Vlk obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Vlk obecný

Vlk obecný
Vlk obecný
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae)
Rod: vlk (Canis)
Binomické jméno
Canis lupus
Carl Linné, 1758
rozšíření vlka (červená barva znázorňuje, kde byl vlk vyhuben)
rozšíření vlka (červená barva znázorňuje, kde byl vlk vyhuben)

Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiarispsa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. Přesto je podle seznamu IUCN veden jako málo dotčený. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.

Vzhled, smysly, výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Hmotnost: 16–80 kg. Průměrná hmotnost severních vlků se pohybuje mezi 35–40 kg, jedinci nad 54 kg jsou neobvyklí. Potvrzená rekordní hmotnost severoamerického vlka je 80 kg, euroasijského 86 kg. Nepotvrzený rekordní jedinec vážil údajně 103 kg.[1] Jižní poddruhy váží méně, většinou okolo 30 kg. Indičtí vlci dosahují hmotnosti v průměru jen okolo 25 kg, severoafričtí a arabští pod 20 kg.
  • Délka těla: 100–170 cm, ocasu: 35–50 cm.[2]
  • Výška v kohoutku: 65–115 cm.

Vlk obecný je největší psovitá šelma[zdroj?]. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci v zásadě splňují Bergmannovo pravidlo, čili vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.

Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlk obecný dokáže ve stisku vyvinout sílu na špičák v průměru 740 N (74 kg/cm²) a na trhácích 1200-1400 N (120-140 kg/cm²), tzv. trhákový komplex. Pro srovnání pitbulové, nebo vlčáci kolem 1300 N (130 kg/cm²). Rekordmany jsou mezi psi mastifové s průměrnými 1700 N (170 kg/cm²)[3].

Otisk vlcí tlapy ve sněhu. Vlk má podstatně větší tlapu než pes stejné velikosti.

Vlčí srst[editovat | editovat zdroj]

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.

Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.

Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.

Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.

U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.

Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy[editovat | editovat zdroj]

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

Vlk arabský, jeden z jižních poddruhů vlka obecného

Smysly[editovat | editovat zdroj]

Vlk má spíše průměrný zrak, ale výborný sluch a čich. Vlci zřejmě rozeznávají barvy, ale v podstatně menší míře než lidé. Jejich zrak je koncentrován na siluetu a pohyb objektu, barva není příliš důležitá. Vlci rozeznávají zvuky do kmitočtu 26 kHz. Umějí lokalizovat pohyb pod sněhovou pokrývkou či zvuky v lese na velkou vzdálenost. Čich vlků je velmi citlivý. Pomocí něj dokáží rozlišit mnoho informací - o potenciální kořisti, nebezpečí nebo "jen" o událostech, které se v místě staly.[4]

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Rychlost běhu: 58 km/h.[5] Jiné zdroje uvádějí maximální rychlost až 64 km/h.[6] Vlk dokáže běžet rychlostí 25–50 km/h do vzdálenosti až okolo 20 km. Rychlost se samozřejmě mění v závislosti na terénu a důvodu běhu. Denně může urazit mnoho desítek a někdy i několik stovek kilometrů (zaznamenané maximum je 200 km).[7]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.

V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.

Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

Stavy ve světě[editovat | editovat zdroj]

V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků, přičemž v minulosti[8] byla populace minimálně desetkrát větší.[9]

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Rusku vlci nejsou chráněni, ale jejich stavy se podle odhadů nezmenšují a žije zde v současnosti okolo 30 000 vlků. V Kazachstánu je jich přibližně stejně, v Mongolsku mezi 10 000 a 20 000. Středoasijské republiky Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán poskytují životní prostor pro asi 10 000 vlků. Čína má populaci více než 12 000 jedinců. V Indii jsou chráněni, ale v současnosti zde žije jen asi 1 000 kusů.[6]

V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech (Yellowstonský národní park). Odhaduje se, že jde nejméně o 60 000 jedinců (minimálně 52 000 v Kanadě okolo 9 000 v USA).

Velmi malá populace vlků (řádově několik set jedinců) žije v Etiopii, Egyptě a Libyi.

Původní areál rozšíření hlavních poddruhů vlka obecného

Stavy v Evropě[editovat | editovat zdroj]

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije asi 270 kusů[10][11], jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku.

V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska - usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat.[12] V roce 2012 žilo v částečně nevyužívaném vojenském prostoru u Rietschenu v devíti nebo deseti smečkách kolem 80 jedinců.[13][14]

Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytláctví a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Poměrně velkou populaci má Ukrajina a Bělorusko – dohromady asi 4 000 kusů – a to i přesto, že se v Bělorusku za mrtvého vlka platí poměrně vysoká částka. Vlkům se zde obzvláště daří v neosídlené zamořené zóně v okolí Černobylu. V Rumunsku žije asi 2 500 jedinců a jsou zde chráněni.

Současný areál rozšíření žijících poddruhů vlka obecného

Stavy na Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR[15] Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny.[16] Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 do roku 2006, byl hájen celoročně. Od roku 2006 je chráněn celoročně s výjimkou zimy, kdy je ovšem, každoročně, značná část populace ulovena.[17][18] Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 130–410 kusů. Velký rozptyl čísla je z toho důvodu, že na Slovensku neexistuje kvalitní monitoring výskytu této šelmy.[19] Myslivecká lobby udává podstatně více – až 2065.[20]

Stavy v Česku[editovat | editovat zdroj]

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen 2. prosince 1874. Posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež (na místě se nachází pamětní kámen – N49°31'36.46" E18°49'06.18").

