Kolonialismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kolonizace světa 1492-2008
Mapa světa znázorňující kolonialismus v období konce druhé světové války (anglicky)

Kolonialismus představuje rozšiřování svrchovanosti určitého národa na teritorium a lid mimo vlastních hranic, často za účelem zlepšení vlastní ekonomiky prostřednictvím využívání domorodých přírodních zdrojů, pracovní síly a místního trhu.

Kolonialismus je na rozdíl od antické nebo středověké kolonizace považován za moderní, téměř výhradně západní (nebo evropský) jev, a to i přestože politika expanze s různou formou nadvlády a udržování hegemonie nebyla v minulosti výhradně západním jevem. V tomto ohledu má kolonialismus vztah k říši (impériu). Moderní kolonialismus se obvykle datuje od 16. století do poloviny 20. století. Kolonialismus jako systém nadvlády a kontroly neměl jenom ekonomickou dimenzi, ale neméně významné byly jeho politické a kulturní dimenze.

Typy kolonialismu[editovat | editovat zdroj]

Historicky je možné odlišit několik typů moderního kolonialismu:

  • osídlovací kolonialismus, který spočíval v přesunu relativně velkých nebo větších skupin obyvatel z mateřské země (metropole) na nová kolonizovaná území. Jako příklad je možné uvést situace v Jižní Americe (španělské a portugalské kolonie), Severní Americe (britské a francouzské kolonie) nebo příklady Austrálie, Nového Zélandu a nebo Jižní Afriky (opět britské kolonie, částečně holandské). Za formu osídlovací kolonizace se často považuje také případ ruské Sibiře. Domorodé nebo místní politické instituce a kultura byly podrobeny intenzivnímu tlaku ze strany kolonizátora, což vedlo ve většině případů k jejich nahrazení kolonizátorovými. Neznamenalo to nicméně, že místní společenské a politické instituce nebo tradice zcela vymizely.
  • exploatační (vykořisťující) kolonialismus, který se spíše než na osídlování obyvatelstvem z mateřské země, zaměřoval na vojenskou a politickou kontrolu kolonizovaných území, jež zaručovala kolonizátorovi kontrolu nad hospodářstvím (včetně kontroly nad místními bohatými přírodními zdroji) a mezinárodním obchodem. V tomto případě mohla být zachována většina místních politických a společenských institucí, ale jejich funkce byly přeorientovány na zprostředkovatele k udržení nadvlády kolonizátora. Jako příklady je možné uvést britskou koloniální politiku v Indii, belgickou v Kongu nebo holandskou v Indonésii.
  • hybridní kolonialismus je pojem, který se snaží zahrnout ty příklady, které vykazují rysy obou předchozích typů kolonialismu. Hybridní kolonialismus ukazuje na vývojovou změnu z exploatačního typu k osídlovacímu, ke které došlo v některých příkladech. Jako nejvýznamnější příklad může sloužit příklad francouzského Alžírska.

Jako všechny typologie je i tato typologie pomocná a nevystihuje pojem kolonialismu v celé jeho šíři.

Hlavní moderní koloniální velmoci[editovat | editovat zdroj]

Pokud ponecháme stranou řeckou kolonizaci nebo formy hegemonie, spojené s Perskou říší, říší Alexandra Velikého, Římskou říší, Čínou nebo Osmanskou říší ad., které jsou označovány jako imperialismus, moderní kolonialismus je asociovaný s následujícími zeměmi:
V Evropě:

Mimo Evropu:

Dějiny kolonialismu[editovat | editovat zdroj]

Objevení Ameriky a období iberské koloniální expanze[editovat | editovat zdroj]

V obecném pojetí začínají dějiny moderního kolonialismu s objevením Ameriky (respektive Amerik: Jižní, Střední a Severní) po roce 1492. Už kolem poloviny 15. století ale Portugalci objevovali a navazovali první kontakty na západním pobřeží Afriky. Počátek kolonialismu je tak spojen s dobou tzv. objevných plaveb, ve kterých od konce 15. až do poloviny 16. století dominovali právě Portugalci a Španělé. Pod španělskou vlajkou se vylodil Kryštof Kolumbus na ostrovech Karibiku. Španělští a portugalští conquistadoři během zhruba 50 let postupně objevili většinu Jižní, Střední Ameriky a jih Severní. Již v roce 1494 smlouvou z Tordesillas došlo ke geografickému rozdělení sféry vlivu mezi Španělsko a Portugalsko, a to podél severo-jižního poledníku, 370 mil od Kapverdských ostrovů. Toto dělení umožňovalo Portugalcům kontrolu nad zhruba dnešní Brazílií. Zatímco Španělé se zaměřovali téměř výlučně na Ameriku (s několika výjimkami jako byla například Španělská Východní Indie), Portugalci měli od 15. století zájmy také v Africe a v Asii (například Goya na Indickém poloostrově, misie v Japonsku, Macao).

Objevení Ameriky a počátek jejího kolonizování byl významný také z hlediska kulturního a biologického. Během relativně krátké doby došlo díky kolonizaci k revoluční výměně mezi Starým a Novým kontinentem, který se týkal zemědělských produktů respektive biologické změny (výměna se týkala rostlin, zvířat ale také nemocí), tato kulturně-biologická výměna je odborně nazývána Kolumbovskou výměnou (Colombian exchange). V tomto smyslu změnilo objevení Ameriky a její kolonizování evropskou ale i americkou a následně i asijskou, africkou či australskou krajinu, jídelníček i kulturní zvyky.

Nástup Anglie, Francie a Nizozemí v 17. století[editovat | editovat zdroj]

Zatímco první polovinu 16. století dominovali evropskému kolonialismu jako novému jevu v evropských dějinách Španělé a Portugalci, situace se změnila po polovině 16. století s postupným nástupem dvou nových velmocí Anglie a Francie. Španělsko a Portugalsko si své kolonie nicméně udržely do začátku 19. století a v některých případech až do poloviny 20. století. Od počátku 17. století se k Anglii a Francii připojuje třetí významný hráč, kterým bylo Nizozemí. Anglie a Francie se nejprve zaměřily na osídlovací kolonialismus v Severní Americe (tzn. na sever od Španěly kontrolovaného Nového Španělska). V Severní Americe se setkáváme během 17. století také s několika pokusy o kolonizaci ze strany Švédů (stát Delaware) a Nizozemců (Nový Amsterdam, dnes New York). Tyto pokusy ale neuspěly tváří v tvář anglicko-francouzské konkurenci. Naopak Nizozemci byli relativně velmi úspěšní v oblastech především jihovýchodní Asie, ale na rozdíl od Španělů nebo Angličanů dávali přednost spíše kontrole obchodní výměny a dovozu do Evropy, než budování rozsáhlých více či méně centralizovaných koloniálních administrativ. V 18. století vedl konkurenční boj o kolonie v Severní Americe a v Indii k několika krvavým konfliktům mezi Velkou Británií a Francii se spojenci. K nejvýznamnějším patří sedmiletá válka, která byla bojována na celkem třech kontinentech - v Evropě, Asii (Indie) a v Severní Americe. Výsledky sedmileté války předznamenaly nástup Velké Británie jako největší koloniální říše v moderních dějinách, ke kterému došlo v 19. století.

Rusko jako koloniální říše[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s kolonialismem je nutné zmínit také případ Ruské říše. Je nepochybné, že některé expanzivní prvky politiky Ruské říše je možné považovat za koloniální politiku. Šlo například o dobývání a osídlování Sibiře, které začalo v 16. století. Osídlení a kontrola severoamerické Aljašky mezi roky 1741-1867 je dalším příkladem ruské koloniální expanze. Ruská politika 19. století ve Střední Asii i na Kavkaze vykazovala také celou řadu prvků kolonialismu exploatačního typu doplněného ideologií civilizační mise. Stejné prvky vykazovala politika Ruska vůči Číně (Mandžusko) ke konci 19. a na začátku 20. století. Na druhou stranu je ale nutné zmínit poněkud odlišný charakter Ruské říše, který byl ovlivněn na prvním místě geografií. Ruská expanze neměla námořní respektive zámořský charakter a často spíše geostrategické než obchodní motivy. Například charakter a síla ruské flotily byla v 18. a 19. století více méně regionální. Není možné si také nevšimnout, že ruská expanze směřovala do "blízkého" zahraničí, ale postrádala globální či transkontinentální charakter (odhlédneme-li od toho, že se Rusko rozkládalo a rozkládá na dvou kontinentech v Evropě a v Asii). Prodej Aljašky v roce 1867 nakonec ukázal, že Rusko na transkontinentální charakter expanze rezignovalo. Kromě toho mělo ruské impérium v oblasti mezinárodního obchodu a výměny spíše okrajové postavení. I přes koloniální expanzi bylo ještě v 19. století závislé na vývozu obilí na západ Evropy a obecně tvořilo relativně uzavřený trh. Na rozdíl od ostatních koloniálních zemí, Rusko také zaostávalo v řadě dalších společenských jevů (na prvním místě šlo o absenci silných středních vrstev, které byly základem pro moderní kapitalismus), které byly v západoevropském případě úzce navázány na kolonialismus. Kromě toho je více než sporné, zda byla ruská expanze na Západ - do oblasti Pobaltí, Polska a Finska, ale nakonec i Gruzie kolonialismem. V tomto ohledu je vhodnější hovořit spíše o imperialismu a zdůraznit skutečnost, že Rusko bylo v době své imperiální existence vnitrozemsky orientovanou mnohonárodní říší podobně jako Rakousko-Uhersko.

Americká revoluce a nezávislost Latinské Ameriky[editovat | editovat zdroj]

Druhá polovina 18. století a počátek 19. století znamenaly krizi moderního kolonialismu, a to právě v oblastech, kde koloniální velmoci užívaly politik osídlovacího kolonialismu. Příchozí kolonizátoři se během několika generací již necítili vázáni k mateřské zemi a přijali vlastní identitu. Skutečnost, že mateřská země zaváděla často politiky, které místní osídlení politicky nebo ekonomicky diskriminovala, vedla postupně ke vzniku opozice. V Severní Americe se nakonec politice Velké Británie postavilo 13 severoamerických kolonií na východním pobřeží a zformovalo nový nezávislý stát - Spojené státy americké. Tato situace se netýkala Kanady a jihu dnešních Spojených států (Lousiana a Florida, Texas a Nové Mexico, Kalifornie). Jestliže byly motivy americké revoluce ekonomicko-politické je možné říci, že motivy latinsko-amerického osvobozeneckého hnutí na počátku 19.století byly spíše politicko-ekonomické. Během prvním dvaceti let 19. století se v Latinské Americe zformovalo několik, formálně nezávislých států. Brazílie získala nezávislost v roce 1889. Problémem ale zůstávala jejich pokračující ekonomická a kulturní závislost na Evropě.

Nové koloniální země[editovat | editovat zdroj]

Mnohem více než na Ameriku se ale zájem koloniálních velmocí zaměřoval v 19. století na Asii a Afriku. Zatímco Španělé, Portugalci a Nizozemci v 19. století ustoupili spíše do pozadí, objevili se během 19. století noví aktéři kolonialismu: Belgie, Německo, Itálie, Japonsko a konečně i Spojené státy. Nicméně nikomu z nich se nepodařilo zpochybnit pozici Velké Británie, která v 19. století upevnila svoji nadvládu ve své nejvýznamnější kolonii - v Indii. Skutečností také bylo, že území, která nebyla ještě kontrolována (a tedy mohla být kolonizována) byla v 19. století malá. V podstatě se jednalo o oblast Afriky, kde mezi sebou soupeřily Velká Británie, Francie, Německo, Belgie a Itálie. V Asii se do hry přidalo ve druhé polovině 19. století také Japonsko, jehož koloniální expanze se zaměřovala na Korejský poloostrov a do Číny, což vedlo ke konfliktu s Ruskem. Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním zemím na konci 19. století v souvislosti se španělsko-americkou válkou a ziskem Filipín a Kuby a dále s americkou politikou v Panamě či Portoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčin první světové války. Je nakonec symptomatické, že jako výsledek porážky Německa došlo k odejmutí jeho kolonií ve střední Africe.

Dekolonizace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dekolonizace.

Meziválečné období je možné charakterizovat jako dobu největšího rozkvětu britsko-francouzského kolonialismu. Nicméně i tak kolonialismus směřoval ke své další, tentokrát konečné krizi, která se plně projevila po druhé světové válce. Symbolickým počátkem dekolonizace bylo dosažení samostatnosti nejvýznamnější britské kolonie Indie v roce 1947. Během 50. let 20. století zasáhla vlna dekolonizace oblasti jižní Asie, a to především francouzské Indočíny. Na začátku 60. let 20. století se dekolonizační hnutí rozšířilo do Afriky, kde během této doby vzniklo několik desítek nových států. Je nutné připomenout, že ke dekolonizaci docházelo v kontextu Studené války a jejího bipolarismu. Dekolonizace tak byla vnímána jako vytvoření mocenského vakua a obě soupeřící strany se snažily nově vzniklé státy a režimy dostat na svou stranu. Pokusy o tzv. hnutí nezúčastněných zemí, ve kterém byly vedle Jugoslávie zastoupeny největší dekolonizované země (Indie, Egypt, Kuba a mnoho dalších) stát mimo bipolární dělení světa nebyly úspěšné. V celé řadě případů USA nebo SSSR nepřímo i přímo zasahovaly do politiky v nově osamostatněních zemích (Kongo nebo Angola) a často také negativně narušovaly jejich vývoj. Dekolonizace a bipolarismus stály také za zrozením konceptu tzv. Třetího světa.

O významu kolonialismu svědčí, že statisticky bylo kolem roku 1930 celkem 84,6% povrchu planety Země kolonizováno jednou z moderních koloniálních velmocí. Pouze části Arábie, Persie, Afghánistánu, Mongolska, Tibetu, Číny, Siamu a Japonsko nebyly zahrnuty pod formální koloniální nadvládu.[1]

Diskuze o významu a důsledcích moderního kolonialismu[editovat | editovat zdroj]

Diskuze o významu, ale také dopadech moderního kolonialismu je velice komplexní problém. Naneštěstí do posuzování významu kolonialismu často zasahují různé ideologické pozice a snahy kolonialismus ospravedlnit či jej naopak očernit.

V 19. století byl kolonialismus pokládán za zcela legitimní formu civilizačního procesu. Evropané se tímto způsobem snažili ospravedlnit svou koloniální nadvládu a často zamlčovali její ekonomickou a exploatační roli, zdůrazňujíce misijní nebo charitativní politiky (zakládání škol a nemocnic, modernizace atp.). Civilizační mise sloužila jako hlavní argument v pozitivním vnímání kolonialismu. Tento argument není možné plně pochopit bez odkazu na dva další jevy, kterými jsou eurocentrismus a rasismus.

Evropané si díky koloniální expanzi vykonstruovali představu o nadřazenosti všeho evropského. Ve střetávání se nebo setkávání se s jinými kulturami a civilizacemi tak stavěli tu evropskou nejvýše a evropskou zkušenost pokládali za univerzální zkušenost. Kromě toho se od 16. století v Evropě začal objevovat koncept rasy, který hierarchizoval lidské jedince do několika skupin podle barvy pleti a dalších fyziognomických a kulturních kritérií. Během 18. století byl koncept rasy vědecky rozpracován a sloužil jako nástroj k ovládání a vykořisťování po celé 19. století a částečně také ještě ve 20. století. Rasismus a kolonialismus jsou jevy, které není možné od sebe oddělit.[zdroj?] V této souvislosti je dobré připomenout také moderní otroctví a jeho význam pro kolonialismus.

Diskuze o významu kolonialismu je také významně ovlivněna rozdílnými zkušenostmi s kolonialismem v metropoli a v kolonii. Zatímco metropole má tendenci vidět v kolonialismu slavné období pro dějiny daného národa, v koloniích převažuje spíše negativní hodnocení kolonialismu jako exploatace, zvůle a příčin řady současných problémů. V posledních třiceti či čtyřiceti letech jsou největší koloniální metropole nicméně konfrontovány s důsledky kolonialismu například v podobě příchodu imigrantů ze svých bývalých kolonií, který vede k závažným celospolečenských a kulturním změnám v zemích jako je Velká Británie, Francie nebo Belgie. Tato konfrontace s koloniálním dědictvím vede v některých případech k revizi jeho chápání.

V globálním měřítku je význam kolonialismu naprosto zásadní. Řada autorů jako například James M. Blaut, André Gunder Frank, Janet Abu-Lughod a další poukazuje na skutečnost, že teprve objevení a kolonizování Ameriky bylo příčinou vzestupu Evropy (respektive západní Evropy), která byla doposud spíše periferii.[2] Kolonizování Ameriky a vybudování transatlantického obchodu vedlo k možnosti prvotní akumulace kapitálu v Evropě a k její následné globální expanzi. Tito autoři tak ukazují na to, že to nebyla Evropa sama o sobě, co zaručilo její globální nadvládu. Stejně tak se v této souvislosti hovoří o tom, že to bylo setkání s druhým (neevropskou kulturou) v měřítku, které umožnil kolonialismus, jež vedlo k definování některých prvků evropské identity a Západu.[3]

Význam kolonialismu je také diskutován v souvislosti s globalizací či světosystémem I. Wallersteina. V obou případech má kolonialismus nezaměnitelné místo, ale jedná se spíše o snahu o jeho (jakkoli kritické) interpretování z pohledu Západu.

Diskuze o významu a dopadech kolonialismu má zásadní význam v bývalých koloniích. Ve všech případech kolonialismus měl a má konkrétní politické, hospodářské a kulturní důsledky, které se ale značně liší podle zemí a kontinentů. Jedním z významných snah o obecné vysvětlení významu kolonialismu je tzv. teorie závislosti.[4] V rámci této teorie se zdůrazňuje nerovné postavení kolonií ve vztahu k metropoli, které se promítalo a nadále promítá v postavení a možnostech bývalých kolonií v rámci světové ekonomiky. Vztah mezi (bývalou) kolonii a metropolí je charakterizován pomocí kategorii satelitu a metropole (Andre Gunder Frank) nebo periferie a jádra (I. Wallerstein).[5] Ekonomicky se závislost projevuje v dělbě práce, ve které se kolonie zaměřuje na produkci primárních surovin pro metropoli. Metropole potom produkuje sekundární zboží: často se ale jedná rovněž o klíčové technologie. Vedle závislosti ekonomické je závislost kulturní a politická. Například v Latinské Americe (z její zkušenosti teorie vychází) došlo k tomu, že se ziskem politické nezávislosti byla moc přesunuta z koloniálních pánů na místní elity, které vytvořily politické oligarchie. Tyto elity byly často zainteresovány na pokračování koloniální obchodní výměny, jelikož z ní jako majitelé velkých statků, dolů atp. profitovali. Tato závislost politických elit byla ještě doplněna kulturními vazbami na Evropu, které byly také důsledkem evropského kulturního imperialismu a eurocentrismu. Kromě toho latinsko-americké oligarchie představovaly často kreolskou menšinu v těchto zemích, čímž docházelo k další reprodukci rasově založeného systému nadvlády. Další účastníci diskuze se pokusili o interpretaci důsledků kolonialismu v globálním měřítku pomocí pojmu nerovnoměrné výměny (uneven exchange) či nerovného rozvoje. K hlavním zastáncům této interpretace patří Afričan Samir Amin.[6]

Obhájci kolonialismu argumentují přínosem pro kolonizované země plynoucím z rozvoje ekonomiky a politické infrastruktury nutné pro modernizaci a demokracii. Poukazují na bývalé kolonie jako Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Hong Kong a Singapur jako příklady úspěšného postkoloniálního rozvoje. Tyto národy však nereprezentují většinový trend postkoloniálního vývoje, protože jsou to ve skutečnosti národy původně evropských osadníků nebo obchodní města.[zdroj?]

S kolonialismem je také úzce spojena problematika rozvoje. Teorie modernizace jako jedna z teorií rozvoje v 50. a 60. letech 20. století problém kolonialismu téměř ignorovala a navrhovala úzce západní recepty na dosažení rozvoje postkoloniálních ekonomik jako byly investice do průmyslu nebo sekularizace a demokratizace. Mnozí její kritici tak poukazují na její koloniální zakotvení, a to v tom smyslu, že užívala paternalistický a úzce eurocentrický pohled, který byl mocensky zabarven a napomáhal k udržení západní nadvlády i bez kolonialismu (neokolonialismus). Konečně se kritiky dočkala i samotná myšlenka rozvoje, založená opět na úzce západním, lineárním vidění času (směřování od-k) a skryté nadřazenosti všeho západního. V rámci této kritiky se hovoří také o problematizování chudoby, která se stala pro Západ problémem až během 40. let 20. století v souvislosti s inaugurační řečí prezidenta H.S. Trumana.[7]

V neposlední řadě je významná kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci. V tomto ohledu se užívá také termín postkolonialismus. Kritikové kolonialismu jako třeba Frantz Fanon a Aime Cesaire poukazují na politické, psychologické a morální škody, které kolonialismus páchá.[8] V této souvislosti se diskutují problémy jako je kulturní hybridita nebo problematika podřízeného tzv. subaltern studies. Další autoři (Anibal Quijáno) hovoří o rasistické podstatě globální dělby práce, kterou kolonialismu vybudoval a na které je postavena současná globální ekonomika.[9] Edward Said zase připomenul, do jaké míry kolonialismus ovlivnil evropské vidění jiných kultur a civilizací i to, do jaké míry se na tomto v podstatě ideologickém zkreslení podílela evropská věda. Said tento jev interpretuje jako orientalismus.[10] Neokoloniální a postkoloniální kritika dále poukazuje na přetrvání mechanismů západní nadvlády v bývalých koloniích a na odlišné prostředky této nadvlády než v koloniální minulosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Loomba, A.: Colonialism/Postcolonialism. Routlegde London 1998 s.xiii
  2. Například: Blaut,J.: The Coloniser's Model of the World. New York 1993, Frank Gunder, A.: ReOrient. Global Economy in Asian Age. Un.California Press 1998, Abu-Lughod, J.: Before European Hegemony. World System A.D. 1250-1350. Oxford 1989
  3. Například: Dussel, E.: Invention of Americas. Eclipse of the Other and the Myth of Modernity. Michigan 1995
  4. Například: Cardoso, F.H.- Faletto, E.: Závislost a rozvoj v Latinské Americe. Praha 2007
  5. Gunder Frank, A.: Capitalism and Underdevelopment in Latin America: Historical Studies of Chile and Brazil. New York 1967 a Wallerstein, I.: The World System Analysis. An Introduction. Duke Un. Press 2004
  6. Amin, S.: Unequal Development: an Essay on the Social Formations of Peripheral Capitalism. New York 1976
  7. Escobar, A.: Encountering Development: The Making and Unmaking of the Third World. Princeton Un. Press 1995
  8. Například: Fanon, F. The Wretched of the Earth. New York 1963
  9. Qiujáno, A.:„Colonialidad del poder, eurocentrismo y America Latina“, In: La colonialidad del saber: eurocentrismo y ciencias sociales. Perspectivas latinoamericanas. Buenos Aires 1993, s. 201-246.
  10. Said, E.: Orientalismus. Západní koncepce Orientu. Praha-Litomyšl 2008

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FERRO, Marc: Dějiny kolonizací. Od dobývání až po nezávislost 13. - 20. století. Lidové Noviny. Praha 2007. ISBN 978-80-7106-021-5.
  • BLAUT, James M.: The Colonizer's Model of the World. Geographical Diffusionism and Eurocentric History. New York 1993.
  • HART, Jonathan: Comparing Empires: European colonialism from the Portuguese expansion to the Spanish-American war. Palgrave Macmillan. New York 2003.ISBN 1-4039-6188-3.
  • LOOMBA, Ania: Colonialism/Postcolonialism. Routledge. London 1998. ISBN 0-415-12809-9.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]