Habsburská monarchie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o středoevropském státním útvaru existujícím v letech 1526-1804. Další významy jsou uvedeny v článku Habsburská monarchie (rozcestník).
Habsburská monarchie /
Rakouská monarchie / Rakousko
 Rakouské arcivévodství
 Země Koruny české
 Uherské království
1526–1804 Rakouské císařství 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
Územní vývoj habsburské monarchie
hlavní město:
Vídeň
Praha (1583-1611)
obyvatelstvo
státní útvar
vznik:
1526 - zisk české a uherské koruny Ferdinandem I.
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Rakouské arcivévodství Rakouské arcivévodství
Země Koruny české Země Koruny české
Uherské království Uherské království
Nástupnické:
Rakouské císařství Rakouské císařství

Habsburská monarchie, popř. rakouská monarchie či jen Rakousko jsou neoficiální názvy[1] historického státního útvaru, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526-1804.

Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen habsburské dědičné země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zrod monarchie (1526-1597)[editovat | editovat zdroj]

Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše[editovat | editovat zdroj]

Roku 1515 byly mezi Habsburky a Jagellonci uzavřeny vídeňské smlouvy, jejíž součástí bylo dojednání sňatku Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou, který proběhl roku 1521. Následujícího roku byly Ferdinandovi bruselskými smlouvami přiřčeny dědičné habsburské země (Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutansko, Kraňsko a Tyrolsko), Alsasko a Württembersko.[2]

Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Jarin IV. uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.[3] Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal Jan Zápolský).[4]

Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování Osmanské říše, jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout Sedmihradsko, ale dokonce roku 1529 oblehla Vídeň[5] a roku 1532 plenila rakouské země.[6] Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku 1541 dobyli Budín a zřídili na velké části Uher Budínský vilájet. V Sedmihradsku vládl turecký vazal Jan Zikmund Zápolský a Ferdinandovi nakonec zbyly pouze tzv. Královské Uhry.[7]

Myšlenkový svět za prvních Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na stavy, což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii,[8] obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v Uhrách“ vojensky či finančně podporovat.[9] Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.[10]

Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení katolického krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila reformace. Luteránství bylo přijímáno zejména v Rakousích, Slezsku a mezi českými a uherskými Němci. Kalvínství získávalo své stoupence zejména v Uhrách a Čechách (Jednota bratrská). V Čechách převládal utrakvismus, na Moravu zas proudili novokřtěnci. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty unitářů (zejména v Sedmihradsku) či nonkonformistů.[11]

Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní.[12]

Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián II. byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani Rudolf II., který tíhl spíše než k teologii k astrologii a alchymii. Humanismus Habsburků smíšený s magií zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl manýrismus, sebevědomí spojené s nervozitou.[13]

Krize monarchie (1597-1648)[editovat | editovat zdroj]

Eskalace napětí[editovat | editovat zdroj]

Náboženské a mocenské napětí v monarchii vedlo k povstání, které uvrhlo velkou část Evropy na třicet let do války

Rudolfův zájem v esoterice se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a krizi monarchie. Válku s Turky, která se zuřila v letech 1593-1606, a zvládnutí série povstání v Uhrách (Zikmund Báthory, Štěpán Bočkaj) přenechával jiným. Rudolfův bratr Matyáš se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku 1608 donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu Uhrách, Rakousku a na Moravě.[14] Rudolf nakonec ztratil podporu i v Čechách, byl roku 1611 přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš (jen.[15]

Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie jezuity, kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, Tovaryšstvo však dokázalo obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.[16]

V Čechách se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku 1618 v povstání českých stavů, ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi Ferdinandu II. se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do třicetileté války.[17]

Vítězství „pietas Austriaca“[editovat | editovat zdroj]

Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (pietas Austriaca), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.[18]

Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus,[19] vedl mnohé ke konverzi ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci.[20] Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu.[21]

V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v habsburské monarchii. Poddaní byli stále více znevolňováni, což vedlo k nevolnickým povstáním a zbojnictví. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, cenzuře, pálení knih.[22]

Konsolidace (1648-1700)[editovat | editovat zdroj]

K posílení habsburské moci a katolicismu měly přispět také projevy okázalé zbožnosti (Broumovský klášter)

Ferdinand III. a Leopold I. ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církev k obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi duchovenstvo.[23]

Habsburkové se snažili utužit svou moc také pomocí byrokratického aparátu, ve kterém však v tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, takže mezi jednotlivými úřady často docházelo k neshodám.[24]

