Ius soli
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ius soli (lat., v překladu „právo místa“) je právní zásada, podle které dítě nabývá státní občanství toho státu, na jehož území se narodilo. V Evropě, Africe nebo v Asii není obvyklou, je uznávána převážně na americkém kontinentu. Jejím protikladem je zásada ius sanguinis.
Zásada ius soli se uplatňuje v České republice jen tehdy, pokud jsou oba rodiče apatridy nebo pokud je dítě nalezeno na českém území a jeho rodiče jsou neznámí.[1]
Reference [editovat]
- ↑ § 3 a § 5 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky
