Matyáš Korvín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Matyáš Korvín
Uherský a chorvatský král, český spolukrál, titulární rakouský vévoda
Matei Corvin Johannes de Thurocz f137.jpg
Matyáš Korvín: Chronica Hungarorum (autor Johannes de Thurocz).
Doba vlády 14581490
Narození 23. února 1443
Kluž
Úmrtí 6. dubna 1490
Vídeň
Předchůdce Ladislav Pohrobek
Nástupce Vladislav Jagellonský
Manželky I. Kateřina z Poděbrad (1461-4)
II. Beatrix Neapolská (1476-90)
Otec János Hunyadi
Matka Erzsébet Szilágyi

Matyáš Korvín (23. února 1443 Kluž – 6. dubna 1490 Vídeň) byl v letech 1458 až 1490 uherský král, od roku 1485 (titulární) rakouský vévoda. Roku 1469 byl částí českých a moravských stavů zvolen českým vzdorokrálem; dohoda s Vladislavem Jagellonským (1479) znamenala, že si oba podrželi titul dědičného českého krále a rozdělili si pravomoci na základě zemském. Vladislav vládl pouze v Čechách, Matyáš na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny. Ve své době byl jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy.

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Jméno a rodina[editovat | editovat zdroj]

Matyáš Korvín se narodil jako mladší syn uherského gubernátora a slavného vojevůdce Jánose Hunyadiho. Rod nepatřil ke staré rodové šlechtě, ovšem přesto se byl Jan Hunyadi schopen vyšvihnout mezi barony a největší magnáty země. Šlechtický titul jeho předkové získali pravděpodobně až na počátku 15. století - poprvé je rodina zmiňována v privilegiu, jímž Zikmund Lucemburský udělil roku 1409 Janovu otci Vajkovi v držení panství Hunyad (Vajdahunyad, dnes Hunedoara v Rumunsku) v Transylvánii. Tento nedostatek nepříliš urozeného původu se Jan i Matyáš snažili vyrovnat typickým způsobem pro svou dobu, především vojenskými a majetkovými zisky. V době Matyášově byly pak zaznamenány pověsti o původu rodiny.

Podle jedné byl Jan nemanželským synem Zikmunda Lucemburského, jehož císař zplodil s jednou transylvánskou dívkou z roku Morzsinai. Ta prý dostala od Zikmunda prsten, jímž se měl jeho syn později prokázat. Přestože prsten odnesl havran, byl jí navrácen a podle pověsti se jím Jan Hunyadi skutečně prokázal po příchodu na Zikmundův dvůr. Tak alespoň zaznamenal pověst Matyášův dvorní historiograf Antonio Bonfini, ovšem sám jí nevěřil. Navrhoval totiž jinou pověst, která měla základ v antickém Římě a rodovou erbovní pověst navázal na římský patricijský rod Corvini, podobně jako jiný Ital na uherském královském dvoře Pietro Ransano. Navíc byla tato pověst spojována s dunajským ostrovem Keve (Covinus), kde prý rodina dlouhou dobu přežívala. (Rodové jméno Corvinus odpovídalo podle toho erbovní pověsti o havranu, lat. corvus.) Havrana s prstenem v zobáku najdeme na Matyášově kostele (též Korunovační kostel) v Budapešti a na mnohých jiných místech v Maďarsku. Mimo jiné i ve znaku Maďarské pošty.

Označení "Matyáš Korvín" je tedy nepříliš přesné, ovšem přijímané téměř všemi národními historiografiemi. Sám Matyáš se tak nikdy neoznačoval, ovšem za jeho života jej tak nazývali jeho životopisci a další autoři oslavující jeho osobu. Přesnější by bylo jméno Matyáš Hunyadi, maďarsky Hunyadi Mátyás.

