Sociální fobie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sociální fobie
Klasifikace
MKN-10 F40.1
MeSH D010698

Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost; zkratka SF) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statického manuálu mentálních poruch.[1] Lidé trpící sociální fobií, mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí jak tělesné tak emocionální problémy při podstupování řady sociálních situací jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Sociální fobici si tuto iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou jim nedovolují tyto jinak běžné situace podstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je malé sebevědomí, stres, zneužívání návykových látek a někdy též až k sebevraždám.

Po delším časovém období – asi 25 letech – může dojít k adaptaci, tedy ztráně sociální fobie přizpůsobením se běžnému životu. Sociální fobici jsou též často považováni za introverty, a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Je pravdou, že byla sociální fobie opravdu po dlouhá léta v akademické sféře opomíjena a její výzkum včetně zkoumání léčebných technik se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií (nejčastějí (skupinovou) kognitivně-behaviorální terapií, která zaznamenává největší úspěchy), nebo v těžších případech psychofarmaky či kombinací psychofarmak a psychoterapie.

Literatura uvádí výskyt 3–13 % v rozvinuté populaci. Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Nejvíce sociálních fobiků se objevuje mezi 14 a 20 rokem života. Zde se tedy předpokládá nepřekonání ostychu, který vzniká v pubertě. Dalšími důvody mohou být nezvládnutá interpersonální traumata, chybějící vzory sociálního chování v rodině, či dlouhodobá izolace (např. v případě dlouhodobé nemoci).

Na morfologické a biochemické úrovni, je pak známo, že nízké sebevědomí (které je úzce spjato se sociální fobií) vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.

Obsah

Popis [editovat]

Projevy navenek [editovat]

Sociální fobie se navenek projevuje ve dvou rovinách. V rovině psychologické, respektive sociální a v rovině fyzické (jak člověk vypadá). Sociální rovina zahrnuje vyhýbání se sociálním situacím.[2] Mezi tyto sociální situace patří styk s lidmi,[1] seznámení se s druhou osobou, setkání s autoritou, projevení názoru ve skupině osob, telefonování, přijímání návštěv, práce, studium, jedení a psaní před druhými, přednášení, mluvení na veřejnosti apod.[3]

Fyzická rovina se projevuje červenáním, třesem rukou a při těžších formách dochází ke zhroucení – jako důsledek panické ataky.[1] Tyto fyzické projevy se objevují tehdy, jsou-li osoby trpící sociální fobií nuceni tyto, pro ně tak nepříjemné situace podstupovat (např. zaměstnavatelem, rodiči, tlakem okolí). Sami, pokud mohou, se jim spíše vyhýbají. Sociální fobie je pak jednou z příčin záškoláctví.[4] Studie také potvrzují, že lidé trpící sociální fobií, mají v průměru nižší příjmy, než ostatní populace.[5]

Pacientovo vnímání [editovat]

Lidé, kteří trpí sociální fobií a vystavují se sociálním situacím jim nepříjemným, mají často fyzické problémy, projevující se mírnou až silnou úzkostí. Neznamená to, že by člověk, který trpí sociální fobií měl problémy ve všech sociálních situacích. Může tomu tak být, ale i nemusí.[2] A tak se i mezi lidmi, kteří trpí touto poruchou najdou učitelé, manažeři či lékaři.[6]

Hlavním příznakem sociální fobie je tedy sociální úzkost. Pokud je malá, jedná se o sociální strach či o stud. Pokud je ale velká jedná se již o sociální fobii.[7] Lidé s výraznou sociální úzkostí zažívají nepříjemné tělesné stavy a honí se jim hlavou negativní myšlenky. Co se týče tělesných stavů, jedná se například o bušení srdce, třes, návaly horka či zimy, pocení, červenání se, knedlík v krku, svalové napětí apod. Co se týče negativních myšlenek tak ty se vztahují na jejich osobu. Jsou to negativně sebehodnotící myšlenky typu: Vysmějí se mi!, Ztrapním se!,[8] Všichni mě budou pomlouvat, bude to hrozné![9] Pokud nedojde k vyhnutí se sociální situaci, nastoupí emoce, které se projeví v podobě strachu, hněvu na sebe i druhé apod.[8]

Postupem času se u pacienta může rozvinout bludný kruh vyhýbavého chování,[10] který vede k stresu,[11] depresi,[11] osamění a někdy i sebevraždě,[12][5] jindy k závislosti na alkoholu[12] či drogách[11].