První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Na stav vlků v ČR má také zásadní vliv odstřel vlka na Slovensku, který je v období od 1. listopadu do 15. ledna legální. Odhaduje se že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15–18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. K roku 2013 byla odhadnuta přítomnost pouze tří vlků.[21] Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách, Jeseníkách[22] a Krkonoších[23], pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.[24]

V dubnu 2014 byla zveřejněna zpráva, že na území národní přírodní rezervace Břehyně - Pecopala byl fotopastí zachycen jedinec vlka obecného pravděpodobně pocházející z německo-polské populace.[25] V září téhož roku vydala AOPK ČR sérii fotografií mláděte vlka pořízenou na území CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, což dokládá opětovné rozmnožování vlka obecného na území Česka.[26]

Vlčí a rysí hlídky[editovat | editovat zdroj]

Vlčí a rysí hlídky jsou proškolení dobrovolníci nad 15 let, kteří při svém pohybu v terénu beskydských a šumavských hor nejen snižují riziko pytláctví velkých šelem, ale především výskyt a pohyb velkých šelem monitorují. Nalezené stopy měří, fotograficky dokumentují, případně pořizují sádrové odlitky a sbírají trus nebo srst šelem na genetické a potravní analýzy.[27]

Vlci brání svou kořist

Sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Vlci jsou sociální zvířata žijící většinou v dobře organizovaných smečkách. Klasickou vlčí smečku tvoří vedoucí „alfa“ pár, který se obvykle sdružuje na celý život, a jeho potomci, jež zaujímají „beta“ až „omega“ status. Skupina může být doplněna i o nepříbuzné jedince. Vlci „alfa“ vedou smečku, rozmnožují se a rozdělují úkoly. Vlci „beta“ jsou obvykle největší jedinci, kteří chrání smečku a „alfa“ vlky. „Gama“ a další vlci se starají především o lov, výchovu mláďat a mají za úkol „předstírat“, aby smečka vypadala početnější. Vlci „omega“ mají za úkol odvádět napětí, hasit hrozící konflikty ve smečce a hrajou roli jakýchsi „šašků“. Alfa vlci v severoamerických smečkách se obvykle poznají podle nejvýraznější tmavé kresby na hlavě a hřbetu.[28] Velikost smeček závisí na tom, zda je dostatek potravy. Může mít i více než 20 členů (rekord je téměř 50). Obvyklý počet je nicméně 5–11 jedinců. Například známá Lobova smečka měla 6 zvířat. Vlci však můžou žít jen v párech či osaměle a do smeček se sdružovat jen dočasně. Vlci severu tvoří kompaktnější smečky, jižněji se vyskytující vlci mají větší tendenci žít ve volněji organizovaných smečkách, v páru či osaměle. Vlčí smečky nejsou tak dobře stmelené jako smečky psů hyenovitých nebo hyen skvrnitých. Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat. Mladí vlci opouštějí smečku mezi 1–3 roky života, i když jsou případy, že i 5 let staří vlci zůstávali u svých rodičů. Hledají si partnery a pokoušejí se založit smečku vlastní.[6]

Kojící vlčice u doupěte

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Vlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají až do smrti jednoho z partnerů. Poté si hledají jiného. V zajetí nebo v oblastech s vyšší hustotou populace se může vyskytnout polygamie. Samice zabřezávají ve volné přírodě obvykle po dosažení věku dvou let, v zajetí to může být podstatně méně. Mají pak jeden vrh do roka. Na rozdíl od kojotů jsou produktivní až do smrti.

Doba páření probíhá typicky koncem zimy. V té době dochází obvykle k dočasnému rozpuštění smečky. V období březosti, které trvá 62–75 dní, se samice většinou zdržují v okolí doupěte. Vrhají nejčastěji 5–6 vlčat. Mláďata se rodí hluchá a slepá, váží 0,3–0,5 kg a smysly získávají po 9–12 dnech. Po třech týdnech poprvé opouštějí doupata. Samice do té doby zůstávají u nich a o přísun potravy se jim starají samci. Po 1,5 měsíci už jsou vlčata dostatečně rychlá a obratná, aby dokázala uniknout například před člověkem.

Útok vlků na bizona

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Vlci jsou predátoři. Protože loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona nebo pižmoně. V případě, že není k dispozici dostatek velkých býložravců, vlci žijí mimo smečku nebo mají odlišnou specializaci, je jejich potrava jiná.[29] Loví srny, divoká prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, menší hlodavce, ryby či rozličné plazy. Na některých místech se zaměřují na vodní ptactvo a jeho vejce. Zabíjejí i konkurenční menší predátory – lišky, kuny, lasičky, jezevce, divoké psy. Je-li nouze nepohrdnou ani hmyzem a mršinami. Občas doplní svou stravu i ovocem, například hroznovým vínem nebo jablky.[30] V jídle jsou velmi přizpůsobiví a v lovu vynalézaví. Pokud mají šanci, tak zabíjejí i lidmi chovaný dobytek. To je jeden z důvodů, proč jsou tradičně obávaní a po staletí byli nenávidění.

Vlk může najednou sníst zřejmě až 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 1,5–2 kg masa. Když je potřeba, vydrží dlouho hladovět. Nemusí žrát klidně dva týdny, aniž by je to nějak oslabilo a omezilo jejich aktivitu.[6]

Konkurenti a nepřátelé[editovat | editovat zdroj]

Vlci dominují nad ostatními psovitými šelmami, kdekoli se vyskytují. Snaží se je likvidovat jako konkurenci, ale málokdy je následně požírají jako potravu. Vlci pronásledují lišky (ty jediné občas i žerou), šakaly, kojoty a psíky mývalovité.[31] V Asii se občas střetávají s dhouly - ryšavými psy.

Kočkovité šelmy jsou dalšími konkurenty s nimiž se vlci snaží vypořádat. Pokud mají tu možnost, zabíjejí rysy a různé druhy divokých koček. Pokud se setká rys se samotným vlkem, nemusí nutně vyjít z případného střetnutí jako poražený. Je zaznamenán přinejmenším jeden případ, kdy rys vlka v souboji zabil.[32] Puma je pro vlky poměrně nebezpečná. Samotný vlk před ní obvykle uteče, ale několik vlků je schopných jí přinejmenším odehnat od kořisti.[33] Podobně je na tom vlk při setkání s levhartem či hyenou.

Medvědi a vlci si mohou navzájem zabíjet mláďata, pokud k tomu mají příležitost, ale nejde o pravidlo. Obě šelmy spolu často bojují a střety mohou trvat i několik hodin. Velcí hnědí medvědi dokáží od kořisti vlky většinou odehnat, nicméně záleží na početnosti a bojovnosti smečky.[6] Větší smečka je občas schopná medvěda zahnat. Svou roli samozřejmě hraje i věk a kondice medvěda.[34][35]

Kromě lidí jsou jedinými skutečnými nepřáteli a příležitostnými predátory vlků tygři. Na ruském dálném východě jsou zdokumentovány případy vzájemné konkurence a občasného zabití vlků tygry ussurijskými. Tygři obvykle zabité vlky nejedí.[36] Je pravděpodobné, že vzácně zabije vlka i tygr bengálský.

Vlci a lidé[editovat | editovat zdroj]

Svazování Fenrira

Vlci v mytologii[editovat | editovat zdroj]

Vlci mají prominentní postavení v mytologii, folkloru a obecně v lidské kultuře. V severské a japonské mytologii byli portrétováni jako bytosti s božskými vlastnostmi. V Japonsku rolníci uctívali vlky ve svatyních, nechávali obětiny u vlčích doupat a žádali je, aby ochránili jejich úrodu před jeleny a divokými prasaty. Vlk Fenrir byl podle severské mytologie synem boha Lokiho. V severské mytologii pronásleduje vlk Skoll zapadající Slunce, jeho bratr Hati Měsíc. Také další eurasijská etnika spojovala vlky se Sluncem. Staří Řekové a později Římané připisovali slunečnímu bohu Apollónovi vlky jako jeden z jeho atributů.

V zoroastrické filozofii mají vlci podobu zlých a krutých bytostí. V Bibli se vlk objevuje celkem třináctkrát jako symbol chamtivosti a ničitelství,[37] výjimečně je přirovnání k vlku myšleno pozitivně (bojovný kmen Benjamín).[38] V pohádkách a lidových zkazkách Slovanů hrají vlci nezastupitelnou, i když převážně zápornou roli. Známá je jejich úloha v Červené karkulce a zkazkách o neposlušných kůzlátkách či třech malých prasátkách. Naopak v některých ruských pohádkách vlk hrdinovi pomáhá. Známé jsou i pověsti o lidech, zakletých do podoby vlka, jako je např. francouzská legenda o Biscavertovi. Naproti tomu v Ezopových či La Fontainových bajkách vystupuje vlk jako hloupé, zlé a nenasytné zvíře, které je často přelstěno liškou nebo jiným zvířetem.

V některých kulturách hrají vlci důležitou roli v mýtech stvoření. V římské mytologii odkojí kapitolská vlčice budoucí zakladatele města Říma Romula a Rema. V turecké, mongolské a ainuské mytologii jsou vlci považováni za předky lidské rasy. Rovněž Čečenci a Ingušové si vyprávějí příběhy o vlčí matce lidských rodů. V mnoha příbězích Kazachů, Kyrgyzů a Altajců vystupuje vlčice jako ochránkyně válečníka, která mu pomůže zvítězit nad nepřáteli, získat bohatství a nakonec se stává jeho ženou. Podobné příběhy o vlčici, která se stala ženou člověka a přinesla mu štěstí, bohatství a magické schopnosti, jsou rozšířeny i mezi Inuity.

Vlci jsou dáváni do souvislosti s čarodějnictvím jak v evropských tak indiánských kulturách. Tanainaové (Dena'inaové) a další indiánské kmeny z Aljašky, věří, že vlci byli dříve lidé a považují je za své bratry. Podobný názor mají také Kutenajové ze Skalistých hor. Podle mýtu stvoření kmene Póný se vlk stal první bytostí, která zakusila smrt, u některých klanů Pónyů byl vlk zároveň uctíván jako totemové zvíře. Nutkové z ostrova Vancouver a Britské Kolumbie nosili při obřadech vlčí masky a věřili, že se jejich medicinmani dokáží proměnit ve vlky. Irokézové tvrdí, že vlk je ze všech zvířat nejbližší člověku, zejména pro svůj rodinný život, podobný indiánskému klanovému systému. Pro Lakoty, Šajeny a jiné prérijní indiány byl vlk symbolem zvěda, někdy se zvědové přímo označovali jako vlci. Indiánský piktogram pro zvěda je znázorněn jako člověk s vlčí hlavou. Důležitou úlohu hrají vlci také v sibiřském šamanismu, například u Jukagirů či Altajců byl vlk často ochranným duchem (zvířecí matkou) šamana. Domorodí Sibiřané vlka spojovali s nebeským světem, válečnictím, lovem, větrem nebo bouří.

