Dějiny Itálie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Itálie, sjednocená v roce 1861, významně přispěla ke kulturnímu a sociálnímu rozvoji celé středomořské oblasti. Již od pravěku zde rozkvétaly významné civilizace.

Kulturně a lingvisticky lze počátky italských dějin vysledovat až do 9. století př. n. l., odkdy existují první památky na přítomnost italických kmenů na Apeninském poloostrově. Z jazykového hlediska je dělíme na: Oskánce, Umbry a Latiny. Právě latinská civilizace se posléze rozšířila a díky mocenskému růstu starověkého Říma se stala dominantní na celém poloostrově.

Počátky italské samostatnosti[editovat | editovat zdroj]

Podrobení italských zemí v 16.–18. století[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 16. století byla valná část italských států okupována nebo byly vazaly Francie či Španělska, velmocí, jež dlouhodobě usilovaly o ovládnutí Evropy. Určité teritoriální expanze se zdařily i Papežskému státu, a to díky několika tažením papeže Julia II., jenž v roce 1506 dobyl města Bologna a Perugia. Ovšem i na podrobení apeninského poloostrova cizáky měl papež svou zásluhu, neboť roku 1512, když vyhnal Francouze za Alpy, se strategicky spojil s dalšími mocnostmi, a to především se Španělskem. Střetnutí mezi Francouzi a Španěly v boji o nadvládu nad poloostrovem pokračovalo ještě léta a vyvrcholilo v bitvě u Pavie (1525), v níž zvítězili slavní kastilští tercios, a tím také začalo oslabování francouzských pozic v tak klíčovém regionu jako je Lombardie. Nakonec byla španělská hegemonie v Itálii stvrzena o tři desítky let později mírem z Cateau Cambrésis. Španělsko od té doby po více než jedno a půl století uplatňovalo svoji nadvládu nad celou jižní a ostrovní Itálií, nad Vévodstvím milánským a Stato dei Presidi na jihu Toskánska. Církevní stát, Velkovévodství toskánské, Janovská republika a další menší státy byly nuceny podporovat španělskou imperiální politiku. Vévodství savojské, jež se snažilo uplatňovat politiku rovnováhy mezi Francií a Španělskem, se v konečném důsledku stalo válečným polem obou mocností. Pouze Benátská republika si dokázala uchránit relativní nezávislost, ta však nebyla dostatečná a nedokázala městský stát uchránit před pozvolným ale nevyhnutelným úpadkem. Po uzavření utrechtského míru (1713), přešlo habsburské španělské dědictví do rukou rakouské větve této dynastie, jímž se mezitím podařilo etablovat se v Lombardii a následně také v Toskánsku (Habsbursko-Lotrinská dynastie). V prvních desetiletích 18. století si rakouští panovníci podrobili také Království neapolské, které však po porážce u Bitonta roku 1734 byli nuceni postoupit španělské větvi Bourbonů.

Savojští[editovat | editovat zdroj]

Viktor Amedeo II., patnáctý a poslední vévoda savojský, pozdější král Sicílie s Sardínie

Umberto Biancamano roku 1032 obdržel od císaře Konráda II. panství Savoia, Moriana a d'Aosta. Několikerou dědickou posloupností Savojští postupně rozšířili své panství v západních Alpách. Zpočátku coby hrabata, později vévodové, v roce 1416 obdrželi rovněž nominální titul (bez územních nároků) král jeruzalémský zděděný po Carlottě z Lusignana.

Dovedně se jim podařilo v 17. a 18. století ubránit se expanzionistickým úmyslům francouzského království a úporně hájili svou autonomii. Poté co později Emanuel Filibert Savojský přemístil své sídlo ze Chambéry do Turína, aby se mohl lépe bránit nepřátelským útokům, dynastie převzala otěže dějin piemontu a včlenila je nejprve do svého vévodství a později království sardinského, až do sjednocení Itálie.

Hnutí „carbonari“[editovat | editovat zdroj]

Po francouzské restauraci, jež vynesla zpět k moci původní vladaře a měla za následek postoupení italských států Rakousku, se rozpoutaly silné vlastenecké vášně. V této době se také zrodila Carboneria, která se rozšířila zejména v těch krajích, které ovládalo Rakousko a v provincii Romagna, také zásluhou Piera Maroncelliho.

První povstání carbonariů na apeninském poloostrově se odehrála v letech 1820-21 a zasáhly Neapolské království (červenec 1820) a Piemont (březen 1821). V Neapoli byl panovník přinucen podepsat novou ústavu ve prospěch hnutí carbonariů, ale po zásahu Rakušanů se vrátilo vše do původního stavu, a totéž se odehrálo v Království sardinském. Současně s tím se v Lombardii a Benátsku odehrávaly procesy, nejznámější z nich s hrabětem F. Confalonierim, S. Pellicem a P. Maroncellim.