Havran s Matyášovým prstenem

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Matyášovi se dostalo důkladného vzdělání, ovlivněného nově do Uher pronikajícím humanistickým duchem. Matyáš se naučil vedle latiny i němčinu, češtinu, chorvatštinu a měl i znalosti římských a řeckých dějin. Jako mocný panovník vytvořil na budínském dvoře rozsáhlou a ve své době slavnou knihovnu o asi 2 500 svazcích. V pozdější době se jeho ovlivnění italskou renesancí projevovalo i v rozsáhlé mecenášské činnosti. Na jeho dvoře pobývali četní učenci, např. Martius Galeotti z Narni, Antonio Bonfini z Ascoli, Aurelio Brandolini, Petr Ranzano a Tadeáš Ugoletti; Marsilio Ficino byl na uherský královský dvůr zván, ale nepřijel. Na králových objednávkách pracovali např. Filippo Lippi, Verrocchio nebo Benedetto da Maiano.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Ženatý byl Matyáš dvakrát. Nejdříve s dcerou českého krále Jiřího z Poděbrad, Kateřinou. Manželství ale bylo krátké, protože Kateřina zemřela při prvním porodu spolu s dítětem někdy v únoru roku 1464. Matyáš se snažil najít další ženu v okruhu středoevropských panovnických dvorů, ale tato snaha nebyla úspěšná. Nakonec se oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferranteho I., která mu sice neporodila legitimního potomka, ale stala se už za jeho života a o to více po jeho smrti, důležitou figurou ovlivňující vnitropolitickou situaci státu. Navíc se jejím příchodem upevnila kulturní pouta budínského dvora s renesanční Itálií. Jediného, ale nelegitimního, potomka porodila Matyášovi Barbara Edelpöcková ze Steinu nad Dunajem. Na konci sedmdesátých let 15. století, když se jasně ukázalo, že z jeho druhého manželství dítě nevzejde, pokoušel se pro svého syna Jana mezinárodně potvrdit legitimitu a prosadit jej jako svého nástupce.

Politický styl[editovat | editovat zdroj]

Socha Matyáše Korvína v Budapešti

Po smrti jeho otce v rodové politice pokračoval starší bratr Ladislav, který byl Ladislavem Pohrobkem obviněn z vraždy hraběte Oldřicha Cellského, ale hlavním problémem byla stoupající moc obou bratrů ovlivňující panovnickou autoritu.

Ladislav a Matyáš byli v roce 1456 pozváni panovníkem na hostinu, kde byli zajati, Ladislav byl ihned popraven a mladší Matyáš odvezen nejdříve do Vídně a pak do Prahy, kde měl být také sťat. Ladislav Pohrobek zemřel dříve než k exekuci mohlo dojít, a osvobozený Matyáš v Praze upevnil své vztahy k Jiřímu z Poděbrad. Tato zkušenost mohla být signifikantní pro jeho politický styl, který praktikoval ve vnitřní, ale i vnější politice. Vnitropoliticky se jeho cílem stala silná, centralizovaná monarchie, s rozhodujícím podílem královské moci. Matyášovi se podařilo rozhodným způsobem omezit moc uherských magnátů a církevních hodnostářů a to často způsobem, který jeho protivníci označovali za tyranský. Významné úřady rozděloval mezi své stoupence z řad drobné šlechty, měšťanů a cizích odborníků, kteří jej svými ambicemi nemohli ohrozit. Ve vztahu k církevním hodnostářům vládl stejně pevnou rukou. Jako další silní středověcí panovníci si nárokoval právo rozhodovat o osobách, kterým měl být ten který úřad udělen a to včetně úřadu ostřihomského arcibiskupa, který udělil např. svému sedmiletému synovci a ferrarskému princi Hipolytovi d´Este.

Vzhledem k zahraničním ambicím potřeboval Korvín disponovat velkým množstvím peněz v hotovosti. To jej vedlo k aktivní hospodářské politice, založené na podpoře měst, rozšiřování jejich privilegií a upevňování hospodářských pout s Rakouskem a Slezskem.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční politika Uher často působila v součinnosti s římskou kurií. Toto bylo dáno geografickou polohou země, která celou křesťanskou Evropu bránila před osmanskými Turky, proti kterým Matyáš za finanční podpory z Říma uspořádal celkem tři výpravy. V jejich rámci ovšem nedošlo k zásadnímu střetnutí, většinou měly podobu drobných šarvátek a v okamžicích, kdy Matyáš potřeboval své vojsko a finance zapojit do akcí na západě, uzavíral s Turky příměří. S jeho pomíjením hrozícího osmanského nebezpečí snad souvisí i katastrofa roku 1526.

Jeho pozice byla na druhou stranu mezinárodně upevňována vzhledem k jeho aktivitám proti českým kacířům, ze kterých on sám navíc finančně profitoval, protože jeho výpravy na Moravu a do Slezska byly většinou kořistnického rázu.

Válka s Jiřím z Poděbrad[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko-uherské války.
Král Jiří Poděbradský nad obklíčenými vojsky krále Matyáše u Vilémova

V dubnu 1468 se postavil do čela křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad. V první fázi války byl velice úspěšný. Postavil se na stranu stavovského odboje, tedy na stranu velkých katolických moravských královských měst (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava), dobyl Třebíč a na počátku roku 1469 také Špilberk. Na počátku roku 1469 se také pokusil o vpád do Čech, který byl ovšem neúspěšný, neboť jeho armáda byla překvapena u Vilémova. Po dohodě s Jiřím z Poděbrad se vrátil zpět na Moravu, slíbil, že se zasadí o dohodu Jiřího a papežské kurie, ovšem tento slib byl zřejmě nereálný. Poté se nechal 3. května 1469 v Olomouci zvolit českými a moravskými katolickými stavy českým králem. Podle dobových pramenů se nechal volit až po jejich naléhání a neúspěšných jednáních se zástupci Jiřího z Poděbrad.

