Telegrafie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Telegraf

Telegrafie (z řeckých slov tele (τηλε) = daleký a grafein (γραφειν) = psát) je telekomunikační metoda umožňující přenést obsah textových zpráv (telegramů) na velkou vzdálenost.

Za počátky telegrafie lze považovat dopravování velmi jednoduchých zpráv pomocí bubnů (tam-tamy), kouřových signálů apod.

Optický telegraf[editovat | editovat zdroj]

První optický telegraf představil Robert Hook Londýnské královské společnosti (Royal Society) na jedné z přednášek v roce 1684. Předvedl posluchačům zařízení ve tvaru dřevěné brány, s trojúhelníkovým terčem, posouvaným a natáčeným soustavou lan a kladek. Polohám trojúhelníku přiřadil písmena a číslice. Bylo tak možno signalizovat na dlouhou vzdálenost. Jeho myšlenka se ještě neujala.

O sto let později, v roce 1793 sestrojil po několika letech pokusů Francouz Claude Chappe semaforový telegraf. Systém se skládal z věží, na nichž byla na stožáru umístěna pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen bylo možno zakódovat až 196 různých znaků. Věže byly postaveny na dohled a vzájemně si předávaly zprávy. Trasy tohoto telegrafu po Francii byly později dlouhé stovky kilometrů.

Tento systém vydržel až do objevu elektrického telegrafu.

Myšlenka optického telegrafu (o. t.) je známa už od starověku. Dobytí Tróje bylo prý oznámeno do Mykén ohňovými signály řetězcem ohnišť asi v r. 1184 př. n. l. Podobným způsobem byla ve starém Římě vyslána zpráva, kdy císař Claudius oznámil svoje vítězství nad Angličany do Říma. To bylo v roce 46 n. l. Zkoušky s o. t. dělal v XVII. století i německý fyzik Johann Lorenz Boeckmann. Francouzský vynálezce Claude Chappe spolu se svým bratrem Ignácem sestrojil roku 1791 optický semaforový telegraf, později známý pod názvem jako telegraf Chappův. V roce 1793 jej nainstaloval na střechu pařížského Louvru. Jeho ovládanými rameny bylo možno na vzdálenost dohledu oka vysílat celkem v 76 polohách písmena, číslice a dokonce i diakritická znaménka. Nejstarší linka Chappova telegrafu vedla z Paříže do Lille v délce 30 mil a měla 22 stanic. Stanice byly umístěny na zvláštních věžích, nadstavbách, střechách či vyvýšeninách v terénu. Po zaučení telegrafistů byla zpráva po této trase přenesena za 4 minuty a 5 sekund. Síť stanic rychle rostla a šířila se i do jiných zemí. V době napoleonských tažení Napoleon Bonaparte používal tento způsob předávání informací pro koordinaci svých vojsk. V roce 1849 byl o. t. velmi populární a prostřednictvím 534 stanic spojoval Paříž s 29 městy. Vyznačoval se značnou rychlostí předávání informací. Například na trase Paříž - Lyon předal zprávu prostřednictvím 20 stanic za 2 minuty. V polovině XIX. století byl o. t. rozšířen už po celé Evropě. V Polsku byla vybudována první linka o. t. na trase Warszawa - Modlin v roce 1830. V roce 1835 po postavení sítě 146 stanic byla dána do provozu síť Warszawa - Petrohrad. Linie začínala na střeše divadla (Teatr Wielki) na varšavském náměstí (Plac Teatralny). Zbytky původní stanice jsou na terase malého balkonu divadla. V roce 1838 byla vybudována síť stanic na trase Warszawa - Moskva, která se skládala z 220 stanic a obsluhovalo ji více jak 1320 operátorů. Také na Hvozdu (dominantní hora Hvozdského hřbetu Lužických hor, 750 m n. m.) bývala stanice optického tzv. „lotynkového“ tyčového telegrafu pro signalizování vyšlých čísel v Lotynce. Signál vycházel ze Žitavy přes Toepfer u Ojvína (Oybin) na Hvozd, Luž, Jezevčí vrch a Bezděz ku Praze.

Elektrický telegraf[editovat | editovat zdroj]

Telegrafo.png

Anonymní článek v jednom skotském časopise popisoval už v roce 1753, jak lze zasílat informace svazkem 26 drátů (pro každé písmeno jeden). Příjemce sledoval bublinky, vyvíjené v elektrolytu nad drátem pod proudem. Vynález se však neujal.

První prakticky využitelný telegraf, založený na elektromagnetickém principu, sestrojil Carl Friedrich Gauss a Wilhelm Eduard Weber v roce 1836 v Mnichově.

Další typ vytvořili Sir Charles Wheatstone a William Fothergill Cooke v Anglii. Jejich systém využíval jako detektor zmagnetizované jehly vychylované proudem v blízkých vodičích. V roce 1839 byl tento systém poprvé použit na železnici.

Dne 25. května 1844 odeslal americký malíř Samuel Morse zprávu z Washingtonu do Baltimoru (asi 50 km). Završil tak 12 let svých pokusů a vývoje a vytvořil tak Morseův telegraf - komunikační prostředek, který byl využíván dalších více než 100 let.

Morseův telegraf využívá pro přenos informace pouze dva stavy vysílače resp. zdroje signálu (např. svítí / nesvítí, vysílá / nevysílá). Stavy se střídají tak, že je možné je ve výsledku vnímat lidskými smysly (typicky zrak, sluch) jako sérii mezer, teček a čárek a následně dekódovat do jednotlivých písmen abecedy, číslic a dalších znaků.

Pro zakódování a dekódování informace se v současné telegrafii používá mezinárodně uznávaný protokol - tzv. telegrafní abeceda (resp. Morseova abeceda). Každému znaku odpovídá série teček a čárek oddělených mezerami, reprezentovaných stavy vysílá krátce, vysílá dlouze, nevysílá (resp. svítí krátce, svítí dlouze, nesvítí… atd.). Mezery mezi znaky jsou reprezentovány delšími mezerami ve vysílání.

Tehdejším médiem pro přenos zpráv elektrickým telegrafem byly (a jsou) elektrické vodiče (kabely). Ty umožňovaly přenos zpráv typicky např. mezi poštovními úřady, železničními stanicemi apod. Zpráva přenášená telegrafem se nazývala telegram. Velkým omezením však byla podmínka, že do každého místa, kam bylo později možno touto cestou telegram doručit, bylo nejprve nutno kabely zavést. K doručování telegrafických zpráv se používaly i podmořské kabely spojující např. kontinentální Evropu s Anglií a později Evropu s Amerikou. Pro takto doručenou zprávu se vžil pojem kabelogram.

V českých zemích byl uveden telegraf do veřejného provozu 15. února 1850. V roce 1888 už v českých zemích bylo podáno 1,3 milionu telegramů.

Velký zlom v dalším rozvoji telegrafie pak nastal s rozvojem radiového vysílání.

Bezdrátový telegraf[editovat | editovat zdroj]

Radiotelegrafie umožnila velký boom v poštovním styku, protože odstranila kabely jako extrémně limitující faktor rozvoje sítě. V tuto chvíli bylo možné prakticky okamžitě zřídit telegrafní pracoviště a přijmout (ale i vyslat) zprávu v kterémkoliv místě v dosahu vysílače. Obsluha radiotelegrafní stanice byla ale náročnější, než obsluha stanice propojených kabely. Zatímco kabelogramy se automaticky zapisovaly na papírovou pásku a bylo možné je číst se zpožděním a originál zprávy archivovat, u radiotelegrafního spojení musel být operátor přítomen a musel být schopen v reálném čase zprávu vysílanou v Morseově abecedě dekódovat a zapisovat.

První bezdrátový přenos mluveného slova uskutečnil slovenský katolický kněz, malíř a vynálezce Jozef Murgaš 23.11.1905, na vzdálenost asi 30 km mezi městy Wilkes-Barre a Scranton, v Pennsylvanii. Dne 10.05.1904 mu federální patentový úřad ve Washingtonu k vynálezu přidelil dva patenty:

  • Zariadenie na bezdrôtovú telegrafiu (759 852: „Apparatus for wireless telegraphy“)
  • Spôsob prenášania správ bezdrôtovou telegrafiou (876 383: „The way of transmitted messages by wireless telegraphy“)

Telegrafie ve věku telekomunikací[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj nových technologií umožňujících dopravování zpráv však postupně vytlačil i bezdrátovou telegrafii. Byla částečně nahrazena radiofonickými a telefonickými zprávami umožňujícími de-facto (vyjádřeno moderní terminologií) vyšší přenosovou rychlost. To byl také směr, kterým se telegrafie začala nezadržitelně ubírat. Znovu se začalo experimentovat s vícestavovými systémy, tzv. tónová telegrafie, která umožnila dopravovat zprávy rychleji a po jednom vedení i více zpráv. Téměř definitivní upuštění od bezdrátové telegrafie v komerční komunikaci nastal rozvojem datových (digitálních) druhů provozu jako např. telexu (dálnopisu) a později telefaxu (faxu). Evoluce v telekomunikační technice pak pokračovala přes telefonní modem, satelitní transpondéry, internet (a jeho služby), celulární (buňkové) telefonní sítě až k dnešnímu pojmu informační dálnice, slučujícího v sobě kombinaci všech progresivních druhů datové komunikace.

Telegrafie však z profesionální praxe díky svým výhodám (viz níže) dosud definitivně nezmizela. Telegrafními značkami vysílají a identifikují se radiomajáky, převáděče apod.

Radioamatérská telegrafie[editovat | editovat zdroj]

Současné použití telegrafie je především v radioamatérském sportu. Komunikační mód, který je principiálně zcela totožný s tím, jež používali průkopníci radiotelegrafie (vyjma tzv. jiskrové telegrafie), se nazývá Continuous wave a označuje se zkratkou „CW“. Někteří nadšení zastánci a obdivovatelé CW z řad radioamatérů se setkávají na soutěžích ve vysokorychlostní telegrafii, která je pořádána dokonce i na úrovni mistrovství světa.

Výhody CW telegrafie[editovat | editovat zdroj]

Výhodou CW telegrafie, která způsobila i to, že se tento způsob komunikace používá dodnes, je její jednoduchost.

Telegrafii lze aplikovat na mnoho konkrétních způsobů přenosu zpráv:

  • Telegrafie přenášená po radiových vlnách vyžaduje pouze jednoduchý vysílač:
    • Informace buď není modulována, a zapíná se a vypíná sama nosná vlna (provoz A1), anebo
    • stačí prosté namodulování jednoho tónu na nosný signál, či střídání dvou různých tónů.

Signály vysílané telegraficky (jako posloupnosti teček a čárek Morseovy abecedy) jsou na radiových vlnách dostatečně dobře rozeznatelné (slyšitelné) i při velké úrovni rušení.

Telegrafní vysílání vyžaduje také malou šířku pásma, takže různé stanice mohou vysílat na velmi blízkých kmitočtech, aniž by se vzájemně rušily, což je při vysílání jinými druhy provozu nemyslitelné.

Nevýhody CW telegrafie[editovat | editovat zdroj]

Obecnými nevýhodami, v porovnání s fonickými a dalšími, zejména digitálními druhy provozu, jsou:

  • nízká přenosová rychlost dat, protože
    • začátečník dokáže vyslat či přijmout cca 40 znaků za minutu,
    • zkušený uživatel cca 100 - 200 znaků za minutu, a
  • nutnost speciální dovednosti (příjmu i vysílání Morseovy abecedy).

Přesto však v radioamatérském provozu zůstává nezastupitelná pro svoji použitelnost i při extrémně slabých signálech, ztrácejících se v šumu a rušení, a pro velkou část radioamatérů má takové kouzlo, že patří mezi jejich nejoblíbenější druh komunikace s přáteli po celém světě.

Společenský význam[editovat | editovat zdroj]

Radioamatérský provoz měl a stále má nezastupitelný význam i ze společenských důvodů: Nízkou přenosovou rychlost způsobuje do značné míry lidský faktor, proto se používají i automatizované radiostanice. Pomocí nich se daří realizovat přenosy i v případech, kdy běžné informační kanály buď nejsou dostupné vůbec nebo jsou/byly cenzurované (Severní Korea, Čína...). Takto individuálně se i před příchodem dnešních masivních komunikačních kanálů dařily datové přenosy i před příchodem internetu (první stahování obrázků) a za dob totality studené války.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek o ukončení provozu dálnopisné sítě v České republice – Novinky.cz
  2. Dálnopis po 71 letech v Česku skončí, novinky.cz
  3. Telegramy skončí jen na České poště, O2 je bude nabízet dál, financninoviny.cz
  4. Česká pošta ruší posílání telegramů, jsou prodělečné, lidovky.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZÁBĚHLICKÝ, Václav. Dějiny pošty, telegrafu a telefonu v československých zemích (Od nejstarších dob až do převratu). Praha : vl. n., [1928]. 422 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]