Irák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Irácká republika
الجمهورية العراقية
(al-Džumhúríja al-Irakíja)
Vlajka Iráku
vlajka
Znak Iráku
znak
Hymna: Mawtini (موطني)
Geografie

Poloha Iráku

Hlavní město: Bagdád (بغداد)
Rozloha: 438 317 km² (59. na světě)
z toho 1,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Cheekha Dar (3611 m n. m.)
Časové pásmo: +3
Poloha: 33°0′ s. š., 43°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 32 847 000[1] (39. na světě, 2011)
Hustota zalidnění: 66 ob. / km² (133. na světě)
HDI: 0,590 (střední) (131. na světě, 2012)
Jazyk: arabština, kurdština
Náboženství: islám
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 1. října 1919 (nezávislost na Osmanské říši)
Prezident: Džalál Talabání (ﺟﻪﻻﻝ ﺗﺎﻟﻪﺑﺎﻧﻰ)
Předseda vlády: Núrí Málikí
Měna: irácký dinár (IQD)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 368 IRQ IQ
MPZ: IRQ
Telefonní předvolba: +964
Národní TLD: .iq
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Irák, oficiálním názvem Irácká republika (arabsky جمهورية العراق‎‎, zvuk al-Džumhúríja al-Irakíja, kurdsky كؤماری عێراق, Džumhuri Iraq), je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie. Na jihu sousedí s Kuvajtem a Saúdskou Arábií, na západě s Jordánskem, na severozápadě se Sýrií, na severu s Tureckem a na východě s Íránem, na jihovýchodě je pak Perský záliv. Podle odhadů z roku 2011 žije v Iráku 32 847 000 lidí, z nichž většinu (75–80 %) tvoří Arabové a zbytek převážně Kurdové. Celkem 97 % obyvatel je muslimského vyznání, a to většinou ší'itského. Hlavním a největším městem je Bagdád, úředními jazyky jsou arabština a kurdština.

Evropě byl dříve Irák znám jako součást Mezopotámie. Tato oblast byla od 6. tisíciletí př. n. l. domovem několika úspěšných civilizací, např. Akkadské, Sumerské, Novoasyrské, Novobabylonské a Seleukovské říše, vládly jí také dynastie Arsakovců, Sásánovců a Abbásovců. Po ovládnutí muslimskými Araby v půlce 7. století byla součástí chalífátu za vlády volených chalífů a Umajjovců, ílchanátu, říše Safíovců a Afšárovců a Osmanské říše. Hranice moderního Iráku určila Společnost národů poté, co byla v roce 1920 Osmanská říše rozdělena Sèvreskou smlouvou. Oblast Iráku připadla Spojenému království jako mandátní území pod názvem Britský mandát Mezopotámie. V roce 1921 byla ustanovena monarchie a Irácké království získalo nezávislost na Spojeném království v roce 1932. V roce 1958 vznikla Irácká republika, která byla mezi lety 1968 a 2003 ovládána socialistickou stranou Baas, jejímž vůdcem a prezidentem země se v roce 1978 stal Saddám Husajn. Zahraniční politiku i vnitrostátní situaci výrazně ovlivnily irácko-íránská válka a válka v Zálivu. V roce 2003 do Iráku vnikla koalice vedená Spojenými státy a území začala okupovat. O rok později byla kontrola předána dočasné vládě, v roce 2005 byla přijata nová ústava a zvolena nová vláda. Poslední američtí vojáci zemi opustili 18. prosince 2011.[2]

Irák je parlamentní demokratická republika, jeho politika je ale silně zkorumpovaná a situace v zemi je kvůli působení ozbrojených skupin neklidná. V posledních letech se situace uklidňuje a o Irák vzrůstá zájem mezi zahraničními investory. Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je zatím jednokomorová Sněmovna reprezentantů. Na severovýchodě země existuje de facto autonomní oblast irácký Kurdistán, která je ale ekonomicky závislá na Bagdádu. Podle hrubého domácího produktu je irácká ekonomika 62. největší na světě.[3] Irák má jedny z největších zásob ropy na světě, které dosahují zhruba 115 miliard barelů.[4]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Arabský název al-Irakíja se používá od 6. století. Existuje více možností, odkud pochází. Jedním možným vysvětlením je původ z názvu sumerského města Uruk (podle Bible Erech).[5][6] Dalším možným vysvětlením je původ z arabského slova `araqa, což znamená přibližně „dobře zavlažený“ nebo „úrodný“.[5]

Mezopotámie byla v arabštině nazývána Irácká země neboli „úrodná země“.[7] Ve středověku existovaly dvě oblasti s názvem Irák: první byl ʿIrāq ʿArabī, „arabský Irák“ (zhruba oblast Mezopotámie) a druhý ʿIrāq ʿajamī, „cizí Irák“ (zhruba dnešní severozápadní Írán).[8] Pojem „Arabský Irák“ nezahrnoval oblast dnešního severního Iráku.[9]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Iráku.

Mezopotámie a Arabská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

11. tabulka z kanonické verze Eposu o Gilgamešovi, nejvýznamnější literární památce Mezopotámie, vyprávějící o potopě
Související informace naleznete také v článcích Mezopotámie a Chalífát.

První důkazy osídlení území dnešního Iráku pocházejí z doby před asi 150 000 lety[10] a nejstarší známé vesnické osídlení se datuje do 6. tisíciletí př. n. l.[11] Do jižní části Mezopotámie, jak se území mezi řekami Eufrat a Tigris nazývalo, se na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. dostalo první sumerské obyvatelstvo a založilo zde civilizaci, která se tak stala jednou z nejstarších civilizací na světě. Sumerové na počátku 3. tisíciletí př. n. l. vynalezli klínové písmo, které ryli do hliněných tabulek.[12] Mezopotámie byla rozdělena na jižní Babylonii a severní Asýrii,[13] jejichž dějiny se zpočátku vyvíjely odděleně a později se začaly mísit. Typickým sumerským politickým zřízením byly městské státy, které byly v pozdějších dobách nahrazovány říšemi. První velkou říši s názvem Akkadská říše založil Sargon Akkadský okolo roku 2310 př. n. l., po ní následoval stát 3. dynastie urské. Nejvíce pramenů z mezopotámské doby pochází ze starobabylonského období z doby vlády Chammurapiho, který nechal vydat slavný Chammurapiho zákoník.[14] Mezopotámie byla kvůli své výhodné lokalitě, tak netypicky úrodné v porovnání s okolními územími, často napadána okolními národy. V 17. století př. n. l. se Babylonie zmocnili Chetité a později Kassité, Chaldejci a Peršané, zatímco Asýrii v 7. století př. n. l. ovládli Médové.[15]

Islámská říše a hranice chalífátu během období jeho největšího rozmachu.      vláda Mohameda, 622–632      vláda volených chalífů, 632–661      vláda Umajjovců, 661–750

V roce 331 př. n. l. dobyl Mezopotámii Alexandr Veliký a ta se po jeho smrti stala součástí Seleukovské říše. Okolo roku 150 př. n. l. se území zmocnili Parthové. Ve 3. století podlehli Parthové Peršanům z dynastie Sásánovců, kteří Babylonii připojili ke své říši.[16][17] Mnohá z mezopotámských měst, mezi než patřil např. Babylón, Akkad, Ur, Uruk, Lagaš, Nippur, Aššúr, Ninive a Nimrud, jsou v současnosti významnými archeologickými lokalitami. V Mezopotámii kromě Chammurapiho zákoníku vznikly např. Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa, Epos o Gilgamešovi a biblická Babylonská věž.

V roce 637 se Mezopotámie zmocnili muslimští Arabové, a tak se Irák, jak tuto zemi nazvali, stal součástí chalífátu. Po většinu doby arabské nadvlády byl Irák centrem chalífátu a Bagdád, který muslimové založili v roce 762, byl nějakou dobu nejspíše největším městem na světě.[18] Vláda chalífů v Iráku nebyla vždy pevná, zemi v 10. století vládli íránští Bújovci a později se stala součástí velké Seldžucké říše.

Mongolská nadvláda a Osmanská říše[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ílchanát a Osmanská říše.
Obléhání Bagdádu

V roce 1258 se po obléhání a následném zdevastování Bagdádu, kdy bylo zabito 200 000–1 000 000 obyvatel jeho obyvatel,[19] Iráku zmocnili Mongolové a ten se tak stal součástí ílchanátu.[20] Za jejich vlády země ekonomicky i kulturně upadala. Po rozpadu ílchanátu v roce 1335 se stala součástí džálajirovského sultanátu[21] a o půl století později říše turkického vojevůdce Tamerlána.[22] V 15. století se vlády nad Irákem ujali Turkméni a na počátku 16. století Safíovci. V roce 1514 porazil osmanský sultán Selim I. safíovského vládce Ismá‘íla I.bitvě u Čaldiranu, připojil ke své říši severní Irák a jeho syn pak zbytek území. Irák poté fungoval hlavně jako nárazníkový stát mezi zbytkem Osmanské říše a Íránem, osmanská vláda ale zprvu nebyla pevná a v půlce 18. století se k moci v Iráku dostali mamlúci gruzijského původu, kteří podporovali zahraniční obchod a mimo jiné povolili zřízení pobočky britské Východoindické společnostiBasře. Spojené království od té doby zvyšovalo svůj vliv v Iráku, což bylo klíčové pro události ve 20. století.[8]

Do půlky 19. století se Osmanům podařilo svrhnout mamlúckou vládu a začali prosazovat přímou kontrolu nad Irákem. Ke konci 19. století začala země v souvislosti s postupným zaváděním paroplavby na Eufratu a Tigridu pěstovat a vyvážet mnohonásobně více obilí než kdy dříve. Kvůli tomu se asi desetinásobně zvýšila plocha obdělávané půdy a lidé z velké míry přestávali žít nomádským způsobem života.[23] Na počátku 20. století se, v souvislosti se vzestupem hnutí Mladoturků, začala v arabských zemích pod osmanskou nadvládou rozvíjet myšlenka arabského nacionalismu, resp. v tomto případě názor, že pro arabské země by bylo nejlepší, kdyby se od Osmanské říše oddělily. Tato myšlenka se konkrétně v případě Iráku zamlouvala Spojenému království, které stále zvyšovalo objem zahraničního obchodu s touto zemí.[24]

Britská nadvláda a Irácké království[editovat | editovat zdroj]

Britská Indická armáda při vstupu do Bagdádu v roce 1917
Související informace naleznete také v článku Irácké království.

Na začátku první světové války se Osmanská říše přidala na stranu Německého císařství a Spojené království proto zahájilo Mezopotámské tažení kvůli obraně svých zájmů v Iráku. Do roku 1918 se Britové zmocnili celého území a po válce jim oblast připadla jako mandátní území pod názvem Britský mandát Mezopotámie. V následujících letech začalo povstání proti britské vládě, které se rozšířilo téměř po celé zemi, a Spojené království proto nabídlo bývalému králi Velké Sýrie Fajsalovi I., aby se stal králem Iráku. Po celostátním referendu se tak v roce 1921 stalo, Irák tím ale nedosáhl úplné nezávislosti.[24] Na naléhání iráckých nacionalistů nakonec Spojené království souhlasilo s vyhlášením nezávislosti Iráckého království, které proběhlo 3. října 1932. I nadále si ale Britové v Iráku zachovali část svého vlivu.[24] Po začátku druhé světové války se k moci v Iráku dostali panarabisté, kteří začali vyjednávat se zeměmi Osy, a proto do země v roce 1941 vnikli Britové a začali zemi opět okupovat; odešli v roce 1947.[8] Irák se v roce 1955 stal součástí Bagdádského paktu.[25]

Vznik Irácké republiky[editovat | editovat zdroj]

V první polovině 20. století pokračovalo rozšiřování plochy obdělávané půdy, která byla navíc přesouvána z vlastnictví státu do vlastnictví soukromého. Získávaly ji ale většinou bohaté rodiny a zvyšovaly se tak rozdíly mezi chudou a bohatou vrstvou. Na konci 50. let Irák zaznamenal velký hospodářský rozvoj kvůli prudkému nárůstu vývozu ropy.[26] V roce 1958 proběhl vojenský převrat vedený Abdalem Karim Kásimem, při němž byl 14. července na nádvoří královského paláce zastřelen král Fajsal II. Nová revoluční vláda v čele s Kásimem zrušila monarchii, nastolila republiku, prohlásila islám za státní náboženství, odešla z Bagdádského paktu a politicky se začala sbližovat se Sovětským svazem. Převrat a první kroky nového režimu byly vřele uvítány iráckou veřejností.[27] V únoru 1963 proběhl další státní převrat v čele s arabskou socialistickou stranou Baas. Po něm se prezidentem stal Abdul Salám Árif, který nechal několik členů Baas uvěznit. V roce 1968 se tato strana ujala moci.[28] O dva roky později byly částečně vyřešeny dlouhodobé spory s Kurdy žijícími na severu, když vláda uveřejnila manifest uznávající legitimitu kurdské národnosti a rozhodla se vymezit autonomní oblast irácký Kurdistán.[29] Tento krok se ale nakonec ukázal jako falešný a v roce 1974 vypukly v Kurdistánu otevřené boje, které trvaly jeden rok.[30] Vláda strany Baas zpočátku nenabyla oblibě ani v Iráku ani mimo něj. Domácí podporu si získala v roce 1972 znárodněním Irácké ropné společnosti (IPC)[31] a zlepšení zahraničních vztahů bylo zapříčiněno postupným odvracením se od Sovětského svazu a komunismu.[32]

Husajnova vláda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Irácko-íránská válka a Válka v Zálivu.
Saddám Husajn na fotografii z roku 1988 jakožto irácký prezident
Íránský voják s plynovou maskou v irácko-íránské válce. Iráčané ve válce používali jedovaté plyny.[33]

Na začátku 70. let Irák zbohatl kvůli prudkému nárůstu příjmů z ropy,[pozn. 1] což mu umožnilo podporovat finančně náročné programy např. ve školství, zdravotnictví a bytové výstavbě. Postupně se tak zvyšovala životní úroveň a režim měl širokou podporu veřejnosti. Na druhou stranu výrazně poklesla zemědělská produkce a s problémy se potýkal průmysl a služby.[32] Saddám Husajn, který se podílel na převratu v roce 1963 a od roku 1968 v zemi získával stále větší moc, se v roce 1979 stal prezidentem Iráku a velitelem armády. Svou vládu začal popravou 22 svých odpůrců[34] a likvidováním konkurence se vyznačovalo celé období jeho vlády.[35]

Po svržení starého režimu v sousedním Íránu a nástupu ší'itské diktatury se dlouhodobě špatné vztahy Íránu s Irákem ještě zhoršily a Husajn zahájil 22. září 1980 irácko-íránskou válku invazí vojsk do Íránu. Válka skončila po osmi letech uzavřením příměří. Zemřelo během ní mezi 500 000–1 000 000 lidí na obou stranách[36] a Irák finančně zruinovala.[8] Urychlila expanzi soukromého hospodářství a vedla k tomu, že se Spojené státy staly spojencem Iráku.[37] Poslední rok války začala genocida kurdského obyvatelstva ze strany irácké vlády známá pod názvem al-Anfál, která vyústila ve smrt zhruba 200 000 Kurdů a úprk dalších 150 000 do Íránu a Turecka během půl roku. V tomto procesu byly použity i chemické zbraně.[38]

V srpnu roku 1990 Husajn zaútočil na Kuvajt a prohlásil ho za svou další provincii, čímž započal válku v Zálivu. Rada bezpečnosti OSN uvalila na Irák hospodářské embargo a Spojené státy se ujaly vedení koalice, která v únoru následujícího roku vyhnala iráckou armádu z okupovaného území.[39] Porážka podnítila ší'ity a Kurdy k povstání proti režimu, které bylo násilně potlačeno. Počet mrtvých dosáhl až 300 000 lidí a až 2 500 000 Kurdů a ší'itů bylo donuceno emigrovat do Turecka a Íránu. V dubnu 1991 Spojené státy, Spojené království a Francie kvůli ochraně obyvatel vytvořily nad iráckým Kurdistánem bezletovou zónu a tak vznikla de facto kurdská autonomní oblast.[40] Ke konci 90. let začal účinek embarga uvaleného OSN slábnout. V tomto období se životní situace v zemi horšila, mnoho lidí trpělo podvýživou a nedostatečnou zdravotní péčí. Mimo to se zhoršovala úroveň vzdělání a kvůli nepříznivým podmínkám opustilo Irák na tři miliony obyvatel.[41]

Po Husajnovi[editovat | editovat zdroj]

Iráčtí vojáci v roce 2007 chystající se nastoupit do vrtulníku UH-60 Black Hawk
Související informace naleznete také v článku Válka v Iráku.

Po teroristických útocích 11. září 2001 označil George W. Bush Irák za součást „osy zla“. 20. března 2003 provedly Spojené státy a jejich spojenci invazi, která započala válku v Iráku. Do poloviny roku okupovali celé území a 13. prosince 2003 byl ve svém rodném Tikrítu nalezen Husajn. Koaliční síly v dubnu vytvořily Prozatímní koaliční správu jako přechodnou vládu, která byla v červnu 2004 rozpuštěna a moci se ujala irácká vláda v čele s předsedou Ajádem Alávím.[8] V roce 2005 byla zvolena nová vláda, proběhly volby do Iráckého národního shromáždění, byla přijata nová demokratická ústava a prezidentem byl zvolen Džalál Talabání. Mezitím se zvyšovalo násilí mezi ší'itskými a sunnitskými muslimy, kteří na sebe páchali atentáty, a tyto nepokoje vyústily v občanskou válku. Situace se v roce 2008 začala postupně uklidňovat a v lednu 2009 dosáhla bezpečnost v zemi nejlepší úrovně od invaze.[42] Od roku 2003 zemřelo v Iráku přes 100 000 civilistů.[43] Poslední bojové jednotky Spojených států opustily Irák 19. srpna 2010[44] a poslední ze zbylých asi 50 000 vojáků zemi opustili 18. prosince 2011.[2]

Po americké intervenci[editovat | editovat zdroj]

V únoru 2011 zasáhla Irák vlna protestů známá jako arabské jaro. Demonstrací ve větších městech se účastnily desetitisíce lidí, kteří požadovali snížení korupce, odstoupení některých vládních činitelů, lepší dostupnost služeb a nové pracovní nabídky. Při protestech zemřelo několik lidí na následky střelných zranění způsobených bezpečnostními složkami.[45]

V roce 2012 a 2013 vzrostla míra násilí a ozbrojené skupiny v Iráku byli burcováni občanskou válkou v Sýrii. Jak sunnité, tak i šíité překročili hranici a zasáhli do bojů v Sýrii.[46] V roce 2012 protestovali hlavně sunnitští Arabi proti vládě, která se je úajně snaží odstavit na okraj.[47][48]

Během roku 2013 sunnitské militantní skupiny zintenzivnili útoky na šíitské obyvatele v Iráku ve snaze podkopat důvěru ve vládu Núrí Málikího.[zdroj?] V roce 2014 sunnitští povstalci náležící k islámskému státu (ISIL) převzali kontrolu nad několika velkými iráckými městy, včetně Tikrítu, Fallúdži a Mosulu a došlo k vysídlení několik stovek tisíc obyvatel v důsledku zpráv o zvěrstvech bojovníků ISILu.[49]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Hory v guvernorátu Ninive
Satelitní snímek Iráku
Související informace naleznete také v článku Geografie Iráku.

Irák se nachází v Jihozápadní Asii v oblasti označované jako Blízký východ. Je jedním z osmi států ležících na břehu Perského zálivu, jeho pobřeží dosahuje délky 58 km. Celková rozloha činí 438 317 km², z toho 950 km² je vodní plochy.[4] Na jihu sousedí s Kuvajtem a Saúdskou Arábií, na západě s Jordánskem, na severozápadě se Sýrií, na severu s Tureckem a na východě s Íránem.[pozn. 2]

Irák lze topograficky rozdělit na čtyři oblasti, a to na pouště typické pro irácký západ a jihozápad; vysočiny mezi řekami Eufrat a Tigris v severní části začínající asi 120 km severně od Bagdádu; aluviální roviny[pozn. 3] v centrálním a jihovýchodním Iráku, které zabírají území větší než 132 000 km²;[8] a pohoří severovýchodu, které pokračuje do Turecka a Íránu.[35] Nejvyšším bodem je Cheekha Dar s 3 611 m n. m. a nejnižším je hladina Perského zálivu, tedy 0 m n. m.[4]

Největšími a nejvýznamnějšími řekami Iráku jsou Eufrat a Tigris, které se po více než 2500 km spojují asi 150 km severně od Perského zálivu. Mezi další řeky patří Chábúr, Velký Zab, Malý Zab, Dijála, Šatt al-Arab a Kerche. Zhruba 13 % půdy je zemědělsky využitelných, nejúrodnější oblast jsou aluviální roviny.[35] Největšími jezery jsou Tharthar a Milh. Největší vodní přehradou je Mosulská přehrada, která je čtvrtou největší na Blízkém východě.[50]

Irák je součástí dvou ekoregionů: říčního systému Eufrat-Tigris na východě[51] a Íránsko-anatolského hotspotu na severovýchodě.[52] Mezi nejčastější živočichy patří různé druhy ptáků, vlk, liška, šakal, hyena, prase divoké a kočka divoká.[8] Irák má několik endemických organismů, mezi které patří ryby parmoun Widdowsonův (Typhlogarra widdowsoni)[53] a Caecocypris basimi,[54] krysa Bunnova (Nesokia bunnii),[55] několik bezobratlých a asi 190 druhů rostlin.[56] Země trpí znečišťováním vody, erozí, dezertifikací a snahami vlády o změnu toku řek.[4]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

V Iráku se nacházejí dvě podnebné oblasti: většinu území zabírají níže položené oblasti s aridním a teplým podnebím, na severovýchodě jsou pak pohoří s nižšími teplotami. V nižších polohách, ve kterých se vyskytují pouště a aluviální roviny, se střídá léto a zima s krátkými přechodnými obdobími. Léto trvající od května do října je velmi teplé, průměrné teploty se pohybují mezi 22 °C a 38 °C. Ve vyšších polohách je období léta kratší – trvá od června do září – a zhruba o 5–10 °C chladnější. V zimě spadne zhruba 90 % celoročních srážek; ročně spadne mezi 100–170 mm vody v nižších polohách a 320–570 mm ve vyšších polohách. Teploty v zimě dosahují hodnot mezi 0 °C a 17 °C.[8][35]

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Současný irácký prezident Džalál Talabání

Irák je parlamentní demokratická republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen Sněmovnou reprezentantů.[8] Od roku 2005 jím je Džalál Talabání. Výkonná moc je v rukou vlády, v jejímž čele stojí premiér. Ten je určován prezidentem z většinové strany v parlamentu a se souhlasem parlamentu a je zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. Tento post zastává od roku 2006 Núrí Málikí. Zákonodárnou moc představují Sněmovna reprezentantů a Sněmovna federace.[pozn. 4] Počet reprezentantů je závislý na počtu obyvatel Iráku; podle irácké ústavy má být 1 reprezentant na 100 000 obyvatel země.[57] V současnosti (2011) jich je 325, volby probíhají každé čtyři roky a poslední proběhly 7. března 2010.[58] Nejlépe v nich dopadla koalice Irácké národní hnutí, která sebe samu popisuje jako sekulární a nesektářskou koalici. Těsně za ní se umístila Málikího Koalice právního státu, jejíž hlavním cílem je zvýšit bezpečnost ve státě, a na třetí pozici se umístila ší'itská Národní irácká aliance. Nejsilnější stranou bylo Sadristické hnutí (z Národní irácké aliance) a z kurdských stran Kurdská demokratická strana Iráku.[59] Nejvyšší soudní autoritou je Nejvyšší federální soud.[8] 50 000 amerických vojáků, z nichž poslední zemi opustili 18. prosince 2011,[2] v zemi zůstalo kvůli pomoci iráckým protějškům.[60]

Bagdádské konferenční centrum, ve kterém se schází Sněmovna reprezentantů

Nová demokratická ústava, oddělující výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, byla přijata v roce 2005 téměř 80 % obyvatelstva.[61] Mezi lety 1968 a 2003 byla země pod vládou strany Baas, dnes v ní existuje systém více politických stran.[pozn. 5][4] Politika Iráku je silně zkorumpovaná, jeho index zhroucených států vytvářený časopisem Foreign Policy byl v roce 2010 v pořadí 7. největší na světě.[62] Irák se také pravidelně umisťuje na posledních místech žebříčku podle světového indexu míru sestavovaném Institutem pro ekonomii a mír, v roce 2010 měl tento index po Somálsku nejmenší.[63] Proti přítomnosti americké armády a vládě bojují např. al-Káida a různé sunnitské a ší'itské ozbrojené skupiny, které páchají veřejné sebevražedné atentáty, vraždy, únosy a mučení, jejichž cílem jsou často příslušníci etnických a náboženských menšin, státní úředníci, soudci atd.[64] Na politickém poli spolu ší'ité a sunnité spolupracují a bezpečnost ve státě se postupně zlepšuje.[65]

Amnesty International uvádí, že tisíce lidí (většinou sunnitů podezřelých z financování sunnitských ozbrojených skupin) jsou oběťmi porušování lidských práv, mezi něž patří svévolné zatýkání, mučení a znásilňování (v tajných věznicích), dokonce i odsouzení k trestu smrti po nespravedlivých soudních procesech. Lidská práva porušovali i američtí vojáci, kteří mimo jiné zabili několik civilistů.[64] Právo na svobodu shromáždění je garantováno ústavou a v praxi se dodržuje. Právo na svobodu slova je také zaručené právně, ale narušuje ho napětí mezi různými skupinami obyvatel. Od roku 2003 vzniklo přes 150 periodik, která fungují bez výrazných omezení vlády. V roce 2006 byl schválen zákon zakazující kritizování veřejných činitelů.[60]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Irák je rozdělen na 19 guvernorátů (arabsky muháfaza) neboli provincií. V březnu 2014 byl vytvořen nový guvernorát Halabdža v Iráckém Kurdistánu.[66] Guvernoráty se dále dělí na okresy. Mezi nejvýznamnější města patří Bagdád (zhruba 5 700 000 obyvatel), Mosul (1 450 000), Arbíl (1 000 000), Basra (923 000) a Sulajmáníja (836 000).[4]

Mapa správního rozdělení Iráku
  1. Bagdád (بغداد), Bagdád
  2. Saladdín (صلاح الدين), Tikrít
  3. Dijála (ديالى), Bá'kuba
  4. Wásit (واسط), Kút
  5. Majsán (ميسان), Amára
  6. Basra (البصرة), Basra
  7. Dhíkár (ذي قار), Násiríja
  8. Mutanná (المثنى), Samáwa
  9. Kádisíja (القادسية), Díváníja
  10. Babylón (بابل), Hilla
  11. Karbalá (كربلاء), Karbalá
  12. Nadžaf (النجف), Nadžaf
  13. Anbár (الأنبار), Ramádí
  14. Ninive (نينوى), Mosul
  15. Dahúk (دهوك), Dahúk
  16. Arbíl (أربيل), Arbíl
  17. Kirkúk (كركوك), Kirkúk
  18. Sulajmáníja (السليمانية), Sulajmáníja
  19. Halabdža (حلبجة), Halabdža

Irácký Kurdistán[editovat | editovat zdroj]

Kurdští vojáci známi pod názvem pešmerga
Podrobnější informace naleznete v článku Irácký Kurdistán.

Irácký Kurdistán je právně vymezená autonomní oblast,[67] která zahrnuje severovýchodní irácké provincie Arbíl, Dahúk, Halabdža a Sulajmáníja, což je území s rozlohou asi 36 000 km² a 4 miliony obyvatel.[68] Oficiálně je součástí Iráku a je finančně závislá na Bagdádu,[42] ale má rozdílnou politiku, vlastní vlajku, vojenské jednotky (zvané pešmerga) a jazyk. Hranice s arabským Irákem hlídají bezpečnostní složky a arabští Iráčané jsou v Kurdistánu často považováni za cizince.[60] Oblast byla vymezena v roce 1970, ale de facto autonomní se stala až v roce 1991, kdy její území opustily irácké vojenské jednotky. V témže roce se také stala součástí Organizace nezastoupených států a národů.[68] Největší kurdskou koalicí je Kurdská aliance složená z 11 stran, která ve volbách do Kurdské regionální vlády v roce 2009 získala 59 ze 111 míst.[69] Současným prezidentem kurdského regionu je Masúd Barzání.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Džalál Talabání s americkým prezidentem Barackem Obamou

Klíčovým spojencem Iráku jsou od roku 2003 Spojené státy kvůli pomoci při rekonstrukci země. Irák je členem několika mezinárodních organizací. Byl jedním ze zakládajících členů Organizace spojených národů, Ligy arabských států a Organizace zemí vyvážejících ropu. Po pádu Saddáma Husajna se snaží navazovat a udržovat dobré vztahy hlavně se sousedními státy.[58] Turecko se snaží posílit svou pozici dominantního obchodního partnera Iráku a investuje v něm převážně do energetiky. Vzrůstá obchodní výměna s Íránem, byly podepsány dohody o ropné spolupráci a do budoucna je naplánováno odstraňování celních a obchodních překážek mezi těmito dvěma státy. S Kuvajtem se Irák snaží vyřešit otázku válečných reparací, které mu má platit. Částku stanovenou jako 5 % příjmů z ropy se Irák snaží snížit.[58] Země není v současnosti (2011) členem Světové obchodní organizace (WTO), v roce 2004 požádala o členství a získala status pozorovatele.[70] Evropská unie od invaze poskytla Iráku finanční pomoc v hodnotě asi 1 miliardy euro na rekonstrukci země v oblasti infrastruktury, bezpečnosti, prosazování demokracie a dostupnosti základních služeb. V listopadu 2006 začalo vyjednávání mezi EU a Irákem na podpisu partnerské smlouvy, která by politické a ekonomické spolupráci dodala právní základ.[71] Se Spojenými státy udržuje Irák nadále úzké vztahy, ačkoliv vliv USA vzhledem k odchodu amerických vojáků postupně klesá.[42]

Česko má v Bagdádu velvyslanectví[72] a Irák má velvyslanectví v Praze.[73] Mezi těmito dvěma státy je podepsáno několik smluv, do budoucna jsou plánovány Dohoda o zabránění dvojímu zdanění a Dohoda o vzájemné ochraně a podpoře investic. Na místě působí ve spolupráci s vládou česká humanitární organizace Člověk v tísni.[74] Pro občany ČR platí vízová povinnost, pro kurdistánské provincie ale existuje jiný režim, kdy je možný bezvízový styk po dobu 10 dnů a o prodloužení je možné žádat na místní policejní stanici.[58]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Hlavní etnicko-náboženské skupiny v Iráku
     Arabové (ši'íté)      Arabové (sunnité)      muslimští Kurdové      Asyřané      Jezídové      iráčtí Turkméni

Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu z roku 2011 žije v Iráku 32 847 000 obyvatel[1] a podle údajů CIA 30 399 572 lidí. Zhruba 75–80 % z nich jsou Arabové a 15–20 % jsou Kurdové. Dalšími skupinami obyvatel jsou Asyřané a iráčtí Turkméni.[4] V jižním Iráku v roce 2003 žilo přibližně 20 000 bažinných Arabů (Madánů).[75] Dále v Iráku žije několik tisíc Čerkesů, Arménů a Čečenců.[76][77][78] Úředními jazyky jsou arabština a kurdština. Dalšími častými jazyky jsou syrština a turkmenština. V některých regionech mohou být podle irácké ústavy za úřední prohlášeny i další jazyky, pakliže s tím většina lidí souhlasí v referendu.[79]

Podle odhadů z roku 2011 je 38 % Iráčanů mladších 15 let a mediánový věk je 20,9 let. Roční přirozený přírůstek obyvatelstva činí 2,4 % a úhrnná plodnost je 3,67 dítěte na ženu. Porodnost je 28,8 narozených na 1000 osob a úmrtnost 5,4 zemřelých na 1000 osob. Střední délka života je v průměru 70 let, mezi rozšířené choroby patří např. průjem, hepatitida A a břišní tyfus. Celkem 66 % obyvatel žije ve městech, z nichž největší jsou Bagdád, Basra, Mosul, Arbíl a Sulajmáníja. Čtvrtina obyvatel žije pod hranicí chudoby. 91 % obyvatel ve městech a 55 % na vesnici má přístup k pitné vodě, 73 % obyvatel má přístup ke zdravotnickým zařízením,[4] která ale často trpí nedostatkem kvalifikovaného personálu.[42] Od roku 2003 je na dodávkách pitné vody od UNICEFu závislých přes 200 000 Iráčanů.[80]

Podle ústavy mají ženy stejné právo jako muži, ale v zákonech i praxi jsou často diskriminovány, např. nuceny k dodržování přísného stylu oblékání nebo k předčasným manželstvím.[64] Problémem je i domácí násilí na ženách, vraždy ze cti a ženská obřízka, která je rozšířena hlavně v kurdském regionu.[60]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Židé v Iráku.

Naprostá většina Iráčanů (97 %) je muslimského vyznání, z toho 60–65 % tvoří ší'ité a 32–37 % sunnité.[4] V Iráku se nacházejí dvě posvátná města ší'itů, Nadžaf a Karbalá. Zvláštní náboženskou skupinou jsou Jezídové, což jsou většinou Kurdové, jejichž náboženství kombinuje prvky několika jiných náboženství, mezi nimi křesťanství a islám.[81]

Ke křesťanství a ostatním náboženstvím se hlásí 3 % obyvatel.[4] Mezi křesťanské církve v Iráku patří Chaldejská katolická církev, Syrská pravoslavná církev a Asyrská východní církev.[82] Na iráckém území žijí křesťané asi 2000 let. V dnešní době se koncentrují hlavně v Bagdádu, Basře, Kirkúku, Arbílu a Mosulu.[83] Před válkou v Iráku jejich počet dosahoval okolo 800 000 lidí, po sesazení Saddáma Husajna se ale kvůli nepřátelskému chování ze strany muslimů[84][85] asi polovina z nich odstěhovala do Sýrie a menší počet do Jordánska.[84] V Bagdádu a na jihu země žije zhruba 5 000 mandejců, jejichž náboženství starší než křesťanství z velké části čerpá z mezopotámského náboženství.[81]

V roce 1941 bylo na iráckém území asi 150 000 Židů, od té doby byli ale vládou soustavně pronásledováni, většina z nich po založení Izraele v roce 1948 Irák opustila a dnes jich tam žije méně než 100.[86]

Uprchlíci[editovat | editovat zdroj]

Od počátku druhé války v Zálivu do roku 2007 uprchlo z Iráku přes 2 miliony obyvatel, další 2 miliony byly vyhnány z domova a přestěhovaly se na jiné místo v Iráku.[87]Sýrii je přes milion iráckých uprchlíků[88] a další asi půl milionu je v Jordánsku. Další jsou v Libanonu, Egyptě, arabských státech v Perském zálivu, Íránu a Turecku.[89] Tato krize je největší uprchlickou krizí na Blízkém východě od první arabsko-izraelské války v roce 1948.[89] Podle odhadů OSN Irák přišel o 40 % střední třídy.[90]

Mnoho dětí uprchlíků nechodí do školy, protože rodiče se bojí odhalení jejich ne vždy legálního pobytu. Mnoho jich taky ilegálně pracuje, aby uživily své rodiny.[89] V Sýrii se problémem stala dětská a ženská prostituce, ke které se uprchlíci uchylují kvůli nedostatku práce.[91]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Iráku.
Centrální banka Iráku v Bagdádu

Do padesátých let 20. století stála ekonomika Iráku na zemědělství, poté ale nastala hospodářská revoluce a do roku 1980 Irák vyvinul systém plánované ekonomiky a stal se druhým nejbohatším státem arabského světa (po Saúdské Arábii) a třetím nejbohatším na Blízkém východě.[8] Irácké hospodářství poškodila nejdříve irácko-íránská válka a mnohem více pak válka v Zálivu a embargo uvalené OSN v roce 1990. Další ránou pro hospodářství byla válka v Iráku začínající v roce 2003.[8]

Irák se od ustanovení nového režimu v roce 2003 snaží podporovat hospodářskou soutěž, lákat zahraniční investory a liberalizovat ekonomiku, ta je zatím ale ve velké míře stále v rukou státu. Např. uhlovodíkový sektor, jehož hlavní součástí je těžba ropy a který je základem místního hospodářství, má pod kontrolou stát.[42] Mezi další průmyslová odvětví patří výroba chemikálií, textilu, stavebních materiálů a kovů.[92]

Irácké zásoby ropy jsou podle odhadu z roku 2011 páté největší na světě. Prodej ropy vytváří přes 90 % vládních zisků a ropa tvoří přes 80 % vývozních komodit; Irák je 11. stát na světě podle exportu ropy, denně produkuje zhruba 2,4 milionu barelů a exportuje jich 1,9 milionů. Irák má také 11. největší zásoby zemního plynu na světě. Kromě ropy vyváží další suroviny (zhruba 8 % exportu) a živočišné produkty (5 %).[93] Nejvíce exportu putuje do USA (25,2 %), Indie (15,1 %), Jižní Koreje (9,9 %), Itálie (9,2 %) a Čínské lidové republiky (8,5 %). Naopak Irák nejvíce importuje z Turecka (23,8 %), Sýrie (16,6 %), Čínské lidové republiky (8,5 %) a USA (8,3 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří potraviny, léky a průmyslové výrobky.[4] Celkově nejvýznamnějším obchodním partnerem Iráku jsou Spojené státy, následované Evropskou unií.[70] Vysokému zájmu zahraničních investorů překážejí problémy s nákupem půdy.[94]

V roce 2010 činil hrubý domácí produkt (HDP) Iráku v paritě kupní síly 113,4 miliardy dolarů.[pozn. 6] Meziroční růst HDP za roky 2008, 2009 a 2010 činil 9,5 %, 4,2 % a 0,8 %. HDP na obyvatele v paritě kupní síly činilo v roce 2010 zhruba 3800 dolarů a Irák tak byl v tomto ohledu 160. státem na světě.[4] Nezaměstnanost dosahuje zhruba 50 %,[60][64] z pracujícího obyvatelstva 21 % pracuje v zemědělství, 19 % v průmyslu a 60 % ve službách.[4] Podíl žen na trhu práce je zhruba 17 %. K největším zaměstnavatelům patří státní sektor, např. v kurdistánských provinciích v něm pracuje až 50 % zaměstnanců.[58]

Služby jsou na nejnižší úrovni ze všech odvětví irácké ekonomiky. V poslední době dochází ke zlepšování ve finančních službách, pojišťovnictví, zajišťování městské hromadné dopravy a telekomunikacích, ale zdravotnictví, zásobování pitnou vodou, zásobování elektřinou a školství jsou ve velmi špatném stavu. Základní zdravotní péče a ošetření je poskytováno zdarma. Kvůli bezpečnostní situaci se však v zemi neuskutečňuje téměř žádný cestovní ruch. Významným odvětvím se stále větším podílem na HDP je stavebnictví.[58]

V prvních letech po začátku války v Iráku zaznamenával stát velkou míru inflace (běžně přes 30 %)[58], ale v roce 2010 byl jeho index spotřebitelských cen již pouze 2,4 %. Měnou je irácký dinár, jehož směnný kurz v roce 2010 byl 1170 dinárů za dolar.[4]

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Datle, jeden z nejvýznamnějších zemědělských produktů Iráku

Půda patří z většiny soukromým vlastníkům.[95] V zemi je rozvinutý systém zavodňování a využívají se zemědělské stroje, hnojiva a pesticidy,[96] k výraznému vývoji v použití moderních technologií v zemědělství dochází od roku 2003.[97] Podíl zemědělství na HDP činí necelých 10 %, na zaměstnanosti pak něco málo přes 20 %. Zhruba 2/3 populace jsou závislé na potravinách z jiných zemí, kterých se dováží téměř dva miliony tun ročně. V roce 2009 Irák vyprodukoval 1,7 milionů tun pšenice a 0,5 milionů tun ječmene.[58] Do irácko-íránské války v roce 1980 byl Irák největším producentem datlí na světě s 596 920 tunami ročně (1980), kvůli konfliktům se ale v žebříčku propadl a v současnosti (2009) je sedmým největším producentem s 507 002 tunami ročně.[98] Ministerstvo zemědělství se snaží o rehabilitaci tohoto odvětví.[58] Nejvýdělečnější zemědělskou plodinou je rajče jedlé, kterého v roce 2009 Irák vyprodukoval 913 493 tun.[98] Dále se v Iráku pěstuje pšenice, ječmen setý, rýže a zelenina.[4] Co se týče živočišné výroby, v roce 2009 Irák vyprodukoval 47 493 tun hovězího masa, 46 984 tun jehněčího masa, 48 312 tun kuřecího masa[98] a 915,6 milionů vajec.[58]

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Do 80. let 20. století byla irácká infrastruktura jednou z nejlepších na Blízkém východě. Kvůli válkám ale byla velká část poničena a Irák se na její rozvoj nesoustřeďoval. V zemi je nedostatečné zásobování pitné vody, nedostatek zdravotních zařízení a špatně fungující veřejná rozvodná síť elektřiny,[99] která např. v Bagdádu funguje průměrně pouze 5 hodin denně.[42] Celkový rozsah silnic v Iráku je přes 44 900 km, z toho zhruba 37 900 km je zpevněných; počet automobilů je zhruba 2 miliony.[58] Irák má 104 letišť, z toho 75 se zpevněnou dráhou, a 21 heliportů.[4] Z tohoto počtu je 5 letišť mezinárodních – v Bagdádu, Basře, Arbílu, Sulajmáníje a Nadžafu. Státní leteckou společností je Iraqi Airways. Stát má dále 2272 km železničních tratí, které jsou ale často nefunkční. Modernizace železnic je nicméně naplánována do budoucna a Irák do této oblasti investuje. Říční dopravu využívají jen malí podnikatelé a rybáři.[58] Irák má v současnosti pouze jednu obchodní loď, protože zbylé byly během válek zničeny, ale snaží se vybudovat obchodní flotilu a na konci září 2011 oznámil koupi tří nákladních lodí.[100]

V oblasti telekomunikací se Irák rychle rozvíjí. Přístup k pevné lince mělo v roce 2009 zhruba 1 000 000 domácností a počet mobilních telefonů dosahoval téměř 20 milionů. Přístup k internetu mělo asi 325 000 lidí.[4] V Iráku operuje zhruba 80 rozhlasových stanic a 20 televizních stanic a dostupné je satelitní zahraniční vysílání.[58]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Stáří irácké kultury sahá až do starověké Mezopotámie, kdy na tomto území žili Sumerové, Akkadové, Babylonci a Asyřané. V této době byly postaveny např. visuté zahrady Semiramidiny, Ištařina brána a mnohé chrámy zasvěcené mezopotámským bohům, mezi něž patřily i zikkuraty. Jeden ze zikkuratů, pravděpodobně ten v Borsippě nedaleko Bagádu, sloužil jako předloha k biblické Babylonské věži.[101] Od půlky 7. století se vlády nad zemí ujali muslimové a od té doby se v Iráku projevuje islámská kultura.[81] Mezi nejvýznamnější islámské stavby v Iráku patří Alího mešita (třetí nejposvátnější mešita ší'itského islámu; Nadžaf), al Askarího mešita (Samarra) a Husajnova mešita (Karbalá).

Centrem irácké kultury je Bagdád, kde se míchají západní umělecké projevy (např. balet, divadlo a moderní umění) s tradičnějším blízkovýchodním uměním. Významnými uměleckými formami v Iráku jsou poezie, malířství a sochařství.[8] Iráčané k většině běžných záležitostí využívají gregoriánský kalendář, k náboženským svátkům pak islámský lunární kalendář. Nejvýznamnější muslimský svátek je ramadán a zvláště pak Íd al-Fitr, oslava konce ramadánu.[81] Ministerstvo kultury a informací se snaží o zachování tradičních druhů povolání jako např. zpracování mědi a koželužství. Od 50. let se iráčtí umělci a intelektuálové snažili vytvořit novou národní identitu skrze odkazy na civilizace dávné Mezopotámie. Režim strany Baas toto snažení podporoval výstavbou archeologických muzeí a pořádáním kulturních festivalů.[8] Saddám Husajn na jednu stranu umění podporoval, ale cenzuroval a zakazoval ty umělecké projevy, které ho kritizovaly. Také zakázal některé svátky kvůli obavě, že velká setkání lidí by se mohla vést k demonstracím proti vládě.[81]

Ruiny města Hatra

Nejvýznamnějším muzeem je Irácké národní muzeum umístěné v Bagdádu. Na seznamu světového dědictví UNESCO jsou zapsána 3 irácká města: Aššúr, Samarra a Hatra.[102] Mezi další významná historická města sloužící jako archeologické lokality patří Ninive, Kiš, Akkad, Lagaš, Eridu, Ur, Uruk, Nimrud, Babylón a Nippur. Z mezopotámského období se zachovaly také různé sochy, malby a texty vyryté do hliněných tabulek (Epos o Gilgamešovi, Chammurapiho zákoník).[101] Jedním z kandidátů na zápis do seznamu UNESCO je citadela v Arbílu, která se svou sedmitisíciletou historií patří mezi nejstarší nepřetržitě obydlená městská sídla na světě.[103]

Stůl s iráckým jídlem

Irácká kuchyně má tradici dlouhou 10 000 let. Svého vrcholu dosáhla v Bagdádu v době, kdy toto město bylo centrem islámské říše. Později byla výrazně ovlivněna kuchyněmi sousedních zemí, převážně Íránu, Turecka a Sýrie.[104] Jako všechny ostatní oblasti kultury je i irácká kuchyně ovlivněna islámem, což se projevuje mimo jiné zákazem konzumace vepřového masa a alkoholu.[105] Oblíbeným pokrmem je maso, nejčastěji kuřecí a jehněčí v různých provedeních jako kebab, khouzí (skopové maso s rýží) a kibbe (pšeničné kuličky s masem). Nejčastější přílohou k masu je rýže. Mezi další běžná jídla patří dolma (plněná zelenina), jogurt, datle nebo masguf, grilovaná rybí specialita, která je považovaná za irácké národní jídlo. Jako koření se nejčastější používá směs baharat.[104]

Nejhranějším sportem v Iráku je fotbal. V roce 2007 irácká reprezentace vyhrála mistrovství Asie ve fotbale. V roce 1948 se Irák poprvé účastnil olympijských her, z druhé účasti v roce 1960 si odnesl zlatou medaili za vzpírání. Od roku 1980 se iráčtí sportovci účastní letních olympijských her pravidelně, ale zatím se neobjevili na zimních olympijských hrách.[8]

Vzdělání a věda[editovat | editovat zdroj]

Zhruba 75 % obyvatel je gramotných, průměrná doba strávená vzděláváním (od primárního do terciárního) je 10 let.[4] Povinná školní docházka je do šesté třídy, poté žáci píší celostátní zkoušky, které rozhodnou o postupu do vyšších ročníků. Od sedmé třídy je většina škol rozdělena na chlapecké a dívčí.[35] Do roku 2003 neexistovaly soukromé školy, ale v roce 2010 jich už bylo přes 200.[106] Vzdělávací instituce jsou na špatné úrovni, mnoho profesorů emigrovalo během vlády Saddáma Husajna a od roku 2003 se mnoho dalších stalo oběťmi výhrůžek a fyzického napadání, což vedlo k další vlně emigrace. Většina z celkových 13 univerzit a dalších 40 institucí vysokého vzdělání byla navíc vypleněna v souvislosti s nepokoji v roce 2003 a potřebovala přestavbu,[42] stejně jako zhruba 80 % z celkových 15 000 budov nižšího vzdělání, které byly kvůli nízkým dotacím za Husajnovy vlády ve špatném stavu.[35]

Obrana a bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Irácké tanky v roce 2006

Irácká policie působící pod ministerstvem vnitra sestává zhruba ze 400 000 policistů, kteří se starají o bezpečnost na celém území mimo Kurdistánu, který má na starost kurdská regionální policie. Minimální věk pro vstup je 18 let. Irácké ozbrojené síly se dělí na armádu, letectvo a námořnictvo. Čítají necelých 280 000 vojáků, z toho je asi 6000 v letectvu a 2000 v námořnictvu.[94] K roku 2010 Irák vlastnil 295 tanků, 2695 obrněných a bojových vozidel, 1580 kusů mobilního dělostřelectva, 224 samohybných děl, 550 protitankových zbraní, 1139 letadel a 15 lodí (z toho 13 hlídkových). Výdaje na obranu za rok 2011 činily téměř 18 miliard dolarů.[107] Na provinciální úrovni dochází k častým infiltracím zdejších milic do armádních řad a tyto nepříliš loajální skupiny představují do jisté míry pro irácký stát problém. Postupně však dochází k zlepšení situace – zejména díky spolupráci s americkou armádou jsou případní členové ozbrojených skupin či jiní lidé s pochybnou loajalitou z armády propouštěni. Na druhou stranu se dle nadace Bertelsmann politické špičky a další významní činitelé irácké společnosti opakovaně uchylují k navazování užších kontaktů s představiteli armády, většinou nad vybranými jedinci drží ochrannou ruku či jim zajišťují výhodné funkce.[42]

