Aljaška

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o státu USA. O plemenu králíka pojednává článek Aljaška (králík).
State of Alaska
Vlajka amerického státu Aljaška Pečeť amerického státu Aljaška
Vlajka státu Aljaška Pečeť státu Aljaška
Přezdívka: The Last Frontier
The Land of the Midnight Sun (Země půlnočního slunce)
Aljaška na mapě USA
Úřední jazyky angličtina
Hlavní město Juneau
Největší město Anchorage
Rozloha
 - Celkem
 - Z toho souš
 - Z toho vodstvo
1. v USA
1 717 854 km²
1 481 306 km²
236 548 km² (13,77 %)
Obyvatelstvo
 - Obyvatel
 - Hustota zalidnění
47. v USA
735,132 (2012)
0,42/km² 50. v USA
Počet okresů
Časové pásmo UTC-9/-8, -10/-9 (letní čas)
Souřadnice
 - Zeměpisná šířka
 - Zeměpisná délka

54°40' s.š. - 71°50' s.š.
130° z.d. - 173°24' v.d.
Nadmořská výška
 - Nejvyšší bod
 - Průměrná výška
 - Nejnižší bod

6 194 m
580[zdroj?] m
0 m
Guvernér Sean Parnell (R)
Senátoři Ted Stevens (R)
Lisa Murkowski (R)
Oficiální zkratky
 - Oficiální (též poštovní) zkratka
 - Tradiční zkratka
 - ISO 3166-2



US-AK
Přistoupení do unie 3. leden 1959 (49.)
Oficiální web www.state.ak.us/

Aljaška (anglicky Alaska, výslovnost zvuk [əˈlæskə] IPA) je na plochu největší stát USA. Jeho rozloha činí 1 717 854 km², na nichž žije asi 627 000 obyvatel. Hlavním městem je Juneau, největším Anchorage.

Jde o zemi s divokou přírodou a řadou přírodních rezervací, která skrývá rozsáhlé zásoby ropy a dalšího nerostného bohatství.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Šek, kterým poukázala vláda USA vládě carského Ruska 7,2 miliónů US$ za odstoupení územních nároků na Aljašku

Název Aljaška byl převzat z aleutského slova „Alyeska“, znamenajícího „Velká země“. Jiná teorie o původu jména říká, že bylo odvozeno od Aleutovského slova „Alaxsxaq“, čili „Poloostrov“. Prvními obyvateli Aljašky byli zřejmě lidé z doby ledové. Ti se stěhovali ze Sibiře směrem na východ a na Aljašku vstoupili přes pevninský most, který v prehistorických dobách spojoval Asii a Severní Ameriku (asi před 30–40 000 lety). Poté byl v době meziledové zalit mořem a oba kontinenty byly odděleny dnešním Beringovým průlivem.

Počátek novodobých dějin Aljašky je možno zaznamenat v 17. století. Tehdy byli prvními zájemci o tato území sibiřští kozáci, lovci a obchodníci, kteří přišli na Aljašku právě přes Beringův průliv. Ten byl pojmenován podle Vituse Beringa, dánského kapitána v ruských službách, který průlivem proplul v roce 1728.

Rusové postupně obsadili Aleutské ostrovy a území Aljašky a rozvinuli obchod s kožešinami. Působili zde také Španělé, Britové, Francouzi a Američané.

Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily od Ruska Aljašku za 7,2 mil. dolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně 90 milionů v roce 2003. Důvodů prodeje bylo více: od faktu, že ruská státní pokladna zela prázdnotou, po skutečnost že si ruské vedení uvědomovalo, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti Britského dominia Kanady. Dále byl nemalým důvodem krach projektu výstavby telegrafní soustavy, která vedla z Kalifornie do kontinentální Severní Ameriky, přes Beringovu úžinu do Moskvy, kde se napojovala na celoevropskou síť. USA investovaly do projektu přes 3 miliony dolarů (v té době), ruská strana podstatně menší částku. Všechna tato pro i proti se nasčítala, až došlo 30. března 1867 tehdejším ministrem zahraničí Williamem H. Sewardem k uspořádání koupě od Ruského impéria. Tato koupě se později ukázala pro USA velice výhodnou z hospodářského i strategického hlediska. Otevřel se přístup k obrovskému přírodnímu bohatství – nerostné suroviny a později i ropa a zemní plyn, možnosti rybolovu, rozsáhlé lesy, kožešiny. Na Aljašce byla také objevena velká naleziště zlata, převážně okolo řek Yukon a Klondike. Na sever začaly během „Zlaté horečky“ (189799) přicházet desítky tisíc kopáčů v naději, že narazí na bohaté naleziště. Populace na Aljašce se za 10 let téměř zdvojnásobila. Významným pro obchod se stal lov lososů a velryb. S objevy nalezišť ropy se rozvíjel průmysl.

