Magie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Magie (rozcestník).
Kirké podává pohár Odysseovi (John William Waterhouse, 1891)

Magie je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii střetává hermetický (okultní) a etnologický (vědecký) výklad a oba základní výklady si vzájemně odporují a popírají se. Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím, je také chápána jako určitý druh náboženství[1], který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti[2] a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Za magii lze proto považovat jakoukoliv snahu člověka používat to, co považuje za Boha či božstvo, „ke svým službám, k plnění svých přání a psychologických potřeb“[3]. Opakem magie je modlitba.[4] Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy[5]. Další teorie pak považují magii za vědění, nebo schopnosti které člověk ztratil[5]. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany[6], s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly.

Lze říci, že magie je nejvyšší hermetickou vědou a zároveň potvrzením hermetismu jako myšlenkového proudu. Jako taková si klade za cíl naučit se ovládat přírodní zákony a lidi, přičemž k tomuto cíli používá prostředků, které jsou z vědeckého hlediska často nepotvrditelné anebo přímo mu odporující.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Toto slovo pochází ze staroperského slova maguš, které označovalo kněze, obětníka a byli jím později nazýváni zoroastriánští hvězdopravci v Médii. Řecký výraz "mageia" (magie) je odvozen právě z tohoto perského termínu, přičemž v řečtině brzy nabyl pejorativního odstínu (kouzelník, čaroděj, kejklíř).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny magie.

V průběhu historie se pojetí toho co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí to do šamanismu. Mágie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy. V tomto smyslu pak za nejznámějšího mága tohoto období lze považovat Mojžíše.

Již v tomto období (jak lze usoudit z nejstarších řeckých[7], egyptských[8] a mezopotamských[9] literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii[10]. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.

V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev připisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatónismu[11], který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatónismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou. Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy v období baroka objevila věda nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii.

K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii není mnoho, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe. Přesto v současné době po celém světě existuje množství okultních řádů a společností, které se věnují i praktikování různých forem magie. Mezi ty nejaktivnější patří O.T.O., LCN, či Séthův chrám. V ČR. se magické praxi věnují například adepti Prvního Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy. V něm pod vedením zkušených lektorů (Pavel Brndiar f. Archechempe, Libor Hejtmánek f. Pluto a Pavel Erich f. Teufel) probíhá pětiletý magický výcvik.

Rozdělení magie[editovat | editovat zdroj]

čarodějnice (‪Augusto De Luca‬, 1980)

V zásadě lze říci, že existuje několik způsobů jak ji lze dělit, přičemž ani jeden z těchto způsobů není plně uspokojivý ani pro kulturní antropologii ani pro mágy. Každé z těchto dělení totiž naráží na některé nedostatky. Z hlediska hermetiků je pro rozdělení důležité, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatímco z hlediska kulturních antropologů je velmi důležitý i postoj společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení o němž panuje shoda je rozdělení geografické na magii východní a západní a pak samozřejmě v dělení na praktickou a teoretickou.

Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií[12], magia innaturalis byla pak prací v astrálu[13].Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit tzv. zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů.

Nejznámější dělení rozděluje magii, podle magické praxe, na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden[14], což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem[15]. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků[16] jedná o zařazení spíše nešťastné. Přestože toto dělení je velmi problematické, stalo se nejpoužívanějším. Poměrně časté je, že fantasy literatura toto dělení používá špatně a např. milostná kouzla považuje za bílou magii, ačkoli mají eticky problematický cíl a jsou pro objekt nepřirozená. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická

Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší tzv. teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem[17].

Další dělení, se kterým se lze setkat, má význam z hlediska kulturních antropologů či etnografů, okultisté se s ním nijak neztotožňují a ve svých dílech ho nijak nekomentují. Podle tohoto dělení existuje náboženská magie, což znamená, že magie je náboženstvím sama o sobě, anebo je jí náboženství přizpůsobeno. Druhým odvětvím je pak tzv. progresivní magie, kdy magie není náboženstvím, ale je filosofií a rituální magie.

Posledním způsobem jak bývá dělena magie je dělení podle toho, co mág vykonává. Toto dělení však poměrně dost narušuje samotný princip magie, neboť není hodnoceno z hlediska cílů ani z hlediska schopností, ale pouze z hlediska činu, jsou v něm slučovány principy bílé i černé magie, nezáleží ani na tom, jak k magii přistupovalo její okolí. Toto rozdělení bývá považováno za laické. Lze v něm najít poměrně širokou škálu kouzel, z nichž některé spíše spadají do kategorie čarodějnictví či pověr. Nejčastěji sem bývá řazeno magické uzdravování a svolávání nemocí, magické zaříkávání a jeho rušení, magické prokletí a pronásledování, přičarování lásky či nenávisti, přičarování obrany a smrti, vyskytuje se však i řada dalších kategorií[18].

V počítačových hrách se lze setkat s dělením, které je závislé na tom s čím postava mága bude umět pracovat, nejčastěji to je buď ledová či ohnivá magie, některé hry nabízí ještě jedovou magii a někteří lidi dělí magii na bílou a černou . . Takového rozdělení nepatří do reálného dělení magie a týká se pouze počítačových her.

