Cenzura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Censor. Další významy jsou uvedeny v článku Římský censor.
Svět podle svobody tisku (hodnocení podle Reportérů bez hranic).
Modrá značí svobodnější tisk, oranžová a červená pak větší omezení a kontrolu.
Svět podle internetové cenzury.
Legenda: modrá: žádná cenzura, žlutá: částečná cenzura, červená: pod dohledem, černá: vysoce kontrolovaná

Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací – ať už předávaných mluveným slovem, tiskem nebo dalšími formami vyjadřování. Bývá zřizována státem, náboženskou organizací, armádou, vedením firmy apod. Slouží pro udržení ideologického monopolu, uchování státního, firemního či vojenského tajemství nebo uchování hlásaných morálních principů.

Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovaných názorů, ale v dobách nesvobody je kontrolováno i soukromé sdělování názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo by se cenzuru snažil obejít.

Cenzura je součástí praktik mocenských struktur prakticky celou lidskou historii.

S cenzurou úzce souvisí různé indexy zakázané literatury.

Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku.

Druhy cenzury[editovat | editovat zdroj]

Nástěnná malba od žáků základní umělecké školy v Hradci Králové na téma mravnostní cenzury
  • součást zákonů – zakázaná témata jsou explicitně vyjmenována v zákoně
  • vojenská cenzura – má za úkol utajit činnosti, znalosti a technologie před (byť i potenciálním) nepřítelem, je kontrolována i soukromá komunikace
  • firemní cenzura - kontrola technologických tajemství před konkurencí a informací, které by mohly poškodit obraz firmy
  • náboženská cenzura - je omezováno šíření myšlenek, které jsou v rozporu s vládnoucím náboženstvím
  • politická cenzura - je zakázáno šíření informací, které by mohly diskreditovat vládnoucí politiky
  • cenzura školních učebnic – podle právě vládnoucí ideologie jsou upravovány učební texty
  • autocenzura - sdělované informace filtruje sám autor, nejčastěji ze strachu z postihu
  • moderní cenzura - selekce informací a informačních zdrojů, stranická a zájmová interpretace, agenda setting (nastolování agendy) v soukromých i veřejnoprávních médiích, vliv vlastníků a vydavatelů, korupce novinářů a médií, placená inzerce vydávaná za standardní novinářskou, publicistickou aktivitu

Cenzura v Českých zemích[editovat | editovat zdroj]

František Frenzel: Seznam knih a písní zakázaných v Československu : [od roku 1918 do konce roku 1936] (přehled obsahu)

V Českých zemích cenzura existovala nejen před rokem 1918 (noviny někdy musely vyjít se začerněnými stránkami, potížemi s cenzurou je znám např. novinář a básník Karel Havlíček) a během nacistické a komunistické totality, ale i za tzv. první a druhé republiky, kdy byly ovšem zakázány především komunistické a nacionalistické spisy (a také písně).[1][2] Stát za první republiky cenzuroval obsah vydávaných deníků a zakazoval publikaci informací, článků podrobujících kritice některé policejní akce a zájmové oblasti politiky státu. Cenzurovány byly proto standardně za první republiky také divadelní hry a kulturní produkce, pokud byl jejich obsah zaměřen kriticky proti subjektům, které chtěl stát z politických, diplomatických důvodů před kritikou hájit. Viz například cenzura protifašistických divadelních představení Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z důvodu státního zájmu na udržení dobrých vztahů a vyhnutí se konfliktům s Německem po nástupu nacistů k moci. Během druhé světové války byly např. v Příručním slovníku jazyka českého místo normálních šifer (= zkratek) „nevhodných“ autorů používány šifry krycí (Mas. pro T. G. Masaryka, zatímco Masar. pro Edv. Beneše; v elektronické verzi slovníku je už zkratka Masar. nahrazena adekvátním Beneš[3]), nebo byly šifry autorů nahrazovány šiframi vydavatelství.[4] V době komunistického režimu v Československu měla cenzuru na starosti Hlavní správa tiskového dohledu[5] (1953-1966), poté Ústřední publikační správa (1966-1968) a nakonec Úřad pro tisk a informace (1968-1989). Některé knihy byly vydávány v pozměněném znění (např. překlad Karafiátových Broučků určený jako učebnice ruštiny nebo Defoeův Robinson Crusoe převyprávěný J. V. Plevou – z obou knih byl odstraněn jejich původní náboženský smysl). Podobně Mayův originální Vinnetou umírá se slovy „Jsem křesťan.“, což ovšem poválečná cenzura také změnila, a to v propagaci myšlenky všeobecného porozumění mezi národy (ve slavném filmu má Vinnetou pocit, že ho k sobě volají zvony).[6] Hrabalova kniha Příliš hlučná samota vyšla postupně ve třech různých verzích.

Cenzura byla oficiálně zrušena novelou Tiskového zákona v roce 1968 (během Pražského jara),[7] po sovětské invazi do Československa ovšem neoficiálně pokračovala až do roku 1989.[5] Cenzuru tehdy vykonávala státní organizace nazývaná Úřad pro tiskový dozor.