V roce 2004 započala Severoatlantická aliance na žádost irácké vlády výcvikovou misi s názvem NATO Training Mission Iraq (NTM-I) za účelem přetvoření a profesionalizace irácké armády. Cílem této mise je poskytnout účinný obranný sektor s demokratickým vedením. Původně se soustředila na výcvik výše postavených armádních důstojníků, v roce 2007 se však rozšířila na výcvik policie a v prosinci 2008 na výcvik dalších složek jako např. loďstva a letectva.[108] Do roku 2011 se operace zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou asi 250 milionů dolarů.[109] Zejména v oblasti loďstva a letectva je irácká armáda nadále na americké podpoře závislá.[42]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V roce 1972 činily příjmy z ropy 575 milionů dolarů, v roce 1974 pak 5700 milionů dolarů.
  2. Délky hranic: Írán 1 458 km, Jordánsko 181 km, Kuvajt 240 km, Saúdská Arábie 814 km, Sýrie 605 km, Turecko 352 km.
  3. Aluviální roviny jsou roviny vzniklé usazeninami říčního původu.
  4. Sněmovna federace je vyžadována iráckou ústavou z roku 2005, ale v současnosti (2001) zatím není utvořena.
  5. Mezi významné politické strany patří např. Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku, Kurdská demokratická strana Iráku a Vlastenecká unie Kurdistánu.
  6. Přibližné podíly jednotlivých sektorů na HDP: zemědělství 10 %, průmysl 60 %, služby 30 %.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Iraq [online]. Mezinárodní měnový fond, rev. 2011-03, [cit. 2011-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c Irák opustil poslední americký voják. Válka stála 800 miliard dolarů. IDNES.cz [online]. 2011-12-18. Dostupné online.  
  3. Gross domestic product 2010 [online]. Světová banka, [cit. 2011-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r CIA. The World Factbook – Iraq [online]. REV. 2011-07-12, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b Online Etymology Dictionary [online]. Etymonline.com, 1979-12-10, [cit. 2011-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Halloran, J. A. Sumerian Lexicon [online]. [cit. 2011-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. RASSAM, Suha. Christianity in Iraq: its Origins and Development to the Present Day. Leominster, Herefordshire : Gracewing Publishing, 2005. Dostupné online. ISBN 0852446330. S. 9. (anglicky) 
  8. a b c d e f g h i j k l m n o BLAKE, Gerald Henry, a kol. Iraq [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. BERNHARDSSON, Magnus Thorkell. Reclaiming a Plundered Past, Archaeology and Nation Building in Modern Iraq. Austin : University of Texas Press, 2005. Dostupné online. ISBN 0292709471. S. 97. (anglicky) 
  10. ŠRÁMKOVÁ, Jitka. Čeští archeologové objevili nejstarší důkaz osídlení Mezopotámie. IDNES.cz [online]. 2010-03-05. Dostupné online.  
  11. KLÍMA, Josef. Společnost a kultura starověké Mezopotámie. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. Dále jen: Klíma 1962.  
  12. Klíma 1962, str. 57–58
  13. Klíma 1962, str. 7
  14. OPPENHEIM, A. Leo. Starověká Mezopotámie. Praha : Academia, 2001. Dále jen: Oppenheim 2001. ISBN 80-200-0749-0. S. 119–125.  
  15. Oppenheim 2001, str. 126–130
  16. Klíma 1962, str. 22–25
  17. Oppenheim 2001, str. 48
  18. Rosenberg, M. T. Largest Cities Through History [online]. About.com, [cit. 2011-09-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Frazier, I. Annals of History: Invaders. The New Yorker [online]. 2005-04-25. Dostupné online.  (anglicky) 
  20. TAUER, Felix. Svět islámu. Praha : Vyšehrad, 2006. Dále jen: Tauer 2006. ISBN 80-7021-828-2. S. 192.  
  21. Tauer 2006, str. 195–200
  22. Tauer 2006, str. 233
  23. SLUGLETT, Peter; FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha : Volvox Globator, 2003. Dále jen: Sluglett 2003. ISBN 80-7207-500-4. S. 1–6.  
  24. a b c Sluglett 2003, str. 7–17
  25. Sluglett 2003, str. 51
  26. Sluglett 2003, str. 36–41
  27. Sluglett 2003, str. 57–59
  28. Sluglett 2003, str. 124–133
  29. Sluglett 2003, str. 151
  30. Sluglett 2003, str. 193–196
  31. Sluglett 2003, str. 177–179
  32. a b Sluglett 2003, str. 198–200
  33. Sluglett 2003, str. 298
  34. Sluglett 2003, str. 240–241
  35. a b c d e f Library of Congress. Country Profile: Iraq [online]. 2010-07-08, [cit. 2011-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Hardy, R. The Iran-Iraq war: 25 years on. BBC [online]. 2005-09-22. Dostupné online.  (anglicky) 
  37. Sluglett 2003, str. 304–306 a 316
  38. Sluglett 2003, str. 309
  39. Sluglett 2003, str. 320–326
  40. Sluglett 2003, str. 333–334
  41. Sluglett 2003, str. 335–339
  42. a b c d e f g h i Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Iraq Country Report [online]. Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. Iraq Body Count [online]. [cit. 2011-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Po sedmi a půl letech. Irák opustila poslední bojová jednotka USA. iDnes.cz [online]. 2010-08-19. Dostupné online.  
  45. McCrummen, S. 13 killed in Iraq's 'Day of Rage' protests. The Washington Post [online]. 2011-02-25. Dostupné online.  (anglicky) 
  46. SALEM, Paul. INSIGHT: Iraq’s Tensions Heightened by Syria Conflict [online]. Middle East Voices (Voice of America), 29 November 2012, [cit. 2012-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. "Iraq Sunni protests in Anbar against Nouri al-Maliki", 28 December 2012. Ověřeno k 22 March 2013. 
  48. "Protests engulf west Iraq as Anbar rises against Maliki", 2 January 2013. Ověřeno k 22 March 2013. 
  49. "Iraq crisis: Battle grips vital Baiji oil refinery". Ověřeno k 18 June 2014. 
  50. Iraqi dam 'at risk of collapse'. BBC News [online]. 2007-10-31. Dostupné online.  (anglicky) 
  51. Tigris-Euphrates alluvial salt marsh (PA0906) [online]. World Wildlife, [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Irano-Anatolian [online]. Conservation International, [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Typhlogarra widdowsoni [online]. World Conservation Monitoring Centre, [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. Caecocypris basimi [online]. World Conservation Monitoring Centre, [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Nesokia bunnii [online]. World Conservation Monitoring Centre, [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. Iraq [online]. Living National Treasures, [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. Irácká ústava [online]. [cit. 2011-08-25]. Kapitola Article 49. Dostupné online. (anglicky) 
  58. a b c d e f g h i j k l m Zastupitelský úřad ČR v Bagdádu. Souhrnná teritoriální informace: Irák [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-10, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online.  
  59. Williams, T., Nordland, R. Allawi Victory in Iraq Sets Up Period of Uncertainty. The New York Times [online]. 2010-03-26. Dostupné online.  (anglicky) 
  60. a b c d e Iraq (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Iraq draft constitution approved, officials say. msnbc [online]. 2005-10-25 [cit. 2011-09-20]. Dostupné online.  (anglicky) 
  62. The Failed States Index 2010 [online]. Foreign Policy, [cit. 2011-09-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. Global Peace Index: 2011 Methodology, Results & Findings [online]. Institute for Economics and Peace, [cit. 2011-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. a b c d Iraq – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Security in Iraq: Emerging Threats as U. S. Forces Withdraw [online]. National Defense Research Institute, 2010, [cit. 2011-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. KRG Order Turning Halabja into Province Sets off Street Celebrations
  67. Background Note: Iraq [online]. U. S. Department of State, 2011-05-02, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. a b Iraqi Kurdistan [online]. Organizace nezastoupených států a národů, [cit. 2011-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Iraqi Kurdistan Votes. Kurdish Herald [online]. 2009-08. Dostupné online.  (anglicky) 
  70. a b Iraq [online]. Evropská komise, rev. 2010-09-03, [cit. 2011-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Weitz, R. Iraq 2012: Don't Forget the EU! [online]. Second Line of Defense, 2010-07-15, [cit. 2011-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. Velvyslanectví České republiky v Iráku [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2011-09-21]. Dostupné online.  
  73. Velvyslanectví Irácké republiky [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2011-09-21]. Dostupné online.  
  74. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/irak
  75. Sharp, H. Iraq's 'devastated' Marsh Arabs. BBC [online]. 2003-03-03 [cit. 2011-08-25]. Dostupné online.  (anglicky) 
  76. Circassian [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2011-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. Iraq: Tiny Ethnic-Armenian Community Survived Hussein, Making It In Postwar Times. Svobodná Evropa [online]. 2004-08-06 [cit. 2011-08-25]. Dostupné online.  (anglicky) 
  78. Kailani, W. Chechens in the Middle East: Between Original and Host Cultures [online]. Caspian Studies Program, [cit. 2011-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. Irácká ústava [online]. [cit. 2011-08-25]. Kapitola Article 4. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Iraq’s water and sanitation crisis adds to dangers faced by children and families [online]. Dětský fond Organizace spojených národů, rev. 2008-03-19, [cit. 2011-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. a b c d e FAST, April. Iraq the Culture. [s.l.] : Crabtree Publishing Company, 2010. Dostupné online. S. 4–10. (anglicky) 
  82. Souhrnná teritoriální informace: Irák [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-10, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online.  
  83. Iraqi Christians' long history. BBC [online]. 2010-11-01. Dostupné online.  (anglicky) 
  84. a b Harrison, F. Christians besieged in Iraq. BBC [online]. 2008-03-13. Dostupné online.  (anglicky) 
  85. Karadsheh, J. Iraqi Christians welcome in north, Kurdish leader says. CNN [online]. 2010-11-11. Dostupné online.  (anglicky) 
  86. Stone, A. Embattled Jewish community down to last survivors. USA Today [online]. 2003-07-27. Dostupné online.  (anglicky) 
  87. Cockburn, P. UN warns of five million Iraqi refugees. The Independent [online]. 2007-06-10. Dostupné online.  (anglicky) 
  88. Suffering in Silence: Iraqi Refugees in Syria [online]. Amnesty International, 2008-10-14. Dostupné online. (anglicky) 
  89. a b c Wehrey, F. M. The Iraq Effect: The Middle East After the Iraq War. [s.l.] : Rand Publishing, 2010. Dostupné online. ISBN 0833047884. S. 96 a 149. (anglicky) 
  90. Lochhead, C. Conflict in Iraq. San Francisco Chronicle [online]. 2007-01-16. Dostupné online.  (anglicky) 
  91. Zoepf, K. Desperate Iraqi Refugees Turn to Sex Trade in Syria. The New York Times [online]. 2007-05-29. Dostupné online.  (anglicky) 
  92. Iraq: Economy [online]. Infoplease.com, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. Iraq Trade, Exports and Imports [online]. Economy Watch, 2010-03-16. Dostupné online. (anglicky) 
  94. a b Country of Origin Information Report – Iraq [online]. Home Office, 2011-08-30. Dostupné online. (anglicky) 
  95. Land Registration and Property Rights in Iraq [online]. USAID Iraq Local Governance Program, 2005-01, [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. Agricultural machinery; tractors in Iraq [online]. Trading Economics, [cit. 2011-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. Rebuilding Agriculture and Food Security in Iraq [online]. Foreign Agricultural Service, [cit. 2011-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. a b c FAOSTAT [online]. Organizace pro výživu a zemědělství, [cit. 2011-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. Beehner, L. Iraq's Faltering Infrastructure [online]. Council on Foreign Relations, 2006-06-22. Dostupné online. (anglicky) 
  100. AL-WANNAN, Jaafar. Iraq to buy 3 cargo ships in China. AK News [online]. 2011-09-29. Dostupné online.  (anglicky) 
  101. a b LLOYD, Seton H.F. Mesopotamian art and architecture [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. Iraq [online]. UNESCO, [cit. 2011-10-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. Erbil Citadel [online]. UNESCO World Heritage Centre, [cit. 2011-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. a b Foods of Iraq: Enshrined With A Long History [online]. ThingsAsian, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. Iraqi recipes and Iraqi food [online]. SBS Food, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. Aseel Kami, A., Chaudhry, S. Iraqis seek out private schools to educate children. Reuters [online]. 2010-06-29. Dostupné online.  (anglicky) 
  107. Iraq Military Strength [online]. Global Firepower, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. NATO’s assistance to Iraq [online]. NATO.int, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. Barbero, M. D. NATO Training Mission – Iraq: Tactical Size...Strategic Impact [online]. Velitelství spojeneckých sil pro operace, [cit. 2011-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Česky[editovat | editovat zdroj]

