Korunovace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Korunovace císaře Ferdinanda I. českým králem v chrámu sv. Víta v Praze 1836. Akvarel od Eduarda Gurka
Korunovace Matyáše římskoněmeckým císařem v roce 1612 na dobovém mědirytu

Korunovace (či investitura) panovníka (například císaře, krále, faraóna, šáha, cara, císařovny, královny či carevny) je slavnostní ceremoniál, při kterém významný církevní činitel, zpravidla metropolita, na významném - posvátném místě (zpravidla před hlavním oltářem chrámu, katedrály) vyvolenému uchazeči ve slavnostním oděvu (jímž jsou nejčastěji korunovační plášť, korunovační rukavice a korunovační střevíce), uděluje obzvláštní moc a výsady ovládnout církev, stát a lid. Na znamení této moci mu na hlavu vkládá korunu, do rukou žezlo, jablko, prsten, případně meč, souhrnně nazývané korunovační klenoty, korunovační insignie neboli regalia.

První korunovace v dějinách jsou popsány ve Starém zákoně, od nich se odvíjí křesťanská tradice panovníků, kteří jsou zástupci Boha na zemi. Existují také výjimky korunovací, například císař Napoleon Bonaparte se korunoval sám, jindy byli korunováni králové dva, či jmenován vzdorokrál bez korunovace. Po korunovaci některých nezletilých králů následovala vláda regentky - matky nebo správce království. Například za nezletilého Ladislava Pohrobka vládl Jiří z Poděbrad. Po korunovaci se panovník s korunovačními klenoty na znamení své vlády posadí na trůn pod baldachýn, což je stejně jako slavnostní postoj tzv. majestát.

Pořádek korunovace ve většině zemí stanoví starobylý Korunovační řád. Korunovační řád českých králů pochází z poloviny 40. let 14. století, ještě starší jsou Korunovační řád římských císařů, francouzských či anglických králů. Kromě praktických úkonů korunovační řád obsahuje obřadní průvody, obřadní dialogy (tzv. skrutinium a aklamaci), modlitby a zpěvy. Součástí korunovace je korunovační průvod, korunovační mše (při které se užívá zlatý korunovační kříž a korunovační evangeliář), následuje rozhazování korunovační mince a korunovační hostina.

dědičné monarchii je podle zákonů dědičnosti novým panovníkem jmenován následník trůnu (obvykle korunní princ – nejstarší syn).

Obecné informace[editovat | editovat zdroj]

Zpravidla bývají monarchové, tedy králové a císaři nebo královny či císařovny, uvedeni do úřadu korunovací. Ne však ve všech zemích je takové dosazení do úřadu běžné, např. Španělsko takovou tradici nemá.

Korunovací je však též uzavřena vazalská smlouva s poddanými. Naopak nový panovník stvrzuje všechna práva a privilegia, jež platí v jeho říši.

Čechách byl poprvé korunován v roce 1085 Přemyslovec Vratislav II., poslední korunovace proběhla 7. září 1836, kdy byl korunován Ferdinand V.

Poslední korunovace podle zemí a místa události[editovat | editovat zdroj]

  • Bosna – poslední korunovace bosenského krále proběhla v listopadu 1461 v kostele P. Marie v Jajci, kdy byl korunován Štepán Tomaševič, a to korunou, kterou osobně poslal do Bosny papež Pius II.
  • Portugalsko – poslední korunovace portugalského krále v dějinách proběhla 15. prosince 1640, kdy byl korunován Jan IV.. Hned po své korunovaci se však rozhodl předat korunu a tím i symbolicky celé království pod ochranu Panny Marie, a tak se jeho korunovace stala poslední v portugalských dějinách.
  • Prusko – poslední korunovace pruského krále proběhla 2. února 1861, kdy se v zámeckém kostele královského hradu v Královci sám korunoval král Vilém I. Byl to po Fridrichovi I. jediný korunovaný pruský král, v roce 1871 se Prusko stalo součástí Německého císařství a další pruští králové resp. němečtí císařové již korunováni nebyli.
  • Spojené království – poslední korunovace ve Spojeném království proběhla v roce 1953, kdy byla korunována královna Alžběta II. Zůstává tak v současnosti jediným evropským korunovaným monarchou.
  • Švédsko – posledním korunovaným švédským králem byl Oskar II., který byl korunován v roce 1873.
  • Tonga – posledním korunovaným tonžským králem je Jiří Tupou V., který byl korunován v roce 2008. Jde také o nejnověji korunovaného monarchu.
  • Vatikán – poslední korunovace papeže tiárou proběhla v roce 1963, kdy byl korunován papež Pavel VI.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít, a kol. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha : Paseka, 2009. 520 s. ISBN 978-80-7432-002-6.  
  • HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 232 s. ISBN 978-80-7422-011-1.  
  • VÁCHA, Štěpán. „Mutatio vestis“ v korunovačním ceremoniálu českých králů z rodu Habsburků v 16. až 18. století. Folia historica bohemica. 2006, roč. 22, s. 251–266. ISSN 0231-7494.  
  • Zpráwy o Korunowánj wéwodů a králů českých : s církevním obřadem korunování Gegich Cjsařských Majestátů Ferdinanda I. za krále Českého a Marie Anny Karoliny Pin za králownu Českau. Praha : Špinka, 1836. Zpráva o korunování českých vévodů a králů od doby prvního českého krále Vratislava a popis příslušného církevního obřadu.. Dostupné online.  
  • ZUPKA,Dušan. Power of rituals and rituals of power: Religious and secular rituals in the political culture of medieval Kingdom of Hungary. In HOLEC, Roman –KOŽIAK,  Rastislav. (ed.). Historiography in Motion. Slovak Contributions to the 21st International Congress of Historical Sciences. Bratislava ; Banská Bystrica  2010, s. 29-42. ISBN 978-80-89388-81-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu