Skleníkové plyny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Skleníkové plyny jsou plyny, vyskytující se v atmosféře Země, které nejvíce přispívají k tzv. skleníkovému jevu (efektu). Skleníkovými plyny přirozeného původu jsou vodní pára, oxid uhličitý, metan a oxid dusný. Skleníkovými plyny antropogenního původu jsou mezinárodními úmluvami[pozn. 1] stanovené a kontrolované tyto plyny:

Emise antropogenních skleníkových plynů jsou kontrolovány Kjótským protokolem a Rámcovou úmluvou, použití halonů a freonů je kontrolováno Montrealským protokolem a jeho dodatky.

Koncentrace CO2 vzrostla od poloviny 18. století (preindustriální období) z hodnot kolem 280 ppm na hodnotu 379 ppm v roce 2005 a v současnosti (2012) dosahuje již hodnot vyšších než 385 ppm. Jde tak pravděpodobně o nejvyšší hodnotu, které bylo za uplynulých 650 tisíc let dosaženo (hodnoty se v minulosti pohybovaly v rozpětí přibližně 180 až 300 ppm). Přestože míra nárůstu oxidu uhličitého vykazuje určitou meziroční variabilitu, průměrný roční nárůst koncentrace např. v období 1995 – 2005 byl 1,9 ppm, zatímco v období 1960 – 2005 1,4 ppm. Koncentrace CH4 se za stejné období zvýšily z přibližně 715 ppb na 1774 ppb a koncentrace N2O z hodnot kolem 270 ppb na 319 ppb. Fluorované uhlovodíky a fluorid sírový jsou látkami novými, které se v preindustriálním období nevyskytovaly[2], [3].

Skleníkové plyny jsou podle svého potenciálního příspěvku ke skleníkovému jevu atmosféry klasifikovány koeficienty globálního ohřevu (GWP), jehož jednotkou je příspěvek ke skleníkovému efektu jedné molekuly CO2. Pomocí těchto koeficientů je možné určit tzv. ekvivalent CO2 (zapisováno jako CO2 ekv.), tedy množství CO2, které by mělo ekvivalentní příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry stejný jako množství příslušného plynu.


Skleníkový plyn Koncentrace (roky) Změna oproti roku 1780 Přirozené a antropogenní zdroje Ekvivalent CO2
1780 1995
vodní pára 0,2 - 4 objemová procenta, průměrně 1,3 - Moře, oceány, sladkovodní zdroje - hydrosféra obecně > 10 000
CO2 280 ppm 360 ppm + 29 % spalování fosilních paliv a biomasy (80 %); odlesňování; Aerobní rozklad organických látek; lesní požáry; vulkanická činnost; eroze 1
CH4 0,70 ppm 1,70 ppm + 143 % Mokřady, močály a tundra (20 %); anaerobní rozklad organických látek, termiti, spalování biomasy a skládky odpadů (5 %); zpracování zemního plynu a ropy, uhelné zdroje, úniky plynu (10 %); chov dobytka, pěstování rýže (25 %); tání permafrostu 20
N2O 280 ppb 310 ppb + 11 % Lesy; louky; oceány; půda; zpracování půdy; zemědělská hnojiva; spalování fosilních paliv a biomasy, změna v užívání půdy 200
CFC (freony) 0 300 - 900 ppt - Chladicí zařízení (30 %); aerosoly (30 %); plastické pěny (32 %), rozpouštědla, počítačový průmysl, sterilanty, farmaceutický průmysl (8 %) 7 500
Ozón (O3) - 82 ppb Globální množství pokleslo ve stratosféře a vzrostlo v blízkosti zemského povrchu Vytváří se přirozeně reakcí fotochemickou reakcí slunečního záření s molekulami kyslíku a uměle jako součást fotochemického smogu 2000
Influence of greenhouse gas.gif


Z tabulky[4] a grafu je možné vyčíst základní údaje o množství, příbytcích a nebezpečnosti hlavních skleníkových plynů. Největší podíl na skleníkovém efektu překvapivě nemá oxid uhličitý ale vodní pára[5][6], která se na něm podílí z více než 60 procent[7]. V současné době vědci intenzivně zkoumají, jak se mohou koncentrace výše zmíněných skleníkových plynů navzájem ovlivňovat a jakou souvislost mohou mít s globální teplotou.

Jednou z možností snížení produkce antropogenních skleníkových plynů jsou úspory energií a využívání obnovitelných zdrojů energie. Současně lze umírněním tempa kácení lesů a závažnými zásahy do krajiny podpořit přeměnu oxidu uhličitého pomocí fotosyntézy.

Při výpočtu množství emisí produkovaných skleníkových plynů v technologickém procesu je vždy nutné kalkulovat i s emisemi vyprodukovaných v průběhu procesu konstrukce, provozu i odstraňování zařízení a při obstarávání surovin a paliv potřebných v dané technologii.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Emise antropogenních skleníkových plynů jsou kontrolovány Kjótským protokolem a Rámcovou úmluvou, použití halonů a freonů je kontrolováno Montrealským protokolem a jeho dodatky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Miroslav Šuta: UNEP pro ochranu klimatu: Omezte emise sazí a prekurzorů ozónu, Ekofutura, 3/2012, str. 15-16
  2. Jan Pretel, CCweb studie pro MŽP
  3. IPCC Fourth Assessment Report: Climate Change 2007 (AR4)
  4. MILICH, L.. The role of methane in global warming: where might mitigation strategies be focused?. [s.l.] : [s.n.], 1999. (anglicky) 
  5. http://www.fi.muni.cz/~tomp/envi/eseje/vymola/esej.doc
  6. http://www.cenia.cz/www/webapp.nsf/webfiles/files-TT-sklen.%20efekt.pdf/$FILE/sklen.%20efekt.pdf
  7. Nátr L.: Země jako skleník, kapitola 4.4 na str. 53

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]