Giuseppe Arcimboldo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giuseppe Arcimboldo
Autoportrét, mezi 1575 a 1580, Národní galerie v Praze
Autoportrét, mezi 1575 a 1580, Národní galerie v Praze
Narození 1526 nebo 1527
Milán
Úmrtí 11. července 1593
Milán
Národnost Ital
Povolání malíř, designér
Vzdělání otcova malířská dílna
Hnutí manýrismus
Významná díla cykly Čtvero ročních období (15631573), Čtyři živly (1569), Rudolf II. jako Vertumnus (1590)
Mecenáši Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II.
Ovlivněný Leonardo da Vinci, Tobias Stimmer, René Boyvin
Vliv na surrealismus, Jan Švankmajer, Salvador Dalí
Ocenění povýšení do šlechtického stavu Rudolfem II.
Některá data mohou pocházet z datové položky.


Giuseppe Arcimboldo (1526 nebo 1527 Milán11. července 1593 Milán) byl italský malíř. V letech 15751587 byl dvorním malířem Rudolfa II.. Proslul především jako malíř portrétů osob tvořených organickými objekty: zeleninou, ovocem, květinami, zvířaty. Namaloval v tomto duchu rovněž několik sérií Čtyř ročních období. Je typickým představitelem manýrismu. Arcimboldovo dílo mělo vliv na surrealistické umělce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Základním zdrojem informací pro Arcimboldův život je spis jezuity Paola Morigii Historia dell’antichità di Milano (Dějiny milánských starožitností) z roku 1592.[1]

Přesný rok Arcimboldova narození není známý. V milánské úmrtní matrice se uvádí, že Arcimboldo zemřel roku 1593 ve věku přibližně 66 let. Na jeho autoportrétu z roku 1587 ve uvedeno, že mu v té době bylo 61 let.[2] Jeho matka Chiara pocházela z rodiny Parisi, otec Biagio byl malíř pracující pro milánský dóm. Právě v účtech této katedrály z roku 1549 se jméno jeho syna Giuseppa objevuje v písemných pramenech poprvé. Oba Arcimboldové byli tehdy vyplaceni za návrhy barevných vitráží.[3] Giuseppe Arcimboldo v roce 1558 navrhoval gobelíny do katedrály v Comu, rok nato své působení v milánském dómu ukončil.

Rudolf II. jako římský bůh Vertumnus, 1590

Severní Itálie byla spolu s Milánem od roku 1525 pod habsburským panstvím. Tím se vysvětluje Arcimboldova vazba na tento panovnický rod. V roce 1562 malíř rodné město opustil a odešel do Vídně, kde byl u dvora přijat jako dvorní portrétista a malíř Ferdinanda I.[4] Ještě v roce 1562 Arcimboldo poprvé přijel do Prahy, kam se odebral na Ferdinandovu žádost. Pro něj také o rok později namaloval svůj první cyklus Čtyř ročních dob.

Po Ferdinandově úmrtí se v roce 1565 Arcimboldo stal dvorním malířem i nového císaře Maxmiliána II. s měsíčním platem 20 zlatých, což byla na tehdejší poměry značná částka. Maxmilián navíc Arcimboldovi o rok později zaplatil cestu do Itálie.[5] V roce 1568 se Arcimboldovým pomocníkem stal humanista a kreslíř Giovanni Battista Fonteo (15461580). Fonteo složil básně doprovázející předání Arcimboldových obrazových cyklů Čtyř živlů a Čtyř ročních dob císaři na Nový rok 1569. Oba italští umělci se podíleli jako organizátoři na různých dvorských slavnostech, např. uspořádali v roce 1571 svatbu Marie Anny Bavorské s arcivévodou Karlem II. Štýrským.[6] Po smrti Maxmiliána II. přijal Arcimbolda do svých služeb i jeho nástupce Rudolf II. Ten pověřoval Arcimbolda rovněž nákupem různých kuriozit do své kunstkomory. Je doložená jedna Arcimboldova cesta do bavorského Kemptenu, kde pro císaře nakoupil umělecké objekty a exotická zvířata.[7] Císař si Arcimboldových služeb vážil a v roce 1580 ho dědičně povýšil do šlechtického stavu. Roku 1585 organizoval Arcimboldo v Praze několik slavnostních průvodů a turnajů.

V roce 1587 císař vyhověl umělcově žádosti, propustil ho ze svých služeb a tím mu umožnil návrat do rodného Milána. Na rozloučenou mu poskytl dar 1500 zlatých rýnských. V Miláně Arcimboldo pro Rudolfa II. namaloval ještě nejméně dva obrazy: císařův portrét s názvem Vertumn a Nymfu Floru. Oba došly do Prahy roku 1591. Rudolf II. za odměnu udělil rok nato Arcimboldovi titul falckraběte. Dne 11. července 1593 malíř v rodném Miláně zemřel.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Nymfa Flora, 1590

V kontextu evropského výtvarného umění je Arcimboldo typickým představitelem manýrismu. Jeho milánský původ je příčinou, proč lze v jeho díle nalézt ohlasy díla Leonardova. Jeho inspiračními zdroji byly rovněž grafické listy Tobiase Stimmera a René Boyvina.[4] K sestavení lidské podobizny Arcimboldo používal nejrůznější komponenty: ovoce, zeleninu, savce, ptáky, mořskou faunu. To vše mělo symbolizovat blízké sepětí člověka a přírody. Někdy malíř používal i předměty denní potřeby, třeba knihy nebo kuchyňské náčiní. Některé jeho obrazy jsou satirické portréty osobností od dvora, jiné jsou alegorické personifikace (Jaro, Léto a další), vycházející z filozofické teorie makrokosmu a mikrokosmu. Portréty významných osobností mívají často politický podtext.

Uprostřed 16. století debutoval s mladickými pracemi. Dochovaly se vitráže zobrazující život sv. Kateřiny pro milánský dóm, tapiserie pro katedrálu v Como a fresky v katedrále v Monze. Žádná z těchto prací ale nedávala tušit pozdější bizarní originalitu, kterou záhy vytvořil. Když byl v roce 1562 pozván k císařskému dvoru v Praze, téměř ihned se zde rozjela jeho nespoutaná a groteskní fantazie. Arcimboldo tehdy nebyl Habsburkům neznámý: už v roce 1551 namaloval pro arcivévodu Ferdinanda pět erbů, když tento budoucí císař projížděl Milánem.[3]

Od období renesance je oblíbeným námětem umělců cyklus Čtyř ročních dob. Známé je jejich hudební ztvárnění Antonio Vivaldim, v podobě oratoria Josefem Haydnem, v nové době toto téma zpracoval např. Alfons Mucha.[8] Arcimboldo tyto cykly namaloval celkem čtyřikrát v rozmezí let 15631573. Kromě Čtvera ročních dob, Denních dob a Měsíců v roce patřily k oblíbeným alegorickým sériím i Čtyři živly: Oheň, Voda, Země a Vzduch. Živly dokončil Arcimboldo v roce 1569. Ve všech případech byl zadavatelem panovník.

Právník, asi 1566

Mezi hříčky patří obrazy, které, otočené o 180°, představují zcela jiný motiv. Dochovaly se jen tři: Kuchař, Zelinář a Zahradník. Jejich datování je nejisté, spadají ale zřejmě až do rudolfínské doby.[9] Často reprodukovaný bývá portrét Rudolfa II. jako antického boha Vertumna. Arcimboldo ho císaři poslal v roce 1591. Obraz se skládá výhradně z rostlin a plodin všech ročních období. Rudolf je vyobrazen jako mírotvůrce a vládce nad přírodou.

O Arcimboldově scénografickém nadání existuje doklad v podobě sborníku, obsahujícího kolem 150 perokreseb. Jsou v něm návrhy alegorických kostýmů pro různé dvorské slavnosti, nejvíce z nich pro svatbu Marie Anny Bavorské s arcivévodou Karlem II. Štýrským v roce 1571. V roce 1585 ho Arcimboldo nechal svázat a věnoval ho svému mecenáši Rudolfovi II. Arcimboldo se na rudolfínském dvoře také věnoval vztahu malby a hudby. Barevnými valéry se ve spolupráci s dvorním hudebníkem Mauro Cremonesim pokoušel vyjádřit výšku půltónů.[10]

Po třicetileté válce upadl Arcimboldo do zapomnění. V 17. a 18. století se o něm vůbec nepsalo. Obnovený zájem se objevil až v roce 1885, kdy Carlo Casati o milánském malíři vydal monografii.[11] Arcimboldo někdy bývá považován za jakéhosi předchůdce surrealismu. Jeho vliv lze vysledovat v některých obrazech Salvadora Dalí. V českém prostředí se k Arcimboldovi hlásí zejména Jan Švankmajer.[12] Arcimboldovo dílo se nedochovalo v úplnosti, jeho obrazy jsou rozptýleny v muzeích, galeriích a soukromých sbírkách po celé Evropě.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Čtyři živly, 1566[editovat | editovat zdroj]

Čtyři roční období, 1573[editovat | editovat zdroj]

Různé obrazy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek na stránkách The Renaissance Society of America
  2. Brocardo, Piero, Giuseppe Arcimboldo, Selbstbildnis, in: Ferino-Pagden, Sylvia (ed.): Arcimboldo (1526–1593). Ausstellungskatalog des Kunsthistorischen Museums, Wien 2008, ISBN 978-3-85497-118-4, s. 32.
  3. a b Kriegeskorte, Werner, Giuseppe Arcimboldo 1527–1593, Taschen/Nakladatelství Slovart, Praha 2003, s. 10, ISBN 3-8228-2569-7 (dále jen Kriegeskorte (2003))
  4. a b Fučíková, Eliška, Malířství a sochařství na dvoře Rudolfa II. v Praze, in: Dějiny českého výtvarného umění, sv. II/1, Academia, Praha 1989, s. 183 (dále jen Fučíková (1989)
  5. Kriegeskorte (2003), s. 16
  6. KAUFMANN, Thomas DaCosta. Arcimboldo: Visual Jokes, Natural History, and Still-Life Painting [online]. Chicago: University of Chicago Press, 2010, [cit. 2015-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Kriegeskorte (2003), s. 22
  8. Ulmer, Renate, Alfons Mucha 1860–1939. Mistr secese, Taschen/Nakladatelství Slovart, Praha 2003, s. 50–51, ISBN 3-8228-2852-1
  9. Fučíková (1989), s. 184
  10. Kriegeskorte (2003), s. 64
  11. Kriegeskorte (2003), s. 28
  12. Zpráva o výstavě v Domě u Kamenného zvonu v Praze

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Barthes, Roland, Arcimboldo, Franco Maria Ricci, Milano 1980, ISBN 88-21630-07-2
  • Hocke, Gustav René, Svět jako labyrint, Triáda, Praha 2001, ISBN 80-86138-21-6
  • Preis, Pavel, Arcimboldo, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1967

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]