Občanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Občanství je časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Státní občanství je jedním z hlavních znaků moderního státu. Žádný stát nemůže existovat, kdyby neměl své občany. Tento právní svazek mezi občanem a státem je zpravidla proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a na jeho základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (závazky).[1] Mezi ně patří zejména právo občana na ochranu ze strany státu a povinnosti občana jako věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.

Pojem občanství bývá někdy ztotožňován s pojmem státní příslušnost, ale ten je obsahově širší, neboť do sebe zahrnuje i právnické osoby příslušné k danému státu.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve starověkém Římě bychom pod slovem občanství nalezli pojem status civitatis, v českých dějinách by to byl inkolát. Současný pojem občanství vznikl ze 3. stavu (měšťanstva) během Velké francouzské revoluce. Státní občanství v moderním slova smyslu se zformovalo v době buržoazních revolucí, obdobně jako moderní stát, konstitucionalismus, politické strany či práva a svobody jednotlivce.

Za dob nevolnictví nebyl umožněn svobodný pohyb osob, a proto se tehdy uplatňovala zásada ius soli. Až Ústava Francie z roku 1791 a později Code Napoleon (občanský zákoník) obnovují zásadu ius sanguinis, když zavádí pojem občanství místo poddanství (termín poddanství nebyl vhodný pro vyjádření rovnosti před zákonem, což byl jeden ze základů vytvářející se občanské společnosti a osvícenských myšlenek).[2]

Rozměr státního občanství v právu[editovat | editovat zdroj]

Státní občanství má rozměr nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní. Z hlediska právního zakotvení lze říci, že patří do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do práva:

  • ústavního - základy vztahu jedince a státu, vztahy navenek;
  • finančního - poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování státního občanství;

Typy fyzických osob ve státě[editovat | editovat zdroj]

Dle právního vztahu fyzické osoby ke státu rozlišujeme tři typy fyzických osob ve státě:

1. Státní občan - má specifický státoobčanský poměr ke státu.

2. Cizinec - má tentýž poměr jako státní občan, avšak k jinému státu, platí pro něj cizinecký režim, řídí se cizineckým právem.

3. Bezdomovec (apatrida) - je bez státoobčanského poměru k jakémukoli státu.[1]

Problém bipolitismu a apatrismu[editovat | editovat zdroj]

Bipolité jsou osoby s dvojím státním občanstvím. Dítě získá dvojí státní občanství např. proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis, ale narodí se na území jiného státu, který svoji právní úpravu staví na principu ius soli - narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo. Dítě může získat dvojí občanství rovněž v případě, že jsou jeho rodiče občany různých států, jejichž právní řády staví na principu ius sanguinis.

Apatridé jsou osoby bez státního občanství (tzv. bezdomovci). Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis a děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu. Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu.

Oba tyto jevy se považují za nežádoucí.[2]

Právní úprava občanství v ČR[editovat | editovat zdroj]

O právní úpravě občanství v ČR pojednává hned několik právních předpisů. Z Ústavy České republiky lze zmínit tato ustanovení:

”Nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon.“ a ”Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“. Listina základních práv a svobod k tomu dodává, že ”pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu ”občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které LZPS přiznává bez ohledu na státní občanství.“

Mezi stěžejní zákony, které pojednávají o občanství patří Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 186/2013 Sb., který nabyl účinnosti 1. ledna 2014.

Jak Ústava ČR, tak Listina, oba tyto dokumenty pracují s pojmem občanství jako s pojmem hotovým. Definici pojmu však provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994 a charakterizoval jej jako: časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Tím je řečeno zejména, že státní občanství je regulováno právním řádem jednotlivého státu – vzniká, trvá i zaniká na základě práva.

Získání státního občanství[editovat | editovat zdroj]

Obecně můžeme nabýt státní občanství následujícími způsoby:

  1. Narozením - Právní kultura kontinentální Evropy preferuje zásadu ius sanguinis ("právo krve"), tedy vznik státního občanství podle pokrevní příbuznosti - podle státního občanství rodičů. Právní kultura angloamerická preferuje zásadu ius soli ("právo místa"), tedy vznik státního občanství podle místa narození.
  2. Naturalizací - do tohoto způsobu patří sňatek, osvojení, určení otcovství, legitimace, udělení státního občanství, přijetí do státní služby, nalezení apod. V českém ústavním právu je pojetí naturalizace zúženo jen na nabytí státního občanství udělením.
  3. Opcí - tou se rozumí právo volby mezi dvěma či více státními občanstvími. Nejčastěji se používá při změně suveréna státního území. V případě okupace či anexe cizího státu, je nutno považovat nové vynucené státní občanství okupujícího státu za neplatné.[2]

Získání státního občanství v ČR[editovat | editovat zdroj]

Získání státního občanství je upraveno v zákoně č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky. Podle tohoto zákona lze státní občanství České republiky nabýt následujícími způsoby:

  1. Narozením, je-li v den narození dítěte alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky. Státní občanství zároveň nabývá narozením i dítě, které se narodí na jejím území a které by se jinak stalo osobou bez státního občanství (bezdomovcem), pokud jsou oba rodiče dítěte bezdomovci a alespoň jeden z nich má na území České republiky ke dni narození dítěte povolen pobyt na dobu delší než 90 dnů.
  2. Osvojením, je-li alespoň jeden z osvojitelů státním občanem České republiky, a to dnem nabytí právní moci rozhodnutí o osvojení. Dítě, které bylo osvojeno rozhodnutím orgánu cizího státu a alespoň jedním z osvojitelů je státní občan České republiky, nabývá státní občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozhodnutí o uznání osvojení, pokud bylo osvojení v České republice podle zákona o mezinárodním právu soukromém uznáno.
  3. Určením otcovství - pokud matka dítěte není státní občankou České republiky, ale otec ano, pak dítě nabývá státní občanství ČR dnem prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství.
  4. Nalezením na území ČR - dítě mladší 3 let nalezené na území České republiky, jehož totožnost se nepodaří zjistit, nabývá státní občanství České republiky dnem nalezení na území České republiky, pokud do 6 měsíců ode dne nalezení nevyjde najevo, že nabylo státní občanství jiného státu.
  5. Prohlášením si může zvolit státní občanství České republiky fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla státní občanství ČR ani státní občanství SR. Nabytí státního občanství České republiky tímto způsobem není umožněno fyzické osobě, která je ke dni učinění prohlášení státním občanem Slovenské republiky. Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti. Rodiče, popř. jeden z nich, mohou do svého prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení.
  6. Udělením (naturalizací) na žádost podanou prostřednictvím krajského úřadu (městské části hlavního města Prahy) Ministerstvu vnitra ČR po složení státoobčanského slibu. Pro udělení občanství musí žadatel splňovat následující podmínky (některé podmínky je možné prominout, ale ani při splnění všech podmínek není na udělení občanství právní nárok):
    • Má na území ČR ke dni podání žádosti povolen trvalý pobyt nepřetržitě po dobu alespoň 5 let (3 let u občanů Evropské unie). Musí zároveň prokázat, že se na území České republiky zdržuje alespoň v rozsahu jedné poloviny této doby.
    • Nebyl pravomocně odsouzen pro nedbalostní trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebo pro úmyslný trestný čin.
    • Prokáže znalost českého jazyka.
    • Prokáže základní znalost ústavního systému České republiky a základní orientaci v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky.
    • V posledních 3 letech předcházejících dni podání žádosti neporušil závažným způsobem povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na území České republiky, veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, zaměstnanost, daně, cla, odvody a poplatky, vyživovací povinnost vůči dítěti, které má trvalý pobyt na území České republiky, nebo veřejnoprávní povinnosti k obci, ve které je žadatel přihlášen k pobytu, jde-li o povinnosti uložené obcí v samostatné působnosti.
    • Prokáže výši a zdroje svých příjmů za poslední 3 roky a doloží, že z nich odvádí daň.
    • Prokáže, že jeho pobyt na území České republiky v posledních 3 letech výrazně a bez vážných důvodů nezatěžoval systém státní sociální podpory nebo systém pomoci v hmotné nouzi.

Zánik občanství[editovat | editovat zdroj]

Pozbytí občanství se nazývá expatriace. Ztratit státní občanství je možné např. nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost, sňatkem, propuštěním ze státního svazku, prohlášením nabytí státního občanství za neplatné apod. Článek 15 Všeobecné deklarace lidských práv stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. To přináší významnou garanci státoobčanského statusu.[2]

Zánik státního občanství v ČR[editovat | editovat zdroj]

Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky prohlášením o vzdání se státního občanství České republiky, jestliže splňuje současně tyto podmínky:

  • trvale se zdržuje v cizině,
  • není v České republice přihlášen k trvalému pobytu a
  • je zároveň státním občanem cizího státu, nebo žádá o nabytí cizího státního občanství a prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky činí v souvislosti s nabytím tohoto státního občanství.

Do 31. prosince 2013 (za účinnosti zákona č. 40/1993 Sb.) bylo možné pozbýt občanství České republiky rovněž nabytím cizího státního občanství.

Doklady o státním občanství[editovat | editovat zdroj]

  • Občanský průkaz České republiky
  • Cestovní doklad České republiky
  • Osvědčení ne starším 1 roku
  • Listinou o nabytí nebo udělení státního občanství České republiky ne starší 1 roku

Mezinárodní smlouvy vztahující se k úpravě státního občanství[editovat | editovat zdroj]

  • Evropská úmluva o státním občanství (vyhlášena pod č. 76/2004 Sb. m. s.)
  • Úmluva o státním občanství vdaných žen (vyhlášena pod č. 72/1962 Sb.)
  • Úmluva o omezení případů bezdomovectví (vyhlášena pod č. 43/2002 Sb. m. s.)
  • Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášena pod č. 62/1987 Sb.)
  • Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti

Dle článku 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy v případě rozporu aplikační přednost před vnitrostátním právem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PAVLÍČEK, Václav, a kol. Ústavní právo a státověda, 1. díl, Obecná státověda. Praha : Linde, 1998. ISBN ISBN 80-7201-141-3.  
  2. a b c d e FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2004. ISBN ISBN 80-210-2592-1.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Legislativa[editovat | editovat zdroj]

  • Zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, dostupný např. na zakonyprolidi.cz
  • Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, dostupný např. na zakonyprolidi.cz
  • Ústava České republiky, dostupná např. na zakonyprolidi.cz
  • Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, dostupný např. na zakonyprolidi.cz
  • Listina základních práv a svobod, dostupná např. na zakonyprolidi.cz
  • Vyhláška č. 433/2013 Sb., o prokazování znalosti českého jazyka a českých reálií pro účely udělování státního občanství České republiky, dostupná např. na zakonyprolidi.cz
  • Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dostupný např. na zakonyprolidi.cz

Související články[editovat | editovat zdroj]