Dějiny umění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny umění, případně kunsthistorie (z němčiny) je pojem zpravidla používaný pro vědní obor zabývající se dějinami výtvarného umění. K oborům tohoto umění patří tradiční malířství, sochařství, architektura a umělecké řemeslo, nové formy moderního umění zdůrazňující kontext a tvůrčí proces rámec čistě výtvarného umění často přesahují. Ostatními uměleckými obory se zabývají dějiny literatury, divadla, filmu ap.

Původní pojetí historiků umění dávalo důraz na osobnosti umělců. Moderní věda, k jejímž hlavním zakladatelům patří zejména Johann Joachim Winckelmann, sleduje širší stylové proudy a jejich vztah ke kulturní a společenského prostředí.

Periodizace dějin umění podle století neodpovídá normálnímu dělení na století, protože stylu vždy nějakou dobu trvá než se prosadí, nebo svým významem nezapadá do století, v němž jeho díla formálně vznikala. Podle konzervativního pojetí začíná modernismus klasicismem, podle převažujícího až impresionismem, resp. postimpresionismem a symbolismem. V umění se vždy mezi sebou střídají dynamické a statické styly. Po dynamickém baroku následoval statický klasicismus. Ve vnitřním členění slohu je začátek a vrchol statický, zatímco konec je dynamický.

Vymezení pojmu „Dějiny umění“[editovat | editovat zdroj]

Termín dějiny umění lze použít přímo pro obecné označení historie umění, tj. všech oborů umění: výtvarného, neboli „zobrazovacího“, „mimetického“ umění (architektura, sochařství, malířství), ale také tzv. „časových“ umění (hudba, divadlo, literatura, film). (V současné době je ovšem hranice mezi těmito jednotlivými obory poměrně výrazně narušována (např. performance, „instalace“, multimediální umění atp.) Jednotlivé obory umění spolu tvořísloh, přičemž podmínkou pro chápání určitého stylu jako uměleckého slohu je právě to, že se projevuje ve všech uměleckých oborech zároveň.

Termín dějiny umění se ovšem užívá také pro označení konkrétního vědeckého oboru, který zkoumáteorii a dějiny výtvarného umění: Příčiny, průběh a důsledky vzniku jednotlivých výtvarných uměleckých děl, jejich kulturní kontext i dějiny uměleckých slohů jako celku,typologii a stylové proměny. Činí tak pomocí specializovaných nástrojů, kterými je například stylová analýza,stavebně-historický průzkum či ikonografie. Používá přitom také řadu informací získaných jinými obory: (obecná historie, archivnictví, restaurátorství, sociologie, psychologie, atd.) Výsledkem tohoto zkoumání je napříkladdatace uměleckých předmětů, jejich výklad, autorství, funkce, objednavatelé, atd., atp.

Ostatními uměleckými obory se zabývají například dějiny hudby neboli hudební věda, dějiny divadla neboliteatrologie, dějiny literatury neboli literární historie (dělí se zpravidla podle jazyka bohemistika, anglistika,sinologie atd.), dějiny filmu neboli filmová věda atd.

Následující přehled uměleckých slohů a stylů je výsledkem práce těchto jednotlivých vědeckých oborů:

Pravěk[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Umění pravěku.

Období pravěku představuje nejdelší období vývoje umění, od prvních estetických projevů předchůdců dnešního člověka po vznik civilizací používajících písmo. Vyspělejší formy získává umění lidí (kromaňonců) žijících v mladém paleolitu. Patří k nim zvláště jeskynní malířství a sošky zvířat i lidských postav (venuše). Nový impuls získává umění v neolitu v souvislosti s usazováním obyvatelstva a přechodem k zemědělství. Důsledkem je rozvoj keramických nádob, které svými tvary a výzdobou pomáhají vymezovat archeologické kultury. K dalším novým formám umění patří z velkých kamenů budované megalitické stavby, jejichž účel nebyl praktický. Období pravěku ukončuje vznik vyspělých starověkých kultur, které ovlivňovaly i sousední oblasti.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Románský sloh[editovat | editovat zdroj]

Románský sloh byl na vrcholu mezi lety 1075–1125, zejména ve Francii. Vznikl jako důsledek rozmachu klášterů v 10. století, kdy západní Evropa zažívala konečně po temných stoletích období stability. To se odrazilo ve specifické architektuře sakrálních budov. Po 600 letech spánku oživlo monumentální sochařství.

Gotický sloh[editovat | editovat zdroj]

Gotické sochy v katedrále Notre-Dame v Chartres

Název gotický sloh pochází od italských renesančních umělců, kteří odsoudili předchozí barbarský sloh. Ve skutečnosti nemá s Góty nic společného. Je to typický sloh vyspělého středověku. Znamenal obnovení městského života. Mocným impulsem byly křížové výpravy do Levanty. Nejdůležitější a nejoriginálnější je gotická architektura, která začíná kolem roku1120 v Île-de-France, což bylo umožněno investicemi bohatého měšťanstva. Odlehčené oblouky umožnily větší a vyšší budovy než v románském slohu. Nejstarší dochovanou gotickou památkou je klášter Saint-Denis v Paříži, jehož stavba začala v roce 1140. Sochařství sloužilo jako doplněk architektury. Jeho rozvoj začíná až na konci 12. století, kdy se sochy stávají přirozenější, s individualizovanými tvářemi a postavami. Malířství začíná až na počátku 14. století. Filozofie vyvrcholila scholastikou. V pozdní gotice se více stavěly světské stavby. Do roku 1500 gotika zanikla. Začátkem 14. stol se gotická kultura se do i Čech dostala díky Karlovi IV, který ji sem přinesl z Francie, kde také od dětství pobýval.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Leonardo da VinciDáma s hranostajem

Renesance znamená znovuzrození, rozumí se klasického slohu antiky. Jedná se o přechodný sloh mezi středověkem a novověkem. Znamenala prohloubení oživení městského života a větší podíl laiků na náboženském životě. Byla předznamenána selháním univerzalismu katolické církve (avignonské zajetí a Velké schisma) a Římské říše (král / císař neměl reálnou moc). Latina přestala být jedinou řečí vzdělanců. Renesance se zrodila v severní Itálii (Florencie, Benátky a Řím) jako bratrské hnutí humanistů, což byli laici, na rozdíl od dřívějších vzdělanců –kleriků. Jejich intelektuálním světem byl synkretismus. Renesance vyrostla na konci 13. století, inspirována sv. Františkem z Assisi, který obrátil pozornost od duchovních věcí k světu kolem nás – ke kráse přírody. Nejznámějším umělcem proto-renesance je Giotto (12661337). Danteho Božská komedie je gotická svým rozvrhem, ale renesanční svou náplní. Proto-renesance končí černou smrtí (1348), kdy následné občanské války ukončily zájem o vyšší věci. Dalšími představiteli renesance jsou Leonardo da Vinci, který je mj. autorem obrazu Mona Lisa, dále Michelangelo Buonarroti, který vytvořil např. sochu Davida nebo Rafael Santi - autor Sixtinské madony. Mezi italské renesanční představitele literatury patří Francesco Petrarca, jehož nejslavnějším dílem je Sto sonetů Lauře, dále Giovanni Boccacio a jeho Dekameron, Francois Villon a William Shakespeare.

Klasická renesance se zrodila v roce 1401, kdy soutěž o zakázku na reliéf bronzových dveříbaptistéria sv. Jana ve Florencii přiměla několik umělců ke studiu antického umění v Římě. Zakladatelem renesančního malířství byl Tommaso di Giovanni di Simone Guidi – Masaccio (21. prosince 1401–1428), který začal tvořit od počátku 20. let; Filippo Brunelleschi (137715. dubna 1446) vynalezl perspektivu a jeho dóm florentské katedrály je manifestem renesanční architektury. Mocným impulsem pro rozvoj nového slohu byl vynález knihtisku (1444) a pád Cařihradu (1453), kdy mnoho východních vzdělanců odešlo do Itálie. Scholastika byla opuštěna ve prospěchsvobodné kritiky.

Vypálením Říma v roce 1527 začala renesance upadat. Svár mezi vírou a humanismem vedl k manýrismu(Mannerism). Vynález olejomalby umožnil malířství i tam, kde pro klimatické podmínky nebyly fresky vhodné –např. v Benátkách.

Baroko[editovat | editovat zdroj]

Barokní sochy a malby v kapli Božího těla v jezuitském konviktu v Olomouci

Barokní sloh v Itálii započal již na konci 16. století. Slovo barocco či barroco znamenalo v umění nepravidelný, bizarní styl porušující klasické konvence. Pozdější klasikové pro baroko neměli pochopení a označovali jej za úpadkový sloh až do Wölfflinovy studie Renaissance und Barock (1888). Baroko je symbolem protireformace (katolické reformace). Zakladateli baroka jsou Annibale Carracci a Caravaggio, vynálezce šerosvitu. Odlišný charakter má baroko ve Francii, což je způsobeno církevním galikalismem. Francouzské baroko tak má klasicizující charakter. Rovněž v protestantských zemích má baroko odlišnou podobu. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení vysokých paruk přirozených barev.

Rokoko[editovat | editovat zdroj]

Rokokový sloh je jako zvláštní sloh uznáván pouze ve výtvarném umění, což je chyba. Vznikl ve Francii jako reakce na vkus Ludvíka XIV. Velikého a rozšířil se zejména do Německa, Rakouska a Benátek. Začal jako dekorativní styl šlechtických interiérů. Rozpoznávacím znakem je asymetrie. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení napudrovaných (bílých) paruk. Život byl ovlivněn vynálezem porcelánu. Typickými barvami byla bílá, zlatá a pastelové barvy. Umění odráželo frivolitu doby. V současné době se však doporučuje používat pro toto období ve střední Evropě termín „pozdní baroko“, protože v našich podmínkách nemá charakter samostatného slohu, jako je tomu ve Francii.

Klasicismus[editovat | editovat zdroj]

Klasicismus neboli neoklasicismus se od ostatních oživení antiky odlišuje tím, že místo Říma je vzorem Řecko. Myšlenkově je kladen důraz na racionalismus a ctnost. Je výsledkem osvícenství.

19. století[editovat | editovat zdroj]

19. století je období přechodu od dlouhých epoch historických slohůmodernímu umění různě se uplatňujících a mísících uměleckých směrů. Umění nacházelo ideál zprvu v přírodní harmonii a lidských citech (romantismus), později zvláště v idealizované minulosti (historismus), o kterou rozvíjelo zájem i probuzené národního cítění. Na umění 19. století měl vedle toho zásadní vliv vývoj techniky, od nových konstrukcí v architektuře přes vynález fotografie na malířství až po průmyslovou výrobu měnící podobu užitého umění.

Romantismus[editovat | editovat zdroj]

Preromantismus je umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství. Je výrazem nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva, jako nastupující společenské třídy, která v něm vyjadřuje zdůrazňováním citových hodnot prostého, nezkaženého člověka svůj protest proti nespravedlnosti a poutům feudalismu a proti chladnému rozumářství klasicismu jako uměleckého směru aristokracie (proto je toto myšlenkové hnutí často nazýváno sentimentalismem). Význačným preromantikem byl ve Francii Jean-Jacques Rousseau. V Británii byli výrazem preromantismu tzv. jezerní básníci, v Německu hnutí Bouře a vzdor (17731781, Sturm und Drang) – Goethea Schiller.

Romantismus se zrodil na konci 18. století. Poprvé nebyl všeobecný, neboť zasáhl jen avantgardu – umělce. Romantici proto pěstovali kult výlučnosti génia. Romantici odmítli řád, klid, harmonii, vyrovnanost, idealizaci a racionalitu klasicismu. Romantismus zdůrazňuje individualitu, subjektivnost,iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu. Romantismus znamenal zrod nacionalismu a folklóru; obdiv ke středověku. Po roce 1840 romantismus přežíval převážně v hudbě.

Historismus[editovat | editovat zdroj]

Historismus je souhrnné označení pro období tzv „neoslohů“. Navazuje na romantismus a je užíván například při výstavbě dobových šlechtických sídel, ale například také při dekorování štukových fasád činžovních domů. Historismus čerpá nejčastěji z gotického, renesančního a barokního slohu. Pozdní fáze historismu začíná synteticky směšovat jednotlivé používané stavební slohy, nazývá se proto také někdy eklektismem.

