Biblioterapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Biblioterapie je metoda psychoterapie, která využívá léčebné a podpůrné účinky četby.[1] Měla by sloužit i k rozvoji lidské osobnosti. Často se zaměňuje za čtenářství, které ovšem má rozvíjet především informační gramotnost, nikoliv léčit a podporovat.[2]

Smysl této terapie spočívá pomocí četby knihy reflektovat zátěžovou situaci, kterou daná osoba prožívá, což může u pacienta přispět k uvolnění nahromaděného napětí, dále také ke katarzi, vhledu a uvědomění si prožívaného problému a k následnému přijetí a vyrovnání. Může vést i k znovuobnovení radosti pacienta ze života či podpoře osobní spokojenosti.[1] Proces se zaměřuje především na emoční vnímání vybraného díla, důležitá je i racionální složka. Snaží se pozitivně ovlivnit psychosomatický stav léčeného a posílit psychickou odolnost a vyrovnanost. Samotná četba navíc pomáhá k rozvoji fantazie, tvořivosti, kritického myšlení či komunikačních dovedností, čímž se v mozku jedince utváří nový endocept.

Je vhodná pro všechny věkové a sociální skupiny, vybírají se beletristické či naučné knihy. Podle počtu osob se dělí na individuální (léčba svépomocí) a skupinovou (sezení skupiny, kterou vede psychoterapeut nebo knihovník).

Jedná se interdisciplinární terapii, kterou vedou psychoterapeutové,[2] jako asistenti se angažují také poradenští psychologové a knihovníci-biblioterapeuti (kteří především pomáhají s vhodným výběrem knih) i pedagogové (především sociální pedagogika) či sociální pracovníci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podle některých autorů jsou počátky biblioterapie již za vlády Ramesse II. či v nemocnici Al-Mansur v Káhiře ve 13. století.[3]

Počátek biblioterapie, jak ji známe dnes, se objevil až na začátku 20. století, kdy se začaly zřizovat knihovny v nemocnicích, v pečovatelských domech, rehabilitačních střediscích, ve věznicích či v centrech pro uprchlíky. Jako disciplína vznikla na pomezí psychiatrie a psychologie. V západní Evropě a USA je v současnosti využívána pro léčbu duševních poruch.[2]

Typologie[editovat | editovat zdroj]

  • Biblioterapie klinická (individuální či skupinová) - jedná se o psychoterapeutické sezení, při němž se využívá sebepoznávací literatura, která pracuje s pocity hledání, projekce či katarze.
  • Biblioterapie institucionální - mívá didaktický charakter, vybírá literaturu, která pojednává o onemocnění daného pacienta, nebo se zaměřuje na relaxační literaturu. Používá se především u hospitalizovaných pacientů. Využívá se především nemocničních knihoven, kde pracují specializovaně vyškolení knihovníci, kteří sami kontaktují pacienty a nabízejí jim vhodnou literaturu, která jim zvedne náladu. Knihovník by měl zhodnotit jeho intelektuální úroveň a čtenářskou angažovanost a podle toho volit svá doporučení. Výběru knih související se zdravotním stavem je konzultován s ošetřujícím lékařem.[2]
  • Biblioterapie vývojová - zaměřená na jedince či skupiny osob bez zdravotních problémů, snaží se pomocí didaktických textů rozvíjet psychologický vývoj.

Dílčí metody[editovat | editovat zdroj]

  • Hagioterapie - léčba prostřednictvím náboženských textů
  • Imagoterapie - využívá vcítění se do postojů hlavního hrdiny (napodobování jeho jednání a chování)
  • Poetoterapie (také poezioterapie) - terapie prostřednictvím poezie
  • Pohádkoterapie - léčba skrze dětskou literaturu (především pohádky)
  • Další možností je využít samotné tvorby pacientů (básně, próza), jedná se však spíše o artererapii či kulturoterapii.

Pohádkoterapie[editovat | editovat zdroj]

Tato dílčí metoda měla největší ohlas v Polsku na přelomu 20. a 21. století. Největší účinky byly zaznamenány na dětech ve věku od 4 do 9 let.[2] Výběr knih je zaměřován především na potlačení strachu, omezeních emocionálních problémů a zklidnění. Existují tři druhy terapeutických pohádek: psychoterapeutické, výchovně psychologické a relaxační. Text by měl obsahovat problém, se kterým se dítě potýká (např. narození sourozence), a zároveň by mu mělo být jasné, že se jedná o fikci.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b VALIŠOVÁ, Eva. Projekt Bibliohelp. Inflow [online]. 2009 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online. ISSN 1802-9736.  
  2. a b c d e KRUSZEWSKI, Tomasz. Biblioterapie - léčba četbou. Čtenář: měsíčník pro knihovny [online]. 2008, roč. sv. 60 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online. ISSN 0011-2321.  
  3. BORECKA, Irena. Biblioterapia. Teoria i praktyka. Varšava : Poradnik, 2001. (polsky) 
  4. Co je pohádkoterapie?. Bibliohelp [online]. 2009 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÁŠOVÁ, Lidmila; ČERNÁ, Milena. Bibliopedagogika. 2. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 132 s. ISBN 800424503X.  
  • VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha : ISV nakladatelství, 1995. 189 s. ISBN 8085866072.