Na Aljašce byly vybudovány vozové silnice, mosty, koleje, přístavy a trajekty. Ve 20. století s rozvojem letectví vláda podporovala také výstavbu a údržbu letišť.

Za působení prezidenta USA Eisenhowera byla Aljaška přijata za stát USA. 3. ledna 1959 se tedy Aljaška stala 49. americkým státem.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Aljaška znázorněná na územním zbytku USA, pro představu její rozlohy.

Stát Aljaška se nachází na severozápadě severoamerického kontinentu a přilehlých ostrovech. Od ostatních států USA jej odděluje jednak na jihu a jihozápadě Tichý oceán (Aljašský záliv), jednak Kanada (hraničí s Britskou Kolumbií a Yukonským teritoriem) na jihovýchodě a východě. Na západě ji Beringovo moře, Beringův průliv a Čukotské moře oddělují od Ruské federace, na severu se pak nachází Severní ledový oceán (konkrétně Beaufortovo moře).

Rozloha Aljašky je 1 717 854 km², z toho asi 13 % tvoří vodní plocha. Aljaška měří ze severu na jih 2 240 km a ze západu na východ 3 550 km. Střední nadmořská výška činí asi 580 m n. m. Jde o největší stát USA, který je o něco větší než součet rozlohy dvou v pořadí následujících (Texas a Kalifornie). Má též ze všech států USA nejdelší a nejčlenitější mořské pobřeží. K zemi patří četné pobřežní ostrovy a od poloostrova Aljaška do Tichého oceánu se zatíná ostruha Aleutských ostrovů, na nichž se nacházejí četné aktivní vulkány.

Členité je i aljašské vnitrozemí pokryté pohořími. Sever země pokrývá permafrost a ledovec.

V říjnu 1998 bylo 65 % rozlohy státu vedeno jako některý z typů chráněného území. Dalších 10 % pak bylo pod správou společenství a korporací původních obyvatel (podle Alaska Native Claims Settlement Act).

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Aljaška se nachází v severozápadní části Kordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Přírodní celek Aljašky, zahrnující v orografickém členění i část kanadského území představuje rozsáhlý poloostrov s obloukem Aleutských ostrovů na západě (řetěz 150 ostrovů v délce asi 1 800 km) a horským systémem Mackenziho pohoří na východě. Nachází se zde nejvyšší hora Severní Ameriky Mount McKinley (6 168 m n. m.). Na přírodním horském pásmu leží nejrozsáhlejší pevninské ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy většinou dosahují k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá svahy i roviny arktická tundra a asi 600 tisíc km² smrkových a jedlových lesů. Na území Aljašky je rozptýleno přes 3 miliony jezer (s rozlohou nad 8 hektarů)[zdroj?], převážně glaciálních. Reliéf Aljašky se svažuje od okrajových hor do centrálních pánví a plošin, ukloněných k západu, kterými protéká největší aljašská řeka Yukon, ústící do Beringova moře. Pobřežní čára měří téměř 53 tisíc km. K území patří i několik set ostrovů, lemujících zejména jižní pobřeží. Orografické oblasti Aljašky vznikly přirozeným uplatněním geologických, geomorfologických a klimatických faktorů a tvoří čtyři velké celky: jižní horskou oblast, mezihorské plošiny, severní horskou oblast a arktické pobřežní nížiny.

Přírodní krásy Aljašky[editovat | editovat zdroj]

Orografické oblasti[editovat | editovat zdroj]

Jižní horská oblast[editovat | editovat zdroj]
Medvěd grizzly chytá lososy v národním parku Katmai.

Jižní horskou oblast tvoří široký pás pohoří, která jsou téměř paralelní s jižním pobřežím a zachovávají i jeho konkávní tvar. V centrální části jsou horské hřbety nejmohutnější a největší, směrem k východu se postupně snižují.

Pobřežní hory jsou pokračováním stejnojmenného pohoří Britské Kolumbie, s nímž mají shodnou stavbu a podobný reliéf. Pohoří se táhne v délce asi 1 900 km podél Aljašského zálivu. Jádro těchto hor tvoří obrovský granitový batolit, který vyvřel v juře až křídě.

Před Pobřežními horami se táhne oblouk Alexandrova souostroví (asi 1 100 ostrovů, oddělených od pevniny četnými fjordy a hlubokými průlivy, které leží na zlomové linii směřující od jihu k severu a slouží jako důležité vodní cesty pro příbřežní lodní dopravu. Jednotlivé ostrovy vznikly zaplavením pohoří, jehož vrcholy se příkře zvedají do výšky 900 až 1 500 m n. m).

St. Elias Mountains jsou horským uzlem a křižovatkou aljašských pobřežních hřbetů. Táhnou se v délce asi 500 km od Cross Sound na jihu až po ústí Copper River na severu. Maximální šířka pohoří je 160 km. Nejvyšší štít se nazývá Mt. Logan (6 050 m n. m.), je druhým nejvyšším vrcholem kontinentu a nejvyšší horou Kanady, neboť již leží na kanadském území. O málo nižší je štít Mt. Sant Elias (5 488m n. m.), který se zvedá z pobřežního masívu (náleží už USA) a je považován za jednu z nejmalebnějších hor Severní Ameriky. St. Elias Mountains jsou nejvíce zaledněným pohořím americké pevniny. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. Plošně největším aljašským (a také severoamerickým) ledovcem je Malaspina Glacier, který pokrývá plochu 2 200 km² na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Prohlubeň, kde ledovec „zamrzl“, je lemována úzkým, nezaledněným pruhem pohoří, které ledovci brání v cestě k moři. Jeho jediným odtokem je tak pouze úzký fjord v Ice Bay. Dlouhé mořské zátoky pronikají hluboko do hor a v jejich závěrech trčí bílé ledovce, z jejichž čela se co chvíli odlamují obrovské kry. Největším ze zdejších ledovcových splazů je Brady Glacier, stékající z rozlehlé náhorní plošiny do Taylor Bay. Udivuje obrovskou hmotou ledovce, který v šířce čtyř kilometrů visí jako nehybná lavina nad mořskou hladinou. Vypadá zlověstně a nebezpečně se svými otevřenými trhlinami a hlubokými, temnými jeskyněmi v čelní stěně. Tyto tunely protavily řeky, které se propadají z povrchu ledovce do trhlin a pak pokračují podpovrchovými tunely k pobřeží.

Leží tu i význačná chráněná oblast Glacier Bay National Park, což je asi 11 000 km² hor, ledovců, mořského pobřeží, fjordů a zálivů. Šestnáct velkých ledovcových splazů se spouští z okolních hřbetů do Ice Bay a zanášejí ji obrovskými plovoucími ledovci. Zátoka je přes 100 km dlouhá a z letadla připomíná rozvětvený strom.

Chugach MountainsKenai Mountains je pokračováním pobřežního pásma hor táhnoucích se až k poloostrovu Kenai. Posledním výběžkem pobřežního horského pásma je ostrov Kodiak, který je ovšem dost nízký. Jím také končí jednotná geologická struktura, charakteristická pro Pobřežní hory.

Wrangell Mountains vyvřely na velké tektonické poruše, v týlu Pobřežních hor. Erupce bazaltových a andezitových láv začaly v třetihorách a poslední byly zaznamenány v minulém století. Nejvyšší sopečný kužel Mount Blackburn měří 5 036 m.

Alaska Range patří geneticky k nevadské orogenezi, a proto se vyznačuje spolu s aleutským pásmem už poněkud odlišnou geologickou stavbou. Četná granitová tělesa tvoří jeho nejvyšší hřebeny a štíty zatímco na úpatí horstva leží nezvrásněné třetihorní sedimenty.

Aljašské pohoří představuje úzký, dlouhý řetěz hřbetů, které jakoby vycházely ze sopečného Wrangellova pohoří a táhnou se v délce téměř 1 000 km až k tektonické poruše jezera Iliamna. Šířka víceméně paralelních hřbetů nepřesahuje 50 km a průměrná výška se pohybuje kolem 2 500 m. V centrální části vyvřelo v třetihorách pět sopečných vrcholů, z nichž Mount McKinley dosahuje výšky 6 194 m a je nejvyšší horou Severní Ameriky. Sopečný vrchol Mount Foraker dosahuje 5 300 m a další tři měří kolem 4 000 m. Granitové štíty Aljašského pohoří přesahují v patnácti případech 3 000 m.

Aleutian Range a Aleutské ostrovy[editovat | editovat zdroj]

Od pevninského Aleutského pohoří vybíhá do moře oblouk vulkanických Aleutských ostrovů. Směrem k západu jsou stále menší a vzdálenost mezi nimi se zvětšuje od 8 do 135 km. Nejzápadněji leží poměrně velký ostrov Attu. Aleutský ostrovní oblouk je dlouhý 2 500 km a leží v něm asi 80 velkých sopek, z nichž minimálně 36 je aktivních. Výšky jednotlivých vulkánů se pohybují od 1 500 do 3 000 m a na vrcholech starých kuželů někdy vznikly obrovské kaldery o průměru 2,5 až 13 km. Největší z nich a patrně jedna z největších na světě je Buldirská kaldera s vnitřními rozměry 43 x 20 km.

