Manýrismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Column impost.svg
Architektonické směry
Neolitická architektura
Architektura starověkého Egypta
Sumerská architektura
Antická architektura
Architektura starověkého Řecka
Architektura starověkého Říma
Raně křesťanská architektura
Byzantská architektura
Incká architektura
Předrománská architektura
Islámská architektura
Románská architektura
Gotická architektura
Renesanční architektura
Manýrismus
Barokní architektura
Georgiánská architektura
Rokoko
Empír
Klasicistní architektura
Novorománský sloh
Neobyzantská architektura
Novogotika
Novorenesance
Neobarokní architektura
Neoklasicismus
Monumentalismus
Architektura romantismu
Purismus
Secesní architektura
Kubismus
Dekorativismus
Konstruktivismus
Funkcionalismus
Rurální funkcionalismus
Socialistický realismus
Neofunkcionalismus
Brutalismus
Moderní architektura
Postmoderní architektura
Minimalismus
Související články

Pojem manýrismus má v umění dvojí význam:

  • častěji je používán v užším smyslu, kdy označuje přechodovou fázi mezi vrcholnou renesancí a barokem.
  • manýrismus v širším slova smyslu je principem umělecké tvorby v protikladu ke klasicismu či tvorba založená na „manýře“, tj. určitém specifickém uměleckém prostředku.

Název manýrismus pochází od italského slova maniera – styl, způsob. Pojem zavedl v 16. století Giorgio Vasari; charakterizoval jím pozdní tvorbu Michelangelovu, která se odchylovala od klasických představ o harmonii.

Manýrismus: mezi renesancí a barokem[editovat | editovat zdroj]

Parmigianino: Autoportrét v konvexním zrcadle

Ani ve významu období západního umění mezi renesancí a barokem nemá éra manýrismu přesně vymezený rozsah: jednak bývá často odlišně chápán v literatuře a ve výtvarném umění a architektuře, jednak je velmi obtížné nalézt pomyslnou hranici mezi manýrismem a barokem. Doba manýrismu se vymezuje většinou léty 15151600 v Itálii, 15501610 ve Francii, 15601630 ve Střední Evropě. V Německu však bývá někdy k manýrismu počítána tzv. slezská básnická škola, jež trvala přibližně do roku 1680; podobně angličtí metafyzičtí básníci tvořili do konce 17. století – v českém prostředí bývají obě tyto tradice zahrnovány pod pojem barokní poesie.[1]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu jak je chápala vrcholná renesance, představovaná například Athénskou školou Raffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žáka Giulia Romana. Manýrismus tíhne k alegorii, enigmatičnosti, náznakům, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu (zejména v literatuře) je tzv. ostrovtip (concetto), motiv, slovo nebo metafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné významy.

Základní motivy této epochy můžeme najít u spisovatelů-teoretiků manýrismu, kteří působili okolo roku 1600: vlivné bylo dílo španělského jezuity Baltasara Graciána Ostrovtip a umění duchaplnosti či Aristotelský dalekohled aneb idea ostrovtipnosti psaní Itala Emanuela Tesaura. Příznačná je deviza „Krále manýristů“ Giambattisty Marina: „Básníkovým cílem je úžas (meraviglia); kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně.“

Historický pohled[editovat | editovat zdroj]

Historicky bývá vznik manýrismu vykládán jako následek rozkladu tradiční jednoty: začíná období reformace, hroutí se vize jednotné katolické církve a křesťanské Svaté říše římské; roku 1527 je pleněn Řím; vzrůstá moc španělských Habsburků; prostřednictvím „objevení“ Ameriky se Evropa setkává s jinakostí a exotičností. Duchovní klima Evropy je silně ovlivněno pozdně renesančním novoplatónismem (Marsilio Ficino, Pico della Mirandola), hermetismem a alchymií. Důležitou událostí byl také objev helenistického sousoší Laokoon roku 1506.

Během 16. století se manýrismus usazuje a rozkvétá na panovnických dvorech celé Evropy, od Madridu po Lvov. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha za vlády Rudolfa II., na jehož dvoře působil proslulý Giuseppe Arcimboldo. Během třicetileté války je manýrismus postupně vystřídán (či absorbován) barokem; avšak jak již bylo uvedeno, pojmy manýrismus a baroko jsou neustále předmětem studií a sporů a v jednotlivých zemích se liší; např. ve Francii je následující 17. století běžně nazýváno epochou klasicismu.


Manýrismus bývá také charakterizován jako analogie či inspirace evropských uměleckých avantgard přelomu 19. a 20. století.

Představitelé[editovat | editovat zdroj]

Giorgio Vasari

Následující přehled osobností spojovaných s manýrismem nelze brát jako závazný, neboť ani pojem manýrismu není jednoznačně vymezen (viz výše). Některé z postav jsou tak v jiných pramenech pokládány za představitele renesance či baroka.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Jacopo Tintoretto, Giorgio Vasari, Pontormo, Parmigianino, Giuseppe Arcimboldo, El Greco, Rosso Fiorentino, Francesco Primaticcio, Federico Zuccari, Hendrick Goltzius, Jacopo Bassano, Giambologna, Benvenuto Cellini, Denis Calvaert, Bartholomeus Spranger, Agnolo Bronzino, Antonine Caron de Beavais, Orazio Grevenbroeck, Domenico Beccafumi, Lelio Orsi, Albrecht Altdorfer, Alessandro Vittoria, Adrian de Vries, Giovanni Battista Bracelli, Giovanni Battista Quadri, Luca Cambiaso, Lorenz Stoer, Ehard Schön, Jacob van Swanenburgh, Veronese, Brueghel, Joseph Heintz

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Bartolomeo Ammanati, Giacomo della Porta, Hendrick de Keyser

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Michelangelo Buonarroti, Giambattista Marino, Miguel de Cervantes, Ch. H. von Hoffmannswaldau, Paul Fleming, François Rabelais, Ludovico Ariosto, Luis de Góngora, Baltasar Gracián, William Shakespeare, Georg Philipp Harsdörffer, Emanuele Tesauro, Giovanni Battista Guarini, Torquato Tasso, Edmund Spenser, Adam Michna z Otradovic

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Carlo Gesualdo, Luca Marenzio

Manýrismus a klasicismus[editovat | editovat zdroj]

Pojetí manýrismu jakožto „konstanty evropské kultury“ v komplementaritě ke klasice či klasicismu rozvíjeli literární komparatisté Ernst Robert Curtius a Gustav René Hocke. Ve třicátých letech dvacátého století dospěl k prakticky totožnému závěru historik umění Vojtěch Birnbaum ve své teorii nazvané barokní princip.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Manýrismus ve Wikimedia Commons

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Srv. např. výbor V. Černého Kéž hoří popel můj. Praha 1969.
Umělecký sloh
Předchůdce:
renesance
16. století
Manýrismus
Nástupce:
baroko