Realismus[editovat | editovat zdroj]

Realismus byl jako umělecký program přijat v letech 18501880. Jeho protagonisté odmítli umělost neoklasicismu i romantismu. V centru jejich pozornosti byl život střední a nižší třídy. Filozofickým programem byl pozitivismus. Realismus byl povzbuzen vynálezem fotografie a masovým rozšířením novin. Realistickým malířem byl Gustave Courbet, jehož však mainstream odmítl. K jeho těsným předchůdcům patří Barbizonská škola (18461861), která se soustředila na venkovské náměty.Honoré Daumier byl spíše kreslíř.

Naturalismus je realismus do důsledků. Jeho první výraz lze nalézt v roce 1863, poslední 1935. Je aplikací přírodních věd (darwinismu) do umění. Umělecká díla se vyznačují determinismem, lidé jsou hnáni pudy a autor se jako pouhý pozorovatel snaží zdržet komentáře.

Impresionismus a symbolismus[editovat | editovat zdroj]

Obraz Clauda Moneta Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), podle jehož názvu Impresionismus pojmenován

Impresionismus je prvním stylem moderního umění, byť má blízko k realismu. Existoval v malířství, hudbě a literatuře v letech 1867až 1886, veřejně známým byl od roku 1874. Jeho předchůdci byli Édouard Manet, Eugene Boudin a J. B. Jongkind.

Symbolismus se zrodil ve francouzském básnictví na konci 80. let 19. století jako revolta proti Parnasu, ačkoliv měl již několik předchůdců (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud a Mallarmé –potomní vůdce symbolistů). Básníci se snažili zachytit mystérium hlubšího života. Odpůrci byl symbolismus označován jako dekadence (= úpadek). Jeho znakem byl volný verš. Od roku 1900 hnutí upadalo.

Secese[editovat | editovat zdroj]

Secesní sloh kvetl zejména mezi lety 1890 a 1910. Odklání se od klasických historických slohů a vyznačuje se plošnými ornamenty se stylizovanými přírodními tvary. Bývá považován za poslední univerzální evropský sloh, který prosadil jednotný estetický styl do všech oblastí výtvarného umění i běžného života.

Moderní umění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Moderní umění.
Art Deco

Art Deco (19201940) se omezil na užité umění a architekturu.

Purismus

Purismus vychází z pozdní secese. Mezi jeho významné představitele patří Adolf Loos. Purismus později v podstatě plynule přechází do Funkcionalismu, který je vlastně jeho systematizovanou podobou.

Dadaismus

Dadaismus vznikl ve Švýcarsku v ovzduší první světové války a projevoval se snahou vyvolat a postihnout absurdno, které poukazuje na nesmyslnost světa atp. Z Dadaismu se později rodí Surrealismus.

Konstruktivismus

Konstruktivismus byl pěstován především v Sovětském Rusku, ale konstruktivistické tendence se objevují i jinde, například v Holandsku. Klade důraz na viditelnou, nezdobenou konstrukci.

Funkcionalismus

Funkcionalismus je sloh, jehož hlavním zakladatelem je architekt Le Corbusier. Klade důraz na funkčnost a účelnost.

Surrealismus

Surrealismus se zrodil ve Francii. Důraz je kladen na podvědomí, představy, sny, zdánlivou náhodnost a nesmyslnost. Typickým projevem surrealismu je například tzv. automatická poesie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHÂTELET, Albert, a kol. Světové dějiny umění. Praha : Agentura Cesty, 1996. 784 s. Larousse. ISBN 80-7181-055-X.  
  • Antonín Matějček. Dějepis umění. Svazek 1-6. Praha : Jan Štenc, 1922-1936. 195+261+220+240+328+195 s.  
  • PIJOAN, José, et al. Dějiny umění. Praha : Odeon, 1982-1987.  
    • PIJOAN, José; BYDŽOVSKÁ, Lenka, et al. Dějiny umění. 4. vyd. Praha : Knižní klub, 1998-2002. 11. svazek v 1. vydání, 12. pův. práce Bydžovská, Lenka et al. ISBN 80-7176-764-6.  
  • Umění a lidstvo. Larousse. Příprava vydání René Huyghe a kol.. Svazek 1-4. Praha : Odeon, 1967-1974.  
  • edice Umění světa. Svazek 1-10. Praha : Artia, 1970-1973. Pův. Landmarks of the World's art, Londýn: Paul Hamlyn.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]