svaté říši římské pod vedením Martina Luthera. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže.

Roku 1527 nastaly problémy, když Řím vydrancovali němečtí lancknechti císaře Karla V. (tzv. sacco di Roma) a město se vylidnilo. Stavba se začala značně vléct. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangallo nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt ale nebyl nikdy realizován.

Pod vedením Michelangela[editovat | editovat zdroj]

Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72letého Michelangela. Papežem byl ustanoven stavitelem baziliky na doživotí (roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli). Michelangelo se opět vrátil k Bramanteho koncepci, kterou poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále Michelangelo zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že původní by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule.

Pod Michelangelem pracoval ještě větší počet dělníků. Stavba se potýkala s tím, že bylo potřeba dodat mnohem více materiálu k zesílení zdí a vzpěr, proto byly vybudovány rampy pro osly, kteří by nosili kámen. Dynamičnost Michelangelova stylu dnes lze obdivovat již pouze z papežských zahrad.

Návrat k latinskému kříži[editovat | editovat zdroj]

Kopule baziliky

V letech 15641573 stavbu po Michelangelově smrti vedl Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté stavbu převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval, ale především započal se stavbou kopule; tu dokončil teprve roku 1590 Domenico Fontana. Kopule se skládá ze dvou skořepin, vnější strmější a vnitřní kulatější. Roku 1606 se začalo s demolicí zbytků staré baziliky. Za vedení della Porty pracovalo na stavbě 800 dělníků na směny ve dne i v noci.

Roku 1602 zvítězil Carlo Maderna v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům tridentského koncilu. V roce 1607 byl poté pověřen stavbou. Protáhl střední loď, tím částečně zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka.

Madernův příspěvek k výslednému vzhledu čelní fasády baziliky neodráží jeho genialitu. Při stavbě průčelí pouze upravil Michelangelův návrh, místo aby navrhl čistě barokní, což zapříčinilo nudnost a suchost této části stavby. Další důvod nudnosti fasády je dán tím, že se muselo kvůli technickým problémům upustit od stavby věží.

Roku 1629 se po Madernově smrti stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Vznik kolonády a doplnění výzdoby[editovat | editovat zdroj]

Poslední etapa výstavby je poznamenána nefalšovaným raným barokem; pro dnešního návštěvníka jsou tyto změny interiéru i exteriéru nejpůsobivější. Jako poslední se stavby chopil Gian Lorenzo Bernini. V interiéru chrámu se postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633. Naproti tomu rozšířil Madernou plánované náměstí sv. Petra, oddálil křídla od sebe a upravil přístup k bazilice, aby tak zvýraznil průčelí chrámu, což dodává chrámu onu monumentálnost, která chybí Madernově fasádě. Sama kolonáda se skládá z toskánských sloupů, které jsou vždy čtyři u sebe. Kolonáda byla dokončena v roce 1666.

 
Hlavní architekti baziliky svatého Petra
Donato Bramante Raffael Santi Antonio da Sangallo mladší Michelangelo Giacomo della Porta Carlo Maderno Gian Lorenzo Bernini
1505-1514 1514-1520 1520-1546 1547-1564 1573-1602 1603-1629 1629-1680

Rozměry baziliky[editovat | editovat zdroj]

Model Vatikánu ve Vatikánských muzeích

Nová bazilika sv. Petra se stala největším křesťanským chrámem světa (dosud jím byla římská bazilika sv. Pavla za hradbami). Byla jím až do roku 1990, kdy Jan Pavel II. vysvětil baziliku Panny Marie Vítězné v Pobřeží slonoviny v západní Africe (Yamoussoukro) – výška její kopule činí 158 m.

Rozměry baziliky sv. Petra ve Vatikánu jsou vskutku velkolepé:

  • délka s apsidou: 211,5 m
  • vnitřní průměr kopule: 42,56 m (Pantheon, který je největší kopulí na světě, má 43,22 m)
  • výška v kupoli: 136,57 m (kupole ční nad střechou 93 m, kříž je vysoký 5 m
  • výška střední lodě: 46,20 m
  • vnitřní plocha: 15 160 m2 – chrám pojme 60 tisíc lidí a má 30 oltářů

Hroby[editovat | editovat zdroj]

Hroby papežů, kardinálů a římských mučedníků: Hrob svatého apoštola Petra (+67), údajně pod hlavním oltářem; archeologické výzkumy nařízené roku 1939 papežem Piem XII. prokázaly základové zdivo a pohřeb z 1. století n.l., nepotvrdily však, že to je sv. Petr; další výzkumy z roku 1953 prokázaly jistě až ostatky papežů 16. století. Krypty, tzv. grotty pod bazilikou: více než sto hrobů, z nich především papežové (celkem 91), lokalizace nejstarších hrobů chybí: Sv. Lino (+76) a sv. Anaklet, sv. Hyginus (+140) či sv. Pius I. (+155) byli podle tradice pohřbeni do hrobky svatých mučedníků. Dále např. biskup sv. Ignác z Antiochie (+107). Čech, kardinál Josef Beran má hrob mezi hroby papežů Inocence XIII. a Pia XII.[1]

Hroby katolických panovníků a šlechty: císař Ota II., král Jakub II. Stuart a dva jeho synové, královna Kristýna I. Švédská). Hroby dalších osobností: hudební skladatel Giovanni Pierluigi da Palestrina

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Ve filmu 2012 i na internetu je scéna se zhroucením chrámu Sv. Petra.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SUTTON, Ian. Bazilika sv. Petra. In PARKIN, Neil. Sedmdesát divů světové architektury a stavitelství. [Praha] : Slovart, 2003. ISBN 80-7209-462-9.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. POLC, Jaroslav V.; SVOBODA, Bohumil. Kardinál Josef Beran. Praha : Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-937-9. S. 11-12.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]