Antarktida

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antarktida
Antarktida
Rozloha 14 000 000 km²
Počet obyvatel cca 1000
Počet států 0
Další odkazy
Commons Antarktida
Souřadnice 90° 0′ j. š., 60° 0′ z. d.

Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je čtvrtý největší kontinent. Zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země.

Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.

Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejich požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě zmraženy.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Antarktida

Antarktida leží na Jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu.

Nejzazší body na pevnině:

Nejzazší body včetně ostrovů:

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Antarktidy.
Související informace naleznete také v článku Územní nároky na Antarktidu.
Satelitní obrázek Antarktidy
Jeden z návrhů antarktické vlajky

Antarktida má rozlohu 13 829 430 km², a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km². Nejvyšší horou je Vinson MassifEllsworthově pohořínadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější. Dosud nejnižší zaznamenaná teplota na světě, –89,2 °C, byla naměřena v roce 1983 na ruské vědecké základně Vostok.

Objem ledu na Antarktidě je 25,4 mil. km3. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří několik horských vrcholů a jiné pusté, skalnaté oblasti. Ledový příkop podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m.

Mapa skalního podkladu Antarktidy
Toto je topografická mapa Antarktidy po rozpuštění ledového příkrovu (při započítání jak postglaciálního vzestupu, tak vzestupu hladiny oceánů). Takto tedy mohla Antarktida vypadat asi před 35 milióny let, kdy bylo na planetě ještě dostatečně teplé klima.

Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovcovým štítem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Podnebí je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem.

Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena absolutně nejnižší teplota na zeměkouli –89,2°C. Nejvyšší teplota na Antarktidě byla naměřená na dvou místech, na argentinské polární stanici Esperanza a ve výzkumné stanici Vanda a to +14,6 °C. Teploty ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují průměrně od –40 °C do –70 °C, extrémy dosahují i –90 °C, v létě (leden) kolísají mezi –10 °C a –40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější.

Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.

Flóra a fauna[editovat | editovat zdroj]

Tučňák císařský u Rossova moře na jihu Antarktidy

Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze tři druhy kvetoucích rostlin a více než 50 druhů mechů a lišejníků. Zaznamenány byly také některé řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o prudkém nárůstu počtu pobřežních rostlin, což zřejmě podporuje teorii o globálním oteplování Země.

V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Najdeme tu hojnost mořských ptáků, jako jsou např. chaluhy a albatrosi. Faunu také zastupuje osm druhů tučňáků, rackovitý pták chaluha velká a 5 druhů ptáků z buřňákovitých.

Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4 000, v zimní kolem 1 000.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Antarktidy.

Jižní polární kruh jako první pravděpodobně překročili novozélandští Maorové. Anglický mořeplavec James Cook roku 1773 zavítal na ledovou návrš, obklopující kontinent. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států.

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 19001904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhl pólu Nor Roald Amundsen. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Robert Falcon Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa.

Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě.

Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007).[1] Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému.

V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (často pásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen-Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá „dálniceMcMurdo–South Pole, sjízdná pásovými vozidly.

Jediný námořní přístav na Antarktidě je u polární stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (ledenbřezen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem UshuaiaArgentině.

K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů.[1]

Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinsona, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c CIA - The World Factbook - Antarctica
  2. Letecké linka na pól. Týdeník Květy. prosinec 2007, roč. XVII, čís. 51, s. 6.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Pohyb světadílů a jejich desek
1100–750 miliony let zpět 600–550 200 0
Světadíly: Arábie
Madagaskar
Indie
Kongo Afrika Afrika
Patagonie Sibiř Atlantika Jižní Amerika
Atlantika Západní Arábie Baltika Austrálie
Ur Rodinie Východní Gondwana Protogondwana Pannotie Laurentie Euramerika (Laurussie) Pangea Gondwana Antarktida Antarktida
Arktida Nena Západní Gondwana Protolaurasie Gondwana Laurasie Laurentie Severní Amerika
Baltika Baltika Avalonie Eurasie
Laurentie Severní Čína
Sibiř Jižní Čína
Oceány: Mirovia Prototethys, Paleotethys Panthalassa Tethys
svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování