Evropa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o světadílu. Další významy jsou uvedeny v článku Evropa (rozcestník).
Evropa
Evropa
Rozloha 10 058 000 km² (2009)[1]
Počet obyvatel 742,5 mil. (2013)[2]
Počet států 46 nezávislých států
Regiony

Západní Evropa
Střední Evropa
Východní Evropa
Severní Evropa
Jižní Evropa

Jihovýchodní Evropa
Další odkazy
Commons Evropa
Souřadnice 54°0′ s. š., 34°0′ v. d.

Evropa je území brané buďto jako jeden ze šesti světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus).

Jde o druhý nejmenší světadíl mající rozlohu asi 10 058 tis. km² (2009)[3] (asi 7 % zemského povrchu), který je však zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km²), takže asi 742 500 000 obyvatel Evropy (2013)[4] představuje přibližně 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009).

Evropa je kolébkou tzv. západní civilizace. Evropské národy hrály dominantní roli ve světovém dění cca od 16. století až po počátek století 20., ve kterém byly zatlačeny do pozadí Spojenými státy americkými. Důvodem byla zejména politická a národnostní roztříštěnost Evropy, na jejímž území se odehrály hlavní boje obou světových válek a kterou po té druhé na čtyřicet let rozdělila železná opona.

I v současné době politická a jazyková roztříštěnost komplikují integraci Evropy, a to i u zemí, které jsou součástí Evropské unie. Mluví se zde 218 různými jazyky[5] z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech a existují zde oblasti, které jsou zdrojem závažných národnostních konfliktů (zejména Balkán, země bývalého Sovětského svazu, severní Španělsko a Severní Irsko).

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek Evropy v noci
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropy.

Hranice mezi Evropou a Asií[editovat | editovat zdroj]

Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče.

Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě.

Rozšířená a na českých školách vyučovaná[6][7] verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře.[8]

Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu.[9][10]

Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, navrhli američtí geografové.[9][10] Hranice vedená přesně po rozvodí by také znamenala, že do Evropy se dostanou malé části jinak převážně asijských států Gruzie a Ázerbájdžánu. Řeky Těrek (asi 50 km), Argun (asi 18 km) a Andijské Kojsu pramení na území Gruzie a odtékají na sever do Ruska. Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku.

Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu.[9] Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu.

Poloha, rozloha a vodorovná členitost[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Střed Evropy.
Evropa na mapě světa

Název světadílu je odvozen od akkadského slova ereb („západ Slunce“). Tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa.

Krajní body na pevnině jsou:

Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou:

Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km², tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl[11] po Austrálii a Oceánii.

Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym.

Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjælland a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos.

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Evropa, fyzická mapa

Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n.m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje.

Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná FennosarmatiaVýchodoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km.

Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny.

Hercynským vrásněním vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masiv (1602 m) a Francouzské středohoří (1886 m).

Během třetihorního alpínského vrásnění došlo k vytvoření Alp (Mont Blanc, 4807 m) a dalších evropských pohoří (Karpaty (2655 m), Dinárské hory (2751 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2914 m)). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli,Monte Epomeo a Vesuv.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť.

80 % Evropy leží v úmoří Atlantského oceánu. 20 % Evropy je odvodňováno do bezodtokého Kaspického moře, do něhož ústí nejdelší evropská řeka Volha (3531 km, povodí 1 360 000 km², s průměrným ročním průtokem 8220 m³). Dalšími velkými řekami jsou Don, Dněpr, Dunaj, Pád, Rhôna, Ebro, Seina, Temže, Rýn, Labe, Odra a Visla.

Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě.

Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km²) a Oněžské jezero (9700 km²) v Rusku

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Podnebné pásy

Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C).

Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně).

Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Córdoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvica (4624 mm ročně).

Přírodní krajiny[editovat | editovat zdroj]

Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajgajehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou.

Zvířena má typické zástupce: soba v tundrách, losa, vlka, medvěda hnědého, rysa, jelena a rosomáka v tajze, lišku, vydru, zajíce a ježka ve smíšených a listnatých lesích, kamzíka v horských oblastech a různé druhy ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a hmyzu.

Původní přírodní prostředí je chráněno k přírodních rezervacích a národních parcích.

Evropské geografické rekordy[editovat | editovat zdroj]

Mount Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy
Ruská Volha je nejdelší a nejvodnější řeka v Evropě
Ladožské jezero je největší v Evropě
Nejdelší most Vasco da Gama
Nejvyšší hory
Související informace naleznete také v článku Nejvyšší hory evropských zemí.
Nejvyšší činné sopky
Nejdelší řeky
Největší jezera
Další rekordy

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropy.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Evropa c.650, oranžově jsou vyznačeni slované

První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy v oblasti Egejského moře. Na Krétě se kolem roku 2700 př. n. l. zrodila Egyptem ovlivněná Mínojská civilizace a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l..

Na jejich troskách se postupně rozvíjela v řeckých městských státech od roku 800 př. n. l. a později v Římě antická civilizace. Za počátek historie starověkého Řecka se tradičně považuje rok 776 př. n. l., kdy se konaly první antické olympijské hry. Rozkvět těchto států byl spojen také s rozvojem kultury, umění a filosofie. Období největšího rozšíření dosáhla řecká kultura v období helénismu, která následovalo po vládě Alexandra Velikého, kdy se řecká kultura rozšířila po celém středomoří a blízkém východě. Politickým nástupcem říše Alexandra Velikého se stalo Římské císařství, založené roku 27 př. n. l. císařem Augustem za jehož vlády vzniklo a také se začalo šířit křesťanství. Římská říše ovládala celé středomoří a západní Evropu. Latina úřední řeč Římské říše se stal základem rodiny románských jazyků. Rovněž římské právo položilo základ státovědy či evropského občanského práva. Římská říše zanikla roku 476 během stěhování národů.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Evropa roku 1097
Náboženství v Evropě

Na troskách antické civilizace, z níž převzala především řeckou filosofii, římské právo a křesťanství, se začala postupně vyvíjet naše současná západní civilizace, živořící prvních 1000 let na periferii. Zpočátku byly vedle zbytkové Východořímské později Byzantské říše zakládány krátkodobé barbarské státy: Franská říše v 5. století, anglosaské státy v Anglii v 5.6. století nebo Dánsko roku 800.

Po přistěhování Slovanů do střední a jihovýchodní Evropy vznikaly i slovanské státy: Velkomoravská říše roku 833, Bulharská říše7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. České knížectví se od roku 1004 začlenilo do Svaté říše římské a roku 1198 bylo povýšeno na České království.

Rozmach křesťanské církve, zděděné po antice, je charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Dočasný propad raně středověké Evropy byl způsoben pronikáním cizorodých prvků: Arabů na Pyrenejský poloostrov od roku 711 a Maďarů do uherských nížin v 9. století, kde se ovšem udrželi a stali se nedílnou součástí evropské civilizace především díky včasnému přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický, hospodářský a kulturní vzestup, který Evropě přinesl nakonec 400 let trvající vládu nad planetou.

Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno.

Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko.

Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 17721795, a kalmarská v letech 1397–1523.

Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši.

Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří.

Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 15191522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Kulturní regiony Evropy

Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). České země za vlády Habsburků ztratily území Slezska, které od roku 1742 připadlo Prusku. Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko.

Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565–1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království.

Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii.

Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva.

Po francouzské revoluci 17891794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády.

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Evropa mezi světovými válkami

Po první světové válce 19141918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením sovětských republik, vzniklých v důsledku Říjnové revoluce v Rusku. První světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou.

Po druhé světové válce 19391945, která definitivně zničila evropskou moc, během studené války 19461989, byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: východní blok ve východní Evropě, ovládaný SSSR, a na demokratické země v západní Evropě. Československo přišlo o území Podkarpatské Rusi. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii.

Velmi významným procesem je v moderní Evropě integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948, a dále vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a finální Evropské unie 1993. Integrovaná Evropa měla původně vytvořit znovu evropské mocenské centrum, ale zatím je vývoj toho dalek.

Klíčový se stal rok 1989, kdy došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno i roku 1990 znovusjednotit Německo. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Tento vývoj se neobešel bez konfliktů například v Moldávii, pobaltských státech nebo na Kavkaze. Ve stejném roce začal i rozpad komunistické Jugoslávie a následné konflikty opět přinesly válku do Evropy. Rozpadem Jugoslávie vznikly státy následnické: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a později Srbsko, Černá Hora a Kosovská republika. Roku 1993 se bez konfliktů rozpadlo Československo na Českou republiku a Slovensko.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Největší evropská Bazilika svatého Petra ve Vatikánu
Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropy.

Evropa má 718 mil. obyvatel, tj. 9,6 % světové populace. Hustota zalidnění je vysoká, 72 obyvatel/km2. Evropa je nejhustěji zalidněný kontinent. Současný stav a rozmístění obyvatelstva je výsledkem složitého vývoje. Největší hustotu zalidnění mají kromě miniaturních států Monaka, Vatikánu a Malty, Nizozemsko (390 obyvatel/km2), Belgie (340 obyvatel/km2) a Velká Británie (250 obyvatel/km2).

Naopak nejnižší hustotu zalidnění mají v Evropě: Island (3 obyvatelé/km2), Kazachstán (4 obyvatelé/km2), ale to je evropský stát jen malou částí svého území, a Rusko (8 obyvatel/km2), ale jeho hustota zalidnění vypočítaná na celé území Ruska hustotu v evropské části zkresluje.

Přírůstek činí 0,3 %, porodnost dosahuje 13 prom. a úmrtnost 11 prom. Obyvatelé Evropy se v průměru dožívají 68 let (muži) a 77 let (ženy).

Obyvatelstvo tvoří hlavně tři větve indoevropské jazykové rodiny: slovanská, germánská a románská. Mnoho národů patří k jiným jazykovým skupinám, např. uralské nebo afroasijské. Slovanskými jazyky se v Evropě podle počtu rodilých mluvčích mluví nejvíce.

Nejpočetnějšími evropskými národy jsou indoevropští Rusové, Němci, Italové, Angličané, Francouzi, Ukrajinci, Španělé a Poláci.

Znakem všech průmyslových oblastí je nakupení sídel, zejména ve střední Anglii, Nizozemsku, Porúří, Porýní a v Sasku, v Horním Slezsku, Donbasu a Pádské nížině.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství v Evropě.

Nábožensky dominuje evropskému prostoru křesťanství, které však v mnoha zemích ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, nejvíce patrné je to v případě severských zemí, Česka, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. Mezi další větve křesťanství v Evropě patří pravoslaví a na severu a v Anglii protestantismus. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství sunnitský islám.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

HDP v Evropě podle parity kupní síly
Podrobnější informace naleznete v článku Hospodářství Evropy.

Evropa patří k hospodářsky nejvyspělejším oblastem planety. Průmyslová odvětví mají dlouhou tradici, zemědělství je intenzivní. Ze světového hlediska má význam těžba uhlí, ropy, zemního plynu, železné rudy, bauxitu, niklu, rtuti, magnezitu, fosfátů a draselných solí.

Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství. V Evropě jsou rozvinuty všechny druhy dopravy a má největší objem zahraničního obchodu ze všech světadílů.

Největší evropskou národní ekonomikou v nominálním HDP je Německo, následované Francií, Spojeným královstvím, Itálií a Ruskem. Těchto pět zemí je umístěno ve světové top 10, evropské ekonomiky tedy tvoří polovinu deseti největších ekonomik světa.

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Na tomto přeplněném kontinentu musí divoce rostoucí rostliny a divoce žijící živočichové bojovat o prostor se zemědělstvím, sídly lidí a průmyslem. Přesto Evropa se svými mnoha klimaty a habitaty poskytuje obživu mnoha rozmanitým formám života v přírodě.

Chladné oblasti kolem severního polárního kruhu jsou domovem sobů, hus a sovic sněžních. Trochu více na jih mechy a lišejníky. Tundra, jež je po většinu roku zmrzlá, ustupuje lesům tvořeným smrkem a břízou. Tyto lesy se rozprostírají po celé severní Evropě a potulují se v nich medvědi a vlci.

V mírnějších klimatech severozápadní Evropy jsou smíšené lesy tvořené dubem, jasanem a bukem a jsou domovem veverek, vysoké zvěře, divokých kanců a mnoha druhů ptáků. Mořští ptáci, jako například racci, alky a terejové, hnízdí na skalnatém pobřeží Atlantského oceánu. V Atlantském oceánu žije celá řada různých druhů ryb včetně tresky, sledě, lososa, sardinek a jesetera.

Travnaté oblasti střední Evropy jsou z velké části využívány pro zemědělství, ale poskytují také obživu mnoha savcům a ptákům. Velcí sokoli a orli loví koroptve, křepelky, myši, krtky, krysy a další malé živočichy tohoto pásma.

Dále na jih v horském pásmu Alp nalezneme formy života v přírodě typické pro tuto oblast, např. savce, kteří si vyhrabávají nory a říká se jim svišti, a kamzíky podobné koze. Mezi alpské květiny patří tmavomodrý hořec a trsovitý plesnivec alpský.

Na nejjižnějších cípech Evropy, kolem Středozemního moře, se daří olivovníkům, cypřišům a borovicím piniím. Na teplém slunci tohoto pásma se vyhřívají hadi, ještěrky a želvy.

Politický přehled[editovat | editovat zdroj]

Evropská unie a kandidátské země

Evropa vždy značně ovlivňovala světovou politiku. Staří Řekové jako první vytvořili kolem roku 450 př. n. l. demokracii. Tento systém, ve kterém si vládu volí lid, je dnes všeobecně rozšířen. Ve středověku měla silný politický vliv po celé Evropě římskokatolická církev. Na počátku 18. století se moc přesunula z rukou církve do rukou několika států, například Španělska a Spojeného království. Tyto státy zbohatly také kolonizací Asie, Afriky a obou Amerik. Řada těchto kolonií získala nezávislost až v minulém století.

První světová válka (19141918) i druhá světová válka (19391945) začaly v Evropě. Po druhé světové válce se kontinent rozdělil na komunistické země na východě, vedené Sovětským svazem, a nekomunistické země na západě, podporované Spojenými státy americkými. Evropa se stala centrem boje o moc mezi komunistickými a nekomunistickými zeměmi. Tento boj byl znám pod pojmem studená válka. V 80. letech 20. století vedly reformy v Sovětském svazu a východní Evropě k pádu tamního komunismu. Po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa vznikly nové státy. Studená válka skončila, ale konflikt mezi etnickými skupinami a ekonomické problémy způsobily ve východní Evropě nové zdroje napětí.

V roce 1995 bylo 15 západoevropských států spojeno v Evropskou unii. Tato organizace vznikla v 50. letech. Dnes je jejím cílem, aby politicky a ekonomicky sjednotila různé země Evropy.

Politické členění Evropy[editovat | editovat zdroj]

Státy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam evropských států.
Evropa, státy
Územní vymezení Evropy
     evropské území     asijské území evropských států     státy kulturně a historicky zařazované do Evropy

Na Evropském kontinentu a k němu náležících ostrovech se nachází území 46 nezávislých států, jejichž seznam je uveden níže. Ten však může být dále různě modifikován i jinými hledisky: na základě kulturních a politických hledisek bývají často přiřazovány k seznamu ještě Kypr, Gruzie či Arménie, na základě odlišně chápané hranice Evropy to může být i Ázerbájdžán, nebo naopak jsou vyřazovány země, jejichž hlavní území leží mimo Evropu a pohybují se v jiném kulturním rámci, než je ten evropský (nejčastěji Turecko a Kazachstán).

     

Kromě těchto samostatných států se v Evropě nachází:

  

čtyři autonomní souostroví:

jedna kolonie:

státní útvary, které nejsou všeobecně uznávány:

S výjimkou Běloruska, Vatikánu, Kazachstánu a mezinárodně neuznaných států jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 27 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.

Části Evropy[editovat | editovat zdroj]

Severozápadní Evropa


 

Severní Evropa

 

Severovýchodní Evropa


Západní Evropa


Střední Evropa


Východní Evropa


 


Jižní Evropa





Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Školní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-925-9
  2. http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/show.do?dataset=demo_pjan&lang=en
  3. Školní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-925-9
  4. http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/show.do?dataset=demo_pjan&lang=en
  5. Raymond G. Gordon, Jr. (ed.): Ethnologue: Languages of the World, Fifteenth edition. Online version. SIL International, Dallas, Texas, 2005. Znakové řeči nejsou započítány.
  6. Školní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-925-9
  7. Pavel Šára, Josef Herink: Poznáváme svět v číslech. Příručka pro žáky a učitele všech typů škol. Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., Praha, 2003. ISBN 80-86034-55-0 Str. 6.
  8. Kapesní atlas světa. 242 pp. Geodetický a kartografický podnik v Praze, n.p., Praha, 1983. Str. 31.
  9. a b c Kudy vede hranice Evropy a Asie? In: Lidé a země, ročník 57, č. 4/2008, str. 14. Mladá fronta a.s., Praha, 2008.
  10. a b Václav Král: Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 1999. ISBN 80-200-0684-2 Str. 302.
  11. Kapesní atlas světa. 242 pp. Geodetický a kartografický podnik v Praze, n.p., Praha, 1983. Str. 26.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Státy Evropy
Mapa Evropy
Státy s celým územím v Evropě
Státy s částí území v Evropě
Státy s územím mimo Evropu