Filosofie života

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wilhelm Dilthey (kolem 1860)

Filosofie života je označení pro filosofický směr 19.-20. století, který obrátil hlavní pozornost na jev života. Reagoval tak na převládající racionalismus a idealismus předchozího období; jeho obsah lze zhruba shrnout do následujících tezí:

  • život je svébytný jev, který nelze redukovat na mechanické děje;
  • člověk především žije, teprve pak uvažuje a filosofuje;
  • člověk není jen duch, ale také živá bytost, která se rodí, dospívá a umírá;
  • lidská zkušenost je celistvá a přísné dělení na rozum, vůli a cit je jen pomocné;
  • i lidské poznání slouží životu, nikoli naopak;
  • filosofie musí brát na vědomí důležité výsledky věd, zachovat si však svoji samostatnost.

Od filosofie života je třeba odlišovat vitalismus jako biologickou teorii (Hans Driesch).

Původ[editovat | editovat zdroj]

Zvláštní pozornost jevu života vůbec věnoval už Aristotelés, který jej charakterizoval vnitřním zaměřením všeho živého k nějakému cíli čili entelechií. Novověká filosofie, zaujatá zkoumáním hmoty a ducha, se život snažila vysvětlovat mechanicky (Descartes). Zájem o živé a život se znovu vynořuje v německém preromantismu (Goethe) a „životní moudrost“ byla koncem 18. století velmi rozšířený pojem.

Šedá je, příteli, všechna teorie,

však zelená se života zlatý strom.

— Goethe, Faust I.

Proti filosofickým systémům, zejména Kantovu a Hegelovu, postavil romantický filosof Friedrich Schlegel své Přednášky o filosofii života (1827). Praktické vedení lidského života je hlavním tématem filosofie Schopenhauerovy a Nietzscheovy, i když u každého jinak. Ve druhé polovině 19. století k tomu přistupují i pokroky přírodních věd, zejména evoluční teorie, která ukázala dějinnost světa i člověka z úplně jiného pohledu.

Zakladatelé[editovat | editovat zdroj]

Za zakladatele filosofie života se pokládá německý filosof, psycholog a pedagog Wilhelm Dilthey (1833-1911) a francouzský filosof Henri Bergson (1859-1941). Dilthey, který poprvé použil pojem „filosofie života“, zdůrazňoval nedělitelnost lidské zkušenosti jako podstatné složky individuálního života. Člověk žije v celistvém, konkrétním a omezeném „životním světě“ (Lebenswelt) či „osvětí“ (Umwelt) své zkušenosti, v němž také poznává, vyjadřuje se a jedná. Proti přírodním vědám s jejich metodou rozboru na složky a příčinného vysvětlování obecných jevů postavil vědy duchovní (Geisteswissenschaften), které se často zabývají i jednotlivými jevy (například v historii) a snaží se jim porozumět. Život je pro Diltheye základní skutečnost a hlavními pojmy pro jeho popis jsou pro něho prožitek (Erlebnis), vyjádření (Ausdruck) a porozumění (Verstehen).

Henri Bergson (kolem 1910)

Na rozdíl od psychologa Diltheye, pro něhož „život“ znamená především prožívaný život jednotlivého člověka, je pro Bergsona život jev kosmický, zvláštní způsob bytí, charakterizovaný „životním elánem“ (élan vital) jako vnitřním důvodem pohybu, růstu a vývoje. Je to tedy jev bytostně dějinný, který je sice vždy nesen jednotlivci, tvoří však přesto obrovský, nezměrný celek. Bergsonův strhující styl jej učinil velmi populární osobou i v širší veřejnosti, jeho názory se ve Francii rychle rozšířily a dodnes ovlivňují francouzskou filosofii.

Filosofie a biologie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1891 se německému biologovi Hansi Drieschovi (1867-1941) podařilo rozdělit zárodek mořské ježovky. K jeho velkému překvapení se z každé části nevyvinula příslušná část živočicha, nýbrž celá ježovka. Driesch z toho usoudil, že každá buňka nějak obsahuje „program“ celého živočicha a že se tedy vývoj (ontogeneze) organismu neřídí lokálními určeními, nýbrž celkovým cílem. Na těchto poznatcích založil Driesch svoji teorii vitalismu a specifickou filosofii živých organismů. Na Driesche navázala řada filosofujících biologů, zejména v Německu (Viktor von Weizsäcker, Adolf Portmann, Jakob Johann von Uexküll a další).

K filosofii života patří dále chemik a filosof Ludwig Klages (1872-1956), který – stejně jako Dilthey nebo Bergson – odmítal dělení na subjekt a objekt, na duši a tělo, zdůrazňoval jednotu těchto stránek zkušenosti a člověka a demonstroval ji na zajímavých jevech, například na rytmu ručně prováděných zemědělských prací, doprovázených zpěvem. Volněji s filosofií života souvisí filosof a sociolog Georg Simmel (1858-1918), který se také zabýval studiem lidského jednání a společenskými institucemi.

U nás se podobným směrem ubíral Emanuel Rádl, který ovšem Driesche ostře kritizoval. Na filosofii života později navázal také filosof Hans Jonas knihou The phenomenon of life (1966) a dalšími eseji. Některé z jejích myšlenek znovu ožily například v teorii autopoiesis chilského biologa Humberta Maturany nebo v současných pracích o souběžné přírodní a kulturní evoluci a o rozdílech mezi nimi. Ve Francii se – vedle početné školy následovníků Bergsonových – k filosofii života výslovně hlásí také Michel Henry.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Bergson, Vývoj tvořivý. Praha: Jan Laichter 1919, přeložil Ferdinand Pelikán
  • H. Bergson, Duše a tělo. Olomouc: Votobia 1995, přeložil Josef Helm
  • H. Bergson, Myšlení a pohyb. Praha: Mladá fronta 2003, přeložil Jakub Čapek
  • H. Bergson, Hmota a paměť. Praha: Oikoymenh 2003, přeložil Alan Beguivin
  • J. Čapek (vyd.), Filosofie Henri Bergsona: základní aspekty a problémy. Praha: Oikoumene, 2003 - 189 s. ISBN 80-7298-071-8
  • W. Dilthey: Život a dejinné vedomie (výbor z díla). Bratislava, Pravda, 1980
  • N. Pelcová: Wilhelm Dilthey: základy filosofie prožitku. Praha 2000
  • N. Pelcová: Vzorce lidství: filosofie o člověku a výchově. Praha 2001

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lebensphilosophie na německé Wikipedii.