Mezihorské plošiny[editovat | editovat zdroj]

V centrální Aljašce, mezi severní a jižním horským systémem leží rozsáhlá tektonická sníženina, ukloněná k Beringovu moři. Její dno vyplňují ploché horské hřbety, náhorní plošiny a široká fluviální údolí. Je pokračováním kordillérského systému Basin and Range. Vysočiny a plošiny mají na západě výšky kolem 600 m, na východě se zvedají až do 1 500 m a postupně splývají se sousedními horskými systémy. Při západním pobřeží jsou význačné horské celky – poloostrov Seward a hory Kuskokwim – vyzdvižené podél zlomů do výšek kolem 1 400 m. V pleistocénu byly zaledněny a dodnes na nich leží malé ledovce.

Ve východní, vyzdvižené části plošin leží mezi mnoha horskými hřbety úzká, dlouhá a neobyčejně hluboká údolí vyplněná jezery, jejichž dna v některých případech klesají až na úroveň mořské hladiny. Tato srázná tektonická údolí jsou typická hlavně pro severní svahy Pobřežních hor.

Yukonské nížiny leží v širokých erozních údolích, z nichž mnohá byla založena na zlomových liniích systému Denali. V současné době jsou údolí zanesena vrstvami sedimentů.

Největší nížiny Centrální Aljašky se rozkládají podél řeky Yukon a lemují i její přítoky. Nížiny se táhnou v délce asi 300 km a jsou 50 až 150 km široké. Pokrývají plochu přes 2 300 km². Yukonské nížiny tvoří mocná třetihorní a čtvrtohorní souvrství, jimiž meandrují řeky svými poklidnými toky.

Podobný charakter, i když menší rozměr, mají nížiny podél řeky Kuskokwim, která se jako jedna z mála zdejších toků nevlévá do Yukonu, ale teče s ním paralelně po zlomové linii až do Kuskokwimské zátoky v Beringově moři.

Severní horská oblast[editovat | editovat zdroj]
Aljašské hory v zimních měsících.

Skládá se ze dvou rozlehlých pohoří, Brooks Range a Mackenzie Mountains, která jsou posledními články řetězu ve vrásném systému Skalnatých hor. Brooks Range je souborem mnoha horských hřbetů s různými místními názvy. Maximální výšky se pohybují kolem 2700 m, takže na aljašské poměry jsou to hory dost nízké, ale přesto mají primát nejvyššího pohoří za polárním kruhem. Současné tvary reliéfu vznikaly při pleistocénním zalednění. Severní svahy jsou buď bez vegetace nebo je pokrývá chudá tundra, a proto všude probíhá intenzívní kryoplanace. Odkryté skalní výchozy podléhají mrazovému tříštění a rozpadají se do typických tvarů – mrazových srubů, plošin a kamenných moří. Mackenzie Mountains tvoří široké, otevřené vrásy prvohorních a částečně druhohorních sedimentů, protknuté četnými zlomy. Pohoří má výrazně asymetrický tvar. Velké rozvodní hřbety – The Great Divide se štíty Kelle Peak (2590 m) a Dome Peak (2743 m) jsou nápadně posunuty k západu. Východní svahy jsou dlouhé, mírné, rozryté paralelními trogovými údolími, jimiž protékají četné levobřežní přítoky řeky Mackenzie. Západní svahy jsou krátké, příkré a vklesávají se do spleti hřbetů a údolí vyzdvižené Yukonské pánve.

Arktické pobřežní nížiny[editovat | editovat zdroj]

Arctic Coastal Plains se sklánějí od úpatí Brooks Range zvolna k severu. Nížiny vznikaly sedimentací písků, jílů a vápenců. Největší zdejší řeka Colville protéká po tektonické poruše a odděluje východní třetihorní sedimenty od mocných vrstev křídových, které leží od ní na západ. Po celém arktickém pobřeží je souvislý permafrost, který na rozsáhlých nížinách vytváří přímo ukázkové kryogenní jevy. Například kamenné polygony mají v průměru až 90 m a pinga (hydrolakolity) bývají vysoká 6 až 60 m největších na světě je Buldirská kaldera s vnitřními rozměry 43 x 20 km.

Hydrografické poměry[editovat | editovat zdroj]

Řeka Nushagak na jihozápadě Aljašky.

Na Aljašce je více než 3 000 řek, které tečou do tří světových stran a ústí do dvou oceánů. Do Severního ledového oceánu na severu (Beaufortova moře) teče po tektonické poruše řeka Colville, největší tok Arktické pobřežní nížiny. Do Kotzebue Sound na západě ústí řeky Noatak, Kobuk a Selawik. Do Tichého oceánu (Beringova moře) na západě, se vlévá vůbec největší řeka Aljašky Yukon a druhá nejdelší řeka Kuskokwim (1165 km). Ostatní podstatně menší řeky Sustina, Matanuska, Chitina, Cooper pramenící v Alaska Range a Wrangell Mts., ústí do Aljašského zálivu v Tichém oceánu stejně jako několik řek pramenících v Kanadě a tekoucích aljašským územím na jih či na západ, např. řeky Alsek, Stikine a Taku.

Na Aljašce je na tři miliony jezer větších než 8 ha, jsou rozptýlena v tundře i mezi lesy a jsou převážně glaciálního původu. V létě se na nepropustném permafrostu na severu Aljašky tvoří nesčetná jezera a bažiny, mezi nimiž meandrují potoky a říčky. Stojaté povrchové vody pokrývají v letních měsících asi pětinu arktického pobřeží, tj. asi 6,5 tisíce km². Jezera mají většinou protáhlý, eliptický tvar a užším koncem směřují k severu. Největší z nich bývají až 15 km dlouhá a 4 km široká. Malých je bezpočet. Největším jezerem Aljašky je Illiamna Lake, ležící na úpatí Aljašského poloostrova, je 130 km dlouhé, 32 km široké a zabírá plochu 2647 km². Další významná jezera jsou Aleknagik, Becharof, Clark, Minchumina, Naknek, Selawik, Skilak, Teshekpuk a Tustumena.

Moře a pobřeží[editovat | editovat zdroj]

Pobřežní čára měřená hrubě podél pobřeží je asi 10 690 km dlouhá. Ovšem, jestliže započteme všechny zátoky, ostrovy a poloostrovy, dosáhne délka pobřežní čáry hodnoty 54 563 km. Velmi členité je tichomořské pobřeží, příliv tu dosahuje výšky okolo 6 m, v Cookově zálivu až 9 m. Právě pacifické pobřeží je často bičováno bouřemi a občas i vlnami tsunami, vznikajícími jako důsledek podmořské zemětřesné činnosti.

Hlavní mořský proud, který je přítomen v Aljašském zálivu, přenáší masy teplé vody podél pobřeží směrem na západ. Tento tzv. Aljašský proud pokračuje dále podél Aleutského souostroví, kde se jeho část stáčí na sever a západnímu pobřeží přes Beringův průliv až k mysu Barrow přináší teplou vodu.

Příbřežní vody Beringova moře, kromě jižní části poloostrova Seward, jsou většinou mělké s dlouhými písčinami a lagunami. Pobřeží Beringova a Čukotského moře je většinou podobné. Beringovo moře na zimu zamrzá a okrajové oblasti ledu se stávají jedněmi z největších světových rybářských regionů. Během léta led postupně směrem k severu taje, což umožňuje příbřežní lodní dopravu v Severním ledovém oceánu během pozdního léta.

Ledovce[editovat | editovat zdroj]

Téměř 5 % povrchu Aljašky je pokryto ledovci. Těch je tu asi 100 tisíc. Největší ledovce se vyskytují směrem na severozápad od Juneau. Plošně největším aljašským a rovněž severoamerickým ledovcem je Malaspina Glacier, který pokrývá plochu 2200 km² na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Podle dat, získaných seismickými metodami, je síla ledovce asi 600 m a lože, v němž spočívá, má dno 240 – 300 m pod úrovní mořské hladiny. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. K nejznámějším ledovcům dále patří např. ledovce Bering (plošně nejrozsáhlejší ledovcový systém Aljašky), Black Rapids, Canwell, Castner, Columbia, Gulkana, Matanuska, Mendenhall, Portage či Worthington.

Klimatické poměry[editovat | editovat zdroj]

Mapa s klimatickými zónami Aljašky

Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská.

Polární oblast zahrnuje polární pustiny, kde je trvale zmrzlá půda. Jde o nejsevernější oblasti Aljašky nacházející se severně od Brooks Range za severním polárním kruhem. V těchto oblastech jsou dlouhé zimy a krátká studená léta, devět měsíců v roce zde průměrná teplota nepřesáhne 0 °C. V zimě trvá více než dva měsíce polární noc, v létě je více než tři měsíce polární den. V těchto polárních oblastech jsou srážky nízké, průměrně okolo 200 mm ročně. V některých oblastech jsou srážky hojnější a přicházejí především ve formě sněhu.

Subpolární oblast představují tundry, kde v letních měsících půda rozmrzá do hloubky několika decimetrů. V působení tohoto pásma se nacházejí vnitrozemské oblasti – okolí města Fairbanks, nížiny podél řek Yukon a Kuskokwim. Tady střední teplota nepřesáhne 0 °C přes polovinu roku. Zima začíná v říjnu a končí začátkem května. nejchladnější období trvá od poloviny prosince do poloviny března, kdy teploty setrvávají po celou dobu kolem −20 °C. pro tuto část Aljašky je příznačná delší mrazivá zima, kdy sněhová pokrývka leží na zemi několik měsíců. Letní teploty jsou vyšší než v jižnějších částech Aljašky a dosahují průměrných hodnot až kolem 17 °C. Ovšem roční průměrná teplota se pohybuje pod 0 °C. V této vnitrozemské oblasti je srážek o něco více než v nejsevernějších částech, dosahují průměrně 300 mm za rok, ale při minimálním výparu a nepropustném zmrzlém podloží je v půdě vláhy dostatek. Směrem k východu množství srážek stoupá až k průměru 500 mm ročně.

Do přímořské oblasti mírného podnebného pásu náleží jižní pobřeží Aljašky a Alexandrovo souostroví. Tyto oblasti jsou ovlivňovány teplým Severopacifickým mořským proudem (Kuro-šio), který směřuje od Japonska na Aljašku. Moře zde nezamrzá, průměrná roční teplota jižního pobřeží je 2 - 3 °C, na Alexandrových ostrovech ještě o něco vyšší. Zimy jsou zde poměrně mírné, ale léta naopak chladnější než ve vnitrozemí. Střední teploty nejchladnějších měsíců v roce dosahují jen -10 °C, v některých nejjižnějších místech teploty dokonce nikdy neklesnou pod 0 °C (např. ostrov Kodiak). V létě jsou však maximální teploty jen kolem 14 °C. Přímořská oblast je územím s největšími srážkami v celé Aljašce. Naprší zde ročně až 2000 mm srážek, na Alexandrových ostrovech až 4000 mm.

V zimě nad Aleuty a Aljašku zasahuje z oblasti východní Sibiře Aleutská tlaková níže, z níž proudí bouřlivé větry východním směrem. V létě se tato níže přesouvá západně, nad asijský kontinent.

V roce 1947 byl ve Snag u Alaska Highway v jihozápadním Yukonu oficiálně zaznamenán teplotní rekord -63 °C, nejnižší teplota severoamerického kontinentu.

Sopky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam sopek Aljašky.

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Aljašské ministerstvo životního prostředí je zodpovědné za zachovávání, ochranu a využívání přírodních zdrojů a životního prostředí, kontrolu znečištění vody, půdy a vzduchu.

Zacházení s odpady[editovat | editovat zdroj]

Na Aljašce byly založeny zavážky, splňující moderní ekologické normy, přesto je mnoho odpadů likvidováno ve starých zařízeních. Otevřené skládky jsou primárními zařízeními na likvidaci odpadů na aljašském venkově. V roce 2001 měl stát Aljaška na svém území 7 nebezpečných míst pro likvidaci odpadu na federálním seznamu pro území s nutností přednostního vyčištění, pro jejich vážný stav nebo bezprostřední blízkost lidem. Je znát pokrok v úsilí redukovat znečištění, v rozpětí let 1995–1998 bylo množství toxických látek vypouštěných do prostředí sníženo o 72 procent.

Kvalita vzduchu[editovat | editovat zdroj]

Přestože je kvalita vzduchu na Aljašce obecně dobrá, stát se potýká s několika problémy znečištění ovzduší. Hlavním problémem je vysoký obsah oxidu uhelnatého v zastavěných oblastech v zimním období. V zimě, během teplotních inverzí, kdy se koncentrují polutanty nízko při zemi, překračuje občas znečištění vzduchu v Anchorage a Fairbanks státní limity. Automobilová doprava, tepelné elektrárny spalující uhlí a domácí vytápění přispívají ve Fairbanks ke znečištění ovzduší. Toxické emise, zejména amoniak a benzen, jsou výrazně vázány na oblasti okolo ropných rafinerii.

Kvalita vody[editovat | editovat zdroj]

Téměř všechny vody na Aljašce nejsou znečištěny. Nicméně mnoho pitné vody pochází ze zdrojů, které porušují federální standardy pro pitnou vodu. Většina problémů s pitnou vodou pochází z nedostatečné kanalizace, zejména na venkově. Kvalita vody trpí také ropnými skvrnami a jejich nedostatečnou likvidací. 24. března 1989 došlo k havárii supertankeru Exxon Valdez v zálivu Prince William. Vyteklo asi 40 milionů litrů ropy. Největší ropnou skvrnou v historii Spojených států bylo znečištěno přes 1100 km pobřeží (včetně např. Kenai Fjord a Katmai National Park a Alaska Maritime National Wildlife Refuge). Bylo nalezeno 34 434 mrtvých ptáků, 9994 vyder.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Hustota osídlení Aljašky

Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 710 231 obyvatel.[1] Naprostá většina obyvatelstva je koncentrována při pobřeží a v údolí řek, naopak velká část centrální a severní Aljašky je neobydlena. V roce 1990 žilo 68 procent obyvatel v oblastech klasifikovaných, jako městské a populace tu vykazuje výrazně vyšší přírůstek obyvatelstva, než na venkově. Již od prvních dnů osidlování Aljašky, přitahovaly menší či větší města více přistěhovalců, nežli venkov.