Diagnostika a komorbita [editovat]

Mezinárodní klasifikace nemocí vyžaduje pro určení sociální fobie následující: a) aby měl pacient strach ze sociálních situací, b) vyhýbal se jim a zároveň zažíval v obávaných situacích, alespoň dva příznaky úzkosti. Pokud si uvědomuje, že jsou jeho příznaky přehnané a nesmyslné, pak se dá jev diagnostikovat jako sociální fobie. Pokud by si to ale pacient neuvědomoval, může se jednat o halucinaci, blud, schizofrenii či obsedantně-kompulzivní poruchu; nebo o kulturní pověru.[13] Výše uvedená diagnostika vede buď k určení sociální fobie, pak se jedná o generalizovanou sociální fobii (obecná SF), nebo k určení specifické sociální fobie – v případě, že má pacient pouze jeden znak úzkosti. Třetím výstupem je, že nemá sociální fobii – příčinu problémů je pak potřeba hledat jinde.[14]

Sociální úzkostí trpí až 40 % pouplace. Sociální úzkost se nevyskytuje jen u sociálních fobiků, ale i u řady dalších poruch, nemocí či závislostí. Určit zda-li souvisí sociální úzkost se sociální fobií, nebo jiným jevem, může být někdy snadné. Sociální fobikové totiž ač mají úzkost ze sociálních situací, tak si přejí být mezi lidmi. Naopak např. schizofrenici či paranoici se tomuto kontaktu vyhýbají. Naopak obtížné je odlišit sociální fobii od výhýbavé poruchy osobnosti, přičemž někteří odborníci se domnívají, že se jedná o různé varianty stejné poruchy.[13]

U 60 % dlouhodobých fobiků byla zjištěna komorbidita jedné další nemoci[15] a u 27 % třech další nemoci[16].[13] V 60 % případů, je to specifická sociální fobie, ve 45 % agorafobie (strach z velkých prostor a davů),[17] ve 43 % generalizovaná úzkostná porucha, ve 21 % dystymie (porucha nálady, lehká forma deprese),[18] a dále alkoholismus, panická porucha, deprese či zneužívání drog.[13] Z toho vyplývá, že léčení sociální fobie zahrnuje i léčení komordbidních nemocí.[16]

Výskyt a původ [editovat]

Výskyt sociální fobie nezávisí na pohlaví, inteligenci, vzdělání, bohatství či zaměstnání.[13] Je pouze závislý na věku, protože studie uvádí, že nejvíce sociálních fobiků vzniká v období puberty, tedy ve věku mezi 14 a 20 lety. Sociální fobií „někdy během svého života“ trpí 3–13 % populace, zvýšeným studem pak 80–90 %.[19] Tato čísla jsou proměnlivá, protože u některých fobiků dochází k léčení. Tato čísla jsou ale malá, protože je tato porucha málo diagnostikována. Je to jednak z důvodu, že sociální fobikové mají už ze samé podstaty poruchy, problém vyhledat lékařskou pomoc (nebo se bojí být označeni za blázny), na druhé straně odborníci často na tuto diagnostickou kategorii nemyslí. Druhým důvodem proměnlivosti výskytu sociální fobie, je postupná adaptace neléčených fobiků. Studie Dewita a kol. (1999) ukázala, že se u neléčených fobiků tato porucha v průměru po 25 letech vytrácí, protože se tito lidé postupně adaptují.[13]

Původ vzniku sociální fobie, není znám.[13] Existuje pouze několik teorií.[6] U řady lidí vzniká sociální fobie mez 14 a 20 rokem života.[19] Může být tedy způsobena nepřekonaným ostychem v době puberty, po drobných sociálních neúspěších, jímž se člověk začne vyhýbat. Též různá traumata mohou zavdat výskytu sociální fobie.[6] Pokud se fobie vyskytuje od útlého věku, předpokládá se vliv rodiny[6] či genů[20]. Dispozice k napětí může být vrozená;[20] chybějící vzory sociálního chování v rodině[6]. S tím souvisí např. i dlouhodobá nemoc, kdy člověk ztratí určitou sociální dovednost a může se stát plachým.[6]

Výzkumy dělané v oblasti mozku nasvědčují, že u sociálních fobiků dochází ke změnám jeho funkce. Na jedné straně dochází k úbytku neurotransmiterů a tím přenosu informací o bezpečí a spokojeném pocitu se sebou samým, na straně druhé se zvyšuje přenos informací týkajících se poplachu. Jedná se o neurotransmitery serotonin, dopamin a noradrenalin. Právě u serotoninu a dopaminu dochází k úbytku, zatímco noradrenalin narůstá.[20] Na základě studie neurotransmiterů a jejich funkce se vyvíjejí psychofarmaka.[13]

Léčba [editovat]

Sociální fobie je dobře léčitelná porucha. Přesto se ale řada lidí domnívá, že je to jisté předurčení, které nelze změnit. Léčí se psychofarmaky, psychoterapií, nebo kombinací obou přístupů.[21] U psychofarmak se uvádí rychlé zlepšení, u psychoterapie, zejména u kognitivně-behaviorální terapie delší působení.[13] Z několika metod se běžně používá kognitivě-behaviorální terapie, která je vysoce úspěšná,[5][22] pokud je použitá jako skupinová terapie.[5] Použití metody léčení navrhuje lékař. Pro lehčí a střední sociální fobie se doporučuje psychoterapie, u těžších začínat s psychofarmaky.[13]

Kognitivně-behaviorální terapie [editovat]

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) spočívá v kognitivní restrukturalizaci, expozici umělým situacím na sezeních a expozici reálným situacím, které řeší pacient v podobě domácího úkolu.[5] Kognitivní restrukturalizace vychází z kognitivní psychologie. V případě fobiků se jedná o modely negativní a pesimistické. Tyto automatické negativní myšlenky, se rodí v jejich mozku, kde převažují neurotransmitery poplachové, nad neurotransmitery vyvolávající spokojenost a klid.[20] Restrukturalizací je pak myšlena přestavba těchto negativních modelů na modely pravděpodobnější a jejich ověřování v reálném světě. Expozicí je pak myšlen jednak nácvik pro pacienta obtížných situacích na sezeních a dále vystavování se těmto situacím v reálu.[13]

Kognitivně-behaviorální terapie může být buď individuální, nebo skupinová. Větší úspěšnost se uvádí právě u skupinové.[5] Vzhledem k tomu, že u sociálních fobiků se vyskytují další doprovodné problémy, jako je nízké sebevědomí, stres, deprese apod., bylo vyvinuto několik variant KBT – a v praxi se běžně uplatňují další postupy, které v rámci terapie odbourávají další komorbidní nemoci.

Jedná se například o úplnou KBT, která zahrnuje trénování sociálních dovedností. Je doporučována především pro léčení generalizované sociální fobie.[5]

Sociální fobie z pohledu KBT [editovat]

Jelikož se u sociálních fobiků objevují při podstupování sociálních situací jak negativní myšlenky o sobě sama, tak nepříjemné tělesné pocity (např. bušení srdce, knedlík v krku, zčervenání, závratě, bolesti hlavy apod.)[8] vyvíjí se postupem doby vyhýbavé a zabezpečující chování.[23] Při zabezpečujícím chování se osoba, musí určitým způsobem zabezpečit, aby podstoupila danou situaci.[24] Toto zabezpečení však není potřebné, protože je strach z dané situace iracionální.[2]

Co se týče vyhýbavého chování, jedná se o reakci, kdy se člověk nepříjemné situaci vyhne. Postupně tak vzniká bludný kruh. Každá situace začíná u fobika spouštěčem.[25] Proto v kognitivně behaviorální terapii, definuje pacient tyto spouštěče.[26] Spouštěč totiž vyvolává negativní myšlenky, které tanou na mysli fobika automaticky.[27] Jsou to myšlenky, které takového člověka v jeho vlastních očích znehodnocují. Tyto myšlenky způsobí, že se osoba dané situaci vyhne.[28] Následují nepříjemné tělesné pocity a posléze přicházejí emoce negativního rázu, které vyvolávají další negativní myšlenky. Tak se osoba zacyklí a situaci nepodstoupí.[27] V KBT pak pacient tyto myšlenky zapisuje a dává jím váhu do jaké míry jim věřil.[29] Posléze se myšlenky rámují a nahrazují myšlenkami pravděpodobnými.[30]

Sociální fobik se totiž ve svém myšlení dopouští řady kognitivních omylů. Jedná se především o přehánění a katastrofizování, nadměrné zevšeobecňování (Všichni vidí, že ve všem selhávám.), diskvalifikaci pozitivního (Chválí mě ze soucitu, jen aby mi udělali radost.), selektivní abstrakce, negativní věštby (Určitě to nezvládnu.), personalizace, mentální černý filtr, značkování, čtení myšlenek, teror bychů a musů, dichotomické myšlení a argumentace emocemi.[31] Rámování těchto myšlenek spočívá v sepsání všech pro a proti pro danou myšlenku.[32] Z těchto pro a proti se pak tvoří neutrální myšlenka, která nahradí v cíleném podstupování sociálních situací myšlenku negativní.[33]

Další částí léčby, je pak samotné podstupování sociální situaci, které se do té doby fobik vyhýbal. Začíná se od nejjednoduších situací a postupuje se ke složitějším. Situace se trénuje v představách, s terapeutem, nebo ve skupině a teprve posléze se podstupuje v reálu. Pacient je instruován, aby se situaci nevyhnul a přerušil tak bludný kruh.[34] Aby se zbavil nepříjemných tělesných a emočních pocitů, je často vyučován sklidnění[35] a meditaci[36].[35]

Jak se postupně situace zesložiťují, dochází k návyku. Překonáním obtížnější situací se stávají ty méně obtížné snesitelnými.[37] Některé terapie proto zahrnují podporu sebevědomí (pochvaly, úspěch z expozic, výuka asertivity) a vlastní organizace času.[38] Zároveň se hledá odměna za každou podstoupenou situaci.[39]

Ostatní přístupy [editovat]

Ostatní přístupy testované v léčbě sociální fobie nebyly zatím klinicky testovány. Jedná se o modifikované přístupy interpersonální psychoterapie, psychodynamickou léčbu a Moritovu terapii.[13]

Farmakoterapie [editovat]

V případě léčby sociální fobie psychofarmaky se používají silná sklidňovadla (benzodiazepiny), beta-blokátory[40] či antidepresiva. Benzodiazepiny jako clonazepan a alprazolam se používají na začátku léčby, ke krátkému snížení úzkosti. Jelikož jsou ale benzodiazepiny návykové, pro další léčbu se doporučuje nasazení antidepresiv, které vyrovnávají hladiny neurotransmiterů.[41][42] Ani beta-blokátory jako atenolol a propanolol, které se používají hlavně na specifické sociální fobie se nejeví jako úspěšné léčivo.[40]

V případě antidepresiv se jedná o skupiny léků typu RIMA (z anglického Reversible Inhibitor of MonoAmine oxidase),[43] SSRI (Selective Serotonin Reuptake Inhibitor),[43] SNRI (Serotonin-Norepinephrine Reuptake Inhibitors)[44] a NDRI (Norepinephrine-Dopamine Reuptake Inhibitors)[45]. Úprava nervového přenosu antidepresivy trvá 10–14 dnů, první příznaky léčby se projevují po 8–12 týdnech. Antidepresiva se ale berou ještě dlouho po odeznění příznaků: 1–3 roky, podle druhu pacienta a formy sociální fobie, kterou trpěl. K nejčastěji užívaným antidepresivům patří moclobemid (RIMA); paroxetin, fluoxetin, citaloparam, sertralin, fluvoxamin a escitalopram (SSRI); venlafaxin (SNRI); bupropion (NDRI).[41]

Historie výzkumu [editovat]

Sociální fobie se jako porucha začala diagnostikovat teprve v 80. letech 20. století.[46] V roce 1985 totiž psychiatr Michael Liebowitz a psycholog Richard Heimberg začali usilovat o zkoumání sociální fobie. Do té doby totiž neproběhl žádný vědecký výzkumu tohoto fenoménu, který se tak začal označovat jako opomenutá fobie. V roce 1987 tak došlo k upřesnění diagnostiky sociální fobie v Diagnostickém a statickém manuálu mentálních poruch, do kterého byla sociální fobie zařazena v roce 1980. V 90. letech pak proběhlo několik výzkumných studií této fobie a rozvinuly se techniky kognitivně-behaviorální terapie směřující k pomoci pacientům trpícím touto úzkostnou poruchou.[47] Pro ostatní přístupy, jako je modifikace interpersonální psychoterapie, psychodynamická léčba či Moritova terapie, zatím chybí kontrolovaný klinický výzkum.[13] Od roku 1995 se pak rozvíjí psychofarmakologii zaměřená na sociální fobii.[47]

Odkazy [editovat]

Reference [editovat]

  1. ↑ a b c PORUCHY DUŠEVNÍ A PORUCHY CHOVÁNÍ (F00–F99) [online]. Světová zdravotnická organizace/Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 27-12-2011, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  2. ↑ a b c PRAŠKO, Ján; VYSKOČILOVÁ, Jana; PÍGLOVÁ, Lucie, a kol Sociální fobie. Praha : Portál, 2005. 132 s. ISBN 80-7367-031-3. s. 25.  
  3. ↑ Praško, 2005, s. 28.
  4. ↑ HONZLOVSKÝ, Michal. Fobie u dětí [online]. celostnimedicina.cz, 13-01-2011, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  5. ↑ a b c d e f g JONATHAN, RT, a další Fluoxetine, Comprehensive Cognitive Behavioral Therapy, and Placeboin Generalized Social Phobia. Arch Gen Psychiatry. 2004, roč. 61, čís. 10, s. 1005-1013.  
  6. ↑ a b c d e f Praško, 2005, s. 22.
  7. ↑ Praško, 2005, s. 27.
  8. ↑ a b c Praško, 2005, s. 29.
  9. ↑ Praško, 2005, s. 30.
  10. ↑ Praško, 2005, s. 44.
  11. ↑ a b c HANZLOVSKÝ, Michal. Sociální fobie [online]. celostnimedicina.cz, 04-03-2009, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  12. ↑ a b Sociální fobie [online]. psychoweb.cz, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  13. ↑ a b c d e f g h i j k l m PRAŠKO, Ján; VYSKOČILOVÁ, Jana. Sociální fobie a její léčba [online]. Postgraduální medicína, 08-09-2010, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  14. ↑ CUNCIC, Arlin. Diagnosing Social Anxiety Disorder [online]. About.com Guide, 07-06-2012, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Pojem komorbidita [online]. ABZ slovník cizích slov, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online.  
  16. ↑ a b CHARTIER, MJ; WALKER, JR; STEIN, MB. Considering comorbidity in social phobia. [psychiatry and psychiatric epidemiology]. Prosinec 2003, roč. 38, čís. 12, s. 728–734. Dostupné online. ISSN 0933-7954. (anglicky) 
  17. ↑ BB. Agorafobie [online]. Doktoronline.cz, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online.  
  18. ↑ Dystymie [online]. 15-03-2009, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online.  
  19. ↑ a b Praško, 2005, s. 21.
  20. ↑ a b c d Praško, 2005, s. 23.
  21. ↑ Praško, 2005, s. 65.
  22. ↑ SMITH, Melinda; JAFFE-GILL, Ellen. Social Anxiety Disorder & Social Phobia; Symptoms, Self-Help, and Treatment [online]. Helpguide.org, rev. prosinec 2012, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Praško, 2005, s. 44 a 45.
  24. ↑ PRAŠKO, Ján; VYSKOČILOVÁ, Jana; PRAŠKOVÁ, Jana. Sociální fobie a její léčba. 1. vyd. Praha : Galen, 2008. 64 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7262-580-2. Kapitola Charakteristiky sociální fobie, s. 34.  
  25. ↑ Praško, 2005, s. 49 a 50.
  26. ↑ Praško, 2008, s. 40.
  27. ↑ a b Praško, 2005, s. 50.
  28. ↑ Praško, 2005, s. 30–31.
  29. ↑ Praško, 2005, s. 73.
  30. ↑ Praško, 2005, s. 68
  31. ↑ Praško, 2005, s. 33–41.
  32. ↑ Praško, 2005, s. 74–76.
  33. ↑ Praško, 2005, s. 76.
  34. ↑ Praško, 2005, s. 96 a 97
  35. ↑ a b Praško, 2005, s. 101.
  36. ↑ PRAŠKO, Ján. Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. 3. vyd. Praha : Grada, 2010. 254 s. ISBN 978-80-247-1352-6. Kapitola Relaxace a meditace, s. 219.  
  37. ↑ Praško, 2008, s. 59–61
  38. ↑ SZYMANSKA, Kasia; PALMER, Stephen. Understanding CBT. Londýn : Kogan Page, 2012. 184 s. ISBN 978-0-7494-5966-6. Kapitola Developing time-management skills and overcoming procrastination. (anglicky) 
  39. ↑ Praško, 2005, s. 97.
  40. ↑ a b Los tratamientos farmacológicos para la fobia social [online]. Mi fobia social, 01-11-2007, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (španělsky) 
  41. ↑ a b Praško, 2005, s. 67.
  42. ↑ RUY, Miranda. Ação dos Medicamentos na Ansiedade Social / Fobia Social e na Timidez [online]. Timidez e Ansiedade Social, červen 2004, rev. prosinec 2005, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (portugalsky) 
  43. ↑ a b GILBERT, Richard. RIMA Drugs [online]. [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ Serotonin-Norepinephrine Reuptake Inhibitors [online]. Treatment4Addiction.com, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ Norepinephrine-Dopamine Reuptake Inhibitors [online]. Treatment4Addiction.com, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ HÁJKOVÁ, Alena. Nezájem o práci? Ne, sociální fobie [online]. iDNES.cz, 02-09-2008, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  47. ↑ a b CUNCIC, Arlin. A Brief History of Social Anxiety Disorder [online]. About.com Guide, 07-06-2012, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura [editovat]

Externí odkazy [editovat]

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sociální_fobie&oldid=10345028“