Základní principy[editovat | editovat zdroj]

Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe[19], který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše co existuje a je jakýmsi astrálním světlem[20].

Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy[21].

Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.

Získání znalostí[editovat | editovat zdroj]

Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení neboli iniciace.[zdroj?] Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům[zdroj?] a to podle stupně jeji zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení[22]. Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, který vede k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení, ale i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli.

Magická praxe[editovat | editovat zdroj]

Ke každé magické operaci je, podle literatury třeba splnit několik podmínek. Nejprve se jedná o podmínku, že k ní provádějící musí být způsobený[zdroj?], již tato podmínka znemožňuje vědecké ověření těchto magických experimentů[zdroj?]. Poté jsou kladeny nároky na čas, každá magická operace musí proběhnout v nějaké dané vesmírné hodině, která je určena v závislosti na pohybu vesmírných těles, nejčastěji podle fází Měsíce.[zdroj?] Mág tyto operace nemůže provádět kdekoliv, ale pouze ve své pracovně, která má poměrně velké nároky na vybavení[23], mimo tuto oratoř lze jednotlivé akce provádět, za splnění jistých podmínek, i v přírodě.[zdroj?] Dále jsou kladeny nároky na oblečení mága, které musí mít určitou barvu, musí být dokonale čisté a použito pouze k tomuto účelu[24][22].[zdroj?]

Mimo tyto požadavky je úkon prováděn rituálním způsobem, v literatuře je kladen důraz na přesnost rituálu.[zdroj?] V nižší magii by pak měl mág být tím kdo ovládá situaci, nutí astrální bytosti k nějakým úkonům. Při neuposlechnutí jim může i vyhrožovat, anebo je bičovat či jinak trestat. Trestání probíhá skrz jejich magické symboly, nikoli přímo[22][24][25]

Každý kdo praktikuje magii musí vést tzv. magickou knihu, která musí být vedena podle pravidel, nikdo do ní nesmí nahlížet a magik do ní musí pravdivě zapisovat údaje o svých magických operacích.[26][27][zdroj?]

Magické předměty[editovat | editovat zdroj]

V magii jsou často využívány tzv. magické předměty což jsou předměty u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla. Z dalších pochopitelně notoricky známá magická hůlka a magický meč. Magik používá k přípravě na rituály a na svoji ochranu také speciální kadidelnici. Aby síla uvedených předmětů byla co nejvyšší, tak by si magik měl pokud možno vše náčiní vyrobit sám. Toto ovšem klade vysoké materiální nároky na magika a pochopitelně klade ještě vyšší nároky na zručnost a vzdělanost magika. Z toho vyplývá, že stát se magikem je záležitost velice problematická a osobně velice náročná. Ovšem byly vyvinuty určité rituály a postupy, které dané předměty připraví na magickou praxi magikovu, aniž by ten musel výše uvedené předměty sám vyrobit. Při výrobním procesu totiž magik sám předává magickému náčiní svoji sílu a své ideje a dále ho různě iniciuje aby byl funkční a nanejvýše spolehlivý.

Další věcí o níž se praktičtí mágové domnívají, že může mít při provozování magie význam jsou magické rostliny a magické drogy. Většinově se jedná o halucinogeny, což je vede k časté kritice, která se opírá o fakt, že pod vlivem těchto látek může člověk vidět cokoli.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. B. Šindelář in Hon na čarodějnice
  2. E. Soukup in Filosofie náboženství
  3. HALÍK, Tomáš. Chci, abys byl. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-177-4. S. 105.  
  4. HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha : Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 382.  
  5. a b Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magie str. 164
  6. Eric von Dänicken prakticky ve všech dílech, kde se této problematiky dotýká
  7. Homérova a Hésiodotova díla (např. scéna před vtažením trojského koně)
  8. Kniha mrtvých, řada papyrů, např. V. Zamarovský: Její veličenstvo pyramidy
  9. především mýty kolem Gilgameše
  10. Dějiny magie, Praha 1934 1. díl
  11. Všeobecná encyklopedie Universum; díl 6. str. 507 heslo Novoplatónismus, ISBN 80-207-1068-X
  12. F. Kabelák in Praktická spagyrie
  13. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Astrál str. 32-33
  14. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magie str. 166, ukázka dostupná online
  15. Arthur Edward Waite The Book of Ceremonial Magic, London 1967
  16. Handbuch der Sexualmagie; 1986
  17. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Teurgie str. 298 a Psychurgie str. 233
  18. R. Muchenbled in Magie a čarodějnictví v Evropě od středověku po současnost
  19. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magický idealismus str. 160-162
  20. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Astrální světlo str. 34
  21. Max Dessoir v řadě kritických studií, zejména Vom Jenseits der Seele: Die Geheimwissenchaften in kritischer Betrachtung
  22. a b c Milan Nakonečný in Magie v historii, teorii a praxi
  23. C. Easonová in Velká kniha tradiční magie
  24. a b Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, str. 173
  25. O. Eliáš
  26. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4 str. 155
  27. William G. Gray in Magical Ritual Method

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Téma Magie ve Wikicitátech