Existencialismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Existencialismus (někdy chybně existencionalismus) je filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se existencialismus stal velice populární i módní filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění myšlenek tohoto směru.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Filosofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, čímž navazuje na některé myšlenky F. Nietzscheho, dánského myslitele S. Kierkegaarda (duchovní předchůdce), E. Husserla a M. Heideggera, který k tomuto směru někdy bývá, ne zcela přesně, řazen (odmítá označení své filosofie za filosofii existence).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Existencialismus výrazně ovlivnila literatura, některé myšlenky přímo pocházejí z ruské literatury (F. M. Dostojevskij), zajímavé je i ovlivnění F. Kafkou (jeho povídkou Proměna, ve které se člověk bez důvodu promění v odporného členovce a poté jen živoří a pomalu umírá zavřen ve svém pokoji, všem odporný).

Základní rysy[editovat | editovat zdroj]

Tento směr, respektive jeho propagátoři, neměli jednotné názory, některé myšlenky si i protiřečí, jiné se vzájemně vylučují, proto lze říci, že v existencialismu lze rozlišit několik základních proudů. Tyto proudy uznávaly některé společné myšlenky a cíle, ale ani o nich nelze tvrdit, že by byly vykládány jednoznačně. Východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti. V takové „nicotě“ se potom člověk pokouší překonat své zoufalství, dobírá se sebepoznání a sebeuskutečnění, volí si svými činy své bytí jako svobodu, protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí. Politicky výrazní existencialisté tíhli většinou doleva, ale jejich filosofické názory jsou poměrně pesimistické. Domnívali se, že existence předchází podstatu. Byl kladen velký důraz na aktivitu vůči budoucnosti a sobě, to je dovedlo k popření Boha a tím i křesťanské morálky. Tvrdili, že jediná jistota tohoto světa je smrt.

Zajímavé jsou i jejich názory na svobodu, o níž si mysleli, že člověk je k ní prakticky donucen (odsouzen), musí stále mezi něčím volit a vybírat.

Ve svých spisech se zabývali především otázkami existence a tím rozvinuli myšlenky společné pro všechny proudy spojené s tímto hnutím. Existenci považovali za velice individuální stav, který podle nich, nelze odvodit z ničeho vyššího. Člověk se tedy teprve musí stát tím, čím je, nelze jej vysvětlit věčnými, předem formujícími kategoriemi.

Často dochází ke zdůraznění lidské aktivity, svobody a s ní spojené absolutní odpovědnosti za své rozhodování a konání, tento prvek zvládli dovést do skutečně absurdních rozměrů, tím že kladli důraz na mezní situace (úzkost). Časté je též nezvyklé až provokativní reagování na některé společenské situace.

Z těchto myšlenek jim vyplynula závislost bytí na čase, která pro ně byla velmi důležitá.

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Existuje mnoho způsobu, jak lze dělit existencialismus. Obvyklé je dělení podle země (francouzský, německý apod.).

Dále se existencialismus často dělí na:

  1. teistický – menšinový, téměř se neprosadil ve Francii, vlivný byl však v Německu, Itálii, o něco méně v USA.
  2. ateistický – tento směr vyznávali nejznámější představitelé, např. A. Camus a J.-P. Sartre.

Samotný Jean Paul Sartre rozdělil existencialismus na křesťanský (G. Marcel, K. Jaspers) a ateistický (M. Heidegger, J.-P. Sartre).

Představitelé[editovat | editovat zdroj]

Spisovatelé[editovat | editovat zdroj]

Filosofové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]