Parma

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o italském městě. Další významy jsou uvedeny v článku Parma (rozcestník).
Parma
Parma, dóm a baptisterium
Parma, dóm a baptisterium
Parma – znak
znak
Parma – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 55 m n. m.
stát: Itálie Itálie
oblast: Emilia-Romagna
provincie: Parma
Parma
Red pog.png
Parma
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 260 km²
počet obyvatel: 178 718 (2007)
hustota zalidnění: 687 obyv. / km²
správa
oficiální web: http://www.comune.parma.it
telefonní předvolba: + 521
PSČ: 43100

Parma je italské město v kraji Emilia-Romagna, hlavní město stejnojmenné provincie. Leží mezi Apeninami a Pádskou nížinou. Parma je rozdělena na dvě poloviny řekou Parma, přítokem Pádu.

Před sjednocením Itálie byla Parma po několik staletí metropolí Parmského vévodství, dnes je sídlem Evropské agentury pro bezpečnost potravin (EFSA).

Město je známé svými památkami, univerzitou a pochází odtud slavná parmská šunka a parmezánský sýr.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Parma v 15. st.

Míso bylo osídleno už v době bronzové a osadu patrně založili Etruskové. Slovo parma znamenalo kruhový štít, který i s názvem převzali Římané. Roku 183 př. n. l. zde vznikla římská kolonie se dvěma tisíci rodin, zhruba současně s Modenou. Město bylo na Via Aemilia, v císařské době dostalo přídomek Julia za věrnost Césarovi a fórum bylo na místě dnešní Piazza Garibaldi.

Město několikrát zpustošili dobyvatelé, ve středověku nabylo na významu, protože leželo na Via Francigena, hlavní cestě z Říma do Francie a Střední Evropy. V raném středověku městu vládli biskupové, v době zápasů mezi císařem a papežem získalo ve 12. století samosprávu a stálo častěji na císařské straně. Boje mezi guelfy a ghibeliny však probíhaly i mezi městskými rody. Roku 1248 je obléhal císař Fridrich II., byl však poražen. Od roku 1341 měso ovládli milánští vévodové, roku 1500 Francouzi a v letech 1520-1545 patřilo k papežskému státu. Roku 1545 je papež Pavel III. z rodu Farnese dal svému levobočkovi jako vévodství a po smrti posledního Farnese roku 1731 připadlo španělským Bourbonům.

Po Cášském míru 1748 se dostalo pod francouzský vliv a za osvíceného ministra Tillota zažilo období modernizace a rozkvětu. Byla založena knihovna, galerie, archeologické muzeum a tiskárna, kterou vedl Giambattista Bodoni. Po napoleonských válkách získali vládu opět Bourboni, až roku 1860 se Parma stala částí sjednocené Itálie. Tím silně ztratila na významu a průmysl se začal znovu rozvíjet až po připojení na železnici v roce 1859.[1] Za druhé světové války v roce 1944 byla Parma několikrát bombardována, což poškodilo i řadu památek.

Město a pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Katedrála od JV
Piazza Garibaldi: v čele Palazzo del Governatore s věžičkou, vlevo vzadu S. Maria della Steccata

Střed města leží na Piazza Garibaldi. V severní části náměstí stojí místodržitelský palác Palazzo del Governatore ze 13. st., v jihovýchodní části pak radnice Palazzo del Comune. Severovýchodně vychází z náměstí rušná pěší zóna s restauracemi a obchody Strada Cavour, do které po dvou stovkách metrů ústí Strada Duomo, která směřuje na Piazza Duomo. Zde se nachází dóm, románská bazilika z 12. st. s vysokou kampanilou (zvonicí), naproti dómu stojí biskupský palác, Palazzo Vescovado ze 13. st. a v jižní části náměstí románsko-gotické baptisterium z první pol. 13. st. Za dómem se ještě nachází renesanční kostel s barokním průčelím a zvonicí S. Giovanni Evangelista z 16. až 17. st.

Západně od Piazza Duomo leží náměstí Piazzale Marconi s menším parkem. Zde se nachází palác Palazzo della Pilota vystavěný v letech 1583 - 1622. V budově sídlí několik institucí: knihovna Biblioteca Palatina, divadlo Teatro Farnese, Národní archeologické muzeum, a především Galleria Nazionale s obrazy emilianské, toskánské a benátské malířské školy od 14. do 16. st. Jižně od náměstí, na Strada G. Garibaldi propojující hlavní parmské nádraží s hlavním náměstím Piazza Garibaldi, najdeme chrám s kupolí S. Madonna della Stecca z první pol. 16. st.

Most Ponte Verdi přes řeku Parmu vede do krásného městského parku Parco Ducale. V jeho severovýchodní části se nachází rozlehlá palácová stavba Palazzo Ducale del Giardino z druhé pol. 16. st.[2]

Kostely[editovat | editovat zdroj]

  • Katedrála Nanebevzetí P. Marie (Assunta) z let 1059-1178 je románská bazilika s příčnou lodí a gotickou věží v průčelí z let 1284-1294. Vnitřek je neobyčejně bohatě vyzdoben, od románských plastik až po iluzivní fresky A. da Correggia v kupoli.
  • Věžovité baptisterium (křestní kaple) z počátku 13. století je dílem B. Antelamiho, který projektoval i hlavní průčelí dómu. Na osmibokém půdorysu má zvenčí pět galerií, uvnitř je zaklenuto kupolí se žebry, která je vyzdobena freskami ze 14. století. Bohatá plastická výzdoba (cyklus 12 měsíců, fresky) od 13. do 17. století.
  • Opatský kostel sv. Jana Evangelisty je trojlodní basilika z let 1498-1510 na místě staršího kostela. Má manýristické průčelí z roku 1604 a uvnitř je vyzdoben Correggiovými freskami z roku 1522.
  • Zrušený gotický kostel San Francesco del Prato z 13. století sloužil později jako věznice.
  • Renesanční kostel S. Maria della Steccata z let 1520-1539 na půdorysu řeckého kříže s kupolí a bohatou freskovou výzdobou

Paláce[editovat | editovat zdroj]

  • Vévodský palác (Palazzo ducale) z 2. poloviny 16. století s freskami a francouzským parkem z roku 1748
  • Palazzo della Pilotta, původně míčovna z roku 1583, je dnes sídlo několika galerií a muzeí i barokního Farnéského divadla.
  • Palác guvernéra (Palazzo del Governatore) ze 13. století
  • Biskupský palác z roku 1055
  • Stará radnice (Palazzo Comune) z roku 1627

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel

Osobnosti města[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.
  1. Ottův slovník naučný, heslo Parma.
  2. Itálie. Baedeker 2009.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Parma. Sv. 19, str. 245

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]