Sociální fobie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sociální fobie
Klasifikace
MKN-10 F40.1
MeSH D010698

Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost; zkratka SF) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch.[1] Lidé trpící sociální fobií mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí jak tělesné, tak emocionální problémy, když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si tuto iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je malé sebevědomí či stres.

„Nedávná rozsáhlá a dlouhodobá retrospektivní studie osob s životním výskytem sociální fobie ve věku od 15 do 64 let ukázala,[pozn. 1] že přibližně u poloviny došlo v průběhu života k remisi a průměrné trvání poruchy bylo 25 let“, uvádí Praško a Vyskočilová, ve své práci Sociální fobie a její léčba.[2]

Tito lidé jsou též často považováni za introverty a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Je pravda, že akademická sféra tuto nemoc dlouho opomíjela a její výzkum, včetně zkoumání léčebných technik, se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií (nejčastěji [skupinovou] kognitivně behaviorální terapií, která zaznamenává největší úspěchy), v těžších případech psychofarmaky či kombinací psychofarmak a psychoterapie.

Literatura uvádí výskyt 3–13 % populace v rozvinutých zemích. Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Nejvíce lidí trpí sociální fobií mezi 14. a 20. rokem života. U těchto pacientů se předpokládá, že nepřekonali ostychpuberty. Dalšími důvody mohou být nezvládnutá interpersonální traumata, chybějící vzory sociálního chování v rodině, či dlouhodobá izolace (např. v případě dlouhodobé nemoci).

Na morfologické a biochemické úrovni je pak známo, že nízké sebevědomí (které je úzce spjato se sociální fobií) vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Projevy navenek[editovat | editovat zdroj]

Sociální fobie se navenek projevuje ve dvou rovinách. V rovině psychologické či sociální, a v rovině fyzické (jak člověk vypadá). Sociální rovina zahrnuje vyhýbání se sociálním situacím.[3] Mezi tyto sociální situace patří styk s lidmi,[1] seznámení s druhou osobou, setkání s autoritou, projevení názoru ve skupině osob, telefonování, přijímání návštěv, práce, studium, jedení a psaní před druhými, přednášení, mluvení na veřejnosti apod.[4]

Fyzická rovina se projevuje červenáním, třesem rukou a při těžších formách dochází ke zhroucení – jako důsledek panické ataky.[1] Tyto fyzické projevy se objevují, když jsou osoby, trpící sociální fobií, do těchto pro ně tak nepříjemných situací nuceny (např. zaměstnavatelem, rodiči, tlakem okolí). Sami, pokud mohou, se jim spíše vyhýbají. Sociální fobie je pak jednou z příčin záškoláctví.[5] Studie vedená doktorem Davidem Katzelnickem ukázala, že lidé se sociální fobií mají výrazně nižší příjmy.[6]

Vnímání nemocného[editovat | editovat zdroj]

Lidé, kteří trpí sociální fobií a vystavují se nepříjemným sociálním situacím, mají často fyzické problémy, projevující se mírnou až silnou úzkostí. Neznamená to, že by člověk, který trpí sociální fobií, měl problémy ve všech sociálních situacích. Může tomu tak být, ale nemusí.[3] A tak se i mezi lidmi, kteří trpí touto poruchou najdou učitelé, manažeři či lékaři.[7]

Hlavním příznakem sociální fobie je sociální úzkost. Pokud je malá, jedná se o sociální strach či stud. Pokud je ale velká, jedná se již o sociální fobii.[8] Lidé s výraznou sociální úzkostí zažívají nepříjemné tělesné stavy a honí se jim hlavou negativní myšlenky. Co se týče tělesných stavů, může to být bušení srdce, třes, návaly horka či zimy, pocení, červenání se, knedlík v krku, svalové napětí apod. Negativní myšlenky se vztahují na vlastní osobu. Jsou to negativně sebehodnotící myšlenky typu: Vysmějí se mi!, Ztrapním se!,[9] Všichni mě budou pomlouvat, bude to hrozné![10] Pokud se člověk nepříjemné sociální situaci nevyhne, nastoupí emoce, která se projeví v podobě strachu, hněvu na sebe i druhé apod.[9]

Postupem času se u pacienta může rozvinout bludný kruh vyhýbavého chování,[11] který vede ke stresu,[12] depresi,[12] osamění a někdy i sebevraždě,[13][14] jindy k závislosti na alkoholu[14] či drogách[12].

Diagnostika a komorbidita[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní klasifikace nemocí vyžaduje pro stanovení sociální fobie následující: a) aby měl pacient strach ze sociálních situací, b) vyhýbal se jim a zároveň zažíval v obávaných situacích alespoň dva příznaky úzkosti. Pokud si uvědomuje, že jsou jeho příznaky přehnané a nesmyslné, pak se dá jev diagnostikovat jako sociální fobie. Pokud by si to ale pacient neuvědomoval, může se jednat o halucinaci, blud, schizofrenii či obsedantně kompulzivní poruchu nebo o kulturní pověru.[2] Výše uvedená diagnostika vede buď k určení sociální fobie, pak se jedná o generalizovanou sociální fobii (obecná SF), nebo k určení specifické sociální fobie – pokud má pacient pouze jeden znak úzkosti. Třetím výstupem je, že nemá sociální fobii – příčinu problémů je pak třeba hledat jinde.[15]

Sociální úzkostí trpí až 40 % populace. Jedná se o strach ze sociálních situací, které se projevují trémou či nervozitou. Sociální úzkost se nevyskytuje jen u lidí se sociální fobií, ale i u řady dalších poruch (např. generalizovaná úzkostná porucha, separační úzkostná porucha v dětství,[16] elektivní mutismus[17]), nemocí (Crohnova nemoc,[18] Lymská borelióza[19]) či závislostí. Určit zda sociální úzkost souvisí se sociální fobií nebo jiným jevem, může být někdy snadné. Postižení lidé totiž, ač mají úzkost ze sociálních situací, přejí si být mezi lidmi. Naopak např. schizofrenici či paranoici se tomuto kontaktu vyhýbají. Naopak obtížné je odlišit sociální fobii od vyhýbavé poruchy osobnosti, přičemž Praško a Vyskočilová (2010) uvádějí, že se může jednat o různé varianty stejné poruchy.[2] U 60 % dlouhodobých nositelů sociální fobie byla zjištěna komorbidita jedné další nemoci a u 27 % tří dalších nemoci[20].[2] V 60 % případů je to specifická sociální fobie, ve 45 % agorafobie (strach z velkých prostor a davů),[21] ve 43 % generalizovaná úzkostná porucha, ve 21 % dystymie (porucha nálady, lehká forma deprese),[22] a dále alkoholismus, panická porucha, deprese či zneužívání drog.[2] Z toho vyplývá, že léčení sociální fobie zahrnuje i léčení komordbidních nemocí.[20]

Výskyt a původ[editovat | editovat zdroj]

Výskyt sociální fobie nezávisí na pohlaví, inteligenci, vzdělání, bohatství či zaměstnání.[2] Je závislý pouze na věku, protože literatura uvádí, že sociální fobie se nejvíc vyskytuje v období puberty, tedy ve věku mezi 14 a 20 lety. Sociální fobií „někdy během svého života“ trpí 3–13 % obyvatel rozvinutých zemí, zvýšeným studem pak 80–90 %.[23] Tato čísla jsou proměnlivá, protože někteří lidé se sociální fobií se léčí. Počty lidí trpících touto úzkostnou poruchou jsou ale malé, protože sociální fobie je málo diagnostikována. Je to jednak proto, že lidé trpící sociální fobií mají už ze samé podstaty poruchy problém vyhledat lékařskou pomoc (nebo se bojí být označeni za blázny), na druhé straně lékaři často na tuto diagnostickou kategorii nemyslí. Druhým důvodem proměnlivosti výskytu sociální fobie je postupná adaptace neléčených nositelů. Studie Dewita a kol. (1999) ukázala, že u neléčených pacientů se tato porucha v průměru po 25 letech vytrácí, protože se tito lidé postupně adaptují.[2]

Původ sociální fobie není znám.[2] Existuje pouze několik teorií.[7] U řady lidí vzniká sociální fobie mezi 14 a 20 rokem života.[23] Může být tedy způsobena nepřekonaným ostychem v době puberty, po drobných sociálních neúspěších, jimž se člověk začne vyhýbat. Vznik sociální fobie může podnítit i psychické trauma.[7] Pokud se fobie vyskytuje od útlého věku, předpokládá se vliv rodiny[7] či genů.[24] Dispozice k psychickému napětí může být vrozená;[24] chybějící vzory sociálního chování v rodině[7]. S tím souvisí např. i dlouhodobá nemoc, kdy člověk ztratí určitou sociální dovednost a může se stát plachým.[7]

Výzkumy v oblasti mozkové činnosti nasvědčují, že u lidí se sociální fobií dochází ke změnám jeho funkce. Na jedné straně dochází k úbytku serotoninu a dopaminu, na druhé straně se zvyšuje množství noradrenalinu. Serotonin a dopamin jsou přenašeče informací o bezpečí a pocitu spokojenosti, noradrenalin je naopak přenašeč poplašných informací.[24] Na základě této znalosti se vyvíjejí léčiva.[2]

Léčba[editovat | editovat zdroj]

Sociální fobie je dobře léčitelná porucha. Přesto se ale řada lidí domnívá, že je to jisté předurčení, které nelze změnit. Léčí se psychofarmaky, psychoterapií, nebo kombinací obou přístupů.[25] U psychofarmak se uvádí rychlé zlepšení, u psychoterapie, zejména u kognitivně behaviorální terapie delší působení.[2] Z několika metod se běžně používá kognitivě-behaviorální terapie, která je vysoce úspěšná,[13][26] pokud je použitá jako skupinová terapie.[13] Použití metody léčení navrhuje psycholog, nebo psychiatr. Pro lehčí a střední sociální fobie se doporučuje psychoterapie, u těžších začínat s psychofarmaky.[2]

Kognitivně-behaviorální terapie[editovat | editovat zdroj]

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) spočívá v kognitivní restrukturalizaci, expozici umělým situacím na sezeních a expozici reálným situacím, které řeší pacient v podobě domácího úkolu.[13] Kognitivní restrukturalizace vychází z kognitivní psychologie. V případě lidí se sociální fobií se jedná o modely negativní a pesimistické. Tyto automatické negativní myšlenky se rodí v jejich mozku, kde převažují neurotransmitery poplachové, nad neurotransmitery vyvolávající spokojenost a klid.[24] Restrukturalizací je pak myšlena přestavba těchto negativních modelů na modely pravděpodobnější a jejich ověřování v reálném světě. Expozicí je pak myšlen jednak nácvik pro pacienta obtížných situacích na sezeních a dále vystavování se těmto situacím v reálu.[2]

Kognitivně-behaviorální terapie může být buď individuální, nebo skupinová. Větší úspěšnost se uvádí právě u skupinové.[13] Vzhledem k tomu, že se se sociální fobií vyskytují další doprovodné problémy, jako je nízké sebevědomí, stres, deprese apod., bylo vyvinuto několik variant KBT – a v praxi se běžně uplatňují další postupy, které v rámci terapie odbourávají další komorbidní nemoci.

Jedná se například o úplnou KBT, která zahrnuje trénování sociálních dovedností. Je doporučována především pro léčení generalizované sociální fobie.[13]

Sociální fobie z pohledu KBT[editovat | editovat zdroj]

Jelikož se u lidí se sociální fobií objevují při podstupování sociálních situací jak negativní myšlenky o sobě sama, tak nepříjemné tělesné pocity (např. bušení srdce, knedlík v krku, zčervenání, závratě, bolesti hlavy apod.)[9] vyvíjí se postupem doby vyhýbavé a zabezpečující chování.[27] Při zabezpečujícím chování se osoba chová tak, aby se ochránila před katastrofickou situací, která podle jejího mínění nastane při podstoupení dané situace.[28] Osoba, která se určité situace obává, si například vezme na zklidnění prášek, nebo skleničku tvrdého alkoholu, aby zmírnila dopady dané situace. Pokud se například pacient obává toho, že ho někdo osloví na ulici, obléká se jako šedá myš, aby nebyl výrazný.[29] Toto zabezpečení však není potřebné, protože je strach z dané situace iracionální.[3]

Co se týče vyhýbavého chování, jedná se o reakci, kdy se člověk nepříjemné situaci vyhne. Postupně tak vzniká bludný kruh. Každá situace začíná u člověka spouštěčem.[30] Proto v kognitivně behaviorální terapii tyto spouštěče definuje pacient.[31] Spouštěč totiž vyvolává negativní myšlenky, které tanou v mysli pacienta automaticky.[32] Jsou to myšlenky, které takového člověka v jeho vlastních očích znehodnocují. Tyto myšlenky způsobí, že se osoba dané situaci vyhne.[33] Následují nepříjemné tělesné pocity a posléze přicházejí emoce negativního rázu, které vyvolávají další negativní myšlenky. Tak se osoba zacyklí a situaci nepodstoupí.[32] V KBT pak pacient tyto myšlenky zapisuje a dává jím váhu do jaké míry jim věřil.[34] Posléze se myšlenky rámují, tzn. nahrazují se myšlenkami pravděpodobnými.[35]

Pacient se totiž ve svém myšlení dopouští řady kognitivních omylů. Jedná se především o přehánění a katastrofizování, nadměrné zevšeobecňování (Všichni vidí, že ve všem selhávám.), diskvalifikaci pozitivního (Chválí mě ze soucitu, jen aby mi udělali radost.), selektivní abstrakce, negativní věštby (Určitě to nezvládnu.), personalizace, mentální černý filtr (neboli „černé brýle“ je tendence vybírat pouze černé stránky situací a zpochybňovat ty pozitivní), značkování, čtení myšlenek, musturbace, dichotomické myšlení a argumentace emocemi.[36] Rámování těchto myšlenek spočívá v sepsání všech pro a proti pro danou myšlenku.[37] Z těchto pro a proti se pak tvoří neutrální myšlenka, která nahradí v cíleném podstupování sociálních situací myšlenku negativní.[38]

Další částí léčby je pak samotné podstupování sociálních situací, které se do té doby nositel vyhýbal. Začíná se od nejjednodušších situací a postupuje se ke složitějším. Situace se trénuje v představách, s terapeutem, nebo ve skupině, a teprve posléze se podstupuje v reálu. Pacient je instruován, aby se situaci nevyhnul a přerušil tak bludný kruh.[39] Aby se zbavil nepříjemných tělesných a emočních pocitů, je často vyučován zklidnění[40] a meditaci[41].[40]

Jak se postupně situace zesložiťují, dochází k návyku. Překonáním obtížnější situací se stávají ty méně obtížné snesitelnými.[42] Některé terapie proto zahrnují podporu sebevědomí (pochvaly, úspěch z expozic, výuka asertivity) a vlastní organizace času.[43] Zároveň se hledá odměna za každou podstoupenou situaci.[44]

Ostatní přístupy[editovat | editovat zdroj]

Ostatní přístupy testované v léčbě sociální fobie nebyly zatím klinicky testovány. Jedná se o modifikované přístupy interpersonální psychoterapie, psychodynamickou léčbu a Moritovu terapii.[2]

Farmakoterapie[editovat | editovat zdroj]

V případě léčby sociální fobie psychofarmaky se používají silná sklidňovadla (benzodiazepiny), beta-blokátory[45] či antidepresiva. Benzodiazepiny jako clonazepan a alprazolam se používají na začátku léčby ke krátkému snížení úzkosti. Jelikož jsou ale benzodiazepiny návykové, pro další léčbu se doporučuje nasazení antidepresiv, které vyrovnávají hladiny neurotransmiterů.[46][47] Ani beta-blokátory jako atenolol a propanolol, které se používají hlavně na specifické sociální fobie, se nejeví jako úspěšné léčivo.[45]

V případě antidepresiv se jedná o skupiny léků typu RIMA (z anglického Reversible Inhibitor of MonoAmine oxidase),[48] SSRI (Selective Serotonin Reuptake Inhibitor),[48] SNRI (Serotonin-Norepinephrine Reuptake Inhibitors)[49] a NDRI (Norepinephrine-Dopamine Reuptake Inhibitors)[50]. Úprava nervového přenosu antidepresivy trvá 10–14 dnů, první příznaky léčby se projevují po 8–12 týdnech. Antidepresiva se ale berou ještě dlouho po odeznění příznaků: 1–3 roky, podle druhu pacienta a formy sociální fobie, kterou trpěl. K nejčastěji užívaným antidepresivům patří moclobemid (RIMA); paroxetin, fluoxetin, citaloparam, sertralin, fluvoxamin a escitalopram (SSRI); venlafaxin (SNRI); bupropion (NDRI).[46]

Historie výzkumu[editovat | editovat zdroj]

Sociální fobie se jako porucha začala diagnostikovat teprve v 80. letech 20. století.[51] V roce 1985 totiž psychiatr Michael Liebowitz a psycholog Richard Heimberg začali usilovat o zkoumání sociální fobie. Do té doby totiž neproběhl žádný vědecký výzkumu tohoto fenoménu, který se tak začal označovat jako opomenutá fobie. V roce 1987 proto došlo k upřesnění diagnostiky sociální fobie v Diagnostickém a statickém manuálu mentálních poruch, do kterého byla sociální fobie zařazena v roce 1980. V 90. letech pak proběhlo několik výzkumných studií této fobie a rozvinuly se techniky kognitivně-behaviorální terapie směřující k pomoci pacientům trpícím touto úzkostnou poruchou.[52] Pro ostatní přístupy, jako je modifikace interpersonální psychoterapie, psychodynamická léčba či Moritova terapie, zatím chybí kontrolovaný klinický výzkum.[2] Od roku 1995 se rozvíjí psychofarmakologie zaměřená na sociální fobii.[52]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jedná se o studii DEWIT, David J., a další. Antecedents of the risk of recovery from DSM-III-R social phobia. Psychological Medicine. 5 1999, roč. 29, čís. 3, s. 569–582. ISSN 0033-2917. DOI:10.1017/S0033291799008399. PMID 10405078. (anglicky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PORUCHY DUŠEVNÍ A PORUCHY CHOVÁNÍ (F00–F99) [online]. Světová zdravotnická organizace/Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2011-12-27, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  2. a b c d e f g h i j k l m n PRAŠKO, Ján; VYSKOČILOVÁ, Jana. Sociální fobie a její léčba [online]. Postgraduální medicína, 2010-09-08, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  3. a b c PRAŠKO, Ján; VYSKOČILOVÁ, Jana; PÍGLOVÁ, Lucie, a kol. Sociální fobie. Praha : Portál, 2005. 132 s. ISBN 80-7367-031-3. S. 25.  
  4. Praško, 2005, s. 28.
  5. HONZLOVSKÝ, Michal. Fobie u dětí [online]. celostnimedicina.cz, 2011-01-13, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  6. KATZELNICK, David J., a kol. Impact of generalized social anxiety disorder in managed care. The American Journal of Psychiatry. 2001, roč. 158, čís. 12, s. 1999–2007. Dostupné online. ISSN 1535-7228. DOI:10.1176/appi.ajp.158.12.1999. PMID 11729016. (anglicky) 
  7. a b c d e f Praško, 2005, s. 22.
  8. Praško, 2005, s. 27.
  9. a b c Praško, 2005, s. 29.
  10. Praško, 2005, s. 30.
  11. Praško, 2005, s. 44.
  12. a b c HANZLOVSKÝ, Michal. Sociální fobie [online]. celostnimedicina.cz, 2009-03-04, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  13. a b c d e f JONATHAN, RT, a kol. Fluoxetine, Comprehensive Cognitive Behavioral Therapy, and Placeboin Generalized Social Phobia. Archives of General Psychiatry. 2004, roč. 61, čís. 10, s. 1005–1013. ISSN 0003-990X. DOI:10.1001/archpsyc.61.10.1005. PMID 15466674. (anglicky) 
  14. a b Sociální fobie [online]. psychoweb.cz, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  15. CUNCIC, Arlin. Diagnosing Social Anxiety Disorder [online]. About.com Guide, 2012-06-07, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. MALÁ, Eva. Úzkostné poruchy v dětství a adolescenci [online]. Mladá fronta a.s., 2010-05-17, [cit. 2013-11-21]. Dostupné online.  
  17. Poruchy duševní a poruchy chování (F00–F99) [online]. WHO/ÚZIS ČR, 2013-09-10, [cit. 2013-11-21]. Dostupné online.  
  18. GRAFF, Lesley A.; WALKER, John R.; BERNSTEIN, Charles N.. Depression and anxiety in inflammatory bowel disease: A review of comorbidity and management [online]. Crohn's & Colitis Foundation of America, Inc., 2009-01-22, [cit. 2013-11-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Social Anxiety, instinctive protection for weakend body. [online]. tiredoflyme.com, [cit. 2013-11-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. a b CHARTIER, MJ; WALKER, JR; STEIN, MB. Considering comorbidity in social phobia. Social psychiatry and psychiatric epidemiology. Prosinec 2003, roč. 38, čís. 12, s. 728–734. Dostupné online. ISSN 0933-7954. (anglicky) 
  21. BB. Agorafobie [online]. Doktoronline.cz, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online.  
  22. Dystymie [online]. 2009-03-15, [cit. 2012-12-27]. Dostupné online.  
  23. a b Praško, 2005, s. 21.
  24. a b c d Praško, 2005, s. 23.
  25. Praško, 2005, s. 65.
  26. SMITH, Melinda; JAFFE-GILL, Ellen. Social Anxiety Disorder & Social Phobia; Symptoms, Self-Help, and Treatment [online]. Helpguide.org, rev. prosinec 2012, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Praško, 2005, s. 44 a 45.
  28. PRAŠKO, Ján; VYSKOČILOVÁ, Jana; PRAŠKOVÁ, Jana. Sociální fobie a její léčba. 1. vyd. Praha : Galen, 2008. 64 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7262-580-2. Kapitola Charakteristiky sociální fobie, s. 34.  
  29. Praško, 2005, s. 53.
  30. Praško, 2005, s. 49 a 50.
  31. Praško, 2008, s. 40.
  32. a b Praško, 2005, s. 50.
  33. Praško, 2005, s. 30–31.
  34. Praško, 2005, s. 73.
  35. Praško, 2005, s. 68.
  36. Praško, 2005, s. 33–41.
  37. Praško, 2005, s. 74–76.
  38. Praško, 2005, s. 76.
  39. Praško, 2005, s. 96 a 97.
  40. a b Praško, 2005, s. 101.
  41. PRAŠKO, Ján. Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. 3. vyd. Praha : Grada, 2010. 254 s. ISBN 978-80-247-1352-6. Kapitola Relaxace a meditace, s. 219.  
  42. Praško, 2008, s. 59–61.
  43. SZYMANSKA, Kasia; PALMER, Stephen. Understanding CBT. London : Kogan Page, 2012. 184 s. ISBN 978-0-7494-5966-6. Kapitola Developing time-management skills and overcoming procrastination. (anglicky) 
  44. Praško, 2005, s. 97.
  45. a b Los tratamientos farmacológicos para la fobia social [online]. Mi fobia social, 2007-11-01, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (španělsky) 
  46. a b Praško, 2005, s. 67.
  47. RUY, Miranda. Ação dos Medicamentos na Ansiedade Social / Fobia Social e na Timidez [online]. Timidez e Ansiedade Social, červen 2004, rev. prosinec 2005, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (portugalsky) 
  48. a b GILBERT, Richard. RIMA Drugs [online]. [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. Serotonin-Norepinephrine Reuptake Inhibitors [online]. Treatment4Addiction.com, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Norepinephrine-Dopamine Reuptake Inhibitors [online]. Treatment4Addiction.com, [cit. 2012-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. HÁJKOVÁ, Alena. Nezájem o práci? Ne, sociální fobie [online]. iDNES.cz, 2008-09-02, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.  
  52. a b CUNCIC, Arlin. A Brief History of Social Anxiety Disorder [online]. About.com Guide, 2012-06-07, [cit. 2012-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Co je to sociální fobie [online]. [cit. 2013-11-11]. Dostupné online.  
  • KOPISTA, Petr; KOPISTOVÁ, Hana. Sociální fobie [online]. Hradec Králové: Psychoterapeutická poradna, Poliklinika II, [cit. 2013-11-11]. Dostupné online.