Běloši tvoří 69 procent celé aljašské populace. Největší menšinou jsou potomci původních obyvatel Aljašky - Eskymáci, Aleuti a místní populace Indiánů - kteří tvoří asi 15,6 procent všech obyvatel Aljašky. Eskymáci obývají zejména severní arktickou část, ale i pacifické oblasti, to jsou tzv. tichomořští Eskymáci. Výrazně méně je Aleutů, obyvatel západní části Aljašky - Aleutských ostrovů. Na jihu Aljašky žijí skupiny tzv. lesních Indiánů, z nichž nejpočetnější je kmen Tlingitů, spíše na jihovýchodě území. Ve vnitrozemí žije další silný indiánský kmen Athabaskové. Početně slabší jsou dva indiánské kmeny, které na Aljašku přišly v 17. a 18. století z Kanady - Haidové a Tsimshianové, obývající jihovýchod Aljašky.

Dále tu žijí asiaté 4 %, černoší 3,5 %, domorodí Hawaici a jiné tichomořské národy 0,5 %. 7 % obyvatel jsou míšenci. Současná aljašská populace je relativně mladá. V roce 2000 bylo 30 procent obyvatelstva mladší 18 let. Prvními evropskými osadníky Aljašky se stali ruští obchodníci s kožešinami na ostrově Kodiak. Stejně jako v jiných částech světa i zde příchod bělochů vedl k vymírání populace původních obyvatel, hlavně následkem zavlečených infekčních nemocí, alkoholu a vzájemných konfliktů mezi domorodci a přistěhovalci. S příchodem ruských lovců kožešin se snížil počet domorodých Aleuťanů, obývajících Aleutské souostroví, z původních 20 000 na pouhé dva tisíce. V polovině 19. století se populace původních obyvatel nebezpečně snížila během epidemií tyfu a spalniček.

V roce 1867, kdy proběhlo na Aljašce první sčítání lidu, tu žilo 32 000 obyvatel, z toho bylo pouze 430 přistěhovalců z Evropy. To bylo v roce, kdy USA koupily Aljašku od Ruska. Poté ještě počet původních obyvatel mírně klesal. S objevem zlata na Aljašce sem přicházely, především z Ameriky, tisíce lidí za bohatstvím. Mnozí z nich tu založili osady a již odtud neodešli. Tím prudce vzrostl počet obyvatel Aljašky. Ovšem zároveň také stoupal i počet původních obyvatel, kteří v roce 1906 již tvořili téměř polovinu z celkového počtu 63 000 obyvatel. V roce 1968 byla na Aljašce objevena ložiska ropy a se stavbou transaljašského ropovodu přibývalo i pracovních příležitostí. Během období 1940–1980 vzrostl počet obyvatel Aljašky o 555 % (ze 72 500 na 402 000).

Rasové složení[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 5,5% populace.[1]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Sídla[editovat | editovat zdroj]

Anchorage, nejlidnatější město Aljašky

Aljaška není rozdělena do okresů (counties), jako většina ostatních států USA, ale je rozdělena do obvodů (Borough). Hustě obydlené části státu Aljaška tvoří šestnáct obvodů, které fungují obdobně jako okresy v jiných státech. Nicméně, na rozdíl od okresů v dalších 49 státech, nepokrývají celou rozlohu Aljašky. Oblasti, které neleží v žádné z obvodů jsou označovány jako neorganizované obvody (Unorganized Borough). Ty nemají vlastní samosprávu, ale americký úřad pro sčítání lidu je rozdělil do 11 částí pouze pro účely statistické analýzy a prezentace. Naprostá většina aljašských měst je situována při březích velkých řek a zejména při pobřeží v jižní části Aljašky. Největší město je Anchorage s 278 700 obyvateli, v roce 2006.

Města s více než 100 000 obyvateli
Města s 10 000-100 000 obyvateli
Města s 1 000-10 000 obyvateli
   
Menší vesnice

Aljaška má mnoho menších vesnic, zejména v aljašské divočině. Některé z nich nejsou dostupné po silnici.

Anchorage[editovat | editovat zdroj]

Město a námořní přístav rozkládající se na jihu Aljašky mezi rameny Cookova zálivu, nazvanými Knik a Turnagain, při úpatí Chugach Mountains. Anchorage je suverénně největším městem ve státě - 260 283 obyvatel (v roce 2000), což představuje 42 % z celkového počtu obyvatel Aljašky. Vystupuje jako dopravní, ekonomické a komunikační centrum, zejména pro většinu střední a západní Aljašky. Díky dálnici Glenn Highway, je napojeno na Alaska Highway, spojující Aljašku s Britskou Kolumbií a zbytkem USA. V Anchorage je hlavní mezinárodní letiště. Městská ekonomika je hluboce propojena s bohatými aljašskými přírodními zdroji, zejména s ropou, zemním plynem a rybami. Dvě blízké vojenské základny armády Spojených států, vybudované během 2. světové války, Fort Richardson a Elmendorf Air Force Base jsou významnými místními zaměstnavateli.

