Litva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Litevská republika
Lietuvos Respublika
Vlajka Litvy
vlajka
Znak Litvy
znak
Hymna: Tautiška giesmė
Motto: Tautos jėga vienybėje
Geografie

Poloha Litvy

Hlavní město: Vilnius
Rozloha: 65 200 km² (120. na světě)
z toho 1,35 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Aukštojas (293,84 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 55°30′ s. š., 24°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 3 195 702 (131. na světě, únor 2012[1])
Hustota zalidnění: 52 ob. / km² (114. na světě)
HDI: 0,783 (vysoký) (44. na světě, 2010)
Jazyk: litevština (úřední), žemaitština,
Národnostní složení: Litevci, Poláci, Rusové
Náboženství: katolíci, pravoslavní
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 11. března 1990 (vyhlášení nezávislosti na SSSR)
Prezident: Dalia Grybauskaitė
Předseda vlády: Algirdas Butkevičius
Měna: litevský litas (LTL)
HDP/obyv. (PPP): 19 125 USD
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 440 LTU LT
MPZ: LT
Telefonní předvolba: +370
Národní TLD: .lt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Litva (litevsky Lietuva nebo Lietuvos Respublika) je nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí. Hraničí s Lotyšskem (délka hranic 588 km) na severu, s Běloruskem (677 km) na jihovýchodě, s Polskem (104 km) a ruskou Kaliningradskou oblastí (273 km) na jihozápadě. Litva má 90,66 km písečného pobřeží a je od roku 2004 členskou zemí NATO a Evropské unie.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Litvy.
Velkoknížectví litevské ve 13. - 15. století

Lidé žili na tomto území již od pravěku. Historické záznamy svědčí o tom, že obchod tu vzkvétal již kolem roku 50 př. n. l., kdy se odtud vyvážel jantar až do římské říše.

První litevské státní útvary vznikly v 10.13. století. V roce 1240 se spojily ve Velkoknížectví litevské. Na počátku 13. století Litevci odrazili německé křižáky a udrželi si nezávislost. Roku 1385 vstoupila Litva do Krevské unie spolu s Polskem. V roce 1569 uzavřelo Velkoknížectví litevské smlouvu s Královstvím Polska, tzv. Lublinskou unii. Díky ní vytvořila Litva s Polskem stát dvou uznaných národů, tzv. Republiku obou národů. Ve státě měli větší vliv Poláci.

V letech 17021706 byla Litva okupována Švédy. Litva byla spojena s Polskem až do roku 1795, kdy stát zanikl v rámci třetího dělení Polska. Většina území Litvy připadla Ruskému impériu, menší část připojilo Prusko. V roce 1812 bylo území Litvy nakrátko obsazeno francouzskými vojáky. Po porážce Napoleona carem Alexandrem I nadále zůstalo Ruskou provincií.

Za první světové války bylo území Litvy obsazeno císařským Německem. Německá generalita prosazovala anexi území Litvy, 3. března 1918 podepsala sovětská delegace mír v Brestu s Německem a v něm se vzdala velkého území, do něhož patřila i Litva.

Po rozpadu carské říše se Litva osamostatnila, ale měla napjaté vztahy s Polskem, které obsadilo území okolí města Vilniusu, které bylo Litvou považováno za hlavní město; Litevci zřídili tedy jako hlavní město Kaunas. Litva získala v roce 1923 anexí přístav Klaipėdu. V roce 1939 musela Litva vydat právě Klaipėdu pod nátlakem Německa. Po okupaci východních částí Polska v roce 1939 bylo území Vilniusu a okolí předáno Sovětským svazem Litvě. V roce 1940 byla Litva okupována SSSR. Tuto okupaci, tak jako mnoho dalších, si dohodli sověti s nacisty 24.8.1939 v rámci paktu Ribbentrop-Molotov. Po napadení SSSR v roce 1941 bylo území Litvy okupováno Němci v letech 19411944. V červenci 1944 Rusové společně s Poláky dobyli Vilnius a Litva se znovu stala součástí SSSR.

