Svatá říše římská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatá říše římská
Sacrum Romanum Imperium
Heiliges Römisches Reich
9621806
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
hlavní město:
Vídeň (symbolickým hl. městem byl také Řím, kde museli být císaři až do 15.století korunováni)
obyvatelstvo
národnostní složení:
Němci (tj. zemské národy Bavoři, Sasové, Braniboři, Rakušané, Slezané a další, jejichž součástí byly i neněmecké národnosti), Italové, Češi (tj. zemské národy Češi, Moravané a Slezané, jejichž součástí byli i pozdější Sudetští Němci), Francouzi (zemské národy Burgunďané a Alsasané), Nizozemci, Belgičané, Slovinci, Lužičtí Srbové a Poláci (Poláci, Slezané a Kašubové)
státní útvar
nejednotná
vznik:
25. prosince 800 Karel Veliký formálně obnovil císařství na Západě
2. února 962 ho Ota I. Veliký svou korunovací definitivně upevnil
zánik:
6. srpna 1806 se František II. vzdal (na nátlak Napoleona) císařského titulu; Říše byla přeměněna v Rýnský spolek
Státní útvary a území
Předcházející:
Východofranská říše Východofranská říše
Středofranská říše Středofranská říše
Italské království (středověk) Italské království (středověk)
České knížectví České knížectví
Obodrité Obodrité
Lutici Lutici
Pomořanské knížectví Pomořanské knížectví
Nástupnické:
Rýnský spolek Rýnský spolek
Hanza Hanza
Spojené provincie nizozemské Spojené provincie nizozemské
Rakouské císařství Rakouské císařství
Pruské království Pruské království
První Francouzské císařství První Francouzské císařství
Italské království (1805-1814) Italské království (1805-1814)
Tento článek pojednává o mnohonárodnostní říši. O ryze německém státě pojednává článek Německé království.

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Romanum Imperium) je název zaniklé říše, která se rozkládala ve střední Evropě a zahrnovala Německé království, České království, Italské království, Burgundské království a stovky knížectví, vévodství, hrabství, svobodných říšských měst a jiných oblastí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dvouhlavý orel se znaky jednotlivých států, symbol Svaté říše římské (malba z r. 1510
Svatá říše římská v 15. století
Císařská koruna Svaté říše římské (pohled zboku)

V kratší podobě Romanum imperium byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Romanum imperium stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (11521190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla v roce 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Romanum imperium mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Český stát, oblast dnešního polského Slezska, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka (dnes v Polsku), severní Itálie (Lombardie), Alsasko, Lotrinsko a část Burgundska (dnes Francie), jižní kraje Dánska a konečně i větší část belgického území. Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

Říše byla oficiálně rozpuštěna 6. srpna 1806, když poslední císař František II abdikoval po vojenské porážce Napoleonem v moravské Bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír). František II se stal císařem Františkem I Rakouského císařství.

České země[editovat | editovat zdroj]

České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také byl autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení Země Koruny české v rámci říše.

Boje mezi císaři a papeži o investituru[editovat | editovat zdroj]

Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

Úsilí o ovládnutí Itálie[editovat | editovat zdroj]

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRŠKA, Václav. Das fränkische bellum civile – Entstehung der Reichstriade. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 5-40. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
  • KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657–1658). Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. České Budějovice : Veduta, 2009. 328 s. ISBN 978-80-86829-43-2.  
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
  • Klaus Herbers, Helmut Neuhaus: Das Heilige Römische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen Geschichte (843–1806). Böhlau-Verlag, Köln, Weimar 2005. 343 S. ISBN 3-412-23405-2.
  • Julia Haas: Die Reichstheorie in Pufendorfs „Severinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Reichsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Literatur von 1667 bis heute. Duncker & Humblot, Berlin 2006. ISBN 978-3-428-12315-5.
  • Christian Raap: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg.): Krisensicherung und Humanitärer Schutz – Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477–487. ISBN 3-8305-0568-X.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]