Sídlo bylo založeno roku 1915, jako ústředí, odkud byla řízena stavba železnice do Fairbanks. Při silném zemětřesení o síle 9,2 stupňů Richterovy stupnice 27. března 1964, zemřelo několik lidí a byly způsobeny rozsáhlé škody. Jak se změnila místní krajina, je patrné v nedalekém Earthquake Park. Anchorage zažilo na konci 60. let velký hospodářský vzrůst, když byla v Prudhoe Bay i na jiných místech objevena ropa.

Anchorage se rozkládá na ploše 4 396 km². Podle sčítání v roce 2000 tvoří běloši 72,2 %, původní obyvatelé 7,3 %, černoši 5,8 %, asiaté 5,5 % celkového počtu obyvatel Anchorage. Počet obyvatel: 174 431 (1980); 226 338 (1990); 260 283 (2000).

Panorama města Anchorage během noci od hor Glen Alps.

Fairbanks[editovat | editovat zdroj]

Fairbanks

Druhé největší město Aljašky (30 224 obyv.), ekonomické a správní centrum vnitrozemí. Leží na řece Chena, při soutoku s řekou Tanana. Město je obsluhováno mezinárodním letištěm, je konečnou stanicí Aljašské železnice (dokončena 1923), Richardson Highway je napojeno na Alaska Highway (dokončena 1942). Fairbanks je provozním centrem rozsáhlého výzkumu nerostného bohatství v severní oblasti Aljašky, bylo tu i stavební ředitelství při stavbě aljašského ropovodu (dokončen 1977), vedoucího z Prudhoe Bay do Valdezu. Je tu také Aljašská univerzita a několik dalších vědeckých institucí, zaměřených na hledání nerostných ložisek, výzkum trvale zmrzlé půdy, severské flory a fauny. Nedaleko leží základna US letectva. Sídlo bylo založeno v roce 1902 s objevením zlata, jako těžební tábor. V roce 1903 se stalo městem. Pojmenováno bylo po viceprezidentu Spojených států (1905 – 1909) Charlesi W. Fairbanksovi.

Fairbanks je letecky vzdáleno 5 280 km od New Yorku, 5 670 km od Tokia, 6 810 od Londýna. Ve městě žije 73 % bělochů, 13 % černochů, 9 % původních obyvatel, 3 % asiatů. Počet obyvatel: 22 645 (1980), 30 843 (1990), 30 224 (2000).

Juneau[editovat | editovat zdroj]

hlavní město, Juneau

Hlavní město státu Aljaška leží při pobřeží na jihovýchodě státu, na úpatí hor Mt. Roberts a Mt. Juneau. Je tu soustředěna státní administrativa, rybářství a ryby zpracující průmysl, dřevařský a těžební průmysl a služby spojené s turismem. Doprava do a z města je v podstatě možná pouze lodí či letadlem.

Juneau se stalo hlavním městem Aljašského teritoria oficiálně v roce 1900, ovšem vláda se sem přestěhovala z bývalého hlavního města Sitka až o 6 let později. Původně tu byla osada Indiánů kmene Tlingit, v roce 1880 bylo v této oblasti objeveno zlato. Doly byly uzavřeny až během Druhé světové války v roce 1944 pro nedostatek mužské pracovní síly. Počet obyvatel: 19 528 (1980), 26 751 (1990), 30 711 (2000).

Sitka[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město Aljašky za panovnictví Ruska založil Alexandr Baranov jako jednu z prvních osad. Hlavním ekonomickým zdrojem pro městečko je rybolov a dřevařství. Počet obyvatel: 8 835 (v roce 2000).

Ketchikan[editovat | editovat zdroj]

Jeden z vedoucích přístavů v objemu výlovu lososů na světě. Počet obyvatel: 9 922 (v roce 2000).

Kodiak[editovat | editovat zdroj]

Byl založen Rusy jako centrum obchodu s kožešinami na konci 18. století. Nyní je jedním z nejstarších sídel Aljašky.

Unalaska[editovat | editovat zdroj]

Celkově významný rybářský přístav a hlavní město Aleutských ostrovů.

Nome[editovat | editovat zdroj]

Dříve jedno z největších měst, dnes hlavní přístav v Beringově moři a obchodní centrum.

Seward[editovat | editovat zdroj]

Nachází se tu jižní konec Aljašské železnice. Je to také další významný rybářský přístav.

Barrow[editovat | editovat zdroj]

Leží nedaleko Point Barrow a je nejseverněji ležícím sídlem Spojených států.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Mottem státu je „North to the Future“, květinou pomněnka, stromem smrk sitka, ptákem bělokur rousný a písní Alaska's Flag.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b United States Census Bureau, sčítání z roku 2010 [online]. American FactFinder. Dostupné online.  
  2. ROSS, Gregory. Cold War America. [s.l.] : Infobase Publishing, 2003. S. 304. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]