Zikmund Lucemburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zikmund Lucemburský
Císař Svaté říše římské, uherský, český král, slezský vévoda, moravský, lužický, braniborský markrabě[1]
Zikmund Zhořelecka radnice.jpg
Zikmund Lucemburský na zhořelecké radnici.
Doba vlády 14191437
Korunovace králem uherským 31. března 1387, římským 8. listopadu 1414, českým 28. července 1420 a římským císařem 31. května 1433
Narození 14. února 1368
Norimberk
Úmrtí 9. prosince 1437
(ve věku 69 let)
Znojmo
Pochován Oradea (Velký Varadín)
Předchůdce (jako český král) Václav IV.
Nástupce Albrecht II. Habsburský
Manželky I. Marie Uherská (1385–95)
II. Barbora Cellská (1408–1437)
Potomci Alžběta Lucemburská
Dynastie Lucemburkové
Otec Karel IV.
Matka Alžběta Pomořanská

Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 14361437), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).

Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik[editovat | editovat zdroj]

Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.

Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncilyKostnici a v Basileji) a reforma Říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.

Uherský král[editovat | editovat zdroj]

Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera (cca 1509–1516)

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Nutno říct, že Zikmund svou snoubenku ani nároky příliš nebránil. 15. listopadu 1385 si vynutil sňatek s Marií a získal tak uherský trůn.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovují smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

Vztahy s Václavem IV.[editovat | editovat zdroj]

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, kvůli Václavovu odporu ho nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. je Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

Papežské schizma[editovat | editovat zdroj]

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jako německý král se Zikmund snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Jan Hus, kterému dal Zikmund ochranný glejt na cestu, měl v Kostnici obhájit své učení, nakonec byl ale upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

Císař a husité[editovat | editovat zdroj]

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem, neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

Legitimní český král[editovat | editovat zdroj]

Dne 31. května 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován římským císařem. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 6. srpna 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky basilejského synodu a husitů), následovala jednání o podmínkách přijetí císaře Zikmunda za českého krále a jeho slavnostní přijetí v ceremoniálu na jihlavském náměstí 14. srpna 1436. Na sněmu 30. září 1437 byla proti Zikmundovi vznesena celá řada stížností – například, že dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího bratra Oldřicha Celského. U Zikmunda pravděpodobně vypukla rakovina,[zdroj?] vyměnil prý císařský šat za pohřební roucho. Poslední slavný Lucemburk zemřel 9. prosince 1437 při cestě do Uher ve Znojmě.

Život v datech[editovat | editovat zdroj]

Erb Zikmunda Lucemburského

Genealogie[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Sigismund, Holy Roman Emperor ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.bartleby.com/65/si/Sigismun.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha : Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7.  
  • BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne : Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava : Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. ISBN 80-88878-57-8. (slovensky) 
  • BARTL, Július, a kol. Žigmund Luxemburský. Budmerice : Rak, 1996. 102 s. ISBN 80-85501-11-2. (slovensky) 
  • BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7.  
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378–1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.  
  • ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice : Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2.  
  • ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5.  
  • ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha : Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.  
  • ČORNEJ, Petr. Zikmund Lucemburský. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 223-236.
  • DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský : liška na trůně. Praha : Epocha, 1996. 87 s. ISBN 80-902129-0-5.  
  • ELBEL, Petr. Ve znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na Moravě (1419-1423). In MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno : Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 53-82.
  • GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg : E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky) 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha : Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.  
  • KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha : Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8.  
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München : Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Karel IV.
Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
14331437
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Fridrich III.
Předchůdce:
Jošt Moravský
Znak z doby nástupu Římskoněmecký král
14111437
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Albrecht II.
Předchůdce:
Václav IV.
Znak z doby nástupu Český král
14191437
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Albrecht II.
Předchůdce:
Marie Uherská
Znak z doby nástupu Uherský král
s Marií Uherskou
13871437
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Albrecht II.
Předchůdce: Wappen Mark Brandenburg.png Braniborský kurfiřt Wappen Mark Brandenburg.png Nástupce:
Václav 13781397 Jošt
Jošt 14111417 Fridrich I.