Novodobý samostatný litevský stát vznikl 11. března 1990, kdy Nejvyšší rada tehdejší Litevské republiky[2] vyhlásila Zákon o obnovení nezávislosti Litevské republiky. Hospodářská situace však byla svízelná; okamžitě vystartovala inflace a musel být zaveden přídělový systém na potraviny. SSSR nezávislost, byť v ústavě zakotvenou, neuznal a následně 13. ledna 1991 došlo k potyčkám mezi stoupenci litevské samostatnosti (u Vilniuské televizní věže) a sovětskými vojáky rozmístěnými v zemi. Zahynulo celkem 14 lidí a další stovky byly zraněny. Cestu Litvy k uznání nezávislosti ze strany Ruska urychlila snaha dalších svazových republik vystoupit ze svazku ke konci roku 1991.

Litva je od roku 2004 členem NATO a 1. května 2004 jednou z novějších členských zemí EU.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Orientační mapa Litvy
Fyzická mapa Litvy

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Z geografického pohledu se Litva nachází ve střední Evropě (i když podle OSN se řadí do států severní Evropy), při jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Podle nejpravděpodobnější zeměpisné metody leží střed Evropy 26 km severně od Vilniusu u vesnice Purnuškės. Stanovili to vědci z Francouzského geografického institutu v roce 1989.[3] I přesto některé jiné evropské státy tvrdí, že střed Evropy se nachází právě na jejich území (např. Polsko, Česko, Německo).

Litva leží v mírném podnebném pásmu na přechodu oceánského a kontinentálního klimatu. Nejvýchodnější bod Litvy se nachází u vesnice Vosiūnai asi 40 km od Ignaliny (26° 50‘ v.d.), nejzápadnější bod u vesnice Nida na Kurské kose (20° 57‘ v.d.), nejsevernější bod u vesnice Aspariškių (56° 27‘ s.š.) a nejjižnější bod u vesnice Musteika (53° 54‘ s.š.). Střed Litvy se nachází u města Kėdainiai (55° 20‘ s.š., 23° 54‘ v.d.). Vzdálenost mezi středem Litvy a středem České republiky je kolem 850 km. Vzdálenost mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem je 373 km a mezi nejjižnějším a nejsevernějším bodem 276 km.

Celková rozloha Litvy je 65 200 km², je tedy větší než např. Nizozemsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Estonsko, ale je menší než např. Rakousko, Česko, Irsko, téměř stejnou rozlohu má Lotyšsko. Východ slunce je na východě o 23 minut a 20 sekund dříve než na západě. Litva leží ve východoevropském časovém pásmu GMT +2 (stejně jako např. Helsinky, Riga, Athény nebo Jeruzalém). Také jako většina evropských zemí rozlišuje zimní a letní čas.

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Povrch státu je vesměs rovinatý a nížinný, průměrná nadmořská výška činí 99 m. Východ státu vyplňuje pahorkatina Baltských vrchů (litevsky Baltijos aukštumos), které vznikly v pleistocénu jako ledovcové nánosy. Stejně tak vznikla i pahorkatina Žemaitijská vysočina (litevsky Žemaičių aukštuma) na západě země. Střed země vyplňuje Litevská nížina, která nepřesahuje nadmořskou výšku 100 m. Morénové valy na severu země se vytvořily při ústupu ledovce.

Nejvyšším místem je vrch Aukštojas s výškou 293,84 m, který se nachází na jihovýchodě Litvy v pahorkatině Baltských vrchů 29 km jihovýchodně od Vilniusu. Do 18. listopadu 2005 se za nejvyšší bod Litvy označoval kopec Juozapinė, novější měření však ukázala, že je přibližně o 24 cm nižší než nedaleký Aukštojas. Velmi podobnou výšku má také nedaleký kopec Kruopynė, který měří 293,4 m. Litva má ze všech pobaltských států nejníže položený nejvyšší bod: nejvyšší bod Lotyšska a Estonska přesahuje 310 m.

Kdysi byla Litva velmi zalesněná, dnes lesy tvoří pouze 30 % celkové rozlohy. V lese nejčastěji roste borovice, smrk a bříza, velmi zřídka i jasan a dub. Lesy jsou bohaté na houby, bobule a mnoho dalších rostlin. Pole a louky zaujímají 57 %, vnitrozemské vody 4 %, mokřady a bažiny 3 % a 6 % území ostatní.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Po poslední velké době ledové se v nížinách opět vyvinula hustá říční síť a množství drobných jezer, bažin, močálů a rašelinišť.

Litva má 90 km písečného mořského pobřeží, značnou část z toho představuje Kurský záliv, oddělený od moře úzkým písečným poloostrovem, označovaným jako Kurská kosa. Poloostrov je rozdělen mezi Litvu a ruskou Kaliningradskou oblast (k pevnině je připojen na ruské straně) a od roku 2000 zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Kurský záliv v zimě dva až tři měsíce zamrzá, v létě v něm teplota vody dosahuje až 25 °C.

Nejvýznamnější litevskou řekou je Němen (litevsky Nemunas), který sem přitéká z Běloruska a ústí do Kurského zálivu. Na 116 km představuje hranici Litvy s Ruskou federací a s Běloruskem. Povodí Němenu zaujímá až 70 % území Litvy. V lidové tradici se označuje jako „otec litevských řek“. Za „matku litevských řek“ se pokládá druhá největší řeka Litvy - Neris, nejvýznamnější přítok Němenu na území Litvy. Neris pramenící v Bělorusku protéká Vilniusem a vlévá se do Němenu v Kaunasu.

V Litvě se nachází více než 3000 jezer, která jsou – podobně jako jinde v Pobaltí – ledovcového původu. Pozornost si zaslouží zejména jezero Vištytis u stejnojmenného městečka, ležícího na jeho břehu (litevsky Vištyčio ežeras, rusky Виштынецкое озеро). Pro velkou rozmanitost flory a fauny bývá někdy označováno evropský Bajkal. Malebná zvlněná a zalesněná krajina v okolí byla vyhlášena za přírodní rezervaci. Jako skutečný vodní labyrint se tradičně představuje jezerní oblast v okolí města Ignalina, kde je i největší jezero Litvy - Drūkšiai (část dnes patří Bělorusku). Na jeho břehu funguje od osmdesátých let jaderná elektrárna. Přestože nemá původně plánovanou kapacitu (po černobylské havárii roku 1986 zastavili výstavbu dalších bloků), někteří ochránci tvrdí, že jezero je pro potřeby elektrárny malé a voda, která se do něj vrací z chladicí soustavy, způsobuje jeho oteplování, což má negativní důsledky na ekosystém.

Litva má také několik malých ostrovů, které se nacházejí v deltě Němenu – mimo jiné například Rusnės sala, Briedžių sala, Kiemo sala, Vito sala, Kubilių sala, Trušių sala, Vilkinės sala; v deltě Minije - například Zingelinė sala; v Rusnė - Ragininkų sala; v Kurském zálivu - Kiaulės nugara.

Nejdelší řeky (v km):

 

Největší jezera (v ha):

 
Řeka Němen (litevsky Nemunas) u města Alytus.
 
Nejhlubší litevské jezero Tauragnas (hloubka: 60,5 m, rozloha: 513 ha).
 
Bažina Čepkeliai u vesnice Marcinkonys.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Podnebí je chladnějšího typu mírného podnebného pásma na přechodu oceánského a kontinentálního podnebí.

Průměrné lednové teploty na pobřeží Baltského moře jsou okolo –2 °C, červencové okolo 16 °C. Ve vnitrozemském Vilniusu jsou větší rozdíly teplot v průběhu roku. V lednu je teplota okolo –6 °C a v červenci 18 °C. V létě teploty velmi často překračují hranici 20 °C i při pobřeží a noční teploty většinou klesnou pod 14 °C. Někdy teploty ve vnitrozemí dosáhnou i hodnot vysoko nad 30 °C. Zimy mohou být, obzvláště ve vnitrozemí, velmi mrazivé. Noční teplota ve Vilniusu pravidelně každou zimu klesne pod -15 °C. Extrémy však mohou dosahovat od na -34 °C při pobřeží až na -43 °C ve vnitrozemí.

Průměrný roční úhrn srážek činí od 600 mm ve východní části Litvy až po 900 mm při pobřeží. Náhlé silné bouřky a přeháňky (hlavně při pobřeží) v letních měsících způsobují to, že až 50 % všech srážek spadne právě v létě. Nejméně srážek spadne v zimě. Každý rok na celém území sněží, nejčastěji od října do dubna. Se smíšenými srážkami se dá setkat i v září nebo květnu.

V některých letech Litva zažila kvůli suchu lesní požáry.

Absolutně nejnižší teplota v Litvě -42,9 °C byla naměřena 1. února 1956 ve městě Utena, a absolutně nejvyšší teplota 37,5 °C byla naměřena 30. července 1994 ve městě Zarasai. Nejnižší a nejvyšší zaznamenané teploty v Litvě v jednotlivých měsících:

Litevské teplotní rekordy (°C)[4]
Měsíc
Led
Úno
Bře
Dub
Kvě
Čer
Čec
Srp
Zář
Říj
Lis
Pro
Nejvyšší rekordy
+12,6 (2007)
+16,5 (1990)
+21,8 (1968)
+28,8 (1950)
+34 (1892)
+35 (1885)
+37,5 (1994)
+36 (1992)
+32 (1992)
+26 (1985)
+18 (1968)
+15,6 (1982)
Nejnižší rekordy
-40,5 (1940)
-42,9 (1956)
-37,5 (1964)
-23 (1963)
-6,8 (1965)
-2,8 (1977)
+0,9 (1971)
-2,9 (1966)
-6,3 (1993)
-19,5 (1956)
-23 (1998)
-34 (1969)

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Tradiční dělení Litvy

Litva se už od raného středověku dělila na dvě základní historické země: východní Aukštaitsko (Aukštaitija, „Horní země“) a západní Žmuď/Žemaitsko (Žemaitija, „Dolní země“) s úzkým přístupem k moři u Palangy. V rámci Litevského velkoknížectví měla zejména Žmuď zvláštní správní postavení.

Na jihozápadě s ní sousedila Malá Litva (Mažoji Lietuva), jež byla vlastně nejsevernějším výběžkem řádového státu německých rytířů a později Pruska; přes svá výrazná jazyková a kulturní specifika ale Malá/Pruská Litva nikdy netvořila zvláštní správní jednotku. Část z ní – pruh území mezi řekou Němenem, Kurským zálivem a hranicí Žmudi, spolu s důležitým přístavem Klajpedou – byla po 1. sv. válce anektována Litevskou republikou a zůstala v jejím rámci až dodnes.

Dále má Litva ještě národopisné regiony: na jihovýchodě je to Dzūkija (či Dainava) s hlavním městem Vilniusem a s regionální metropolí Alytusem, na západ od ní, na hranicích s Kaliningradskou enklávou Ruska, pak leží Suvalkija (nebo Súduva), situovaná zároveň na jih od Němenu.

Ani tradiční hranice mezi částí Malé Litvy a Žmudí či mezi Žmudí a Aukštaitskem nejsou v moderním správním uspořádání Litvy respektovány, tím méně pak nezřetelné hranice národopisné. Nicméně, za éry prezidenta Rolanda Pakse se začalo s přesným vymezováním hranic těchto zemí a regionů, protože se objevila myšlenka na rozdělení Litvy na 4 či 5 zemí místo uměle narýsovaných krajů. Pro tyto budoucí země (žemės) byly dokonce navrženy (resp. v případě Žmudi a Malé Litvy znovuobnoveny) zemské znaky a vlajky. Zatím ale k plné realizaci záměru nedošlo a v platnosti tak zůstává dělení z roku 1994 na 10 krajů (apskritis, mn. č. apskritys), které jsou dále děleny na celkem 60 obcí. Kraje jsou pojmenovány po hlavním městě (uvedeném v závorce).

