Tularémie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tularémie (někdy též označovaná jako zaječí nemoc) je akutní nebo chronické bakteriální onemocnění zajíců a hlodavců, ale i dalších volně žijících zvířat. K onemocnění je vnímavý i člověk. Nemoc je rozšířena po celém světě s typickou přírodní ohniskovostí (původce cirkuluje v prostředí nezávisle na člověku mezi volně žijícími obratlovci a členovci).[1] Na přenosu nemoci se významně podílí klíšťata, která jsou příčinou šíření nemoci mezi jednotlivými druhy. V Česku je ročně hlášeno okolo 100 případů onemocnění lidí.[1]

Původce[editovat | editovat zdroj]

Původcem tularémie je fakultativně-intracelulární gramnegativní bakterie Francisella tularensis. Poprvé byla tato bakterie izolována roku 1911 McCoyem a Chapinem v oblasti Tulare, Kalifornie. Krátce poté byla charakterizována jako nesporulující, nepohyblivá, aerobní koko-tyčinka se značnou rezistencí ve vnějším prostředí (životaschopnost po dobu 4-5 měsíců v půdě či uhynulém zvířeti). F.tularensis je široce rozšířena především v severní části polokoule a je schopna infikovat řadu bezobratlých živočichů i obratlovců. Řád Francisella tularensis má 5 podřádů (subspecies): Francisella tularensis subsp.tularensis (též označovaná jako typ A), F.tul. subsp. holarctica (typ B) dále novicida, mediasiatica a varianta holarctica objevena v Japonsku. Původcem onemocnění člověka je pouze F.tularensis subsp.tularensis a subsp.holarctica. F.tularensis subsp.tularensis (typ A) se řadí mezi potenciální biologické zbraně. Její nebezpečí spočívá v extrémně nízké infekční dávce (10 cfu), snadném použití ve formě aerosolu, schopnosti způsobit vážné onemocnění a v neléčených případech i smrt.

Zdroje a cesty šíření infekce[editovat | editovat zdroj]

K onemocnění jsou vnímaví zejména zajíci ale i další volně žijící zvířata (krtek, ondatra, veverka, myš, krysa). Sáním na nemocných zvířatech se infikují členovci (klíšťata, ovádi), kteří pak dále šíří nákazu a uplatňují se jako rezervoár. Baktérie se mohou vyskytovat ve všech vývojových stádiích klíšťat. Nemocná zvířata rovněž vylučují baktérie všemi sekrety a exkrety do vnějšího prostředí. Člověk se může nakazit nejčastěji při manipulaci s odlovenými infikovanými zvířaty (stahování kůže a vyvrhovaní zajíců při lovu). Další cestou infekce pro člověka je infikovaným klíštětem nebo vdechnutím aerosolu či prachu (sláma, seno, obiloviny) kontaminovaného exkrementy hlodavců. Alimentární cesta nákazy je rovněž možná, např. požití kontaminované vody či nedostatečně tepelně upraveného masa (zejména zaječího).[1]

Průběh a klinické příznaky[editovat | editovat zdroj]

Kožní léze u člověka s tularémií

Inkubační doba je závislá na způsobu infekce a virulenci bakterie a trvá 4-12 dní, někdy i více. Infekční dávka potřebná k vyvolání infekce je závislá na způsobu infekce. Zatímco při nákaze vdechnutím je zapotřebí pouze 5-10 buněk, při alimentární infekci je to 106 až 108 buněk. Díky své vysoké infekčnosti je F. tularensis zahrnována mezi možné biologické zbraně.[1]

Klinické příznaky u zajíců[editovat | editovat zdroj]

  • akutní forma: teplota, malátnost, ztráta plachosti;
  • chronická forma: vyhublost, zvětšení a zhnisání mízních uzlin, ztráta ostražitosti a pohyblivosti.

Klinické příznaky u domácích zvířat (ovce, prase)[editovat | editovat zdroj]

Netypickými příznaky jsou: – teplota, zrychlený dech, hubnutí

Klinické příznaky u člověka[editovat | editovat zdroj]

Onemocnění se vyskytuje v několika formách, které souvisí se způsobem nákazy (kožní cestou, vdechnutím, alimentární cestou). Společným znakem všech forem je horečka a celková slabost.

Při poranění kůže dochází k nejčastější formě kožní (ulcerogladulární). Baktérie se pomnoží v místě průniku do kůže, kde vzniká vřed a zánět kůže. Postupně dochází k zánětu lymfatických uzlin a lymfatických cév. To se klinicky projeví zvětšením a bolestivostí uzlin, které mohou zhnisat a při provalení hnisu vznikají píštěle.

Dojde-li k nákaze přes spojivku hovoří se o tzv. oční formě. Ta se projevuje hnisavým zánětem víček, oka a zduřením mízních uzlin. Forma plicní vzniká po inhalaci kontaminovaného prachu a projevuje se zánětem plic, kašlem, dušností a bolestí na hrudi. Po požití kontaminované potravy či vody se rozvíjí ústní nebo střevní forma. Při ústní formě dochází k zánětu podčelistních mízních uzlin (probíhá jako těžká angína). Při střevní formě jsou časté bolesti břicha, průjem, zvětšení sleziny.

Diagnostika[editovat | editovat zdroj]

U zvířat[editovat | editovat zdroj]

  • pitva - nález zvětšených mízních uzlin, nekrózy a abscesy v játrech;
  • bakteriologické vyšetření – kultivace na speciálních půdách (Francisův agar);
  • biologický pokus – myši, morčata;
  • sérologie - rychlá nebo pomalá sklíčková aglutinace.

U lidí[editovat | editovat zdroj]

  • klinické příznaky - zvětšené a bolestivé mízní uzliny, horečka, malátnost;
  • sérologie - ELISA, aglutinace.

Terapie[editovat | editovat zdroj]

  • dvojkombinace ATB: aminoglykosid (gentamycin) + tetracyklin (doxycyklin), délka terapie 2-3 týdny. Alternativním lékem jsou flurochinolony a u dětí azithromycin. (Staňková M. et. al., Repetitorium infekčních nemocí, Triton, 2008)
  • při kolikvaci uzlin je nutný chirurgický výkon.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Sedlák K, Tomšíčková M. Nebezpečné infekce zvířat a člověka. Praha : Nakladatelství Scientia, 2006. 167 s. ISBN 80-86960-07-2.