Inteligence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o schopnosti. O společenské třídě pojednává článek Inteligence (třída).
Představa lidského vnímání Roberta Fludda z roku 1619.

Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je rozumová schopnost řešit nově vzniklé nebo obtížné situace, učit se ze zkušeností či se přizpůsobit novým okolnostem. Je podmíněna schopností správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích. Je z části geneticky podmíněná, ale můžeme ji rozvíjet získáváním zkušeností a procvičováním modelových situací.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Psychologické teorie se v pojetí inteligence značně liší a to od chápání inteligence jako komplexní schopnosti až k hodnocení inteligence jako souboru dílčích složek. K prvnímu pojetí se kloní např. Charles Spearman, podle kterého obecná rozumová schopnost (g faktor) se na úspěšnosti v jednotlivých úkolech spolupodílí s jednotlivými specifickými schopnostmi (s faktory).

Naopak toho, že inteligenci nemůžeme komplexně hodnotit na základě testu, který obsahuje třeba jen posloupnosti nebo paměťové úlohy, si poprvé všimli manželé Thurtstonovi, kteří vyčlenili sedm na sobě víceméně nezávislých faktorů (dimenzí inteligence), z nichž každý odpovídal schopnosti řešit úlohy určitého typu:

  • Číselný (numerický) faktor
  • Slovní fluence (plynulost)
  • Verbální (slovní) myšlení – porozumění slovním sdělením
  • Schopnost usuzovat a zvládat zvažováním problémové situace
  • Paměť – nejen schopnost vštípit si a vybavit si údaje, ale také doba, po jakou si je jsme schopni udržet
  • Vnímání prostorových vztahů
  • Vjemová pohotovost–postřehnout a rozlišovat podněty.[1]

Raymond Cattell se pokusil rozdělit inteligenci na vrozenou - fluidní, kterou lze testovat hlavně neverbálními úlohami, a socio-kulturně ovlivněnou - krystalickou. Později však bylo výzkumy prokázáno, že i fluidní inteligence se rozvíjí v kulturním kontextu (např. u dětí ze znevýhodněných minorit nedosahujících potřebné úrovně kognitivního vývoje). Úroveň fluidní inteligence ve stáří klesá.

Blokové schema inteligentního systému[2]

Zcela odlišný pohled na inteligenci mají jiné obory než psychologie. Například kognitivní vědy či informatika definují inteligentní systém obecně, bez nutného vztahu k živým organismům. Podle nich musí inteligentní systém být schopný reagovat na měnící se podmínky prostředí, tj.:

  • zajistit si vlastní schopnost přežití,
  • zajistit si vlastní schopnost reprodukce
  • být cílově orientovaný a mít schopnost dosažení tohoto cíle
  • být schopný učit se

Měření inteligence[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích IQ test a Inteligenční kvocient.
Ukázka z IQ testu

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jako první se inteligenci pokusil měřit francouzský psycholog A. Binet [Biné], který byl požádán o vyčlenění méně schopných dětí, které by ve třídě zdržovaly a samotné trpěly neúměrnými nároky.[zdroj?] Po sedmi letech v roce 1905 spatřil světlo světa první inteligenční test.[zdroj?]

Obrovské uplatnění pak testy inteligence zaznamenaly v průběhu první světové války, kdy je USA používaly pro nalezení dostatečného množství vojáků schopných urychleně absolvovat velitelský výcvik.[zdroj?]

Velmi to napomohlo k bádání v oblasti zahrnující postupy ověřování inteligence, například pro různé věkové kategorie, různé skupiny populace a podobně.[zdroj?]

Vyčíslení[editovat | editovat zdroj]

Způsob vyčíslení[editovat | editovat zdroj]

Za hodnoty inteligenčního kvocientu, jak je známe dnes, i za inteligenční kvocient jako takový vděčíme německému psychologu Sternovi [štern], který pro jeho výpočet roku 1912 určil vzorec:

 IQ= \frac{Mentalni(Vek)}{Chronologicky(Vek)} * 100 [zdroj?]
  • Úlohy jsou v testu rozčleněny do obtížností podle toho, jak staří jedinci jsou v průměru schopni je zvládnout. Mentální věk vyjadřuje, jak náročné úlohy byl testovaný schopen adekvátně řešit.
  • Chronologický věk vyjadřuje pak skutečný věk testovaného jedince.

Pokud by tedy desetileté dítě vyřešilo nanejvýš úlohy, které dokáže vyřešit i většina desetiletých, pak je poměr věků roven 1 a po vynásobení 100 zjistíme, že jeho IQ je rovno 100. Kdyby desetileté dítě zvládalo úlohy, které odpovídají mentálnímu věku dětí mezi 12 a 13 rokem, pak jeho IQ bude mít hodnotu 125.[zdroj?]

Později bylo průměrné IQ stanoveno na hodnotu 100. Po matematické stránce byla provedena normalizace rozložení N (100,15).[zdroj?]

Sternův výpočet však nelze používat u dospělých, protože ačkoliv chronologický věk roste lineárně s časem, mentální věk nikoliv, a do hry vstupují další faktory, např. životní zkušenost. V současnosti se preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační nebo odchylkové IQ. Úroveň rozumových schopností jedince se posuzuje vzhledem k průměrnému IQ v populaci. Asi 68% populace má hodnotu IQ mezi 85-115 (tj. průměr +/- směrodatná odchylka). Vysoce nadprůměrné IQ (vyšší než 120) má naopak jen 2,5% populace, totéž platí i u podprůměrného IQ nižšího než 80.

V současnosti (2011) se při testování inteligence používají různé metody. Vedle Ravenových progresivních matic, které „měří“ zejména analytickou složku inteligence, jsou to zejména Wechslerovy testy inteligence (nyní hlavně WISC-III, WAISR nebo stále používaný PDW), Stanford-Binet Intelligence Scale (v současnosti Stanford-Binet 5) nebo v Česku příliš nerozšířené Schwartzovy barevné čtverce. Tyto testy vykazují výrazně vyšší validitu nežli testy volně dostupné na internetu - ty jsou často neprofesionální a neposkytují interpretovatelné výsledky.

Tabulka IQ hodnot[editovat | editovat zdroj]

Hodn. IQ Popis a předpokládané schopnosti jedince % lidí
nad 140 Inteligence géniů. Absolutní předpoklady pro tvůrčí činnost, určuje ostatním směr poznání. 0,2 %
do 140 Výjimečná superiorní inteligence. Mimořádné předpoklady pro tvůrčí činnost, vynikající manažeři nebo odborníci. 2,8 %
do 130 Vysoce nadprůměrná inteligence. Mohou snadno vystudovat vysokou školu, dosáhnout vynikajících výsledků v tvůrčí a manažerské činnosti. 6%
do 120 Nadprůměrná inteligence. Vystuduje vysokou školu, při vysoké pracovitosti může získat mimořádné pracovní místo. 12%
do 110 Vysoce průměrná inteligence. Vysokou školu vystuduje jen s potížemi. Důsledností a pracovitostí může získat společenské zařazení předchozí kategorie. 25%
do 100 Průměrná inteligence. Dokáže složit maturitní zkoušku, v práci se uplatní ve středním postavení. 25%
do 90 Slabě podprůměrná inteligence. Dokáže absolvovat základní školu a dobře se uplatnit v manuálních profesích. 10%
do 80 Nižší stupeň mentální retardace. S problémy zvládne základní školu, úspěšný v zvláštní škole. 10%
do 70 Lehká mentální retardace. Je-li dobře veden, zvládne zvláštní školu. 6,8 %
do 50 Střední mentální retardace. Nevzdělavatelný, ale osvojí si sebeobslužné návyky. 2%
do 20 Těžká mentální retardace. Nevzdělavatelný a nevychovatelný. 0,2 %

Rasa a inteligence[editovat | editovat zdroj]

Podle vědci široce zpochybněné knihy IQ and Global Inequality je průměrné IQ v jednotlivých státech:      ≤65       70       75       80       85       90       95       100       ≥105      nedostupná data

Vztah mezi rasou a inteligencí je předmětem diskuzí. Výzkumy vztahu rasy a inteligence jsou však komplikovány nejednoznačným určením obsahu pojmu inteligence, stejně jako s nejasným vymezením pojmu rasy.[3] Základní spor se vede o to, zda rozdíly v průměrné inteligenci mezi příslušníky jednotlivých ras zjištěné v inteligenčních testech pramení z vlivu prostředí či z vrozených genetických rozdílů, popř. v jakém poměru. V rámci sporu mezi zastánci dominantního vlivu prostředí (environmentalisty) a zastánci vlivu genů (hereditaristy) neexistují dva jednotné tábory, ale jde o plynulý přechod, přičemž i v rámci jednotlivých táborů existuje řada sporů. Bakalář uvádí, že environmentalismus i hereditarismus jsou spíše orientace než absolutní pozice.[4] Jednotlivci všech ras se mohou pohybovat ve všech výškách inteligence. Výsledky měření ukazují nejvyšší průměrné IQ u východních Asiatů (Číňané, Japonci, Korejci) a aškenázských Židů. Za nimi s IQ okolo 100 následují evropští běloši a po nich skupiny jako Hispánci, Arabové či Indové. Nejnižší naměřené průměrné IQ mají afričtí černoši a Austrálci. Debata o vztahu rasy a inteligence nemá pouze vědecký charakter, ale má i politické přesahy. Zvýhodňování amerických černochů na úkor bělochů, afirmativní akce, bylo původně deklarováno jako dočasné opatření k narovnání sociálních rozdílů, které mají pouze sociální základ. Jsou-li kognitivní rozdíly geneticky dány, celý výchozí předpoklad byl nepravdivý.[5][6]

Samotné zkoumání rozdílů v inteligenci a vnímání příslušníků jednotlivých lidských ras je spjato již se starším zkoumáním rasových rozdílů obecně. Mezi první významné práce v této oblasti patří díla Samuela Mortona, eugenika Francise Galtona, Roberta Bennetta[7] či mnohých dalších. Tito autoři této doby často zkoumali velikost a kapacitu mozků. Moderní výzkumy potvrzující rasové rozdíly v inteligenci se začaly objevovat v průběhu 20. století. V roce 1969 na základě dosud zjištěných dat napsal do časopisu Harvard Educational Review psycholog Arthur Jensen 125 stran dlouhý článek, ve kterém konstatoval, že dosavadní důkazy hovoří spíše pro hypotézu příčiny v genetických rozdílech, což samozřejmě nevylučuje vliv prostředí, nebo jeho interakci s genetickými faktory.[8] Zjištění Jensena, která propagoval nositel Nobelovy ceny za fyziku William Shockley, vyvolaly v době na přelomu 60. a 70. let, kdy v USA vrcholily kulturní revoluce, spory o rasovou segregaci na Jihu a válku ve Vietnamu, značnou veřejnou pozornost a ostrý spor mezi zastánci vlivu prostředí (environmentalisty) a zastánci vlivu genů (hereditaristy). Tato debata plynule pokračovala a nabyla opět na intenzitě v roce 1994 v souvislosti s vydáním knihy Richarda Herrnsteina and Charlese Murrayho The Bell Curve (překládáno jako Gaussova křivka). Stephen Jay Gould tvrdí, že kniha je manifestem konzervativní ideologie a povzbuzuje vytrubování hesel spojených s konzervativními kruhy – snížení nebo zrušení sociální péče, konec afirmativní akce ve školách a na trhu práce, zrušení forem předškolní výchovy, škrty v programech pro zaostalé, a vržení těchto prostředků na podporu nadaných.[9] Na konci roku 1997 vydala skupina padesáti dvou vědců, zejména z USA, manifest Mainstream Science on Intelligence, jehož znění navrhla Linda Gottfredson.[10] Ten byl z části reakcí na kritiku knihy The Bell Curve a krom rasových rozdílů v průměrné inteligenci konstatoval, že tyto rozdíly mají hereditarní základ. Biologové pochybují o tom, že američtí černoši a běloši představují dvě skutečně rozdílné rasové skupiny, protože kvůli míšení mohla černá populace obdržet 20 až 30 % svých genů od bělochů, ve skutečnosti existují mnohem větší rozdíly v genetické konstituci uvnitř rasy než mezi rasovými skupinami.[11][12] V roce 1996 Americká psychologická asociace konstatovala, že při měření IQ a vyhodnocování akademických úspěchů ve Spojených státech amerických byly zdokumentovány rozdíly mezi Afroameričany a bílými Američany. Podle názorů většiny jí sestavené skupiny, zatím ale není jasné, čím jsou tyto rozdíly způsobeny. Rozdíly v akademických úspěších se také zmenšují a je tedy možné (ale nepotvrzené), že podobný vývoj by mohlo měřené IQ. Některé studie považují rozdíly za kulturně podmíněné. Na genetickou podmíněnost odkazují další, podle APA údajně méně podložené, studie. APA též prohlásila, že testy inteligence nejsou ve smyslu predikce vzdělávacích výsledků vůči černochům předpojaté.[13]

Marxistický psycholog Leon Kamin,[14] odpůrce Herrnsteina a Murraye oponuje, že rozdíly mezi rasovými a etnickými skupinami nejsou geneticky podmíněny, ale vyplývají se sociálních a kulturních rozdílům, otázky z testů IQ se zaměřují na abstraktní logiku a další aspekty s nimiž mají větší zkušenosti příslušníci bělošské střední třídy, Afroameričané dosahují v průměru o šest bodů horšího výsledku, když jim test zadává běloch, než když je zadavatelem černoch.[15] Evoluční biolog Stephen Jay Gould zpochybňuje Herrnsteina a Murraya ve čtyřech bodech a to, že by se dala inteligence vyjádřit jediným číslem, že by mělo smysl seřadit lidi podle takové číselné hodnoty, že by jejím základem byly dědičné předpoklady a že by se nemohla měnit.[16] Joanna Ryan tvrdí, že žádný test inteligence nemůže nikdy identifikovat jiné stránky inteligence než ty, které jsou podmíněné kulturně.[17] Další argumenty zastánců převážného prostředí jsou teze o odlišné kvalita výživy, obvinění z rasistické motivaci těch, kteří obhajují dominantní vliv rasových rozdílů v inteligenci a odlišné sociální postavení příslušníků jednotlivých rasových skupin. Děti Burakumin, fyzicky nijak se nelišící od ostatních Japonců, vykazují v průměru o 10-15 bodů horší IQ než příslušníci většiny, v tomto případě nemohou být rozdíly v IQ podmíněny geneticky; přesto jsou rozdíly mezi nimi stejné právě tak jako rozdíly mezi černochy a bělochy v USA.[18] Zastánci dominantního vlivu genů vliv prostředí obvykle nezpochybňují, ale naopak argumentují výsledky IQ testů, ale i rozdíly ve vzdělávacích a kariérních úspěších.[zdroj?] Jako příklad je uváděn i úspěch čínských imigrantů v USA, ačkoliv dotyční přicházejí do země mnohdy jako daleko chudší než tamní černošské obyvatelstvo.[19][20] Richard Lynn a Tatu Vanhanen uvádějí ve svých knihách i vztah mezi průměrným IQ v jednotlivých státech a úrovní tamních ekonomik. Výzkum Sandry Scarr a Richarda Weinberga známý jako Minnesota Transracial Adoption Study ukázal, že IQ černošských dětí adoptovaných bělošskými rodinami z vyšší střední třídy je ve věku 7 let vyšší než u jejich černošských vrstevníků a jen velmi málo se liší od adoptovaných bělochů, ale s postupujícím časem mizí vliv prostředí na IQ a zvyšuje se podíl dědičného základu.[21][22] Ve věku 17 let i mezi adoptovanými dětmi existují jasné inteligenční rozdíly mezi černochy a bělochy. Běloši vykazovali v průměru podstatně vyšší IQ než míšenci s jedním černoškým a jedním bělošským rodičem a ti zase mnohem vyšší IQ než černoši. Stejně to dopadlo v percentilu školní úspěšnosti.[23][24][25][26][27]

Názory expertů na IQ, novinářů a šéfredaktorů na příčinu inteligenčních rozdílů mezi černochy a bělochy

Výzkum z roku 1988 The IQ Controversy, the Media and Public Policy zjistil, že převážná část amerických expertů na inteligenci sdílí názor, že rasové rozdíly mezi černochy a bělochy mají původ v genetických rozdílech i vlivu prostředí.[28] Názor pouze o vlivu prostředí sdílí jasná minorita expertů. Čistě genetickými deteterministy je zcela zanedbatelný zlomek odborníků. Naopak u novinářů a zejména pak šéfredaktorů časopisů, je situace opačná, ti věří především na vliv prostředí. Vzhledem k mediálním a politickým útokům vůči autorům jako Jensen, rušením jejich přednášek, snahám o jejich vyhazov z práce, výhrůžkám smrtí či fyzickým napadením ze strany levicové mládeže, se značná část odborníků bojí vyjádřit své názory veřejně.[28] Masmédia favorizují názory zastánců dominantního či výhradního vlivu prostředí.[28] V Evropě a Kanadě jsou někteří z hereditaristů terčem trestních oznámení a prošetřování policií (např. Tatu Vanhanen ve Finsku[29] či Petr Bakalář v České republice[30][31] či J. Philippe Rushton v Kanadě[32]).

K dominantnímu vlivu rasových rozdílů v inteligenci se kloní či klonili Hans Eysenck, Linda Gottfredson, Tatu Vanhanen, Richard Lynn, J. Philippe Rushton, Arthur Jensen, Charles Murray, William Shockley, Jared Taylor, Michael Levin, Richard Hernstein, Petr Bakalář, Jon Entine, Glayde Whitney, Roger Pearson, Garrett Hardin či Edward Osborne Wilson.

K dominantnímu vlivu prostředí se kloní či klonili Leon Kamin, Ashley Montagu, Richard E. Nisbett, Claude S. Fischer, Michael Hout, James R. Flynn, Stephen Jay Gould, Melvin Konner či Joseph L. Graves. Někteří z nich popírají existenci samotných lidských ras.

Využití inteligence[editovat | editovat zdroj]