Kraj Rozloha (km²) Počet obyvatel (2008) Adm. centrum Lietuvos apskritys.png
Alytuský kraj 5425 177 040 Alytus
Kaunaský kraj 8060 673 706 Kaunas
Klaipėdský kraj 5209 378 843 Klaipėda
Marijampolský kraj 4463 181 219 Marijampolė
Panevėžyský kraj 7881 284 235 Panevėžys
Šiauliaiský kraj 8540 349 876 Šiauliai
Tauragėský kraj 4411 127 378 Tauragė
Telšiajský kraj 4350 173 383 Telšiai
Utenský kraj 7201 172 580 Utena
Vilniuský kraj 9760 848 097 Vilnius



Odkazová mapka:
Správní dělení Litvy, klikací mapka s okresy

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Mapka Evropských silnic (E) na území Litvy

Doprava je pro středoevropany dosti nezvyklá. Domácí řidiči jezdí dosti neohleduplně a největším překvapení je odbočování doleva na dálnicích, nebo na čtyřproudových silnicích. Kvalita silnic a místy velké díry, jsou v porovnání se (západo)evropskýmí silnicemi dosti překvapivé a je nutné toto brát v potaz. Dálnice Vilnius - Kaunas je ovšem lepší než drncající D1.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Litvy.
Litevský parlament Seimas.
Prezidentka Litvy od roku 2009 Dalia Grybauskaitė
Prezident Litvy v letech 1998–2003 a 2004–2009 Valdas Adamkus.

Litva je parlamentní republikou s prvky poloprezidencialismu. Prezident se volí přímo. Jednokomorový parlament, Seimas, tvoří 141 poslanců. Současná prezidentka Dalia Grybauskaitė je v úřadu od roku 2009. Její předchůdce byl Valdas Adamkus, který zastával prezidentský úřad od roku 2004. Adamkus, který patří k litevské emigraci, zastával prezidentský úřad již v letech 19982003. Jeho předchůdce, Rolandas Paksas, byl v roce 2004 předčasně odvolán pro únik informací. Současným premiérem je Andrius Kubilius.

Podle výsledků parlamentních voleb z roku 2004 je nejsilnější politickou stranou Strana práce (litevsky Darbo partija), která získala více než 28 % hlasů a obsadila 39 křesel. Za ní následuje koalice dvou sociálnědemokraticky orientovaných stran, na čele kterých stojí Algirdas Brazauskas (litevsky Lietuvos socialdemokratų partija (LSDP), 20 křesel) a Artūras Paulauskas (litevsky Naujoji sąjunga socialliberalai (NSS), 11 křesel). Vládu tvoří koalice LSDP, ke které patří i předseda vlády Gediminas Kirkilas.

Dále mají v parlamentu významné zastoupení Konzervativní strana (25 křesel) a dvě liberální strany, mezi nimi i koalice, kterou vede Rolandas Paksas a která nese emotivně podbarevný název „Za pořádek a spravedlnost“ (litevsky Už tvarką ir teisingumą, 11 křesel). Do vládní koalice patří unie Rolnické strany a Nové demokratické strany (litevsky Valstiečių ir Naujosios demokratijos partijų sąjungos (VNDS) 10 křesel). Dvě křesla obsadila strana polské menšiny (litevsky Lietuvos lenkų rinkimų akcija).

Organizace soudnictví[editovat | editovat zdroj]

Litva má čtyřstupňovou soustavu obecných soudů – jedná se o soudy okresní (Apylinkės teismas), krajské (Apygardos teismas), odvolací (Apeliacinis teismas) a Nejvyšší soud (Lietuvos Aukščiausiasis Teismas). Vedle obecných soudů existuje dvoustupňová soustava správních soudů, sestávající z krajských správních soudů (Apygardų administraciniai teismai) a Nejvyššího správního soudu (Vyriausiasis administracinis teismas).

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Litva je průmyslový a zemědělský stát. V zemědělství převažuje živočišná produkce nad rostlinnou. Chov prasat, skotu, koní a drůbeže. Produkce masa, mléka a rybích výrobků. Pěstuje se ječmen, pšenice, žito, len, brambory, cukrová řepa a zelenina. Hlavní průmyslová odvětví zde jsou strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Díky slabé surovinové základně ložiska rašeliny je produkce elektrické energie téměř výhradně závislá na jaderné energetice. Průmysl je soustředěn zejména do větších měst jako jsou Vilnius, Kaunas, Klaipėda a Šiauliai.

Světoznámá je produkce jantaru. Ignalinská jaderná elektrárna, která se nachází 60 km severovýchodně od města Utena, produkovala až 80 % elektrické energie státu; Litva tím zaujímala přední místo v Evropě; od 1.1.2010 je v souladu s přístupovou dohodou k EU odstavena. Připravuje se její nahrazení moderní elektrárnou v tomtéž areálu.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Pokles počtu obyvatel mezi rokem 19922003.

Pohyb obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Litevská populace nebezpečně klesá. Potvrzuje to i sčítání lidu v předchozích letech, např. v roce 1989 se počet obyvatel odhadoval na 3 674 800. Litevský statistický úřad (Statistikos Departamentas) odhaduje, že počet obyvatel byl v prvním čtvrtletí roku 2007 kolem 3 384 800. V únoru roku 2012 je počet obyvatelstva odhadován na 3 195 702 (ve srovnání s rokem 1989 pokles o 13 %). Velký pokles počtu obyvatelstva je zaznamenán především v důsledku výrazného snížení počtu narozených dětí od roku 1991. V roce 1990 se narodilo 56 868 živě narozených dětí a 39 760 lidí zemřelo, kdežto v roce 2001 bylo pouze 31 546 živě narozených dětí a 40 399 lidí zemřelo. V roce 2010 se pak narodilo 35 626 živě narozených dětí a 42 120 lidí zemřelo. A v poslední době - po vstupu Litvy do Evropské unie v roce 2004 - se také Litva potýká s vysokou emigrací. V roce 2008 byl přirozený přírůstek obyvatelstva -0,284 %.[5]

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Počet Poláků v Litvě v roce 2001.

Z celkového počtu obyvatel 3 483 972 v roce 2001 tvořili Litevci 83,45 % obyvatelstva, významná je polská (6,74 %) a ruská (6,31 %) menšina. Poláci jsou největší menšinou, žijí v jihovýchodní oblasti Litvy (v oblasti Vilniusu). Rusové jsou druhou největší menšinou, žijí většinou ve třech městech - ve Vilniusu tvoří 14 %, v Klaipėdě 28 % a ve městě Visaginas až 52 % obyvatelstva. Další už méně významná běloruská menšina (1,23 %) žije hlavně v pohraničních oblastech. Romů je zde 2571 (0,09 %), žijí hlavně ve městech Vilnius, Kaunas a Panevėžys. Dalšími menšinami jsou: Ukrajinci (0,65 %), Židé (0,12 %), Němci (0,09 %), Tataři (0,09 %), Lotyši (0,08 %) a Arméni (0,04 %). 0,18 % obyvatelstva jsou jiné národnosti a u 0,9 % obyvatelstva se jejich národnost nedala identifikovat.

Litevština, která je úředním jazykem, patří spolu s lotyštinou do skupiny baltských jazyků. Ruská menšina požaduje, aby úředním jazykem byla i ruština. Podle sčítání lidu v roce 2001, je litevština asi pro 84 % obyvatelstva Litvy mateřským jazykem, asi pro 8,2 % obyvatelstva ruština a asi pro 5,8 % obyvatelstva polština. Více než 60 % umí plynule mluvit rusky, zatímco anglicky pouze 16 %. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 80 % Litevců umí mluvit rusky a 32 % mluví anglicky. Ve většině litevských škol se jako první cizí jazyk učí angličtina, studenti se také mohou učit německy, nebo na některých školách i francouzsky.

Vztahy s ruskou menšinou jsou částečně komplikované. Menšina požaduje texty nejen v latince, kterou Litevci znovu zavedli, ale i v cyrilici. Vznikla jako pozůstatek okupace SSSR a osidlování.

Demografický obraz Litvy výrazně poznamenaly turbulence 20. století. Během sovětské okupace v letech 1940 a 1941 bylo asi 5000 lidí popravených a 45 000 deportovaných na Sibiř. Během německé okupace v letech 1941 a 1945 zahynulo okolo 370 000 lidí. Po opětovném připojení Litvy k SSSR roku 1945 emigrovalo asi 80 000 lidí a okolo 205 000 lidí deportovali na Sibiř. Nejkrutější osud postihl Židy. Před druhou světovou válkou se cca 7,5 % obyvatelstva hlásilo k židovské národnosti (zejména městské obyvatelstvo, řemeslníci a obchodníci). Vilniusu, kde Židé tvořili až 30 % populace, bylo někdy přezdíváno severní Jeruzalém. Takřka všichni litevští Židé zahynuli za nacistické okupace nebo emigrovali po válce do USA a Izraele, takže dnes jich je tu jen okolo 4000. Významným faktorem, který ovlivnil národnostní strukturu obyvatelstva, bylo po připojení Litvy k SSSR masivní přistěhovalectví Rusů (přesto však menší než v Lotyšsku a Estonsku).

Úmrtnost[editovat | editovat zdroj]

Průměrný věk je 37,4 let (ženy 40,1 let, muži 34,8 let). Roku 2001 žilo v Litvě 3 483 972 obyvatel, z toho 1 629 148 (46,76 %) byli muži a 1 854 824 (53,24 %) ženy. Roku 2007 byla očekávaná smrt při narození u mužů 65 let a u žen 77 let. Je to největší rozdíl mezi pohlavími a nejnižší průměrná délka života mužů v Evropské unii. Roku 2008 byla kojenecká úmrtnost 5,9 na 1000 narozených. Životní úroveň obyvatelstva se za celý rok v roce 2007 zvýšila o 0,3 %. Méně než 2 % obyvatelstva žije pod hranicí chudoby a 99,6 % obyvatelstva nad 15 let je gramotných. V posledních letech Litva zaznamenala dramatický nárůst sebevražd, 38,6 lidí ze 100 000, a nyní zaujímá první místo v počtu sebevražd na obyvatele na světě. Také počet vražd je nejvyšší v Evropské unii.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Římskokatolická církev v Litvě.

Z evropských zemí byla Litva christianizována až jako poslední – roku 1386. Dnes se drtivá většina (79 %) obyvatel hlásí k katolické církvi, která má ve společnosti velký vliv, k čemuž výrazně přispělo i to, že v průběhu padesáti let komunistické a ruské nadvlády představovala katolická víra významný sebeidentifikační prvek litevského národa. Litva je jediným státem na území bývalého SSSR, kde má katolická církev dominantní postavení.

K východnímu křesťanství - pravoslavné církvi se hlásí zejména ruské obyvatelstvo (4,07 %). Protestantismus (1,9 %) má z hlediska počtu věřících jen okrajový význam a početně nevýznamné komunity představují i Židé a muslimové. Relativně malou skupinu tvoří ateisté (14,86 %).

Města[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení všech litevských měst.
Panorama Vilniusu.

V roce 2001 žilo ve všech 103 litevských městech dvě třetiny obyvatelstva (66,7 %). Kromě hlavního města Vilniusu jsou dalšími významnými litevskými městy přístav Klaipėda, na soutoku řek Němen a Neris ležící Kaunas a v severní části země Šiauliai a Panevėžys.

Seznam 10 největších litevských měst:

   Znak Město Počet obyvatel
(2008)
Rozloha
(km²)
1 Coat of Arms of Vilnius.gif Vilnius 544 091 401
2 KNS Coa.svg Kaunas 355 550 157
3 Coat of arms of Klaipeda (Lithuania).svg Klaipėda 184 684 98
4 Siauliai city COA.gif Šiauliai 127 043 81
5 Coat of Arms of Panevezys.svg Panevėžys 113 668 52
6 Coat of arms of Alytus (Lithuania).svg Alytus 68 315 40
7 Marijampole COA.gif Marijampolė 47 014 21
8 Coat of arms of Mazeikiai (Lithuania).svg Mažeikiai 40 572 14
9 Coat of arms of Jonava (Lithuania).svg Jonava 34 436 40
10 Coat of arms of Utena (Lithuania).png Utena 32 569 15

Etymologický původ názvu země[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o Litvě (v genitivu: Lituae) v Quedlinburské kronice z roku 1009

Jméno Litvy (ve slově Lituae v genitivu; 1. pád by tedy byl "Litua") bylo poprvé zmíněno v Quedlinburské kronice dne 9. března 1009 v zápise o smrti svatého Bruna. Bruno pokřtil Netimera, jednoho z lokálních (patrně jotvingského) knížat a jeho blízké. S tím nesouhlasil jeho bratr Zebeden, který nechal Bruna i s jeho svitou stít. (viz též článek Dějiny Litvy). Existuje několik verzí původu jména země. V západních zemích převládá názor, že název Litva vznikl z litevského slova lietus, což znamená déšť. Litva je tedy podle nich země deště. S tím se však nelze ztotožnit, neboť existuje mnoho jiných zemí, kde prší častěji než v Litvě, ale jejich jména nejsou odvozena od slova déšť. Sami Litevci tuto verzi berou pouze anekdoticky, např. v textu písně úryvek "...Lietuva, kur lietus lyja..." - "...Litva, kde prší...".