Válka s Vladislavem Jagellonským[editovat | editovat zdroj]

Bronzová busta Matyáše Korvína v Nemzeti Történeti Emlékpark, Ópusztaszer.

Okamžitě po smrti Jiřího z Poděbrad začal Matyáš jednat s českými stavy o možnosti svého nástupu na český trůn. Na sněmu v Německém Brodě (duben 1471) bylo dohodnuto příměří, které mělo umožnit uspořádat volební sněm v Kutné Hoře, ze kterého by vzešel nový český panovník. Zde bylo jednohlasně rozhodnuto 27. května 1471 o Vladislavovi Jagellonském jako budoucím českém králi (přál si to tak ostatně i Jiří z Poděbrad). Matyáš se jako protiakci nechal v Jihlavě od papežského legáta znovu vyhlásit českým králem, což stvrdila svým souhlasem i uherská strana v Čechách.

V roce 1474 došlo k plné obnově bojů mezi Matyášem a tentokrát Vladislavem Jagellonským, výrazně podporovaným svým otcem Kazimírem IV. Boje trvaly prakticky nepřetržitě do roku 1479, za tu dobu byly české země politicky rozděleny. Matyáš ovládal Lužici, Slezsko, velkou část Moravy (proti Matyášovi zde stála např. města Uničov a Uherské Hradiště a kladské hrabství) a v Čechách získal podporu pánů z Rožmberka, pánů z Jindřichova Hradce v jižních Čechách, v západních Čechách Švamberků, dále ovládal královské města Plzeň a České Budějovice. Mezi další Matyášovy spojence patřil Albrecht Kostka z Postupic a dokonce Šternberkové a Zajíci ve středních Čechách.

Až v roce 1479 došlo po urputných diplomatických jednáních k uzavření míru v Olomouci, který do určité míry znamenal porážku Vladislava Jagellonského. Matyáš nadále vlastnil titul českého krále, získal Moravu a vedlejší země Koruny české.

  • O uherskou korunu válčil s císařem Fridrichem III., který si ji nárokoval po svém zesnulém synovci Ladislavu Pohrobkovi. Roku 1463 uzavřeli mír v Šoproni. Uhrám měl nadále vládnout Matyáš, císař však směl používat titul uherského krále.
  • Toužil po císařské koruně a marně usiloval o zvolení římským králem.
  • Dobyl dědičné habsburské země a roku 1485 se usídlil ve Vídni.
  • Ke konci života usiloval o smíření s Habsburky, kteří měli garantovat nástupnictví jeho nemanželskému synu Janovi.

Matyáš Korvín zemřel ve Vídni 6. dubna 1490 a jeho nástupcem na uherském trůně byl právě Vladislav Jagellonský. Ten byl zvolen uherskými stavy, které nerespektovaly Matyášovu vůli, aby se králem stal jeho nemanželský syn Jan. Jako jeden z mála uherských panovníků se Matyáš Korvín v pověstech zachoval jako dobrý král.

Další[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, II. díl : Jagellonci na českém trůně. Praha : Libri, 2012. 300 s. ISBN 978-80-7277-493-7.  
  • ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha : Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7.  
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Matthias Corvinus. Diplomat, Feldherr und Mäzen. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1998. 328 s. ISBN 3-222-12640-2. (německy) 
  • KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443-1490) : uherský a český král. České Budějovice : Veduta, 2009. 512 s. ISBN 978-80-86829-48-7.  
  • KALOUS, Antonín. Morava a Matyáš Korvín. In MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno : Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 99-111.
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha : Academia, 1992. 342 s. ISBN 80-200-0300-2.  
  • RAZSO, Gyula. Die feldzuge des Konigs Matthias Corvinus in Niederosterreich 1477-1490. 3. vyd. Wien : Osterreichischer Bundesverlag, 1982. 36 s. ISBN 3-215-01666-4. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu


Předchůdce:
Ladislav Pohrobek
Znak z doby nástupu Uherský král
14581490
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Vladislav Jagellonský
Předchůdce:
Ladislav Pohrobek
Znak z doby nástupu Chorvatský král
14581490
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Vladislav Jagellonský
Předchůdce:
Jiří z Poděbrad
Znak z doby nástupu Vládce vedlejších zemí Koruny české
14691490
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Vladislav Jagellonský