Psychoterapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Psychoterapie je soubor verbálních, neverbálních a paraverbálních komunikačních technik užívaných psychoterapeutem k zvýšení duševního zdraví klienta či pacienta nebo ke zlepšení vztahů uvnitř skupiny, např. rodiny. Většina psychoterapeutických škol je založena na rozhovoru, ačkoli v některých se využívají i další způsoby komunikace jako psaní, kreslení nebo komunikace prostřednictvím doteku. Nově vzniklé směry v psychoterapii jsou expresivní terapie (dramaterapie, taneční a pohybová terapie, arteterapie, muzikoterapie, poetoterapie a další.) či terapie uskutečňované prostřednictvím reflexe přečteného (biblioterapie, hagioterapie). Někdy psychoterapie navazuje na lékařskou diagnostiku a terapii, zejména psychiatrickou, nebo je s ní provázána (zejména je-li psychoterapeut i lékařem).

Psychoterapie obvykle probíhá mezi psychoterapeutem a jeho klientem či klienty, kteří mohou být z jeho rodiny nebo z nejbližšího společenského okolí. Mluví o svých tématech ve snaze dostat se k jejich hlubším souvislostem, lépe je pochopit, přijmout a někdy i nalézt vhodná vysvětlení nebo řešení.

Léčení může být zaměřené na specifická duševní onemocnění nebo poruchy (neurózy, alkoholismus, drogová závislost…) nebo také na problémy běžného života (vztahové problémy, existenciální krize, soužití s těžce nemocnou osobou). Řešení druhé skupiny problémů je vhodnější nazývat poradenstvím než psychoterapií. Někteří psychoterapeuté odmítají termíny jako nemoc a léčba a nechtějí své postupy vůči klientovi nazývat lékařskými. Sami sebe vidí spíš jako poradce či učitele, který klientovi pomáhá, respektuje jej a respektuje i jeho soukromí.

Postupy, které člověk uplatňuje sám na sobě, ani činnost svépomomocných skupin, které nebyly zřízeny psychoterapeutem, se v užším smyslu za psychoterapii nepovažují, třebaže jí fakticky mohou být.[1]

Obecné principy psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Etický kodex v psychoterapii[editovat | editovat zdroj]

V Česku je etický kodex psychoterapie definován Českou psychoterapeutickou společností. Mezi hlavními body kodexu jsou mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční sexuální…) a všestranná profesionalita..[2]

I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.

Psychoterapeutické školy[editovat | editovat zdroj]

Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta..[3]

Psychoanalýza[editovat | editovat zdroj]

Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Analyzoval také sny svých pacientů a starou mytologii, což byly oboje významné zdroje informací o lidském nevědomí. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20. století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů. Psychoanalýza někdy bývá označována jako 1. vídeňská škola psychoterapie.

Existenciální psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové jako Søren Kierkegaard, Jean-Paul Sartre, Gabriel Marcel, Martin Heidegger přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí. Proto se objevilo mnoho terapeutů, kteří začali v existenciální filosofii hledat inspiraci. Mezi významné existenciální psychoterapeuty se řadí: Irvin Yalom, Viktor Frankl a jeho žák Alfried Längle, Rollo May, Ludwig Binswanger, Medard Boss, Ronald David Laing, Emmy Van Deurzen. Ke konkrétním vyhraněným školám tohoto zaměření patří logoterapie či daseinsanalýza, ale i některé obory speciální, např. hagioterapie, přibližující se terapii pastorační.

Humanistická psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Vznikala v 50. letech 20. století a je velmi blízká existenciální psychoterapii. Carl Rogers založil na osobu zaměřenou psychoterapii. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k většímu sebeuplatnění – tedy k větší schopnosti být sám sebou. Zlí jazykové nazývají Rogersovskou terapii pro její nenásilný přístup Mhmmterapie.

Mezi další významné psychoterapeuty a psychology řadící se k humanistickému přístupu patří: Alfred Adler, Erik Erikson, Erich Fromm, Otto Rank, Harry Stack Sullivan,Petr Paleček.

Kognitivní psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se dále na směry: racionálně emoční psychoterapie,kognitivně sociální psychoterapie a KBT neboli kognitivní-behaviorální terapie

Racionálně emoční terapie=pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci

Kognitivně sociální psychologie=práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebesama, situace, apod. se skupinou

KBT=rychlovarná, práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost

Behaviorální psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Kognitivně behaviorální terapie (KBT)[editovat | editovat zdroj]

Kognitivně-behaviorální terapie je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.

Systemická psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Gestalt terapie[editovat | editovat zdroj]

Gestalt Terapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku tady a teď. Ve 40. a 50. letech 20. století ji založili Fritz Perls, Laura Perlsová a Paul Goodman.

Satiterapie[editovat | editovat zdroj]

Satiterapie je český psychoterapeutický přístup založený na léčbě všímání (všímavost = sati) si skutečně probíhajících procesů prožívání, které se vyskytují mimo dosah slov. Je to psychoterapie integrující techniky psychodramatu, pohybového a výtvarného vyjadřování pro zvnějšnění prožívání s postupy zaměřenými introspektivně za účelem získání osvobozujícího vhledu do životně důležitých souvislostí. Hlavním představitelem je Mirko Frýba.

Transpersonální terapie[editovat | editovat zdroj]

Je metoda transpersonální psychologie, využívající k léčbě psychických poruch a závislostí nestandardní metody práce s pacientem. Jednotlivé postupy veskrze přejaty z tradiční medicíny přírodních léčitelů. Patří mezi ně například holotropní dýchání ve spojení s muzikoterapií, binaurální vlny, vjemová deprivace či aplikace psychedelik. Léčba spočívá v navození stavů hluboké meditace, sebereflexe, tranzu a uvolnění cesty k podvědomí za účelem reintegrace osobnosti. Jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a jejích metod léčby je též psychiatr českého původu Stanislav Grof. Ten se svojí ženou vyvinul v 70. letech metodu holotropního dýchání. Uvedená metoda je založena na principu nefarmakologického docílení stavů blízkých stavům po požití psychotropních látek. Zároveň slouží též k docílení perinatálních prožitků, jejich znovuprožití a zakomponování do celku lidské psychiky.

Integrovaná psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Integrované terapie využívají principů více terapeutických metod. Známá je Integrovaná psychoterapie manželů Knoblochových, psychiatrů českého původu, kteří emigrovali do Kanady.

Terapeutické sezení[editovat | editovat zdroj]

Trvá zpravidla 45–90 minut. Mělo by být jasně prostorově ohraničené a je pravidlem, že co je řečeno v průběhu sezení, nedostává se za hranice místnosti. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je např. v ohrožení něčí život, nebo kdy se klient přizná k vraždě. Výjimky jsou dány trestním zákoníkem č.40/2009 Sb., konkrétně § 367 (Nepřekažení trestného činu) a § 368 (Neoznámení trestného činu). Trestní zákoník stanovuje případy, kdy je nutné mlčenlivost porušit.

Významní terapeuté[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vymětal, J., Úvod do psychoterapie, Grada, Praha 2003; Vymětal, J., Obecná psychoterapie, Grada, Praha 2004; Yalom, I., Chvála psychoterapie, Portál, Praha 2003.
  2. http://old.lf3.cuni.cz/etika/eticky_kodex_ceske_psychoterapeuticke_spol.pdf.
  3. Bruchová, H., Základy psychoterapie, Triton, Praha 1997; Kratochvíl, S., Základy psychoterapie, Portál, Praha 1997, 2000, 2006; Prochaskya,J., Norcross, J., Psychoterapeutické systémy, Grada, Praha 1999.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]