Sardinské království
| Sardinské království Regno di Sardegna
|
|||||||||||
geografie
|
|||||||||||
| hlavní město: | |||||||||||
| obyvatelstvo | |||||||||||
|
národnostní složení:
|
|||||||||||
| státní útvar | |||||||||||
|
vznik:
|
1297 - ustanovil papež Bonifác VIII.
|
||||||||||
|
zánik:
|
1861 - transformováno na Italské království
|
||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||
|
|||||||||||
.svg)
.svg){kind=small}
Sardinské království (či království Sardinie, italsky Regno di Sardegna, do roku 1479 známé jako Sardinsko-korsické království ; od roku 1848 pak jako Království Sardinsko-Piemontské) bylo v letech 1297-1861 království v dnešní Itálii, ze kterého později vzniklo Italské království a tím i dnešní italský stát.
Obsah |
Sardinie za vlády aragonských králů [editovat]
V roce 1297 papež Bonifác VIII. založil Sardinsko-korsické království (Regnum Sardiniae et Corsicae), které udělil aragonskému králi Janovi II. Spravedlivému jako náhradu za ztrátu pevninské části Sicílie v konfliktu mezi Anjouovci a Aragonskem (viz Sicilské nešpory). Území Sardinsko-korsického království však fakticky zůstalo pod vlivem Pisy a Janova. Do roku 1336 se Aragonsku podařilo eliminovat vliv Pisy a do začátku 15. století i Janova na Sardinii, Korsiku však nezískalo a nároků na ni se vzdalo v roce 1479, kdy byla i z názvu království vyškrtnutá část „korsické“. V 16. století se tedy Sardinské království spolu s Aragonskem, které ho ovládalo, stalo součástí vznikajícího Španělska.
Španělsko ale v roce 1714 o Sardinské království definitivně přišlo během války o dědictví španělské.
Sardinské království za vlády Savojských [editovat]
V roce 1714 Španělsko ztratilo Sardinské království ve prospěch rakouské monarchie, která zas území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou za Sicilské království, které získal. Území dostalo (znovu) název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont a hlavní město Turín. Hlavní území království tedy tvořily Savojsko, Piemont, Sardinie a Monteferrat.
V roce 1792 království ztratilo Savojsko ve prospěch Francie a v roce 1802 Piemont. V roce 1815 bylo obnoveno původní území a připadla mu i bývalá Janovská republika. V polovině 19. století se království pokoušelo sjednotit celou Itálii pod svou vládu, ale v letech 1848-1849 ho porazila rakouská armáda.
První válka za nezávislost [editovat]
Roku 1848 začínají propukat různá povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a Miláně, kde jsou známy především Pět dní Milána, jež skončily 22. března vítězstvím místních obyvatel a odchodem rakouského maršála Radeckého z města.
Když se král Karel Albert Savojský dozvěděl o vítězství obou měst, rozhodl se jednat a 23. března dal impuls k válce za nezávislost Itálie, první v pořadí. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy, jako například Svatý stolec, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie, jež vyslaly své vojáky. Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, , poté Peschiera a Goito. Rakušané zvítězili pouze v bitvě u Santa Lucie u Verony. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce, jež by mohla vést až ke schismatu. V tomto počinu papeže následoval rovněž krále Obojí Sicílie Ferdinand II. Bourbonský. Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a mocnou protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztraceních a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří.
Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. První válka za italskou nezávislost skončila vítězstvím Rakouska a Savojským se nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovusjednotit italský národ.
Druhá válka za nezávislost [editovat]
Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso Conte di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. Rozšířil železniční síť, také janovský přístav a zavedl do té doby v zemi prakticky neexistující průmysl.
V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, když vyslalo 15 000 mužů. Tato vojenská účast o rok později umožnila sardinskému království účastnit se pařížského kongresu, kde mohl premiér Cavour osobně kritizovat chování Rakušanů a vytvořit si tak pozitivní vztahy s Brity, Francouzi a Prusy.
V roce 1859 království Sardinsko-piemontské spolu s Francií porazilo Rakousko a do roku 1860 se jeho území rozšířilo o Lombardii (1859) a Toskánsko, Parmu, Modenu a Romagnu (březen 1860), jako i o severní část papežského státu spolu s Královstvím obojí Sicílie (listopad 1860). Savojsko a Nice naopak odstoupilo roku 1860 Francii. Tím pádem Sardinské království pokrývalo celou dnešní Itálii kromě Benátska a okolí Říma. V roce 1861 bylo transformováno na Italské království, ve kterém vládl dosavadní sardinský král Viktor Emanuel II.