Vlkodlaci[editovat | editovat zdroj]

S vlky souvisí i představy o vlkodlacích, rozšířené v celé Evropě: u Slovanů, Rumunů, Germánů, Baltů, Keltů i Ugrofinů. Nejstarší zmínky o vlkodlacích pocházejí z antiky. Již Hérodotos v 5. stol. př. n. l. psal o skythském kmeni Neurů, jehož příslušníci se v noci měnili ve vlky. Podle Ovidiových Proměn byl ve vlka proměněn arkádský král Lykaón poté, co se dopustil kanibalismu. O vlkodlaku se zmiňuje i římský spisovatel Petronius v románu Satyricon. Pro Balty (staré Litevce, Lotyše a Prusy) nebyl vlkodlak negativní bytostí. Mohl pomáhat člověku, který ho nakrmil. Podle Baltů se lidé mohli proměnit ve vlkodlaka tak, že¨za úplňkou prolezli mezi kořeny určitých stromů. U Germánů byli známi ulfhetmar, bojovníci ve vlčí kůži, kteří v bojovém šílenství projevovali vlčí zuřivost. Byli obdobou známějších berserkrů, asociovaných s medvědem. Podobné představy měli vlčí bojovníci u starých Maďarů v předkřesťanském období, ale ještě za vlády Matyáše Korvína používali maďarští bojovníci při útoku bojový pokřik farkas (vlk). U Slovanů a Rumunů byl vlkodlak pokládán za nemrtvou bytost, škodící lidem. Nejstarší zmínka o vlkodlacích ve slovanském prostředí se nachází ve Slově o pluku Igorově ze 12. stol. a týká se knížete Vseslava, který se v noci měnil ve vlka. V severní Itálii existovala v 15. stol. sekta benandantů, jejíž příslušníci se údajně měnili ve vlky a bojovali proti čarodějnicím.[39] Podobné představy měli i Slovinci, podle nichž se někteří lidé zvaní krsnik měnili v bílé vlky, aby bojovali proti upírům a čarodějům. Jedna rumunská pověst vypráví o vzniku vlkodlaků toto: Vlad III. Tepes na jednom válečném tažení zničil i jeden z klášterů a všechny lidi v něm ukryté nechal povraždit. Opat ho za to před smrtí proklel. Když se o tři dny později Dracula změněný na upíra poprvé napil lidské krve, vstali prý lidé v klášteře z mrtvých a stali se vlkodlaky, neúnavně bojujícími proti upírům. Za vlkodlaka byl někdy pokládán i Draculův úhlavní nepřítel, uherský vojevůdce János Hunyady. V době čarodějnických procesů v 15.-17. stol. byli především na území Francie, Německa a Švýcarska mnozí lidé souzeni a popraveni jako údajní vlkodlaci. Jedním z nich byl např. Peter Stumpp. Na českém venkově bývali z lykantropie a spolčování s vlky podezříváni obecní pastýři. Pastýři používali magické prostředky na ochranu ovcí a dalších zvířat před vlky (vlk měl být oslovovýn jako "kmotr Štěpán", obětovalo se mu nejslabší jehně ze stáda),[40] tvrdilo se, že umí s vlky komunikovat nebo se v ně proměňují. Od 19. stol. se vlkodlaci vedle duchů a upírů stali nejčaastějšími hrdiny knižních a později i filmových hororů.

Vlci v literatuře a umění[editovat | editovat zdroj]

Vlci se objevují v obrovském množství povídek, románů, filmů, divadelních her a písní. Například v díle britského spisovatele Rudyarda Kiplinga Knihy džunglí hraje vlčí smečka vedená samcem Akélou zásadní úlohu při výchově lidského chlapce Mauglího, jehož zachrání před tygrem Šer Chánem.[41] Kladnou roli hraje vlk i ve fantasy sérii Letopisy z hlubin věků britské autorky Michelle Paver, kde figuruje v roli zvířecího dvojníka hlavního hrdiny Toraka.

Vlci jsou zmíněni v mnoha známých přirovnáních, citátech a příslovích, často antického či biblického původu, i když obvykle v negativní roli. Například: „Mám hlad jako vlk“; „My o vlku a vlk za humny“; „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“; „Je to vlk v rouše beránčím“; „Člověk člověku vlkem“, "Co vlk zchvátí, nerad vrátí", "S lidmi po lidsku, s vlky po vlčím", "Tak dlouho vlk ovce vláčí, až ho odvlečou", "Vlka živí nohy". S vlkem jsou v češtině spojeny i různé idiomy, např. "Chytit vlka", "Mořský vlk", "Vlčí mlha", "Vlčí mák", "Vlčí bob" a mnoho dalších.[42] Od názvu vlka je odvozeno mnoho vlastních jmen, zejména germánského původu, např. Wolfgang, Wolfhart, Ranulf, Adolf, Rudolf, Isengrim, ale také jihoslovanská jména Vuk, Vukan či Vukašin nebo staročeské Vlkoš.

Útoky na dobytek a psy[editovat | editovat zdroj]

Útoky na dobytek představují zřejmě hlavní důvod, proč vlk byl a na mnoha místech stále je lidmi pronásledován. Zatím se nenašel jiný dostatečně účinný způsob, jak tomu zabránit, než zabíjení vlků. Avšak přítomnost lidí a psů dokáže útokům většinou předejít. Vlci napadají chovná domácí zvířata především kvůli nedostatku jejich přirozené divoce žijící kořisti. Nicméně, když zjistí, že zabít dobytek je podstatně snazší, než nahánět divokou zvěř, mohou se na tuto kořist začít specializovat. Jejich obětí se mohou stát koně, skot, krocani, domestikovaní sobi a především ovce a kozy.[43] Mnohé státy chovatelům hradí škody vlky způsobené.

Vlci napadají psy ze tří hlavních důvodů: potírají je jako předpokládanou potravní konkurenci, jako obránce své kořisti (dobytek) a někde je to pro ně zdroj potravy. Umí zabít i velká psí plemena. Důvodem jsou jejich relativně mohutnější čelisti a „zákeřnější“ způsob boje. Lépe spolupracují ve smečce a útočí i na nohy a hřbet, na rozdíl od většiny psů, kteří se snaží zakousnout výhradně do krku a hlavy. Vlci dokáží vlákat psy do pasti, kdy například jeden „pronásledovaný“ vlk nažene psa k ostatním. Někteří psi chránící dobytek dostávají od lidí „protivlčí“ obojky, nicméně vlci se umějí naučit zabít i takto vybavené psy. Pro boj s vlky byla již od starověku používána obzvláště velká a statná psí plemena, jako je vlkodav nebo mastif. Přes výše řečené, dokáží velcí ovčáčtí psi většinou vlky odradit od útoků na dobytek, neboť snadnou kořist mění na rizikovou.

Útoky na lidi[editovat | editovat zdroj]

Vlci nejsou pro lidi nebezpeční, pokud jsou alespoň zčásti splněny tyto podmínky: je jich relativně málo, mají dostatek kořisti, nedostávají se do častého kontaktu s lidmi, jsou v malém množství loveni a nejsou nakaženi vzteklinou.[44] Nicméně existuje mnoho situací, kdy se vlk stává pro člověka hrozbou. Záznamy o útocích vlků existují z většiny míst, kde se tato zvířata vyskytují. Naprostá většina útoků neovlivněných vzteklinou směřovala a směřuje na děti, velmi málo na ženy a zcela vzácně jsou oběťmi i dospělí muži. Pokud nejsou vyrušeni, vlci své oběti obvykle konzumují.

Vzteklina[editovat | editovat zdroj]

Vlci nebývají zdrojem vztekliny, ale mohou se jí nakazit od jiných psovitých šelem. Stávají se poté velmi agresivními a mohou pokousat mnoho obětí. Až do zavedení očkování, bylo pokousání téměř vždy smrtelné a i dnes může být velmi nebezpečné. V Evropě a Severní Americe se v současnosti vzteklí vlci prakticky nevyskytují, ale například na Středním východě je zaznamenáno každoročně minimálně několik případů.

Malba z 18. století zobrazující útok tzv. gévaudanské bestie, což byl s největší pravděpodobností obrovský vlk nebo kříženec vlka

Evropa a Rusko[editovat | editovat zdroj]

V historických záznamech z různých států Evropy jsou doloženy tisíce případů útoků vlků na lidi. V zimě roku 1450 zabila přímo v Paříži smečka vedená samcem jménem Courtaud asi 40 lidí. V celé Francii, která byla na vlčí útoky „nejbohatší“, bylo mezi léty 15801830 3 069 lidí zabito vlky, z toho 1 857 ne kvůli vzteklině. Asi nejznámějším řáděním „vlka“ (jestli šlo skutečně o vlka, není dodnes zcela jasné) v Evropě se staly útoky tzv. gévaudanské bestie v letech 17641767, jež si v jižní Francii vyžádaly asi 113 životů. V údolí řeky Pád v Itálii je mezi 15. a 19. stoletím uváděno 440 mrtvých v důsledku útoků vlků. Ve Skandinávii přišlo v 16.–19. století o život 92 dětí mladších 12 let. V carském Rusku bylo v letech 18401861 zabito 169 dětí a 7 dospělých a jen v roce 1871 bylo zabito dalších 161 lidí. V následujících letech zemřely v Rusku další stovky lidí.[45] Útoky vlků sílily během válečných konfliktů nebo epidemií. Během 1. světové války v zimě 1916/1917 napadalo na východní frontě velké množství vlků v důsledku zoufalého nedostatku jiné potravy ruské a německé vojáky.[46] V letech 19441954 v Kirovské oblasti SSSR zardousili vlci 22 dětí starých 3–17 let a několik dalších zranili. V současnosti jsou vlčí útoky v Evropě velmi vzácné. V západní a střední Evropě k nim nedochází téměř vůbec[47], v ostatních částech výjimečně.

Asie[editovat | editovat zdroj]

V Asii byly a na některých místech stále jsou útoky vlků relativně běžné. Je to dané početností a životním stylem lidské populace, rozlehlostí území a dřívějším poměrně hojným rozšířením vlků na území tohoto kontinentu. Například v polovině 18. století došlo k několika útokům vzteklých vlků v Japonsku, následkem čehož byla smrt nejméně 10 lidí. Největší množství vlčích útoků je zaznamenáno v Indii. Důvodů existuje několik – subkontinent je hustě zalidněn s mnoha lidmi žijícími na venkově, byla zde početná vlčí populace a přispělo k tomu i to, že podle hinduistické tradice by prolití vlčí krve znamenalo neúrodu a tak ani lidožraví vlci někdy nebyli pronásledováni. Výsledkem této kombinace bylo, že jen v letech 1875 a 1878 zde zardousili lidožraví vlci 721 a 624 lidí.[48] V letech 19931997 zabili vlci v indických státech Bihar a Uttarpradéš dohromady okolo 120 dětí.[49] Není však jisté, zda se ve všech případech jednalo o vlky obecné, v některých případech mohl být útočníkem také dhoul, označovaný dříve jako vlk rudý. Na Středním a Blízkém východě jsou útoky také poměrně časté avšak s nesrovnatelně menším počtem obětí než je tomu v Indii. Nicméně mnohdy chybějí data, tudíž mnoho případů zřejmě zůstává nepodchyceno. Naprostá většina incidentů z této oblasti jde na vrub vzteklině. Podle dostupných informací bylo v rekordním roce 1996 pokousáno vzteklými vlky jen v Íránu 329 lidí. Írán byl prvním státem, kde zavedla Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1955 novou metodu ošetřování nakažených vzteklinou, čímž se výrazně snížila úmrtnost. V Afghánistánu poranil vzteklý vlk v roce 1971 18 rolníků spících na poli – všichni později zemřeli.[50]

Severní Amerika[editovat | editovat zdroj]

V Kanadě a USA jsou útoky vlků vzácné, ale velmi dobře zdokumentované. Ve 20. století došlo jen k několika desítkám útoků a incidentů a smrtí člověka skončilo velmi málo z nich.[51] Mnoho z těchto případů bylo způsobeno tím, že vlci původně napadli psy, kteří lidi doprovázeli. Z 19. století je známo několik incidentů, kdy vzteklí vlci pokousali lidi, kteří následně zemřeli. Počty obětí byly v porovnání s jinými místy světa malé.[52]

Petr Pavel Rubens – Lov na vlka a lišku

Lov vlků[editovat | editovat zdroj]

Lidé loví vlky přinejmenším od doby vzniku zemědělství a domestikace dobytka. Není to však jen kvůli ochraně dobytka, ale i ze sportu a dobrodružství, zisku trofeje, ochraně volně žijící zvěře[zdroj?] a v neposlední řadě kvůli bezpečí lidí.[zdroj?] Lov na vlky je velmi obtížný, neboť jsou to chytrá, přizpůsobivá, vytrvalá a nebezpečná zvířata. V minulosti bylo používáno mnoho způsobů, jak je zabít. Velmi účinnou metodou bylo vyhledávání jejich doupat a zabíjení malých vlčat. Pokud se k lovu používali psi, ukázala se nejlepší kombinace chrtů, bloodhoundů (či jiných velkých a silných plemen) a foxhoundů. Metody tichého pronásledování, přepadů ze zálohy či stopování se příliš neosvědčily kvůli vlčí opatrnosti a vynikajícímu sluchu. Používání strychninem otrávených návnad se dříve také praktikovalo, ale upustilo se od něj, neboť zabíjí mnoho dalších druhů zvířat a vlci (či kojoti) jsou schopni se naučit jed v návnadě rozpoznat. Navíc jed znehodnocuje kožešinu. Jed je účinný především vůči mláďatům a mladým nezkušeným jedincům. Nášlapné pasti jsou efektivní tehdy, pokud na nich neulpí lidský pach. Americké indiánské kmeny upřednostňovaly padací pasti. Co se různých nástrah týče, velmi záleží na schopnostech vlčího jedince past odhalit a vyhnout se jí. Mistrem ve vyhýbání se nástrahám všeho druhu byl samec Lobo, jehož se koncem 19. století pokoušel lovit Ernest Thompson Seton. Lovecké skrýše a posedy dokáží být účinné, ale nepoužívají se příliš často, neboť tato metoda je extrémně náročná na čas a trpělivost. V Rusku je populární nahnat vlky na určité území pomocí kolíků a provazů natažených asi metr nad zemí a ověšených různobarevnými látkami. Většina vlků se těchto ohradníků bojí a neproběhne jimi.[53] Je možné, že to má souvislost s lidským pachem, který na látkách ulpěl. Někteří lovci lákají vlky na vytí, což může být účinné hlavně v době páření. V Kazachstánu a Mongolsku se používali k lovu na vlky orli. Tato metoda je však již velmi vzácná, neboť zkušených sokolníků ubývá.[54] Moderní účinnou a velmi kontroverzní metodou je střílení těchto šelem z vrtulníků a letadel. V těchto případech mají vlci šanci uniknout pouze v zalesněném nebo členitém terénu.

Období nejintenzivnějšího lovu vlků je možno ohraničit zhruba léty 1850-1970. V tomto období museli vlci čelit všem nejmodernějším vymoženostem lidské likvidační technologie - ocelovým pastem, jedům, opakovacím puškám a následně letadlům či vrtulníkům. Z lovu vlků se stal v podstatě sport a zábava. Výsledkem byly stovky tisíc zabitých vlků především v USA a Rusku (SSSR). Na mnoha místech světa byl vlk vyhuben a několik poddruhů nenávratně ztraceno.[55]

Přestože vlci byli pronásledováni takřka všude a v současné době jsou na mnoha místech stále loveni, daří se jim stále přežívat. Je to jedna z ukázek jejich výjimečných schopností.[56] Výše uvedené důvody, proč tyto šelmy lovit, jsou však velmi diskutabilní. Například tvrzení, že se tím údajně chrání populace jelenů a další vlčí kořisti, kterou údajně vlci decimují, bylo již dávno vyvráceno.[zdroj?]

Výcvik vlků

Vlci jako domácí zvířata[editovat | editovat zdroj]

Chov vlků jako domácích zvířat je populární především v USA. Ačkoli vlci jsou předky domácích psů, v zajetí existují poměrně velké rozdíly mezi oběma šelmami. Vlčata musejí být odejmuta matkám nejlépe po 14 dnech, nejpozději však do 21 dnů, jinak je socializace extrémně obtížná. Mléčné náhražky používané pro štěňata, musejí být pro vlčata opatřena přídavkem aminokyseliny arginin, jinak hrozí oční problémy. Čím jsou vlci chovaní v zajetí starší, tím jsou obvykle nepředvídatelnější. To se týká především samců. Zvláště děti se mohou stát objektem agresivního chování „ochočených“ vlků, neboť v přírodě jsou lidské děti jednou z jejich kořisti. Vlci mají silné instinkty pro život ve smečce (alfa až omega status) a může se stát, že budou soupeřit o „vylepšení“ svého postavení, pokud to uznají za vhodné. Tím mohou být ohroženi i jejich dospělí chovatelé. Ochočení vlci jsou vázáni na svou „smečku“ tak silně, že ostatní lidi obvykle ignorují a vyhýbají se zcela kontaktu s nimi anebo je mohou napadnout jako vetřelce. Psí žrádlo je pro vlky nevhodné, je potřeba krmit je částmi zvířecích těl (maso, kosti, vnitřnosti, kůže). Výcvik vlků je náročnější než psů a obvykle se naučí méně. Při výcviku se mohou začít nudit a přestanou se o povely zajímat. Jsou méně kontrolovatelní. Reagují lépe na pohybové signály než na hlas, na rozdíl od psů. Na druhou stranu jsou vynalézavější a dokáží se například naučit otevírat různé západkové mechanismy u kotců. Vlci, kteří po ochočení utekli do volné přírody, se mohou stát nebezpečnější pro dobytek a lidi než divocí vlci, neboť postrádají strach z lidí. Jako pracovní zvířata (tažní, policejní, hlídací vlci atd.) jsou využitelní jen velmi obtížně.[57]

