Římský cenzor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právo a povinnost zjistit počet občanů a dle majetku vyměřiti jim práva a povinnosti příslušelo v Římě nejvyššímu úředníku, tedy za doby královské teoreticky králi, za republiky konzulům. Poněvadž však konzulové byli velice zaměstnáni velitelstvím vojenským, a úkol zmíněný, který vyžadoval delší doby, každoročně vykonat nemohli, oddělena byla r. 443 př. n. l. tato funkce od úřadu konzulského a svěřena dvěma zvláštním úředníkům, kteříž nazváni byli Censoři.

Možno jest, že vyloučení funkce této z úřední činnosti konzulské způsobily také motivy politické. Censura byla úřad velice důležitý a mocný a byla pokládána fakticky za korunu republikánské úřední kariéry, ačkoli v oficiální titulatuře uvádí se teprve na místě třetím. Obyčejem bylo ucházet se o censuru po odbytém konzulátě. Censoři mají tytéž odznaky jako úředníci vyšší. Jen liktoři jich neprovázejí, poněvadž s úřadem censorským nebylo spojeno imperium vojenské ani jurisdikce. Rovněž i práva úředníků vyšších jim příslušejí mimo právo svolávati do shromáždění národ a senát (ius cum populo, po případě cum plebe agendi a ius senatum consulendi). Kollegialita byla v úřadě tom velice přísně provedena, což lze vysvětliti velikou mocí tohoto úřadu a faktickou nezodpovědností. Má-li výkon censorský nabyti platnosti, jest potřebí souhlasu obou Censorů. Zemře-li jeden z Censorů aneb jinak z úřadu odejde, musí druhý též úřadu se vzdát. Volit náhradníka za odstouplého Censora nebylo dovoleno. Censoři byli voleni jako všichni úředníci vyšší v komiciích centuriátních za předsednictví konzula neb úředníka s mocí konzulskou.

Úřad ten byl prvotně přístupen toliko patriciům až do r. 351 př. n. l., kdy první plebej za Censora byl zvolen, ale lustrum bylo ještě dlouhou dobu potom vykonáváno jen od patricijského Censora. Od r. 339 př. n. l. (lex Publilia) musil aspoň jeden z Censorů býti plebej. Opětné zastávání censury bylo od r. 265 př. n. l. zakázáno. Censura nebyla úřadem stálým, nýbrž periodicky se vracejícím po době jedné censovní periody (lustrum), kteráž původně zajisté byla čtyřletá (quinto quoque anno). Ale v pozdější praxi normální lhůta mezi jednotlivými lustry jest pět let. Původně asi s dokončením censu končila se také úřední činnost Censorů. Zprávy starověké (u Livia a j.) o pětiletém trvání tohoto úřadu nejsou hodnověrny, neboť odporují celé ideji republikánského zřízení a povstaly asi tím, že pětiletá platnost výkonů censorských smíšena byla omylem s úřední činností Censorů. Od r. 320 př. n. l. (lex Aemilia) stanovena byla doba úřední Censorů na 18 měsíců. Censorové nastupovali na úřad hned po svém zvoleni počátkem jara (v dubnu), lustrum spadalo obyčejně do května následujícího roku.

Sulla fakticky censuru odstranil, ale r. 70 př. n. l. byla opět zavedena. Augustus spojoval s počátku odhad s úřadem konzulským dle prvotního ustanovení, ale r. 28 př. n. l. obnovil opět tento úřad a vykonal census zároveň s Agrippou. Později vyskytuje se zřídka. Poslední census konán byl r. 74 n. l. od Vespasiana a Tita. Domitian nazýval se Censor perpetuus (Censor stálý). Po té době úřad censorský mizí a funkce jeho jsou absorbovány mocí císařskou. Funkce Censorů možno rozdělit v tyto:

1. Hlavní činností Censorů byl odhad (census populi), přehlídka to veškerého občanstva dle stavův a rozdělení politického jakožto základ pro vykonávání politických práv občanův a povinnosti vzhledem k daním a službě vojenské. Censoři svolali nejprve veškeré občanstvo na pole Martovo, kdež měli své úřední místnosti, a oznámili mu ve formě ediktu zásady, jimiž se budou při odhadu říditi (formula census, lex censui censendo dicta). K censu musili se dostaviti všichni římští občané bez rozdílu stáří, stavu a rodu; osvobozeny byly jen osoby jsoucí v moci otcovské (paní a dítky), jež přihlasoval otec, dále vdovy a sirotci (orbi orbaeque), kteréž přihlasoval poručník; z poloobčanů (cives sine su. agio) pak byli censu podrobeni ti, kdož mají majetek v Římě dani podrobený. Kdo se k censu nedostavil bez vážné příčiny, propadl prvotně statkem i životem. Později byl majetek takového občana bez jeho přispění a k jeho škodě odhadnut. Odhad sám dál se podlé tribuí. Každý občan musil napřed učiniti přísežný slib, že bude vypovídati dle pravdy. Potom udal jméno své, stáří, domov, jméno otce nebo, byl-li propuštěnec, patrona, jméno tribue, do které patřil, poměry rodinné, počet let vojenských. Nejdůležitější bylo udání majetku dani podrobeného. Prvotně platila se daň (tributum) z majetku nemovitého (ale jen italského, majetek v provinciích byl z censu vyloučen); z movitého padal na váhu jen počet otrokův a množství tažného dobytka; později rozšířil se census na veškeren majetek movitý i nemovitý. Tak řečení aerarii (v. t.) musili i prvotně platiti daň z veškerého majetku. Cenu majetku v určité sumě udává občan sám, avšak definitivní rozhodnutí přísluší Censorům, jimž při výkonu tom pomocni jsou náčelníci jednotlivých tribuí (curatores tribuum) a přísežní znalci (iuratores), kteří tvoří radu Censorů. Dle výše jmění ustanovila se pak percentuální daň. Zdali dluhy při tom se odpočítaly, není jisto. Jest ovšem přirozeno, že při stanovení daně přihlíželo se také k poměrům majetkovým v době předešlého odhadu, kteréž položeny byly za základ při novém vyměření daně. K výkonům těmto pojilo se zkoumání dosavadního způsobu života každého občana. Byla-li shledána na něm nějaká nečestnost, přičinili Censoři k jeho jménu hanlivou poznámku s udáním důvodů (nota, subscriptio censoria), kteráž měla za následek rozličné tresty. Toto právo, dohlížeti na veřejnou mravopočestnost (regimen morum), dodávalo úřadu censorskému veliké moci. Tresty censorské byly:

  • vyloučení ze senátu (senatu movere)
  • vyloučení ze stavu rytířského (equum adimere)
  • vyloučení z tribue vůbec (tribu movere)
  • vřadění mezi aerarii.

Později, když místo daně pouze pozemkové nastoupila daň z veškerého majetku u všech občanů, záležel trest v tom, že občan byl přesazen z váženější tribue venkovské do některé ze čtyř tribuí městských, kteréž platily za nižší. Potom ovšem ona protiva mezi příslušníky tribuí (tribules) a aerarii mizí. K této funkci Censorů pojila se

2. Přehlídka jezdců (recognitio equitum). Přehlídka jezdců konala se na foru. Všichni jezdci, mající státní koně, ubírají se, každý vedouce svého koně, před Censory, jak dle seznamu jsou vyvoláváni. Ty, kteří léta služebná si odbyli a dále sloužiti nechtějí, zprošťují Censoři služby. Při ostatních, shledají-li život jezdce bezúhonným a koně jeho v pořádku, ponechávají jej dále mezi jezdci. V případě opačném vyloučí jej ze seznamu jezdcův a místa uprázdněná obsadí členy novými. Od Augusta počínajíc spojena byla přehlídka jezdců se slavnostním průvodem (pompa), kterýž každoročně 15. července byl konán. Za doby císařské přešlo právo nově obsazovati uprázdněná místa na císaře, kterýž pro zkoumání příslušné kvqualifikace ustanovil zvláštního úředníka hodnosti rytířské (a censibus equitum Romanorum). Na seznamech censem zjednaných zakládají se ještě seznamy pro jiné výkony potřebné a sice: a) listiny o vybírání daní, b) listiny odvodní.