Na to, jak jedinec s jakoukoliv výškou IQ dovede své schopnosti využívat, (jak se učí, reaguje, …) mají velký vliv mimoschopnostní faktory, které tvoří nechuť, motivace, zájmy, kladný či záporný postoj k náplni učiva. Jedinec s nadprůměrným IQ může mít v práci či škole horší výsledky, protože není nic, pro co by se snažil plně využít svých schopností. Respektive neví, proč nebo jak je plně využít. Roli v možnosti využití inteligence hraje i příležitost.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.tipyainspirace.cz/mysl/item/820-inteligence-iii.html
  2. P. Beneš: Informace o informaci. BEN - technická literatura, Praha 2010, ISBN 978-80-7300-263-3
  3. RUISEL, Imrich. Inteligencia a myslenie. Bratislava : Pegas, 2004. ISBN 80-551-0766-1. S. 149. (slovenština) 
  4. BAKALÁŘ, Petr. Tabu v sociálních vědách. Praha : Votobia, 2003. 343 s. (Kontroverzně) ISBN 80-7220-135-2. str. 17
  5. Fighting the Bell Curve: Why Affirmative Action is an inevitable disaster
  6. PEARSON, Roger. Race, Intelligence and Bias in Academe. Washington, D.C. : Scott-Townsend Publishers, c1991. 304 p ISBN 1-878465-02-3. s. 10-13
  7. BEAN, Robert Bennett. Some racial peculiarities of the Negro brain. American Journal of Anatomy. 1906, roč. 5, s. 353–432. Dostupné online. DOI:10.1002/aja.1000050402.  
  8. How Much Can We Boost IQ and School Achievement?. Harvard Educational Review. 1969, roč. 39, s. 1–123.  
  9. GOULD, Stephen Jay. Jak neměřit člověka: pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Praha : Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-168-9. S. 366. (čeština) 
  10. GOTTFREDSON, Linda J.. Mainstream Science on Intelligence (editorial). Intelligence. 1997, roč. 24, s. 13-23. Dostupné online.  
  11. PLHÁKOVÁ, Alena. Přístupy ke studiu inteligence. Olomouc : [s.n.], 1999. ISBN 80-244-0020-0. S. 54. (čeština) 
  12. CRIDER, Andrew, et al. Psychology. [s.l.] : Scott, Foresman, 1989. ISBN 9780673382405. S. 332. (angličtina) 
  13. Neisser, U., Boodoo, G., Bouchard, T. J. Jr., Boykin, A. W., Brody, N., Ceci, S. J. et al.. Intelligence: Knowns and unknowns. American Psychologist. 1996, roč. 51, s. 77–101. Dostupné online. DOI:10.1037/0003-066X.51.2.77.  
  14. Phil Gasper: Is Biology Destiny? International Socialist Review Issue 38, November–December 2004
  15. KAMIN, Leon. Science and politics of IQ. [s.l.] : PENGUIN, 1977. ISBN 0140809325. (angličtina) 
  16. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Agro, 1999. ISBN 80-7203-124-4. Kapitola Vzdělání, s. 406. (čeština) 
  17. MICHEL, George F.; MOOREOVÁ, Celia L.. Psychobiologie. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-116-9. S. 87. (čeština) 
  18. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 1999. ISBN Argo. S. 405. (čeština) 
  19. RUSHTON, J. Philippe. Race, evolution, and behavior: A life history perspective. Transaction Publishers. 1997. New Brunswick. s 133-144
  20. BAKALÁŘ, Petr. Tabu v sociálních vědách. Praha : Votobia, 2003. 343 s. ISBN 80-7220-135-2. s 41
  21. BAKALÁŘ, Petr. Tabu v sociálních vědách. Praha : Votobia, 2003. 343 s. (Kontroverzně) ISBN 80-7220-135-2. str. 44
  22. Jensen, A. R. (1998). The g Factor. The Science of Mental Ability. Praeger. Westport
  23. Levin, M. (1994). Comment on Minnesota Transracial Adoption Study. Intelligence, 19, 13-20.
  24. Miller, Edward (1995). Mankind Quarterly, Vol. XXXV, (Spring 1995), No. 3, 267-291.
  25. Weinberg, R. A., Scarr, S., & Waldman, I. D. (1992). The Minnesota Transracial Adoption Study: A follow-up of IQ test performance at adolescence. Intelligence, 16, 117-135.
  26. Scarr, S., & Weinberg, R. A. (1976). IQ test performance of black children adopted by White families. American Psychologist, 31, 726-739.
  27. Lynn, R. (1994). Some reinterpretations of the Minnesota Transracial Adoption Study. Intelligence, 19, 21-27.
  28. a b c Snyderman, Mark; Rothman, Stanley (1990). The IQ Controversy, the Media, and Public Policy. New Jersey: Transaction Publishers. ISBN 0-88738-151-0.
  29. Comments in interview could bring charges of inciting racism against PM Vanhanen's father
  30. Petr Bakalář: „Společnost není ještě na diskusi zralá.
  31. Vydání knihy Tabu v sociálních vědách
  32. J. Philippe Rushton: The New Enemies of Evolutionary Science. Liberty, March, 1998, Vol. II, No. 4, pp. 31-35

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]