Rainer Maria Rilke

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rilke na fotografii z roku 1900
Rilke na kresbě Emila Orlika (1917)

Rainer Maria Rilke (4. prosince 1875, Praha29. prosinec 1926, sanatorium Valmont u Montreux ve Švýcarsku) byl jeden z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Rilke (celým jménem René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke) se narodil v rodině pražského německého úředníka Josefa Rilkeho.

Zásadní skutečností v jeho dětství bylo, že ho jeho matka Sophie až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej jménem „René“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Na druhou stranu to byla ale právě ona, kdo ho přivedla k poezii, a vyžadovala od něj, aby se učil mnohé Schillerovy básně zpaměti.

Když bylo Rilkemu devět let, jeho rodiče se rozešli. Byl poslán na Vojenskou kadetní školu v Hranicích na Moravě (na stejné studoval i Robert Musil, inspirovala jej k románu Zmatky chovance Törlesse). Později studoval literaturu, dějiny umění a filozofii na univerzitách v Praze a Mnichově, Mekce tehdejší německé kultury.

Během studií ho podporoval jeho strýc Jaroslav von Rilke, který působil jako notář, advokát a politik.[1]

Po odchodu z Prahy v roce 1896 si změnil jméno „René“ na „Rainer“.

Raná léta[editovat | editovat zdroj]

Neukotvené zázemí v dětství mělo vliv na jeho pozdější psychiku a Rilke se celý život nechával vydržovat/opečovávat staršími, zámožnými dámami. První z nich byla o patnáct let starší oduševnělá ruská literátka Lou Andreas-Salomé a bývalá přítelkyně filosofa Friedricha Nietzscheho, se kterou se seznámil v roce 1897 v Mnichově, a která se stala jeho milenkou a rádkyní. Jejich vztah vydržel až do roku 1900. Ovšem i později byla Lou Rilkovou přítelkyní a poradkyní, přičemž využívala i svých psychoanalytických zkušeností, které nabyla jako žačka Sigmunda Freuda v letech 1912 až 1913. (Později si otevřela svou vlastní psychoanalytickou ordinaci v Göttingenu).

S Lou a jejím manželem, orientalistou Carlem Friedrichem Andreasem, bydlel Rilke ve Schmargendorfu u Berlína, a také s ní dvakrát navštívil Rusko, kde propadl okamžitému rusofilství, začal se učit rusky a později překládal z děl Tolstého a Čechova.

Při návštěvě umělecké kolonie ve Worpswede u Brém v srpnu 1900 se seznámil se sochařkou Clarou Westhoffovou (1878-1954), se kterou se následujícího roku oženil. V prosinci 1901 se jim narodila dcera Ruth (1901-1972). Přestože se nikdy oficiálně nerozešli, Rilke, neschopný vést konvenční rodinný život, často cestoval a pobýval u svých šlechtických patronek. Claru po ročním manželství opustil a odjel do Paříže.

Zralost[editovat | editovat zdroj]

Pobyt v Paříži byl pro Rilka negativním zážitkem, což později vylíčil ve svém jediném románu Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge (česky Zápisky Malta Lauridse Brigga), nicméně právě zde se krom Augusta Rodina, který jej v letech 1905 až 1906 zaměstnával jako svého sekretáře, setkával např. s impresionistickým malířem Paulem Cézannem. V Paříži vytvořil několik básnických sbírek, např. Neue Gedichte (1907), Der neuen Gedichte anderer Teil (1908). Už v těchto sbírkách se objevuje myšlenkově a interpretačně velmi náročná poezie (např. báseň Orfeus. Eurydika. Hermes. z Nových básní). Následovaly dvě básně Requiem (1909) a již zmíněný román Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge, fiktivní deník mladého dánského umělce Paříži, jenž prochází duševní krizí, na kterém začal pracovat v roce 1904, ale hotov byl až roku 1910.

První velký triumf mu přinesla novoromantická báseň v próze Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke z roku 1906.

V roce 1906 se rovněž setkal s českou baronkou Sidonií Nádhernou, která byla až do Rilkovy smrti básníkovou blízkou přítelkyní a jíž několikrát navštívil na jejím zámku Vrchotovy Janovice v Čechách. Jí také důrazně rozmluvil svatbu se spisovatelem a novinářem Karlem Krausem, který se o ni vážně ucházel.

V roce 1910 se Rilke sblížil se svou další přítelkyní a podporovatelkou, kněžnou Marií Thurn und Taxis-Hohenlohe, jež se stala jeho doživotní obdivovatelkou a dala mu k dispozici svůj palác v Benátkách i zámek v Loučeni. Její zámek Duino na Jadranu nedaleko Terstu, jeho krásné okolí a později i jeho ruiny, neboť byl zničen za první světové války), Rilka inspiroval k dlouholeté práci na sbírce Duineser Elegien (česky Elegie z Duina).

Rilke se přátelil s řadou významných osobností a dopisoval si s nimi. Mezi ně patřili např. Hugo von Hofmannsthal, André Gide, Stefan Zweig či Rilkův velký obdivovatel Boris Pasternak.

Během první světové války, kdy byl nucen narukovat jako rakouský voják (díky svým četným známostem však většinu své několikaměsíční služby strávil ve vídeňském vojenském archivu, stejně jako např. Karl Kraus, Stefan Zweig nebo Hugo von Hofmannsthal), později udržoval intimní poměr s malířkou Lou Albert-Lasard a později statkářkou Herthou Königovou. Pro Rilkův život bylo vůbec příznačné, že udržoval blízký poměr k řadě žen, jež jej, již ve své době muže s pověstí předního německého básníka, částečně zaopatřovaly a staraly se o něj.

Vrcholná léta[editovat | editovat zdroj]

Rilkeho hrob

Po válce, kdy vznikla Rilkova vrcholná díla, žil převážně ve Švýcarsku.

Během intenzivní práce několika týdnů v únoru 1922 dokončil Rilke na zámku Muzot ve Švýcarsku jednu ze svý vrcholných sbírek, Duineser Elegien (česky Elegie z Duina), dedikovanou své nejvěrnější mecenášce, hraběnce Thurn und Taxis. Duineser Elegien jsou básnickým pokusem vystihnout smysl lidského utrpení. Tento cyklus desíti elegií patří svou mnohovýkladovostí a symbolikou k nejsložitějším dílům mladší německé poezie. Společně s The Waste Land (1922, česky Pustá země) anglo-amerického básníka T. S. Eliota a románem Ulysses (1922, česky Odysseus) irského spisovatele Jamese Joyce jsou Duineser Elegien považovány za myšlenkové východisko celé moderní literatury 20. století.

Spolu s Duinskými elegiemi vytvořil Rilke v únoru 1922 svého druhé významné dílo, Sonette an Orpheus (česky Sonety Orfeovi), zpracovávající orfeovské téma básnické tvorby. Od roku 1923 trpěl vážnými a dlouhodobými zdravotními problémy. Poslední léta života strávil převážně na zámku Muzot. Složil ještě několik set básní, převážně ve francouzštině. Z jeho korespondence z tohoto období ční zejména ruská básnířka Marina Ivanovna Cvetajevová a spisovatel Boris Pasternak.

Zemřel na leukémii v roce 1926 v sanatoriu Valmont u Montreux ve Švýcarsku. Pohřben je na jižní straně kostela vypínajícího se nad vesnicí Raron ve švýcarském kantonu Wallis. Na jeho náhrobním kameni je vyryt verš, jenž pro tuto příležitost napsal:

"Růže, jak čistý to protimluv! Slast, nebýt nikoho spánkem pod tolika víčky." ("Rose, oh reiner Widerspruch, Lust, niemandes Schlaf zu sein unter soviel Lidern.")

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Rilke vytvořil dlouhou řadu básnických sbírek, z nichž jsou zde uvedeny jen ty nejvýznamnější, mnoho samostatných básní (ke konci života i francouzsky) a několik próz, zvláště povídek (zejm. v raném období, řada z nich je inspirována pražským dětstvím).

Pro své temné, spirituální básně byl nazýván „mágem senzibility“ či „básníkem smrti“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Olšanské hřbitovy - PL 06/2007 [online]. farnost-zizkov.cz, [cit. 2013-09-19]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu


Internationale Rilke-Gesellschaft (německy) (Mezinárodní Rilkeho společnost