Cenzura fotografií za období totality[editovat | editovat zdroj]

Cenzura fotografií se v bývalém Československu prováděla buďto jejich retušováním, „vylepšováním“ anebo jejich úplným zakázáním. Na snímcích se odmazávaly nepohodlné osoby a předměty[5], nebo se např. mohl přidat jásající dav. Cenzorovi stačily malé nůžky a stříkací pistolka s barvou.

Zvláštní pozornost se věnovala fotografiím ČTK, protože její práce přebíraly domácí i zahraniční agentury. V praxi to vypadalo tak, že se člověk s pověřovací listinou ÚV KSČ dostavil do redakce ČTK, odnesl si negativy, a později přinesl již upravené fotografie. Šéfredaktor ČTK poté vydal nařízení, že se smějí používat jen tyto upravené snímky. Některé "zakázané" či "neupravené" snímky se mezi lidmi šířily tajně.[5]

Zásahy cenzury se většinou nařizovaly ústně, proto k nim existuje jen málo dokumentace. V tehdejším Sovětském svazu byly fotografie falšovány ministerstvem vnitra, proto se předpokládá, že v Česku (resp. v Československu) je upravovala StB právě v laboratořích ministerstva vnitra. Laboratoře měly být v budově nakladatelství Orbis na Vinohradské třídě v Praze a dále v ulicích Thákurova a Majakovského (dnes Pelléova) na Praze 6. Po listopadové revoluci byly tyto prostory prohledány, našly se však již jen prázdné místnosti. Zmizel z nich archiv, vybavení i veškeré podklady.

Cenzura ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Cenzurní lístek ČSR z roku 1935

Cenzura filmové tvorby probíhala po celém světě od počátků rozvoje filmového umění a probíhá až do současnosti. Státní i nestátní cenzurní organizace svou snahu obvykle zaštiťují ochranou obecné mravnosti, ochranou mládeže, poukazem na pobuřující nebo znesvěcující (ve smyslu politické nebo náboženské doktríny daného území) charakter zakazovaných děl. V zájmu ochrany svých investic a vůbec umožnění tvorby se v mnoha státech organizace filmového průmyslu i samotní tvůrci dobrovolně podřídili rozsáhlé autocenzuře. Typickým příkladem organizací prosazujících cenzuru je americká katolická Legie slušnosti, propracovaným autocenzurním předpisem pak například Produkční kodex. Obdobné organizace a předpisy však existují po celém světě. K cenzuře filmů ale dochází i z politických důvodů; tak byly např. z některých filmů vystříhány scény s Waldemarem Matuškou, který se stal kvůli své emigraci vládnoucímu komunistickému režimu nepohodlným.

Cenzura na internetu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Cenzura na internetu.

Cenzura též funguje v mnoha státech (v různém rozsahu) i v prostředí internetu. Její nejčastější podobou je blokování obsahu (buďto celých domén, serverů, či webových míst), filtrování obsahu (např. ve vyhledávačích) či filtrování konkrétních případů či událostí, jež mají být předmětem cenzury, až po absolutní kontrolu nad tím, kdo v dané zemi bude mít k internetu přístup. Některé země šíření „závadného“ obsahu tvrdě postihují a staví na roveň těžkých zločinů (typu velezrady apod.), a tak je k současnosti celosvětově přes 60 lidí trestáno odnětím svobody a jeden člověk byl popraven.

Cenzura v poštovnictví[editovat | editovat zdroj]

Cenzura poštovních zásilek byla prováděna poštovními, policejními, vojenskými, vězeňskými a jinými orgány. Ty zjišťovaly, zda zásilky neobsahují utajené vojenské či politické informace. Na zásilce byly většinou provedeny záznamy o cenzuře, např. otiskem cenzorního razítka, přelepením chlopně obálky cenzurní páskou a někdy i opatřeny služební pečetí cenzora. Cenzorní razítka byla často oválná a číslovaná, výjimečně (v I. světové válce) měla uvedeno navíc jméno cenzora. Hromadně byly takto cenzurovány a označovány zásilky během obou světových válek, méně často i po jejich skončení.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/95-cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html
  2. Srov. František Frenzel: Seznam knih a písní zakázaných v Československu : [od roku 1918 do konce roku 1936]. Hora Svaté Kateřiny : nákladem vlastním, 1937-1938.
  3. http://bara.ujc.cas.cz/psjc/PDF/PSJC/VYSVETLENI_ZKRATEK_A-B.pdf
  4. http://www.lexiko.ujc.cas.cz/index.php?page=3#psjc
  5. a b c d NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno : HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola C, s. 33 - 36.  
  6. Petr Mašek in Historie.cs. Dostupné online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/213452801400016/ Čas 14:48–15:27.
  7. Zákon č. 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968, kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích online.
  8. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Československá filatelie Praga 88. Praha : Rapid, 1988. Kapitola Cenzura listových zásilek, s. 95.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kaplan, Karel - Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu v letech 1945-1956. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994. ISBN 80-85270-38-2
  • Šámal, Petr: Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století. Dějiny a současnost 29, 2007/6, s. 24-27.
  • ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3. S. 616. (cze) 
  • Dawn B. Sowa: Zakázané filmy. ISBN 80-242-1383-4.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]