Nemoci a paraziti[editovat | editovat zdroj]

Vlci putují na dlouhé vzdálenosti a mohou se tak stát přenašeči různých nemocí. Infekční choroby roznášené vlky jsou brucelóza, tularémie, listerióza a anthrax. Vlci se mohou rovněž nakazit vzteklinou, především na Blízkém východě a v centrální Asii, nicméně nejsou jejími hlavními přenašeči. V Kanadě a na Aljašce trpí virovým onemocněním Canine distemper. Příčinou střevních potíží je virus Canine coronavirus. Vlci mohou být hostiteli asi 50 různých parazitů. Jedná se o klíšťata, roztoče (svrab-prašivina), vši, blechy, červy (škrkavka), hlístice (svalovec), tasemnice aj. Vlčí smečky jsou poměrně odolné vůči šíření infekčních nemocí. Je to také z toho důvodu, že zvíře, které začne jevit známky choroby, smečku obvykle opouští.[58]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Vlk obecný arktický
  • Vlk obecný tundrový (případně vlk obecný sibiřský) (Canis lupus albus; Kerr, 1792)
  • Vlk obecný kanejský (Canis lupus alces; Goldman, 1941 †)
  • Vlk obecný arabský (Canis lupus arabs; Pocock, 1934)
  • Vlk obecný arktický (Canis lupus arctos; Pocock, 1935)
  • Vlk obecný mexický (Canis lupus baileyi; Nelson and Goldman, 1929)
  • Vlk obecný novofoundlandský (Canis lupus beothucus; G.M.Allen & Barbour, 1937 †)
  • Vlk obecný mongolský (Canis lupus chanco; Gry, 1863)
  • Vlk obecný španělský (Canis lupus deitanus; Cabrera, 1907 †)
  • Vlk obecný horský (Canis lupus fuscus; Richardson, 1839 †)
  • Vlk obecný manitobský (Canis lupus griseoalbus; Baird, 1858 †)
  • Vlk obecný pralesní (Canis lupus hallstromi; Troughton, 1958), považován za taxonomické synonymum poddruhu Dingo (Canis lupus dingo; Meyer, 1793), též antarcticus (Kerr, 1792), australasiae (Desmarest, 1820), australiae (Gray, 1826), dingoides (Matschie, 1915), macdonnellensis (Matschie, 1915), novaehollandiae (Voigt, 1831), papuensis (Ramsay, 1879), tenggerana (Kohlbrugge, 1896), harappensis (Prashad, 1936)
  • Vlk obecný ostrovní (Canis lupus hattai; Kishida, 1931 †)
  • Vlk obecný japonský (Canis lupus hodophilax; Temminck, 1839 †)
  • Vlk obecný Hudsonův (Canis lupus hudsonicus; Goldman, 1941)
  • Vlk obecný eurasijský (Canis lupus lupus; Linnaeus, 1758)
  • Vlk obecný východní (případně vlk o. východní lesní, vlk o. východní kanadský) (Canis lupus lycaon; de Blainville, 1843)
  • Vlk obecný arizonský (Canis lupus mogollonensis; Goldman, 1937 †)
Vlk obecný indický

† = vyhynulý poddruh

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Gray wolf na anglické Wikipedii, List of grey wolf populations by country na anglické Wikipedii, Wolf attacks on humans na anglické Wikipedii a Wolves as pets and working animals na anglické Wikipedii. Zkráceno a upraveno