Pozice Habsburků se v posledních desetiletích 17. století upevnila také na východě. Roku 1683 zahájila Osmanská říše další ofenzívu, při které byla dokonce znovu obležena Vídeň, avšak když Jan Sobieski Vídeň osvobodil, využili Habsburkové převahy, uzavřeli s Benátkami a Polskem Svatou ligu a začali Turky vytlačovat z Uher. Roku 1686 dobyl Karel V. Lotrinský Budín a po vítězství u Nagyharsány následujícího roku Habsburkové získali část Chorvatska a Sedmihradska. V samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům Evžena Savojského byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko.[25]

Španělské dědictví (1700-1740)[editovat | editovat zdroj]

Souběžně s tureckými válkami podporou protifrancouzských koalic od roku 1700 : účast ve válce o dědictví španělské.

Nejvýznamnější císařský vojevůdce na přelomu 17./18. století, princ Evžen Savojský. 1705 - 1711 : Josef I. Stavovské sněmy ztrácely pravomoce, roste význam ústředních orgánů: státní rada, dvorská kancelář, dvorská vojenská rada. Snahy o zlepšení situace v Českých zemích (obava ze staré české šlechty):

Marie Terezie (1740-1780)[editovat | editovat zdroj]

Roku 1756 bylo Sasko napadeno Pruskem. Tehdejší Habsburská císařovna Marie Terezie v obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku.

Osvícenství (1780-1792)[editovat | editovat zdroj]

Proměna v Rakouské císařství (1792–1804)[editovat | editovat zdroj]

Roku 1792 vyhlásila revoluční Francie Františku II. válku pro jeho podporu royalistům. Rakousko se proti Francii spojilo s Pruskem, Ruskem a Sardinií. Po počátečních úspěších však tato koalice zaznamenala prohry – Rakousko definitivně ztratilo Rakouské Nizozemí a Lombardii, podepsáním míru roku 1797 však jako kompenzaci získalo část Benátska s Istrií a Dalmácií.[26]

Roku 1799 se však rozpoutala další válka, v níž Svatá říše římská ztratila levobřežní Porýní i s katolickými knížectvími, čímž v říšské radě získali navrch protestanští kurfiřti. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku 1804 nový dědičný titul rakouského císaře, čímž se habsburská monarchie proměnila na Rakouské císařství. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, Napoleonovy vojenské úspěchy jej však nakonec donutily tohoto titulu se vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit.[27]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. EVANS, Robert John Weston. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. 1. vyd. Praha : Argo, 2003. Dále jen Evans (2003). ISBN 80-7203-463-4. S. 191-193.  
  2. JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha : Academia, 1968. Dále jen Janáček (1968). S. 15-17.  
  3. Janáček (1968). Str. 28-31.
  4. JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha : Academia, 1984. Dále jen Janáček (1984). S. 14-17.  
  5. Janáček (1984). Str. 64-71.
  6. Janáček (1984). Str. 103-106.
  7. Janáček (1984). Str. 129-137.
  8. Janáček (1984). Str. 167-170.
  9. Janáček (1984). Str. 72-78.
  10. Janáček (1984). Str. 79-86.
  11. Evans (2003). Str. 17-25.
  12. Evans (2003). Str. 25-39.
  13. Evans (2003). Str. 39-60.
  14. JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1987. Dále jen Janáček (1987). S. 311-344, 366-428.  
  15. Janáček (1987). Str. 471-493.
  16. Evans (2003). Str. 61-83.
  17. KUČERA, Jan P. Bílá hora. O potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha : Havran, 2003. ISBN 80-86515-24-9. S. 17-160.  
  18. Evans (2003). Str. 83-104.
  19. Evans (2003). Str. 129-139.
  20. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha : NLN, 2004. ISBN 80-7106-312-6. S. 478-522.  
  21. Evans (2003). Str. 139-145.
  22. Evans (2003). Str. 105-128.
  23. Evans (2003). Str. 146-161.
  24. Evans (2003). Str. 161-188.
  25. PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. 1. vyd. Praha : Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-0-5. S. 13-36.  
  26. VEBER, Václav. Dějiny Rakouska. Praha : NLN, 2002. Dále jen Veber (2002). ISBN 80-7106-491-2. S. 366n.  
  27. Veber (2002). S. 367n.

Související články[editovat | editovat zdroj]