3. Volba senátu (lectio senatus), vlastně revise dosavadních jeho členů. Funkce tato, kterouž Censoři obyčejně nejprve vykonali, připadla jim teprve zákonem Oviniovým (lex Ovinia) okolo r. 312 př. n. l. Za základ vzat byl seznam předešlý, ku kterémuž připojena byla jména těch, kteří od poslední volby na základě zastávání úřadu hlasovací právo v senátě obdrželi. Nehodné členy vyloučí Censoři ze seznamu toho a místa uprázdněná nově obsadí. Nový seznam předčítá se národu a nabývá hned platnosti. Co se týká doby císařské, viz Adlectio.

4. Se sčítáním a přehledem občanstva a jeho poplatní síly souvisela ještě jiná činnost Censorů, totiž spořádání příjmů státních a vydání. Příjmy státní (vectigalia), hlavně výnos státních pozemků (ager publicus), byly pronajímány od Censorů nájemcům, řečeným publicani. (Viz Aerarium.) Vydání státní (ultro tributa), mezi kteréž pojaty jsou hlavně výdaje na nové stavby, na udržování staveb starých, na př. chrámů, silnic, vodovodů a j., pronajímají [Censor]-ři také podnikatelům a sice těm, kteří je převezmou za sumu nejmenší. Spory při nájmech těchto vzniklé rozsuzují [Censor]-ři buď sami nebo pomocí porotců. Za doby císařské připadla tato část pravomoci censorské tak řečeným curatores operum publicorum, aquarum, viarum, alvei Tiberis.

Celý akt činnosti censorní zakončen byl slavnostní obětí smírnou a očistnou (lustrum), kterouž přináší Martovi jeden z Censorů za národ na pole Martovo svolaný a dle centurií seřaděný. Bez tohoto náboženského obřadu neměl, jak se zdá, census právní platnosti. V širším významu značí lustrum dobu, kteráž od jedné takové oběti k druhé uplynula. t. j. pětiletí. Na znamení ukončeného lustra zarazí hřeb do stěny chrámu (od II. stol. př. n. l. do chrámu) Marta Mstitele. Listiny nové uložily se ve státní pokladně. Census, který původně omezen byl na město Řím, stal se municipálním zákonem Caesarovým r. 45 př. n. l. institucí italskou. Zákonem tím bylo ustanoveno, aby ve všech municipiích italských současně s censem v Římě odhad byl předsevzat dle stejných zásad, v 60 dnech aby byl dokončen a listiny veškeré zaslány do Říma 60 dní před dokončením censu v Římě. Tento census municipální udržel se déle než census veškerého občanstva v Římě. Co se provincií týká, příslušelo právo vykonávati odhad za doby císařské císaři, kterýž ustanovuje k tomu účelu zvláštní odhadní kommisaře. Někdy svěřena byla funkce ta také členům císařského domu na př. Germanikovi v Gallii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • L. Lange, Röm. Alterth. I3, str. 291-321.
  • Mommsen, Röm. Staatsrecht, II2, 319-461.
  • Madvig, Verf. u. Verw. d. röm. Staates, I., 393-421.
  • E. Herzog, Gesch. u. System d. röm. Staatsverf., I., 754-797.
  • Karlowa, Röm. Rechtsgesch., I., 229-249.
  • P. Willems, Le droit public Romain. str. 281-292.
  • J. B. Mispoulet, Les institutions politiques des Romains, I., 97-109.
  • H. Schiller, Die röm. Alterthümer, str. 546. a n. (v Müllerově encyklopaedii).
  • Servais, La censure (Luxemburk, 1880).
  • W. Soltau, Über d. Ursprung v. Census u. Censur in Rom (Verhandl. d. 36. PhilologenVersamml., str. 146-170.).
  • L. Delavaud, Le cens et la censure (Paříž, 1884).
Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Censor u Římanů“ Ottova slovníku naučného , jehož autorem je Pk. - (Dr.) Pražák Josef.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]