Litevský jazykovědec Kazimeras Kuzavinis tvrdí, že jméno země pochází z názvu vodního toku Lietauka, jehož název byl slovanismem (správný název byl Lietava). Podle něj právě tato řeka dala jméno jednomu z litevských regionů a později i celé Litvě. Lietauka je v současnosti pravým přítokem řeky Neris.[6] Je to 11 km dlouhý vodní tok, který se nachází 30 km od města Kernavė, tehdejšího důležitého politického centra litevského státu. Avšak v jeho větší blízkosti nebyly nalezeny žádné archeologické památky a sotva tam co mohlo být, protože to bylo bažinaté místo. Říčka je příliš nevýznamná (pouze 11 km) aby mohla dát jméno celé zemi. Proto tuto verzi lingvisté většinou odmítají.

Simas Karaliūnas navrhl originální hypotézu, že název Litvy souvisí s německým slovem leiten (vést, velet). Toto slovo je pokládáno za odvozeninu indoevropského prajazyka, která v minulosti mohla být i v litevštině. Název prý zpočátku znamenal "vojsko" a tuto souvislost leiten - vojsko potvrzují i historické dokumenty.

Artūras Dubonis na základě historických údajů uvedl teorii, že původní forma ethnonyma byla leitis.[7][8] To, že kmen slova liet- pochází z původního leit- bylo lingvistům známo již dříve. A. Dubonis dokázal, že označením leitis byli Litevci nazýváni v některých zdrojích z 14. - 15. století a to dalo název určité specifické vrstvě zemanů Velkoknížectví litevského. Leitis totiž mělo zhruba tyto významy: 1. Vrstva sloužících velkoknížeti: vlastnili polnosti ve vlasti, vydržovali jeho koně, platili daně přímo panovníkovi, sloužili mu za vojenských tažení. Panovníkovi vojáci, také vybírali mýtné. Po zesílení pozic šlechty se stali pro panovníka již nepotřebnými a brzy zanikli, někteří se sami stali šlechtici. 2. Věc, záležitost. 3. Název národnosti (Litevců) ve 14. - 15. století. Občas takto byli nazýváni všichni Litevci kromě Žemaitiů (Žmuďanů). V lotyštině se termín Leitis množné číslo Leiši jako alternativní k novějšímu Lietuvietis udržel až dosud. Mimo jiné, stejného původu - ovšem s jiným směrem variací - je i název Lotyšska (Lettonia).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Litva na slovenské Wikipedii.

  1. http://db1.stat.gov.lt/statbank/selectvarval/saveselections.asp?MainTable=M3010101&PLanguage=0&TableStyle=&Buttons=&PXSId=7743&IQY=&TC=&ST=ST&rvar0=&rvar1=&rvar2=&rvar3=&rvar4=&rvar5=&rvar6=&rvar7=&rvar8=&rvar9=&rvar10=&rvar11=&rvar12=&rvar13=&rvar14=
  2. Zákon o obnovení nezávislosti Litevské republiky (podpisy signatářů)
  3. Jan S. Krogh. Other Places of Interest: Central Europe [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  4. Teplotní rekordy Litvy (www.meteo.lt)
  5. http://www.stat.gov.lt/lt/pages/view/?id=2714
  6. Oficiální klasifikátor litevských řek
  7. http://www.lrytas.lt/-12499654771249731456-lietuva-lieta-leitis-arba-k%C4%85-rei%C5%A1kia-%C5%BEodis-lietuva.htm
  8. http://forum.istorija.net/forums/thread-view.asp?tid=2860&mid=40390#M40390

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERESNEVIČIŪTĖ-NOSÁLOVÁ, Halina. Litva. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-300-3.  
  • ŠVEC, Luboš. Dějiny Pobaltských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-154-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]