  • PONÍŽILOVÁ, Martina. Irák. Praha : Libri, 2011. 168 s. (Stručná historie států) ISBN 978-80-7277-491-3.  
  • PŘEBINDA, Petr. Cesta k soudobému Iráku : Núrí as-Sacíd a dějiny irácké monarchie (1920-1958). Ostrava : Montanex, 2005. 155 s. ISBN 80-7225-189-9.  
  • RADĚJ, Tomáš. Irácké povstání v letech 2003-2009 : strategie, taktika a ideologie islámských radikálních a nacionalistických uskupení. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2010. 210 s. ISBN 80-7225-189-9.  
  • SLUGLETT, Peter; FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha : Volvox Globator, 2003. 450 s. ISBN 80-7207-500-4.  
  • TAUER, Felix. Svět islámu : dějiny a kultura : nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006. 445 s. ISBN 80-7021-828-2.  
  • WEST, Francis J. Nejmocnější kmen : válka, politika a ukončení přítomnosti v Iráku. Praha : Naše vojsko, 2010. ISBN 978-80-206-1142-0.  

Anglicky[editovat | editovat zdroj]

  • Geology of Iraq. Příprava vydání Saad Z. Jassim, Jeremy C. Goff. Prague; Brno : Dolin; Moravian Museum, 2006. ISBN 80-7028-287-8.  
  • Hard lessons : The Iraq reconstruction experience. Washington : U. S.Document Printing Office, 2009. ISBN 978-0-16-080817-3.  
  • Iraq. Petaluma : World Trade Press, 2010. ISBN 1-60780-366-6.  
  • Religion and nationalism in Iraq : a comparative perspective. Příprava vydání David Little, Donald K. Swearer. Cambridge, Mass : Center for the Study of World Religions, 2006. ISBN 0-945454-41-4.  
  • EIU, the Economist Intelligence Unit. Country report. Iraq. London : The Unit, c1986-.  
  • ALGAZE, Guillermo. Ancient Mesopotamia at the dawn of civilization: the evolution of an urban landscape. Chicago : University of Chicago Press, 2008. ISBN 978-0-226-01377-0.  
  • ALÁVÍ, Alí. The occupation of Iraq : winning the war, losing the peace. New Haven : Yale University Press, c2007. ISBN 978-0-300-13614-2.  
  • BARKER, James A.; HAMILTON, Lee. The Iraq study group report. New York : Vintage Books, 2006. ISBN 0-307-38656-2.  
  • GOMPERT, David C.; KELLY, Terrence K.; WATKINS, Jessica. Security in Iraq : a framework for analyzing emerging threats as U. S. forces leave. Santa Monica : RAND, 2010. ISBN 978-0-8330-4771-7.  
  • CHEHAB, Zaki. Iraq ablaze : inside the insurgency. London : I.B. Tauris, 2006. ISBN 1-84511-110-9.  
  • LUKITZ, Liora. A quest in the Middle East. London ; New York : I.B. Tauris, 2006. ISBN 1-85043-415-8.  
  • MŪSAWĪ, Muḥsin Jāsim. Reading Iraq : culture and power and conflict. London : I.B. Tauris, 2006. ISBN 1-84511-070-6.  
  • SASSOON, Joseph. The Iraqi refugees : the new crisis in the Middle East. London; New York : I.B. Tauris, 2009. ISBN 978-1-84511-919-5.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Iraq ve Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Irák ve Wikislovníku
  • Kategorie Irák ve Wikizprávách
  • SPECIÁL: Irák – speciální příloha na téma Iráku na stránkách Novinky.cz
  • Iraq Directory
  • Country of Origin Information Report – Iraq [online]. UK Border Agency, 2011-08-17, [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Iraq – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Iraq (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Iraq Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Iraq [online]. U. S. Department of State, 2011-05-02, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook – Iraq [online]. REV. 2011-07-12, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Library of Congress. Country Profile: Iraq [online]. 2010-07-08, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Bagdádu. Souhrnná teritoriální informace: Irák [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-10, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (česky) 
  • BLAKE, Gerald Henry, a kol. Iraq [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • (anglicky) Profil Iráku na BBC News