Zatýkání S. Pellicy a P. Maroncelliho rakouskými vojáky

I přes okamžitou porážku, carboneria nepřestala existovat a znovu o sobě dala vědět na politické scéně roku 1830, zejména ve Vévodství modenském a Církevním státě, a podruhé byla potlačena. Výsledkem byl zánik carbonerie a vznik hnutí nového, Giovine Italia, hnutí rovněž tajného, založeného Giuseppe Mazzinim roku 1831.

Poté co Mazzini nalezl tajnou podporu, rozhodl se zorganizovat první povstání. Jeho plány však byly prozrazeny a ztroskotaly ještě dříve než začaly. Přesto král Karel Albert Savojský změnil svůj politický názor a o několik let později, roku 1848 uznal ústavu, známou jako Statuto Albertino, neboť měl obavu z protimonarchistických reakcí. Ještě předtím se uskutečnily některé další pokusy. Nejznámějším z nich je od skupiny Fratelli Bandiera, složená z Italů, kteří patřili k rakouské marině a kteří se pokoušeli vyprovokovat povstání na jihu země, byli však zajati, zčásti také vinou obyvatelstva, které je považovalo za bandity, a poté zastřeleni.

První válka za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Pomník Carla Cattanea, hlavního hrdiny Pěti milánských dní

Po napoleonském tažení sílily nacionální tlaky, podporované Savojskými, kteří v nich spatřovali příležitost k rozšíření vlastního sardinského království, což nakonec vedlo k sérii válek za nezávislost Itálie namířených proti Rakousko-Uhersku.

Roku 1848 začínají propukat různá povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a Miláně, kde jsou známy především Pět dní Milána, jež skončily 22. března vítězstvím místních obyvatel a odchodem rakouského maršála Radeckého z města.

Když se Karel Albert Savojský dozvěděl o vítězství obou měst, rozhodl se jednat a 23. března dal impuls k válce za nezávislost Itálie, první v pořadí. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy, jako například Svatý stolec, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie, jež vyslaly své vojáky. Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, u Santa Lucia ve Veroně, poté Peschiera a Goito. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce, jež by mohla vést až ke schismatu. V tomto počinu papeže následoval rovněž král Obojí Sicílie Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský. Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a mocnou protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztraceních a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří. Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. Mezi městy, která předešlého roku povstala proti rakouské nadvládě jako jediné odolávaly Benátky, nicméně i ty nakonec padly v srpnu 1849 kvůli epidemii cholery.

První válka za italskou nezávislost skončila vítězstvím Rakouska a Savojským se nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovusjednotit italský národ.

Risorgimento[editovat | editovat zdroj]

Druhá válka za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso Conte di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. Rozšířil železniční síť, také janovský přístav a zavedl do té doby v zemi prakticky neexistující průmysl.

V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, když vyslalo 15 000 mužů. Tato vojenská účast o rok později umožnila sardinskému království účastnit se pařížského kongresu, kde mohl premiér Cavour osobně kritizovat chování Rakušanů a vytvořit si tak pozitivní vztahy s Brity, Francouzi a Prusy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLACK, Christopher F. Early modern Italy : a social history. London : Routledge, 2001. ISBN 0-415-21434-3.  
  • CARPANETTO, Dino; RICUPERATI, Giuseppe. Italy in the age of reason 1685- 1789. London : Longman, 1987. ISBN 0-582-49145-2.  
  • CLARK, Martin. Modern Italy, 1871-1995. London : Longman, c1996. ISBN 0-582-05126-6.  
  • COCHRANE, Eric W. Italy 1530-1630. London : Longman, 1988. ISBN 0-582-49144-4.  
  • DOMENICO, Roy Palmer. The Regions of Italy : a reference guide to history and culture. Westport, Conn. : Greenwood, 2002. ISBN 978-0-313-01650-9.  
  • DUGGAN, Christopher. A concise history of Italy. Cambridge : Cambridge University Press, 1995, c1974. ISBN 0-521-40848-2.  
  • GOOCH, John. The unification of Italy. London : Methuen, 1986. ISBN 0415045959.  
  • GUNN, Peter. A Concise History of Italy. New York : Viking Pr., 1971.  
  • HEARDER, Harry. Italy in the Age of the Risorgimento 1790 - 1870. London : Longman, 1983. ISBN 0-582-49146-0.  
  • KILLINGER, Charles L. The history of Italy. Westport, Conn. : Greenwood Press, 2002. ISBN 0313314837.  
  • MACK SMITH, Denis. Italy : a modern history. Ann Arbor : Univ. of Michigan Pr., 1959.  
  • MIGNONE, Mario B. Italy today : facing the challenges of the new millennium. New York : Peter Lang, c2008. ISBN 978-1-4331-0187-8.  
  • PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Luidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-152-2.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]