  1. CARWARDINE, Mark. Guinnessova kniha zvířat. Mustang, Plzeň 1995, s. 37.
  2. PELIKÁN, J., GAISLER, J., RÖDL, P.: Naši savci, Praha 1979, s. 88.
  3. MOJ, PETR. SÍLA STISKU ZUBŮ ČELISTMI U ZVÍŘAT [online]. Havířov: Zubní laboratoř LPdental. Dostupné online.  
  4. KVASNICA. Krajina s vlky I: Rapsodie šedých stínů, s. 40-41.
  5. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  
  6. a b c d e MECH, L. David; BOITANI, Luigi. Wolves: Behaviour, Ecology and Conservation. University of Chicago Press, 2003. ISBN 0-226-51696-2. Dostupné online.
  7. KVASNICA. Krajina s vlky I: Rapsodie šedých stínů, s. 31.
  8. Pojem "v minulosti" zde znamená před začátkem intenzivního lovu s použitím moderních zbraní a jedů, tedy přibližně do 17. století.
  9. Basic Facts About Gray Wolves
  10. Švédsko povolilo odstřel vlků, v lesích jich chce mít jen 210
  11. Ekolist: Švédská vláda po stížnostech ochránců přírody pozastavila odstřel vlků (2013)
  12. Vlci se vracejí do Německa a vzbuzují zapomenutý strach
  13. WEIKERT, Petr. Vlci míří do Čech, nepotřebují divočinu. Hospodářské noviny. 2012-02-03. Dostupné online.  
  14. KVASNICA, Jaroslav Monte. Výzva vlčího návratu: Vlčí „comeback“ na Lužicko. Příroda 6/2012.
  15. Kolektiv: Myslivost, Praha 1966, s. 131.
  16. Kolektiv: Myslivost, Praha 1966, s. 132.
  17. http://selmy.ursus.cz/vlk/V-ochrana.html
  18. http://www.wolf.sk/sk/vlky
  19. Lov vlků na Slovensku začíná. Omezuje jejich šíření do Česka?
  20. Sme: Pre poľovníkov je chránený vlk škodná, za strieľanie nás kritizujú aj Poliaci
  21. KVASNICA, Jaroslav Monte. „Těžký život beskydských psanců“. Příroda, 4/2010, s. 63.
  22. http://www.selmy.cz/clanek/pytlak-zastrelil-vlka-u-valsova-v-jesenikach/
  23. Do Krkonoš zavítala skupinka vlků. Odborníci čekají, zda se tu usadí, iDnes.cz, 27. září 2012
  24. http://www.selmy.cz/vyskyt-selem/cr/
  25. Fotopast: první jednoznačný doklad výskytu vlka v Čechách [online]. AOPK ČR, 2014-4-7, [cit. 2014-04-07]. Dostupné online.  
  26. Vlci jsou zpět: fotopast u Máchova jezera zachytila mládě [online]. Česká televize, [cit. 2014-09-03]. Dostupné online.  
  27. Vlčí a rysí hlídky na Šelmy.cz
  28. ELLIS, Shaun. Vlk. (foto Monty Sloan). Slovart 2009.
  29. Například nedávné výzkumy v Itálii ukázaly, že místní vlčí populace se specializují na divočáky a to i přesto, že je v oblasti dostatek srnčí zvěře. Aktuality. sk Talianske vlky majú radšej diviačinu
  30. Šelmy.cz: Pohled do jídelníčku lužických vlků, 12.4.2013
  31. Wolves vs coyote (video)
  32. KVASNICA. Krajina s vlky I., s. 127-128.
  33. Souboj o kořist mezi pumou a dvěma vlky (video)
  34. Dva souboje o kořist mezi medvědem a vlky (video)
  35. KVASNICA. Krajina s vlky I., s. 128-129.
  36. HEPTNER, V. G.; NAUMOV, N. P. Mammals of the Soviet Union Vol.II Part 1a, SIRENIA AND CARNIVORA (Sea cows; Wolves and Bears). Science Publishers, Inc. USA.(1998). ISBN 1-886106-81-9. Dostupné online.
  37. LOPEZ, Barry. Of wolves and men. Scribner Classics, 2004 (1. vyd. 1978).
  38. NOVOTNÝ, Adolf: Biblický slovník: s. 1217–1218. Dostupné online
  39. Ginzburg, Carlo: Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Praha: Argo, 2002.
  40. Janotka, Mirloslav - Linhart, Karel: Zapomentuá řemesla. Praha: Svoboda, 1984.
  41. The Jungle Book Collection - anglicky
  42. http://www.canislupus.estranky.cz/clanky/prislovi.html
  43. Moderní příklad ohrožování chovných zvířat vlky viz V Jakutsku řádí smečky vlků, na lovce čeká stotisícová odměna.
  44. Valerius Geist. WHEN DO WOLVES BECOME DANGEROUS TO HUMANS?
  45. GRAVES, Will. Wolves in Russia: Anxiety throughout the ages. Detselig Enterprises, 2007.
  46. Published: Russian Wolves, The New York Times, July 29, 1917.
  47. Jedna z vzácných výjimek z poslední doby: BBC News: French shepherd 'mauled by wolves' (2001)
  48. BHASKARAN, Theodore. Wolf as man-eater. The Hindu: Online edition of India's National Newspaper
  49. "Child Lifting: Wolves in Hazaribagh India". Ambio: A Journal of the Human Environment. October 26, 2011.
  50. LINNELL, John D. C. a kol. The Fear of Wolves: A Review of Wolf Attacks on Humans. NINA (2002). ISBN 82-426-1292-7, s. 26-28. Dostupné online
  51. Teacher killed by wolves in Alaska, police say. Reuters, 11 březen 2010.
  52. LINNELL, John D. C. a kol. The Fear of Wolves: A Review of Wolf Attacks on Humans. NINA (2002). ISBN 82-426-1292-7, s. 28-31. Dostupné online
  53. KVASNICA. Krajina s vlky I - Rapsodie šedých stínů, s. 97.
  54. Eagle Catches Fox and Wolf (video)
  55. KVASNICA. Krajina s vlky I - Rapsodie šedých stínů, s. 93-97.
  56. HARDING, Arthur Robert. Wolf and coyote trapping; an up-to-date wolf hunter's guide, giving the most successful methods of experienced "wolfers" for hunting and trapping these animals, also gives their habits in detail. Columbus, Ohio 1909. Dostupné online.
  57. Guidelines for Keeping Wolves and Wolf-Dog Hybrids
  58. Studie o chorobách vlků v Yellowstonském n. p. je SMITH, Douglas W. and ALMBERG, Emily. "Wolf Diseases in Yellowstone National Park". Yellowstone Science, 15 (2)/2007. Dostupné online.
  59. Taxonomie na BioLib.cz

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚRA, Miloš a GAISLER Jiří. Savci České republiky. Praha, Academia 2012.
  • ČERVENÝ, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie myslivosti. Ottovo nakladatelství, Praha 2003.
  • ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy. Nakladatelství Brázda, Praha 2009.
  • TURŇA, Pavol. "Vlk - tajemná a inteligentní šelma". Časopis Naše příroda, 1/2013.
  • KVASNICA, Jaroslav Monte. Krajina s vlky I - Rapsodie šedých stínů. Élysion, 2009.
  • KVASNICA, Jaroslav Monte. Krajina s vlky II - Honba za přízrakem Gévaudanu. Élysion, 2009.
  • KVASNICA, Jaroslav Monte. Jantarové oči. Élysion, 2011.

Filmy o vlcích[editovat | editovat zdroj]